Iditarod 2014 – největší bloudění během závodu

Ne všechno se povede napoprvé a ne nadarmo se říká, že tenhle závod není zdaleka jen o tom, jak rychle člověk jede na kole. Tahle malá příhoda z půlky trasy je toho důkazem.

Podle nadpisu by se mohlo zdát, že šlo o nějaký velký problém. Velký nebyl a ani následky nebyly nijak hrozné – ale to předbíhám. 2. března brzo ráno jsme se s Honzou dostali těsně k eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu. Za sebou jsme měli 200 km ujetých za 25 hodin v kuse. Ze srubu uprostřed nejdelšího (300 km) neobydleného úseku na trati závodu jsme to sem dojeli dost fyzicky i psychicky vyčerpaní. Minulé ráno bylo hodně studené, já jsem řešil během dne defekt duše a kolem jedenácté večer jsme oba začali usínat za jízdy. Z toho nás pak dokonale probudil pád Honzy ve sjezdu na ohromném čerstvě vzniklém přelivu ledu přes cestu a pak nehoda s vodou vytékající z camelbaku do spodních vrstev jeho oblečení. Asi 30 km před Ruby jsme překonávali několik vysokých hřebenů a ačkoliv bylo v údolích k -30, nejrozumnější se zdálo si odpočinout a zabivakovat. Blízkost vesnice a tedy nějakého teplého přespání byla ale velkou motivací. Takže jsme to dotáhli a v pět ráno jsme se ocitli uprostřed lesa na křižovatce širokých cest (to byla pro nás velká atrakce) asi kilometr od Ruby. Bez velkého váhání jsem se vydal tou, která vedla přímým směrem k vesnici. Po 100m prudkého sjezdu – z opatrnosti a obavy, že se budu muset vracet do kopce – jsem znovu zkonzultoval GPS. Vypadalo to, že cesta vede jen k nějaké místní přistávací dráze (označovat to letiště by bylo příliš), a hrozilo tedy, že tam tudy neprojedeme. Vrátil jsem se zpět na křižovatku a dlouhým sjezdem po druhé odbočce jsme sjeli dolů do vesnice, téměř na břeh Yukonu.

V tom okamžiku začalo opravdu dlouhé hledání, kde se vyspat. Jednou z hypotetických variant byla škola, ale jelikož byla neděle, moc jsme v to nedoufali. Dále měly být ve vesnici dvě bed&breakfast. Bohužel jsme nevěděli, kde jsou B&B ani škola. Byla strašná zima (nebo se mi to jen zdálo díky vyčerpání), takže jsem ustrojil primaloftku, teplejší rukavice a vydali jsme se pátrat. V pět hodin ráno tam samo sebou nikde nikdo na optání nebyl, takže jsme začali hledat stavení, kde by byl někdo vzhůru. To, že najdeme B&B přímo, bylo nepravděpodobné – na cedule a směrovky si tam moc nepotrpí. Vesnice se rozkládá na prudkém svahu, což nám pohyb dost zpomalovalo – na kole už jsme totiž zvládali jet jen z kopce. Musel na nás být z výšky dost vtipný pohled. Dva šourající se zakuklenci tlačící kola, čas od času potkávající se a pak zase vyrážející do uliček na průzkum. Bohužel jsem se v tom stavu v těch pár uličkách nebyl schopný pořádně orientovat a logicky uvažovat a mnoho jsme jich prošli víckrát než jednou (viz mapa – ironií je, že některé uličky jsme naopak úplně vynechali). Našel jsem i poštu a místní diesel generátor (každá vesnice má svůj, je to primární zdroj elektřiny), ale po bydlení nebo lidech na optání ani památka. Honzovi se pak povedlo vlézt do nějakého baráku a optat se společensky unaveného místního. Ten byl ale v takové náladě, že mu nebylo vůbec rozumět.

Zoufalá akce pokračovala bez výsledku a mě začalo napadat, jestli nebude nakonec přeci jen lepší někde rozbalit spacák a zalehnout. Tohle totiž nikam nevedlo – jen jsme ztráceli čas a promrzali. Byla mi ale hrozná kosa a navíc jsem odmítal vzdát hledání noclehu v teple, zvlášť když musel být tak blízko. Po nějakém čase jsme se vydali po ulici/silnici do prudkého kopce. Narazili jsme na dům, kde se uvnitř pohybovali dva Eskymáci. Ti nás také zaregistrovali a ihned vyšli ven a velmi ochotně radili. Opět měli zřejmě dost kvalitní večírek, protože byla jejich artikulace mizerná. Přesto jsme pochopili, že škola je úplně na kopci a B&B těsně před ní. Šouravým krokem jsme kola asi za 10 minut vystrkali na kopec a zahlédli školu, což je obvykle největší a nejmodernější budova ve vesnici. Samozřejmě byla zamčená, ale my jsme se jen tak nevzdali a celou školu obešli (to je ta klička vpravo nahoře na mapě) a zkusili všechny dveře – co kdyby. Nic. Projel jsem ulici před školou, kde mělo být B&B – také nic. Vydali jsme se hlavní ulicí dál, až jsme dojeli téměř k tomu letišťátku. Tam se mi jet nechtělo – bylo to asi 200 m do kopce a nevypadalo to, že tam někdo je. Vedle cesty bylo něco jako veliká garáž, s do dálky svítícím otáčejícím se majákem. Vrata byla otevřená a Honza tam chtěl jít hned spát. Já jsem měl strach – jedno z pravidel závodu je zákaz vstupu na soukromé pozemky a dva závodníci byli před pár lety kvůli porušení pravidla diskvalifikováni. A to jsem opravdu nechtěl – i když by nás tam ten někdo asi nechal přespat, za risk to nestálo. Vydali jsme se zpět a Honza přitom prozkoumal pár domů, jestli neuvidí někoho vzhůru. V jednom viděl přes okno malou holčičku, ale neodvážil se jít dovnitř, protože by ji asi dost vyděsil. Už dost rezignovaní jsme se vrátili ke škole, znovu (!) vyzkoušeli všechny dveře a pak si začali rozkládat spacáky před hlavními dveřmi. Bylo těsně před rozbřeskem, byla strašná kosa a mně se strašně nechtělo spát venku. Nemohl jsem se prostě smířit s tím, že za chvíli se začnou lidi probouzet a někdo by nám poradil. Navíc jsem tušil, že tu to B&B musí být někde velmi blízko.

Jak jsme si tam tak pomalu a s nechutí chystali bivak, 100m od nás projelo směrem dolů do vesnice auto. Následovat ho a hledat ho dole ve vesnici a v případě neúspěchu tlačit kolo zpět byla hrozná představa, takže jsme to vzdali. Nepamatuji si, jestli jsem Honzu přemluvil, nebo šel sám, ale opět vyrazil k domu s holčičkou. Naopak velmi přesně si pamatuji, jak jsem během těch asi 5 minut čekání na Honzu začal poprvé v životě regulérně usínat ve stoje. Po pár zavrávoráních jsem popošel ke dveřím školy a zády se o ně opřel, abych při dalším usnutí ve stoje nějak nepříjemně neupadl. Fakt peklo.

Honza je v průnicích do domů se spícími lidmi opravdu eso a uspěl! Pán mu řekl, že B&B je hned vedle školy a že nám to přijde ukázat. Opravdu se za pár minut pán objevil, přišel v té zimě asi 300m a ukázal nám, kde je B&B. Ani mě moc nepřekvapilo, že to bylo asi 100m vedle nás. Sbalili jsme si rychle spacáky ze země a za minutu jsme už ťukali na dveře B&B. Všechno klaplo ok, dostali jsme hned snídani a za hoďku jsme už uléhali do postelí. Velkým bonusem a štěstím bylo to, že maminka paní domácí pracovala na poště. Usínali jsme tedy s tím, že nám – než se probudíme – přijedou baličky z pošty až pod nos. A to byla neděle – den kdy je pošta zavřená!

Celé to tedy na konec dopadlo vcelku dobře. Jednou z point je, že člověk s předchozími zkušenostmi z této vesnice (nebo závodníci z Aljašky, kteří vědí, koho se zeptat) by to celé zvládl za 5 minut, místo našich 2 hodin 15 minut! Podobný příběh (i když trochu kratší) jsme zažili hned následující noc/pozdní ráno. Je to opravdu názorná ukázka toho, jak jednoduše může člověk při tomto závodu nahnat nebo ztratit čas. Do hry ale vstupuje spoustu dalších faktorů. Je dobré vědět otevírací hodiny pošt, kde na nás čekají námi dopředu poslané balíčky s jídlem a bateriemi. Jídlo se dá nějak řešit, ale lithiové baterie ve vesnicích koupit nelze a pokud dojdou a člověk nestihne otevřenou poštu, může třeba i víc než den čekat. Dalším faktorem je počasí, které může a každý rok míchá kartami a kvůli kterému taky můžeme čekat několik dnů, ale to už je na další vyprávění…

Obr.: 2.3.2014, 5:00 až 7:15, hledání noclehu v eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu.
Ruby

Dobré ráno ČT2 o Iditarodu

Díky České televizi za pozvání do Dobrého rána. Dobré ráno se natáčí živě střídavě v Ostravě a v Brně. Na to, že jsem do Ostravy přijel o půl druhé v noci a vstával polomrtvý asi o půl páté, to dopadlo dobře a s tou strašnou nervozitou jsem se popral. Pokud jste v čase, kdy většina lidí ještě spí, zmeškali můj příjezd na fatbiku do Dobrého rána na ČT2, tady to je online:

1. díl: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/414236100071044/?video&index=326619#video
2. díl: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/414236100071044/?video&index=326628#video

1498758_705041862893103_529494938222157751_o

Iditarod Trail Invitational 2014 – rozhovor VELO

Rozhovor publikován v časopisu VELO 5/2014. V časopisu své zážitky popisuje také Honza Kopka, doporučuji přečíst.

VELO-5-2014

OČIMA DRUHÉHO ČECHA NA STARTU
PAVEL RICHTR

Honza Kopka letos na startu nestál jako jediný Čech, doplnil ho Pavel Richtr. Novic na dlouhé trase měl za sebou zatím jediný start na kratší distanci, při své premiéře dokončil na čtvrtém místě, tedy před pátým Honzou. S Pavlem jsme se dohodli, že mu v bodech nastíníme, o čem bychom se rádi dozvěděli – přece jen zážitků je spousta a vtěsnat všechny na malý prostor není snadné. Zajímal nás rozdíl v přípravě a taktice s ohledem na délku trasy, jaké to bylo nejet sám, ale ve dvou s Honzou, zda Pavel neměl chuť chytit se nejrychlejších a odjet s nimi, když po závodě Honza Kopka sám uznal, že Pavel na tom byl lépe, jak došlo k jejich rozdělení, jak je spokojený se svým výkonem a podobně. Tady je jeho redakcí lehce nasměrovaný příběh.

Závodu jsem se zúčastnil již v roce 2012 na trase 350 mil (kratší varianta povinná pro nováčky) a vybral si tenkrát nejtěžší rok v historii. Po většinu trasy jsem tlačil kolo v hlubokém sněhu, zažil dny samoty a strašných -45 °C. Do cíle dorazila jen třetina závodníků a na 1000 mil se nevydal nikdo – nešlo to. Měl jsem tedy z 1000 mil velký respekt a trénink jsem tomu přizpůsobil. Najel jsem výrazně více kilometrů než předloni a cítil se lépe.

Taktiku dopředu moc vymyslet nejde, vše se odvíjí podle podmínek (nejvíce ovlivňující faktor je počasí a sněhové podmínky na trase), které se mohou zásadně změnit během pár minut. Navíc jsem nevěděl, jak zvládnu více než dvoutýdenní nonstop zátěž – je to věc, kterou člověk při jakkoliv těžkém tréninku prostě nevyzkouší. Na Aljašku jsem odjížděl s cílem závod ve zdraví dokončit. Může to znít málo ambiciózně, ale kdo jednou zažil vrtochy Aljašky, pochopí. Měl jsem tedy v plánu konzervativní tempo a dostatek odpočinku (alespoň pět hodin denně).

Kolo jsem měl to samé co minule, od aljašského výrobce Fatback. Jedinou změnou bylo použití řazení 1×11 – výhodou jsou menší
hmotnost a méně komponentů a tedy menší riziko technických problémů,což je při tomto závodě klíčové. Největší chybou byla volba pneumatik – ty s hroty byly letos absolutní nutností. Aljaška byla pokryta ledem a spoustu míst jsme na běžných pláštích překonávali s velkými obtížemi, pomaleji a s množstvím bolestivých pádů.

Také v oblečení a vybavení jsem udělal jen pár změn, po několikaletém ladění jsem to už minule měl dost vychytané. Kromě masky na obličej, kterou bych vybral trochu jinou, jsem byl maximálně spokojen. Některé nejteplejší věci jsem vůbec nepoužil, ale člověk je s sebou prostě mít musí.

Chvíli po startu jsme se sjeli s Honzou a jeli většinu závodu spolu, což bylo fajn a máme spoustu společných vzpomínek, které jen tak nezmizí. Vůbec jsme to předem neplánovali, ale zpočátku jsme si výborně sedli nejen tempem, což je nutný předpoklad společné jízdy ve velké zimě. Jinak totiž ten, co čeká, promrzá, což není dobré.

Bylo velmi zajímavé vnímat rozdíl mezi tím, když člověk jede sám a když jede ve dvou. Druhý člověk poblíž znamená řádově několikrát větší bezpečí – pocitově i reálně. I když se Aljaška brání a jde do tuhého, ve dvou se stále cítíte relativně bezpečně a „v pohodě“, až bych řekl nesmrtelně.

Stejně tak jako cestování ve skupině k tomuto závodu patří i jízda sólo. Při obou si to člověk „užije“ – i když trochu jiným způsobem. Ty okamžiky, kdy je člověk sám v extrémních podmínkách a musí se spolehnout jen sám na sebe a často se dostává mimo svou komfortní zónu, jsou však ty nejsilnější a člověka často ovlivní na celý život. Myslím, že je to jeden z nejspolehlivějších, současně však nejdrsnějších způsobů, jak poznat sama sebe.

V průběhu závodu jsem začal mít pocit, že bych jel sám asi trochu rychleji a s kratšími pauzami pro spánek. Poprvé jsem se od Honzy odpojil devátý den, kdy jsem jel déle do noci a zkrátil a maximálně zefektivnil noční přestávku. Ihned jsem plnou měrou dostal to, co se mi předtím nedostávalo – strach z vlků uprostřed noci a o samotě zcela jinak vnímané hledání srubu, řešení defektu v -25 °C a boj s větrem, při kterém jsem si výstroj upravoval vleže, schovávaje se za malou závěj sněhu. A taky jsem si konečně užil trochu závodění. Tři závodníci před námi to po spolu stráveném času také rozjeli a nic si zadarmo nedávali.
Večer jsem se však ve vesnici dozvěděl, že je na asi nejdrsnějším úseku závodu přes zamrzlé moře před námi závodník už více než den a ráno pořadatelé plánovali jet ho hledat. Rozhodl jsem se čekat na zprávy o něm a ztratil tak tři hodiny náskoku. Rozhodnutí nelituji – přestože je to závod, člověk nesmí nikdy ztratit hlavu a riskovat více, než na co je připraven, mohlo by to být fatální. Později (200 mil před koncem závodu) jsem už další závodění ani neplánoval, ale v jednom okamžiku, kdy jsem se ocitl dost před Honzou, mě spontánně napadlo, že si to chci vlastně ještě dát víc sám a závodněji. Opět toho nelituji, těch posledních 30 hodin jsem si náramně užil a byly to jedny z nejintenzivnějších okamžiků závodu.

Po závodu samozřejmě každý ví, co by udělal jinak a lépe. Asi bych jel trochu rychleji hned od prvních dnů a trochu méně odpo- číval. Myslím, že i tak bych měl rezervu pro případ náhlých komplikací a zpomalení postupu. Sil jsem měl totiž dost, posledních 150 mil jsem k mému překvapení ujel nejrychleji ze všech závodníků, a přesto jsem se cítil dobře. Myslím, že jsem i v letošní velmi silné konkurenci měl na to bojovat o bednu. Na druhou stranu ale i ti přede mnou dělali určitě chyby a měli možná na víc. Se čtvrtým místem jsem však nadmíru spokojen – závod jsem ve zdraví dokončil, pořádně si ho užil, a o to jde v první řadě.

Zimní Aljaška, závod, atmosféra okolo a lidé, které tam při závodě člověk potká, mi jsou teď po druhé účasti ještě větší drogou než po první. Velký respekt ale zůstal stejný, přestože jsme si závod letos díky velmi dobrému stavu cesty odbyli rychleji než jiné roky. Velmi silně mě to tam táhne zpět a já vím, že se tam ještě určitě chci vypravit.

Pavel Richtr

Iditarod Trail Invitational 2014 – rozhovor pohora.cz

Sepsání deníku z letošního závodu mi opět zabere nějaký čas, takže zatím sem budu dávat rozhovory pro různá média. Toto bylo publikováno na pohora.cz.

Iditarod Trail Invitational 2014 – Jak chutná s odstupem času bramborová medaile?

Letošní ročník legendárního závodu Iditarod Trail Invitational, který se jel začátkem března, byl pro české barvy určitě úspěšným. Letos se o skvělou reprezentaci opět zasadili Jan Kopka (5. místo) a Pavel Richtr, který obsadil čtvrtou, bramborovou pozici.

Iditarod Trail Invitational mladším bratříčkem mašérského Iditarodu
Jedná se o výzvu s bohatou historií. První závod Iditarodu byl uskutečněn již v roce 1973. O deset let později se na stejné trati začal pořádat také závod Iditarod Trail Invitational. Definice trati je jednoduchá. Cílem závodníků je urazit vzdálenost mezi vnitrozemním Knik Lake a pobřežím Beringova moře a Aljašského zálivu, tedy Nome. Délka tohoto úseku je kolem 1600 kilometrů. Podmínky jsou tvrdé. Mrazy kolem -50°C, ledový vítr a neobydlená divočina. Úspěchem už je závod ve zdraví dokončit.

Výsledky

Cyklisté – Iditarod 2014 (celkem 23 závodníků)
1. Jeff Oatley (Alaska) – 10 d 2 h 53 min (nový rekord trati!)
2. Aidan Harding (UK) – 11 d 4 h 15 min
3. Phil Hofstetter (Alaska) – 12 d 6 hours
4. Pavel Richtr (CZE) – 12 d 21 h 34 min
5. Honza Kopka (CZE) – 13 d 5 h 40 min

V Iditarod Trail Invitational závodí cyklisté, chodci a lyžaři. Závod se koná vždy týden před mašérským Iditarodem. Na kole české barvy letos hájila dvojice Jan Kopka a Pavel Richtr, který si po povinné 350 mílové štaci (pro nováčky) v roce 2012, vyzkoušel i „plnou verzi“ závodu.

S odstupem času položme Pavlovi pár otázek…

Jak ses po závodě díval na čtvrté místo?
V první řadě jsem byl strašně šťastný, že jsem v cíli a že jsem to vůbec dojel. Na čtvrtém/pátém místě jsem jel několik dnů, takže to ani nemohlo být v cíli velké překvapení. Ti tři přede mnou jsou legendy ultra dlouhých bikových závodů – čtvrté místo v této letošní konkurenci tak pro mě bylo rozhodně úspěchem.

Jsou momentální pocity jiné?
V podstatě ne, stále jsem velmi spokojen. Po bitvě je každý generál, takže teď s odstupem vím, co jsem mohl v průběhu závodu udělat lépe, výrazně rychleji a že jsem asi nakonec měl dost sil na to, abych si to rozdal o bednu. Jelikož je to nonstop závod, do výsledného umístění podstatnou měrou vstupuje také doba odpočinku (což není jen čistá doba spánku, ale celková doba strávená mimo kolo) – i zde jsem měl rezervy. Byl to můj první závod na 1000 mil a vlastně jsem tak trochu sbíral zkušenosti a zjišťoval, jak se s tím moje tělo a hlava popere.

Byl jsi v průběhu závodu na lepším než čtvrtém místě?
Ne.

V čem působilo problémy rekordně teplé počasí?
Teplé počasí s minimem sněžení týdny před závodem znamenalo několik výhod. Cesta byla až na pár výjimek tvrdá, projetá, zřetelná a nehrozilo tak tlačení kola hlubokým sněhem. Nevýhodou byla spousta holého ledu, po kterém se bez hrotů na pneumatikách jelo velmi obtížně a s množstvím pádů. Na několika místech nestihly potoky a řeky 100% zmrznout – hrozilo proboření a dokonce jsme se museli ledovou tříští brodit. Během závodu bylo teplo kolem nuly jen asi tři dny. Šlo to přežít, jen byl trochu problém s ustrojením. Počítám s výrazně nižšími teplotami a některé oblečení, které mám na sobě, nemohu odkládat. Větral jsem tedy, jak mohl, rozepínal všechny možné větrací otvory a zipy. Důležité je se nezpotit – když pak v noci teplota klesne o 20 stupňů, byl by to velký problém.

Myslíš, že mělo počasí vliv na skvělé časy ve srovnání s jinými roky?
Ano, kvalita cesty (tedy tvrdý ujetý sníh a led) měla zásadní vliv. Jakmile by napadl nový sníh, časy by se rázem mohly zhoršit i o několik dnů. Současně se letos sešla na 1000 mílové trase opravdu elita. Vítěz závodu Jeff Oatley doposud jezdil (a několikrát vyhrál) jen kratší 350 mílový závod. Tento rok se poprvé vydal na dlouhou trasu a zaslouženě vyhrál v nepochopitelném čase.

Jaké to bylo spát v aljašské divočině? Setkal ses s nějakými zvířaty, třeba i přes den?
Není to nic moc. Většinou zima, a když je člověk sám, tak i trochu strach. A občas trochu víc strach. Na zimu se jde připravit – výbavou a tréninkem. S tím strachem se toho moc nenadělá, nejlepší je na něj nemyslet.

Setkal jsem se s losy a menšími dravci, naštěstí jen přes den. Vlky jsem naštěstí neviděl. Ale podle množství jejich stop všude kolem, oni mě asi ano.

Na Iditarod Trail Invitational Pavla podpořila firma The North Face, jež mu poskytla špičkové vybavení do náročných podmínek, které v Aljašské divočině panují.

Jak jsi před závodem trénoval? A kolik jsi měl naježděno?
Cílený trénink trval asi 6 měsíců. Hlavně objem, 4 hodiny a více. Občas jsem za větší zimou jel někam do hor. Trénuju většinou sám, takže jsem toho ke konci tréninku měl už docela dost. Párkrát jsem si dal něco extra dlouhého, třeba 14 hodin, přes noc, abych věděl, jak na tom jsem. Najel jsem přes 10 tisíc km, na silnici i v terénu. Kromě kola trochu běhám a plavu.

Můžou s tebou organizátoři počítat pro příští rok?
Příští rok to nedám, ačkoliv bych hrozně rád. Příprava zabírá mnoho času a je to dost nákladný podnik. Vrátit se na Aljašku rozhodně chci, je to droga.

Díky za rozhovor a šťastný budoucí návrat na Aljašku!

V cíli ITI 2014 / Video

Při závodě jsem se snažil – pokud to šlo – natáčet moje dojmy, zážitky a to všecho okolo mě. Myslím, že se mi povedlo přivézt zajímavé záběry. Perfektně se mi osvědčila odolná kamera Drift Ghost-S. O práci a zkušenostech s kamerou v extrémních podmínkách tu ještě časem něco napíšu, mohlo by se to někomu hodit.

Než se postříhá něco většího, mrkněte na první krátký video edit. Díky H2Omaniaks Production (střih)!

Obrazem: 1000 mil Iditarod Trailu na Aljašce

První výběr fotografií ze závodu Iditarod Trail Invitational 2014 na Aljašce spolu s komentáři. Publikováno na mtbs.cz zde.

Obrazový deník Pavla Richtra, kterak zdolal extrémní závod na Aljašce …

DSC_0218
Hned po příletu do Anchorage jsem sednul na kolo a seznámil se s místní faunou!

DSC_0223
To vlevo jsou balíčky s jídlem závodníků poslané na trať. Tedy zhruba 650 kg snickersek, čokolády, ořechů, sušenýho masa a dalších pochoutek

DSC_0250
Moje krabičková dieta na 20+ dnů. Zabaleno a posláno do eskymáckých vesnic na trati závodu

DSC_0305
5 minut před startem. Letos je start po několika letech na novém místě a nikdo pořádně neví kterým směrem se bude startovat. Nikdo ale na startu extra nespěchá, během několika dalších dnů a týdnu se všichni vyzávodí dosyta…

DSC_0339
Yentna Station – první checkpoint. 60mil za necelých 7 hodin je super tempo. Před dvěma lety jsem sem šel v hlubokém sněhu 33 hodin…

DSC_0341
Uvnitř Yentna Station – tlačíme s Honzou něco teplýho do žaludku a vyrážíme dál. Během noci se překvapivě citelně ochlazuje na -25C. První závodníci odstupují (omrzliny, vykloubené koleno po pádu na ledu)

DSC_0508
Skoro nahoře v průsmyku Rainy Pass (asi 1300 mnm). Jako na měsíci – krásné a přitom děsivé a strašidelné. Moc se tu nechci zdržovat – ačkoliv je asi málo sněhu a laviny nehrozí, jednoho nebožáka na skútru tu už lavina před pár lety zabila. Je to dost speciální místo, za rok tu tudy projde asi stovka lidí

DSC_0580
Checkpoint v Rohnu – začátek aljašského vnitrozemí a opravdové pustiny. Uvnitř stanu jsou kamna, opět polévka z konzervy a druhý balíček s jídlem. Opět si z něj beru jen pár věcí a zbytek zde nechávám pro závodníka za mnou

DSC_0600
Obvykle je zde velmi málo sněhu, letos však asi 40 mil zcela bez sněhu. Jízda po kořenech, kamenech a tajgou s obrovskými drny je s plně naloženými koly velmi vyčerpávající

DSC_0609
Když se stopy těch před námi ztrácí v ledové tříšti, nevěstí to nic dobrého. Klackama zjišťujeme hloubku a pak v návlecích na nohy brodíme. Na tomto místě se mi také přihodil první defekt, měním duši.

DSC_0630
Kilometry dlouhá jezera a led bez jakéhokoliv sněhu. Naštěstí fouká přesně zezadu, takže se s jednou nohou na zemi nechávám unášet jak plachetnice. Led je zcela průhlednej a ačkoliv je asi dost silnej, jsem z toho pořádně vybrnkanej

DSC_0752
Cestou míjíme několik městeček duchů – zcela opuštěných po skončení zlaté horečky

DSC_0811
Začátek pustiny. Nejdelší liduprázdný úsek závodu – 270 km mezi dvěma obydlenými místy. Trochu depka. A kdo tady kde kdy mohl hledat kuchaře? Ceduli si fotím, abych později věděl, jestli to byla jen halucinance nebo ne.

DSC_0821
Našli jsme srub, sušíme, vaříme, spíme. Ta stříbrná láhev od vařiče (spoluzávodníka Boba) má vadné těsnění a benzín pomalu vytéká na stůl. V jednu v noci když Bob před odchodem vařič zapaluje, srub málem lehne popelem. Hasiči by to sem asi nestihli – vlastně by oheň ani nikdo neviděl.

DSC_0834
Pustina pokračuje, vyrážíme po páté ráno, opět se nějak přikosilo (-25C) a ani nádherný východ slunce nás moc nezahřívá.

DSC_0854
Zcele nečekaně nacházíme u cesty naše předem poslané baličky s jídlem, dopravené sem letadlem. Naštěstí si jich místní zvířátka nevšimla.

DSC_0970
Večer se vydáváme na téměř 140 km úsek směrem k pobřeží Beringova moře. Západ je opět parádní, cesta chvílemi měkne, ale stále si není na co stěžovat.

DSC_0978
Někdy kolem jedné v noci dojíždím na srub, dost psychicky vyčerpán – jedu sám, opět mi začalo pomalu ucházet zadní kolo, vyplašil jsem (a on mě) nějakýho ptáka, který mi pak několikrát zaútočil na kolo, a zbytečně (doufám) se nervuju vlčíma stopama. Také zjišťuju, že se mi začíná rozpadat zadní plášť a praská zadní ráfek.

DSC_1026
Další den – asi nejtěžší úsek závodu. 60 km po zamrzlém moři. To uprostřed je cípek poloostrova s malým nouzovým přístřeším. Za ním je dalších 55 km mořského ledu.

DSC_1037
Celý den brutální vítr, před kterým se není na moři kam schovat. Od rána do noci s polepených obličejem, v masce a lyžařských brýlích. To co mi teče z nosu a jídlo, které mi zapadne za masku, mi za maskou namrzá – masku ale sundat nelze, velmi rychle bych si přivodil omrzliny.

DSC_1069
Dalších asi 15 km ledu! Už to skoro vzdávám. Opět několikrát na tvrdý led padám a lokty a kolena už skoro bolestí necítím. Cíl se ale blíží a tak bolest přestávám vnímat.

DSC_1072
Poslední den závodu, první fotka, kterou mám morál udělat. Po dvou hodinách spánku jsem asi ve tři vyrazil z vesnice White Mountain, před rozedněním zažil strašný peklo ve větrné bouři (zoufalý úkryt v rozpadlém srubu než se mi povedlo trochu zahřát ruce), na 15 minut ztratil cestu a pak na rozbitém ledu ještě jeden defekt. Na 6 hodin až moc událostí – začínám toho mít dost.

DSC_1078
Cílovka. Člověk dojede pod tenhle oblouk, sám se vyfotí, zavolá pořadatelům a to je vše. Ne že by bylo třeba nějakých ovací – ta největší radost se odehrává ve vlastní mysli. Trochu jsem si pobrečel. Úžasný pocit dokázat to a mít to za sebou!

DSC_1086
Hodinu po dojetí, v teple, čekám na pizzu. Kontroluju GPS, jestli se mi to nezdálo…(Moving Time přestal ukazovat po 99h 59m)

Iditarod startuje!

Tak je to tady! Je skoro půlnoc a zítra ve 2 odpoledne (doma tedy přesně o půlnoci z neděle na pondělí) začne velké dobrodružství! Už v 10:30 nakládáme kola v centru Anchorage a jedem autobusem asi 2 hodiny na start, takže zítra ráno už to bude fofr.

Poslední fáze příprav byl velký shon – teprve před chvíli jsem to dokončil. S tím, jak se mi vše povedlo nabalit na kolo jsem vcelku spokojený. Kolo se vším všudy i jídlem na prvních pár dnů váží lehce nad 30 kg, což je o trochu méně než minule – a to vezu pár věcí navíc (např. bivakovací pytel). Mám o trochu lehčí kolo a nevezu některé zbytečnosti. Přesto se však s tím, co mám s sebou, cítím lépe než posledně.

Těžko se mi popisují pocity a myšlenky, které se mi teď honí hlavou. Bylo by na to třeba mnoho řádku. Je toho na mě trochu moc – zítra začíná to, o čem jsem snil, na co se těšil a připravoval dva roky. Ano, moc se těším a ano, jsem trochu nervózní. Přeju si, aby už bylo zítra 2 hodiny odpoledne, protože v tom okamžiku to ze mě všechno spadne a budu myslet už jen na to dobrodružství přede mnou.

Cesta bude zpočátku asi dobrá a rychlá, těžko odhadovat a stát se může cokoliv, ale na první checkpoint dorazí ti nejrychlejší (kteří míří jen do cíle krátké trasy 350 mil) během několika hodin, tedy ještě ten samý den. Jelikož mě čeká opravdu dlouhá cesta, mám v plánu začít rozvážně a nikam nespěchat. I spát se budu snažit dost, alespoň 4-5 hodin. Priorita je dojet a užít si to!

Jak nejlépe závod sledovat?
Iditarod Trail Invitational web: www.iditarodtrailinvitational.com (zde se budou objevovat zprávy o projetí kontrolními body)
Iditarod Trail Invitational Facebook: facebook.com/iditarodtrailinvitational
Můj Facebook, kde bude Verunka občas něco psát o mém postupu a pokud se mi jí povede zavolat z některé vesnice tak i aktuální zprávy z trasy: facebook.com/pavel.richtr

Zde mi můžete na nástěnce závodu nechat vzkaz, je možné, že se někde dostanu k počítači. 2014iti.messageboardchat.com

Díky moc za zprávy, které mi posíláte a za držení palců!

Strašně moc děkuju hlavně mojí nejúžasnější ženě Verunce za to, že se mnou posledních pár měsíců před závodem vydržela a za její podporu a pochopení pro tuhle nepochopitelnou věc! Díky i těm všem doma, co mi pomáhají s tím, aby některé věci fungovaly i beze mě.

Děkuju i všem partnerům, kteří mi pomáhají se závodu účastnit – Nikon, The North Face, Bicyclecafe, Devold, Drift, Fatback a Peak Design – viz partneři.

Jde se na to!

Anchorage – přípravy

Zprávy z místa činu – 4 dny do startu.
V pátek večer jsme s Honzou dorazili do Anchorage. Se všemi zavazadly i s kolama! I se vším, co se nesmí převážet – lithiovýma baterkama, sušeným masem atd. Jediné zdržení bylo čekaní na taxík, který by pobral dvě krabice s kolama. V B&B už byl jeden ze závodníku Donald, borec se Skotska, se kterým jsem se tu potkal už v roce 2012. I on má letos v plánu Nome. Pozdě večer přiletěl (s nouzovým mezipřistáním někde v Kanadě a po výměně rozbitého letadla zcela bez zavazadel a kola) borec z Itálie – Renzo.

DSC_0218
Hned po příletu jsem sednul na kolo a seznámil se s místní faunou!

DSC_0220

V sobotu, po překvapivě prospané noci (posun je 10 hodin), byla na programu pomoc pořadatelům závodu s balíčku všech závodníků. V garáži jich byla hromada, která byla potřeba roztřídit na tři místa na trati, kam budou dopravena malým letadlem – Finger Lake, Rohn a pro ty co jednou 1000 mil ještě Cripple. To všechno se pak zkontrolovalo oproti seznamu závodníků a napytlovalo pro letecký transport. Spodní foto ukazuje jak vypadá 550 kg sušeného masa, sladkých tyčinek a lithiových baterii v dodávce:

DSC_0223

DSC_0231
Vpředu hromada balíčku do Finger Lake, za ní do Rohn a nalevo pro 1000 mílaře do Cripple

DSC_0238

DSC_0244

DSC_0245

Pořadatel Bill nás rovněž ubezpečil, že se závod pojede po klasické trase a ne jak hrozilo. Prý slyšel od zkušeného místního pilota, že průsmyk Rainy Pass přes Alaska Range nevypadá tak zle, a že už to bylo jiné roky i horší. Bill bude vyrážet na trasu závodu na skútru ve čtvrtek a až někdy v sobotu se tedy možná dozvíme, jestli se mu jako prvnímu tuto zimu povedlo průsmykem projet a jak to tam vlastně vypadá.

V neděli začal 2.5 denní projekt ‚Nákup jídla‘ do Eskymáckých vesnic na trase mezi cílem krátkého závodu v McGrath (350 mil) a Nome. Na trase je 10 vesnic, kam si lze na poštu poslat balíček. S poštami je to trochu komplikované – otevírací hodiny některých jsou prý dost šílené (např. dnes 2-4 odpoledne, zítra 10-11 dopo, víkend nic), takže může být trochu problém, pokud se do vesnice dostanu ve špatný čas. K balíčku s jídlem se pak vůbec nemusím dostat. V některých vesnicích jsou lidé, kteří závodu fandí, sledují jej a balíčky na poště vyzvednou a schovají je pro nás. V některých vesnicích je po domluvě možné poslat balíčky do škol, do kterých by měl být trochu lepší přístup a i o víkendu. Tam však hrozí nebezpečí úplně jiné. Jeden veterán mi včera vyprávěl, jak přijel do jedné školy a rozbaloval si v tělocvičně svůj balíček a najednou kouká, jak si vedle místní děti rozbalují balíček jiného závodníka…

V pondělí jsem dopravil bike do bike shopu Speedway Cycles. Potřeboval jsem zkonvertovat zadní nábu tak abych na ni šlo namontovat 11-ti kolečko. Již dříve jsem se rozhodl pro změnu převodů z 2×9 na 1×11 – po vynikajících zkušenostech z letního biku. Kromě úspory hmotnosti (z kola zmizí levý grishift, přesmykač, lanko, bowden a i 11-kazeta je výrazně lehčí) jde v neposlední řadě o zredukování komponent, se kterými můžou být problémy. Čím méně věcí na kole je, tím méně se jich může rozbít. Převodník Wolftooth mám se 30 zuby – volil jsem tak aby nejlehčí převod zůstal stejný, těžký převod mě až zas tak moc nevzrušuje.

Příjemnou zprávou bylo oficiální rozhodnutí psího závodu Iditarod, že se jejich závod pojede po tradiční trase, tedy stejné jako my. Pokud se nestanou nějaké hrůzy (přívaly sněhu a tlačení), mohlo bychom se na trati s mushery začít potkávat cca po 11 dnech závodu – jsou totiž rychlejší (psi, ne musheři) a stačí jim méně odpočinku. I když to nemusí vyjít a můžu být pár dnů sám a nikoho nepotkat, myšlenka na to, že je za mnou je několik spřežení, které mě dojíždějí, může zahřát víc než péřovka!

Nakupování a balení balíčků jsem dokončil v úterý odpoledne a už jsem toho měl plný brejle. Co mě po tom všem přebalování, krájení na sousta a sáčkování dorazilo, bylo vybalování asi tří kilogramů arašído-čokoládových bonbonů z celofánu, což mi zabralo hodinu a čtvrt. Spolu s Honzou a Donaldem jsme pak trochu zablokovali místní pobočku pošty. Pošťák byl však úplně v klidu a dokonce nás překvapil tím, jak byl v obraze. Po zjištění, do čeho jdeme, se rozpovídal o tom jak je rád, že psí závod jede po klasické trase a jak jede na start fandit. I jeho jsme museli ubezpečit, že ne – žádné lithiové baterie v baličkách rozhodně nejsou.

DSC_0250
Krabičková dieta na 20+ dnů (pár drobností je už v krabicích)

IMG_3229
S Honzou a Donaldem na poště

Po důkladném promyšlení všech okolností (a dostupnosti poslání jinam než na poštu v konkrétních vesnicích) jsem se rozhodl poslat balíčků 6 – do McGrath (nejvíce věcí, před nejdelšími zcela opuštěnými úseky před řekou Yukon), Ruby (pošta), Kaltag (škola), Unalakleet (škola, je tam i nonstop pizzerie!!! 🙂 ), Kaltag (škola) a White Mountain (domů k místním co nabízejí pomoc). Doufám, že se s balíčky ještě potkám. Pokud ne, tak alespoň že dobře poslouží šťastnějším spoluzávodníkům 🙂

V úterý večer začal padat sníh. Sypat sníh. Do rána skoro 20 čísel! Od příletu sledujeme předpověď počasí a doufáme v co nejlepší, protože je to alfa a omega závodu. Zpočátku týdne byla předpověď pro start závodu hrozivá (teploty nad nulou, sněžení a dokonce déšť – na který jsem připraven jen spíše nouzově), teď se to postupně lepší a vypadá to na luxusních -10 a sluníčko. Kéž by. Situace se však ještě může do startu několikrát změnit a hlavně za 20 dní 1000km odsud na druhém konci Aljašky u moře to bude všechno ještě několikrát úplně jinak.

Dnes (středa) jsem se byl trochu projet na kole. Čerstvý sníh to udělal trochu náročnější než včera, ale doku to jde jet, nejde si stěžovat. Ve městě se mi podařilo sehnat náhradní duše – paradoxně jsou tu teď ty správné (lehké a zároveň odolné a ověřené) vyprodané. Do balíčku jsem zvládl zabalit jen jednu (balík do vesnice Kaltag), jenu povezu od startu jako náhradní. Předpokládám, že pokud budu potřebovat nějakou v McGrathu, bude jich dostatek o závodníků v cíli krátké trasy.

DSC_0255
Je nemožný vyfotit kolo tak, aby do záběru nevlezl los! Tenhle tam seděl jak na vejcích.

DSC_0262

Večer mě vzali místní bajkeři z Fatback týmu na jejich domácí traily v Kincaid Parku. Přestože bylo napadáno a nemohli jsme tím pádem tak daleko jak bychom chtěli, poježdění to bylo super!

DSC_0266
Takhle se tu vozí kola na švih

DSC_0270

Co mě čeká v dalších dnech – ještě trochu nakupování (pár maličkostí a jídlo na prvních pár dnů, které povezu od startu s sebou), finální nastrojení a naložení kola/brašen a zadání asi 50 důležitých GPS souřadnic (kontrolní body, vesnice, nouzové sruby a úkryty) do GPS. A ještě několik dalších drobností, takže už teď vím, že to bude do startu v neděli fofr. Ještě se tady na blogu určitě jednou před startem ozvu. Další aktualitky můžete sledovat na mém FB: facebook.com/pavel.richtr

PS. Honza má strach, že až půjdu tuhle hromadu mých odpadků po balení balíčků vyhodit, ztratí se mu nějaký důležitý věci. Ujistil jsem ho, že žadné nebezpečí nehrozí…
DSC_0271

Iditarod Trail Invitational 2012 – Bear Creek / cíl

Asi ve dvě v noci mě vzbudili odcházející Pete a Phil. Nezmohl jsem se na žádnou reakci – ani jsem to však neměl v plánu. Tělo si říkalo o trochu více spánku, než uplynulou hodinu a půl. Budík v pět jsem vůbec neslyšel a probudil se až ve čtvrt na osm. To kolik bylo hodin, mě vyděsilo – měl jsem takový ten pocit, jaký člověk má, když zaspí něco důležitého. Tomu jsem se vzápětí v duchu pousmál – bylo dost absurdní stresovat se zaspáním uprostřed té pustiny, která mě obklopovala. Dalším šokem byla zima ve srubu. Ačkoliv prý Pete a Phil před odchodem kamna naložili dřevem, brzy to v nich dohořelo a teplota uvnitř srubu se začala nevyhnutelně srovnávat s venkovními asi -25. Smutně jsem se ze spacáku, kde jsem byl jen ve spodním prádle, koukal na moje věci rozvěšené po srubu. Nebylo to příjemné vstávání, jelikož bylo ve srubu pod nulou (voda v camelbaku začala zamrzat).

IMG_0444
Uvnitř srubu ráno po probuzení

V osm jsem vyrazil na zbývající úsek cesty do eskymácké vesničky Nikolai. Zbývalo mi asi 55 km, takže kalkulačka v mojí hlavě vypočítala, že i kdybych měl jít pěšky, do noci tam budu. Za denního světla jsem si měl šanci prohlédnout, jak to tu vlastně vypadá. Aljašská tajga s pár nízkými stromy, nízkými keři a z pár centimetrů sněhu vyčnívajícími stvoly suché trávy – celé to vypadalo při vycházejícím slunci krásně i smutně zároveň. Měl jsem štěstí, že nefoukalo – tento úsek je téměř celý úplně bez ochrany před větrem a pokud zde fouká, bývá to tu často peklo na zemi.

IMG_0447
Aljašská tajga – naštěstí nefoukalo

Ze stop ve sněhu jsem vyčetl, že se přede mne v noci opět dostali první dva běžci – Geoff a Tim, kteří spali jen krátce někde u cesty. Vypadalo to, že byla cesta ujetá jen jedním skútrem se sáněmi, které po sobě zanechaly tři vyjeté – jakoby široké běžkařské – stopy. Po nich se pak prošli Pete a Phil a první dva běžci. Podle stop Pete i Phil kola skoro stále tlačili. Později jsem se od nich dozvěděl, že v těch třech vyjetých stopách, které za sebou nechal skútr se sáněmi, šlo jet jen s velkou námahou a velkou část cesty tedy opravdu tlačili. Pokusil jsem se jet a překvapivě to docela šlo. Kvalitě cesty asi trochu pomohly sáně těch dvou běžců přede mnou. Bylo to však dost náročné – neustálé balancování a snaha udržet se v té správné stopě byly velmi namáhavé a vyčerpávající. Bylo to jak intervaly – 200 až 500 m dřiny a pak zastavit, napít se, medvídek nebo kousek čokolády jako odměna a za minutu znova další interval. Byl jsem si vědom, že se tímhle způsobem vyčerpávám více než bych měl, ale cokoliv bylo lepší než muset kolo tlačit! Navíc se cesta postupně lepšila, intervaly se prodlužovaly a byl jsem schopný jet třeba i kilometr v kuse.

IMG_0448

Před jedenáctou jsem došel k velké očekávané atrakci – můstku přes potok Sullivan Creek. Asi desetimetrová kovová lávka přes potok tu působí jako zjevení z jiného světa. Potok nikdy nezamrzá a na lávce je k zábradlí na šňůře uvázaná plechovka, pomocí které lze z potoku nabrat vodu. To jsem samozřejmě nemohl nevyužít. Musel jsem sundat rukavice (abych si je nenamočil) a bundu (abych se dostal ke camelbaku) a teprve pak jsem zjistil, že mám vak s vodou téměř plný. Asi jsem s ní včera dost šetřil. Celá akce doplňování vody tedy skončila tristně: doplněn asi půl litr vody, ztracených 15 minut, zmrzlé ruce, zmrzlý já a politý batoh. Paráda. Příště to tu budu muset udělat trochu lépe!

IMG_0450
Můstek přes potok Sullivan Creek

IMG_0451

Několik následujících hodin jsem postupoval po téhle asi 35 km dlouhé rovince a s výjimkou několika jezer, kde byla stopa zavátá, šlo téměř stále jet – tedy tím mým intervalovým způsobem. Vzdálenost jsem překonal za 6.5 hodiny (včetně doplňování vody z potoka), takže to zase takový fofr nebyl. Monotónost narušili tři události. Nízký přelet místního bush pilota Michaela byl asi tím největším překvapením. Dále jsem dojel běžce a dostal se tak za první dva bikery. A do třetice – malou komplikací byly suchem a mrazem podrážděné oči, na což jsem byl připraven a kapky do očí to hravě vyřešily.

IMG_0454

IMG_0456
Ruina srubu u Salmon River, zatáčka doprava směrem k Nikolai

U ruiny srubu u Salmon River trasa prudce zahnula doprava směrem k Nikolai, vzdáleném asi 19 km. Bylo půl třetí a já měl výbornou náladu – do Nikolai to byl kousek, šlo jet (pomalu a s námahou ale přeci) a svítilo sluníčko. Na pár místech byly ve sněhu vedle cesty otisky bikerů přede mnou, když si několikrát ustlali po pádu do strany. Ať už se jednalo o usnutí za jízdy, nebo problém s vyšlápnutím, pokaždé mě tyhle “stopy unavených cestovatelů” trochu rozesmály a pomáhaly mi zůstat bdělý. Přemýšlel jsem, jak asi daleko přede mnou jsou…

IMG_0457

IMG_0461
Tady si někdo ustlal

IMG_0466
Cesta kousek před Nikolai

Příjezd do Nikolai byl trochu civilizačním šokem. Široká cesta, něco jako skládka u cesty, sloupy el. vedení a pak první domy. Byl jsem z toho trochu paf a snažil se ve změti skútrových stop následovat ty Peta a Phila, protože jsem měl jen velmi hrubou představu, kde je CP6 – dům eskymáků Nicka a Olene Petrusků. Po projetí vesničky jsem se přece jen ztratil a správným směrem mě poslal až eskymák projíždějící na skútru. Dům je téměř kilometr za vesnicí, takže se nejednou stalo, že nováčci, co přijeli v noci a neměli se koho zeptat na cestu, strávili noc venku nebo v místní kapličce a do CP dorazili až ráno. Do domu Petrusků jsem dorazil o půl šesté.

IMG_0467
Příjezd do Nikolai

Hned ve dveřích jsem se seznámil s Billem, jedním z dvojice pořadatelů, a pak s našimi hostiteli – Nickem a Olene. Vzápětí jsem byl přesunut ke stolu a porci úžasných špaget. Od Peta a Phila, kteří dojídali, jsem se dozvěděl, že sem dorazili necelou půlhodinu přede mnou! To jsem vůbec nechápal – jak mi mohl poslední úsek od srubu sem trvat 7 a půl hodiny a jim 15 hodin? Nechápal to ani šestinásobný vítěz Pete a to co jsem mu řekl “už jsem fakt nechtěl dál tlačit, tak jsem se trochu trápil a jel” – ho moc neuklidnilo. Během jídla jsem zaslechl, jak se baví s Billem o tom, že odtud do cíle v McGrath nás čeká parádní cesta (Bill tam odsud právě přijel a mířil do Rohnu, kde se chystal pomáhat závodu psů) a že je letos možno jet někde nějakou zkratkou.

Začal jsem přemýšlet co dál. Zcela upřímně poslední na co jsem myslel bylo závodění. Pete si určitě nechtěl nechat vzít šesté vítězství, a Phil měl na to mu to znepříjemnit. Já jsem věděl, že je za mnou další biker asi o jeden den, a chtěl jsem si tedy jen dojet do cíle pro třetí flek, což byl pro mě výsledek z říše snů. Po závodě jsem o tom hodně přemýšlel a napadalo mě, co by se stalo, kdybych neměl ze soupeřů takový respekt, ale kdyby se nepočítá a hlavně noc, která nás čekala, příliš prostoru pro riskování nenabízela.

Jediné co mi mohlo překazit můj finiš a čeho jsem se chtěl vyvarovat, byla nějaká hloupá chyba při navigaci a zabloudění. Ať už při vyjetí z vesnice a najetí na správnou cestu, tak kdekoliv během posledního úseku. Přeci jen už to byla cesta mezi dvěma vesnicemi a na takových se mohou vyskytovat zkratky, odbočky a další záludnosti. Plánoval jsem tedy jít si na chvíli odpočinout a pak vyrazit s Petem a Philem a držet se jich než začnou závodit a já nutně odpadnu a pak nějak dojet po jejich stopách. Poprosil jsem domácí o budíček až budou vstávat Pete a Phil a šel jsem do vedlejšího pokoje spát.

Během asi hodiny a půl strávené v posteli jsem naspal necelou hodinu. Často jsem se budil a zase upadal do polospánku. V jednom okamžiku jsem zaslechl jak se baví Pete s dorazivšími běžci a říká jim o tom, jak jsem tady byl rychle a že taky můžu klidně být v ČR nějaký mistr. V duchu jsem se tomu smál, ale to, že Pete sedící v kuchyni u stolu znamená, že musím také vstávat, mi v tom polospánku nedošlo. Po nějaké době jsem nakonec sám vstal a ve dveřích pak potkal Nicka jak mě jde vzbudit. Vešel jsem do kuchyně a zjistil jsem, že Pete je už fuč. Phil tam ještě byl, trochu bojoval s oteklýma nohama a po závodě zmínil, že chtěl vyjet dříve než vstanu. Zeptal jsem se ho, jestli mu nebude vadit, že vyjedu s ním, na což opáčil: OK, vyjedeme spolu a pak si zazávodíme.

IMG_0469
Kontrola oblepených nohou před posledním úsekem z Nikolai do McGrath

Krátce po deváté jsme spolu vyrazili na posledních 50 mil. Poslední úsek jsem vnímal tak trochu jako formální dojetí závodu, kde už se nikdy nic zásadního neděje. Opět jsem však trochu podlehl tomu, že je to už jen 50 – takže kousek. Míle nejsou kilometry a 80 km na sněhu je pořádná dávka. Phil vyrazil s maskou na obličeji, což mě trochu překvapilo. Vzápětí si moje notně zpomalená hlava uvědomila, že u Petrusků doma byla řeč o velmi chladné noci. A když eskymák řekne velmi chladná, znamená to, že nebude okolo -30. Hned po vjetí na řeku, kde se drží studený vzduch, jsme dostali studenou ránu. Rtuť na mém malém teploměru klesla na jeho minimum – tedy -30, Phil říkal, že je tak -35 a bude hůř. A opravdu bylo od toho okamžiku po všech směrech jen hůř…

Začala nám být oběma zima. Phil často slézal z kola a zahříval nohy chůzí, já jsem zase musel záhy vyndat a nasadit masku. Několikrát jsem musel zastavit a doupravovat výstroj. Phil to často využíval k chůzi, a pokud se mi vzdálil na víc než tak sto metrů, začínal se otáčet a poté co jsem ho dojel se pak ptal, jestli je vše ok. Přestávala to být sranda. Phil měl nášlapy a tuším zimní tretry Lake a nedařilo se mu udržet nohy zahřáté. Po chvíli zastavil a řekl mi, že si musí dát do bot warmers (hřejivé sáčky – po roztrhnutí obalu se spustí chemická reakci a na 6-10 hodin topí okolo 60 stupňů – poslední pomoc, když selžou ostatní způsoby jak zahřát prsty na nohou a rukou). Nastartoval dva sáčky, chvíli čekal, než se rozjedou, a pak si je začal dávat do bot pod prsty. To už jsem si začal uvědomovat, že i mě v mém brutálním mrazuvzdorném systému obutí začínají prsty na nohou mrznout. Navíc jsem měl na nohou – tak jako celý závod doposud – jen jedny lehce zateplené neprodyšné ponožky z VB (vapor barrier) materiálu. Myslelo mi to ale hodně pomalu a tak jsem tam na Phila jen tak koukal, čekal a naivně doufal, že to tak hrozné nebude. Teplota však stále klesala a po pár minutách jízdy bylo jasné, že i já musím nohy pořešit. Rozhodl jsem se také pro hřejivé sáčky, jelikož jsem si nebyl jistý, že by tomu ponožky navíc zásadně pomohly a nemusel to pak za chvíli řešit znovu. Během zouvání a manipulace se sáčky jsem se nevyhnul sundávání rukavic, což bylo velmi nepříjemné. Nastartoval jsem proto do zálohy i další dva sáčky – pro případ, že budu muset v průběhu noci něco řešit bez rukavic a nedokážu už prsty sám zahřát.

Cesta byla na řece i mimo ní perfektně ujetá a ztvrdlá, takže jsme docela frčeli – trochu přes 10 km/h, což vzhledem k zimě a našemu stavu nebylo špatné. Sám bych jel asi volněji, ale Phil za to docela tahal, a jelikož mě bylo líp ve dvou, snažil jsem ho uviset. Moc chytré to nebylo, protože jsem se začal dost potit a přes rukávy neprodyšné vesty se do dalších vrstev oblečení dostávalo dost vlhkosti. Začínal jsem cítit, jak mi začínají vrstvy oblečení trochu namrzat, což rozhodně nebylo dobré. Také jsem v tom tempu jedl a pil o dost méně, než kdybych jel sám svým tempem a měl na to čas. Ani to nebylo dobré.

Brzy po vyjetí z vesnice Nikolai jsme zahlédli v dálce červené světlo – rádiovou věž ve vesnici McGrath, cíli závodu. To červené světlo mělo nepopsatelnou sílu. Bylo to jako světlo na konci tunelu, konec té hrozné zimy a únavy, cíl, jídlo, postel, spánek… Teplo, které na tu dálku vyzařovalo, mě však moc nehřálo. Závodili – pokud se tomu tak dá říci – jsme tam s Philem a teplota dál klesala. Na rukou jsem (kromě vatových návleku na řidítkách) měl jen fleecové rukavice, což během všech předchozích dnů závodu v pohodě stačilo. Teď se mi však do prstů začala dávat nepříjemná zima a tak jsem sáčky nejdříve držel v dlaních proti řidítkům a pak si je dal přímo do rukavic. Celá situace s tou zimou mi dost zaměstnávala hlavu, takže bych – nebýt Philova upozornění – zmeškal naprosto úžasnou zelenou polární záři. Zmohl jsem se jen na jednu rozmazanou fotku a moc si tu nádheru v tom okamžiku neužil. Nabýt té záře, asi bych ani neměl z poslední noci žádnou fotku.

IMG_0470
Polarní záře kousek za Nikolai

Někdy kolem 2 hodiny ranní, tedy asi 5 hodin po vyjetí, na nás oba plíživě přišla krize. Vzájemná komunikace v maskách nebyla úplně jednoduchá, a často jsme si nerozuměli a museli slova opakovat. Když mi Phil říkal, že musí být okolo -45, nechal jsem si to opakovat raději vícekrát. Phil vypadal dost zmrzle, najednou zastavil a začal si strojit dost teple vypadající kalhoty a říkal mi, že je ještě nikdy během 4 předchozích Iditarodů nemusel obléci. To mě opravdu hrozně vyděsilo – Phil, který žije v Nome (cíl 1000 mílového Iditarodu) a v podobných podmínkách normálně trénuje – tuhle zimu přestává zvládat? Co mám pak dělat já? Co bude dál, jak tahle noc dopadne? Já jsem na tom nebyl o nic lépe – spíš jsem na tom byl hůře. Zima na prsty na nohou, strašná zima na prsty na rukou, celkově jsem začínal prochládat a do toho se rozjížděl kvalitní hlaďák. Ideální, když se člověk potřebujete zahřát pohybem! Zcela nesmyslně se mi nechtělo lézt do brašny pod sedlem a vyndat péřovku a brutální palčáky – stále jsem si říkal, že to nemá cenu a že to zvládnu takhle jak jsem. Byli jsme vzdušnou čarou asi 30 km od cíle, reálná vzdálenost se však těžko odhadovala.

To, co se dělo následující tři hodiny bylo bez přehánění jedním z nejsilnějších zážitků mého života. Pohybovali jsme se vpřed, ale jen velmi pomalu a s vypětím všech sil. Většinu i velmi malých kopečků jsem slézal z kola a šel. Měl jsem pocit, že jakmile vystoupáme pár metrů výše od řeky, cítím jak se o pár stupňů otepluje. Návrat na řeku byl však pak vždy jako rána kladivem. Prsty už jsem dávno neměl strčené v prstech rukavic, ale sevřené v pěst a svírající hřejivé sáčky, Jelikož mi ale takhle omrzaly palce a malíkové hrany, neustále jsem sáčky v rukavicích přemísťoval, jak bylo potřeba, i po pár sekundách. Dlouhé desítky minut to byla činnost, která mou hlavu zaměstnávala téměř na sto procent. (Fakt nevím, proč jsem si radši nevzal ty palčáky!) Dech a pot na mě namrzal a bylo čím dál komplikovanější se dostávat pod bundu pro pití. Při jednom z pokusů rozepnout zip mrazem prasknul plastový taháček na zipu. Po chvíli zip opět zamrzl a bez taháčku to znamenalo, že už se do cíle nenapiju. Postupovali jsme vpřed čím dál pomaleji a se spoustou krátkých zastávek. Philovi se špatně vystupovalo z jednoho pedálu a často se tedy kácel do strany na zem. A to červené světlo, které bylo skoro stále v dohledu, se vůbec nepřibližovalo!

Po stopách Peta a Billova skútru jsme odbočili z řeky na zkratku, která nás měla dovést k nějakému dolu a pak k silnici do vesnice. Cesta to byla trochu méně ujetá, takže to naše vrávorání nijak neusnadnila. Běžec Geoff, který tudy šel pár hodin po nás, to popsal jako stopy z posledních sil bojujících cestovatelů – spousta zastávek, spousta stop vedle kol na místech, která vypadala perfektně jetelně, a otisky těl ve sněhu. Celou tu dobu jsem myslel jen na to, jestli bude ještě hůř, a jestli to prostě a jednoduše dám! Nevím, jestli překvapivě nebo ne mi ty myšlenky vůbec nedovolily podléhat hrozné únavě na rozdíl od Phila, který párkrát snad i za pohybu usnul. Bylo to opravdu ne na hraně, ale za hranou.

Po nekonečném trápení jsme před šestou ranní uviděli relativně blízko nás jasné světlo. Trvalo nám asi 15 minut, než jsme se dostali blíže a poznali v něm osvětlení dolu, který jel nonstop. Po dalších pár minutách jsme se podél plotu dostali na silnici a vjezd do areálu dolu. Byl jsem z toho dost v šoku – plot, stožáry s osvětlením, asfaltka (pokrytá ledem) – bylo to najednou trochu moc civilizace. A pak kolem nás projelo obrovské nákladní auto. Moje oči pátraly v kabině po řidiči – asi abych se ujistil, že tu nejsme sami. Dle pohledu byl řidič ještě v trochu větším šoku než já.

Čekalo nás posledních 12 mil / 20 km po silnici do cíle. Přítomnost civilizace se mi pokoušela zvednout náladu, ale strašná únava a zima byly proti. Normálně bych se asi radoval, že už to je jen kousek a nic nehrozí. Byl jsem ale úplně na dně a stále přemýšlel, jestli to dojedu. Konečně jsem se však přiměl vyndat péřovku Sir Joseph a palčáky, které jsem narval do návleků na řidítkách. Plná pusa skittles mi trochu zlepšila náladu a dodala energii. Vyrazili jsme, ale po pár metrech jsem zjistil, že to na takhle upuštěných pneu nedojedu, a dopumpoval jsem. Přiustrojen jsem se během chvíle trochu zahřál, ale začali jsme s Philem se svítáním oba usínat za jízdy. Několikrát jsme málem nabourali do sněhových bariér u silnice. Dva opilci na výletě. Po silnici jezdila v pravidelných asi 15 minutových intervalech v obou směrech nákladní auta. Ačkoliv se nám vyhýbala jak mohla, ty přijíždějící zezadu jsme s hlavami zabalenými v několika kapucích často neslyšeli a bylo to dost nebezpečné. Jednou jsem v polospánku před jedním hodil trochu myšku, což mě dost probudilo. Říkal jsem si: “To by bylo fakt blbý, dojet Iditarod a pak se nechat přejet náklaďákem kousek od cíle!”. Byl jsem však v takovém stavu, že ačkoliv jsem si pořád říkal “”Nesmíš spát, přejede tě auto!“, nijak to nepomáhalo a usínal jsem za jízdy dál.

Stále jsem přemýšlel jestli to dojedu a marně jsem hledal poslední zbytky sil. 20 km je normálně opravdu kousek, ale mílové ukazatele vůbec neubíhaly a jel jsem snad už jen silou vůle. Celé to po chvíli zachránil Phil. V rámci boje s usínáním se se mnou začal bavit. Bavili jsme se o tom co děláme, kde žijeme a tak podobně. Přes masky to byla náročná a komplikovaná debata, ale účel splnila perfektně a mílové ukazatele začaly ubíhat tak, že jsem i některé minul. Prostě je to jen o hlavě. Dokonce se mi i posledních asi 5 mil jelo o trochu lépe. Celou dobu jsem si co chvíli kontroloval nos, který mi trochu namrzal a já měl strach, aby mi teď na úplném konci neomrzl. Někde mezi ukazatelem 1 a 2 mil byla do sněhu u silnice zaražena cedule z kartónu s nápisem U sport, 2 m / 3.2 km, kde jsem Phila vyfotil.

IMG_0471
Phil – 2 míle do cíle!

Za pár minut se začaly objevovat první domečky – vesnice McGrath. Věděl jsem, že je cíl v domě Petera a Tracy, a spoléhal jsem na Phila, že ví kde dům je. Až později jsem si uvědomil, že má McGrath asi 350 obyvatel a pár silnic, které kromě té, po které jsme přijeli, nikam za město nevedou. Bylo tedy absurdní bát se, že se tam ztratíme. Na jedné z prvních odboček jsem však měl dojem, že Phil váhá kam jet, což mě málem zlomilo. Měl jsem sil jen na dojetí – představa, že tu někde budeme půl hodiny bloudit, mě vyděsila. Přeci jen bylo stále pod -40. Phil jel však najisto a pár minut po osmé jsme zajeli k domu Petera a Tracy. Místní pilot Michael nám na schodech domu natočil krátké video.

IMG_0522
Cíl závodu – dům Petera a Tracy (foceno druhý den po závodu, když jsem na to sebral síly)

Image
Cílová fotografie – Phil a já

Vešli jsme dovnitř a bylo po všem – cíl! 6 dnů 18 hodin 8 minut, druhé místo spolu s Philem. Pete dorazil o tři hodiny dříve, vyhrál tak pošesté a už spal. Měl strach, že ho dojedeme, tak to jel v jiném tempu než my – rozhodně na silnici, kde nám posledních 20 km trvalo více než dvě hodiny.

Peter a Tracy jsou úžasní hostitelé a během snídaně (vyhlášené Peterovy lívance) mi pomalu začalo docházet, co se stalo. Jsem tu! Dokázal jsem to! Phil musel být další den v práci, takže stihl jen rychlou snídani, sprchu a – což jsem vůbec nechápal, jak mohl dokázat – vyšel ven do mrazu, sedl na kolo a odjel na letiště. Já jsem šel spát a probudil se až někdy večer a v obýváku potkal Geoffa a Tima – prvního a druhého běžce v cíli.

IMG_0472
Pohled na teploměr od snídaně – už se oteplilo skoro na -40

IMG_0487
Peterovy vyhlášené lívance – kdo nebyl u Petera doma, nezažil co je to pohostinnost!

Velké díky patří Peterovi a Tracy za možnost pobýt v cíli tři dny a potkat tak všechny další závodníky, kterým se povedlo závod letos dokončit, a slyšet jejich zážitky a příběhy, které se často velmi lišily od těch mých. Do cíle se dostalo ze 47 startujících jen 18 (8 bikerů a 10 běžců – výsledky), což znamená nejnižší procento v historii závodu. Současně byl čas vítěze závodu díky obtížným podmínkám historicky nejdelší. Poslední letošní nej se týká dlouhé trasy na 1000 mil, na kterou se opět poprvé v historii závodu nikdo z McGrath nevypravil.

Trvalo mi několik dalších dnů, ale vlastně spíše týdnů to celé strávit a utřídit si zážitky. Bez nejmenších pochyb to bylo největší dobrodružství, které jsem zažil. Daleko to překonalo očekávání, se kterými jsem do toho šel!

Rád bych poděkoval pořadatelům (Bill & Kathi) za to, jaký úžasný závod organizují. Velký dík patří všem hostitelům a podporovatelům závodu a také všem závodníkům, kteří jsou ohromnou inspirací. Velké díky patří všem, co mi doma drželi palce a partnerům, jejichž podpory si velice vážím. Díky i Honzovi Kopkovi za inspiraci a zkušenosti, které jsem se od něj měl šanci naučit. V první řadě chci však poděkovat všem blízkým a hlavně Verče, která má pochopení jednak pro tuto šílenost, ale i pro náročnou přípravu, která akci předchází!

finale

Aktuálně
V cíli závodu jsem si nijak nedovedl představit, že bych pokračoval dál do Nome. Nicméně pohled do startovní listiny Iditarod Trail Invitational 2014 napoví, že je všechno jinak.

Varování
Letošní ročník závodu se neobešel bez hledání ztracených závodníků a vážných omrzlin, končících amputací.
Pro zajímavost zde volně překládám slova Beata – účastníka závodu: Účast v tomto závodě dobře zvaž. Člověk, který není perfektně připraven, si může ublížit. Schopnost rychle a inteligentně reagovat v těch nejhorších podmínkách je nutností. Opravdu velmi malá chyba, která při normálním závodě nemusí znamenat ani odstoupení ze závodu, zde může znamenat ztrátu končetiny. Jsi za sebe plně odpovědný. Pokud se rozhodneš ze závodu odstoupit, můžeš mít před sebou 80 km v extrémním mrazu a podmínkách. Pomoc může dorazit za velmi dlouhou dobu, kdy už z tebe může být kostka ledu. Být nepřipraven neohrožuje jen tebe, ale také ty, kteří se ti vyrazí pomoci, což pro ně může být nebezpečnou akcí. Pokud přesto chceš závod absolvovat, najdi si někoho, kdo ho již dokončil a nech si od něj poradit.

Předchozí část

Iditarod Trail Invitational 2012 – CP4 / Bear Creek

V CP4 jsem strávil pět a půl hodiny a nebyl to zrovna efektivně strávený čas. Rozvěsil jsem si věci u kamen, v hrnci s horkou vodou ohřál polévku v konzervě a snědl několik sucharů. Do svých zásob jídla jsem si sahat nechtěl – nevěděl jsem, jak dlouho půjdu přes hory a měl jsem strach, abych toho  měl dost. Postele byly obsazené a tak jsem se uchýlil na gauč. Tedy na půlku gauče – ta druhá byla promočená od vody, kapající ze stropu.  Snažil jsem se najít polohu, při které bych usnul. Když jsem měl nohy pokrčené, bolely mě kolena, natáhnout se tam však šlo velmi těžko. Bylo to velmi nepohodlné, ze zhruba tří hodin na gauči jsem mohl naspat jen tak asi devadesát minut. Během podvečera přišel Waltr a Dario, který se ptal Craiga, kolik stojí odsud letadlo. Netušil, že se neptá kvůli sobě, ale kvůli lyžaři Andreovi. Jelikož za mnou kromě Daria asi den žádný biker nebyl, napadlo mě, že pokud se nestane něco špatného, mohl bych dopadnout docela dobře. Spíše než myšlenkami na celkové pořadí jsem se ale zabýval myšlenkami na hory a mrazivou pustinu přede mnou.

Od Craiga, který mluvil přes satelitní telefon s Kathi (pořadatelka), jsem se dozvěděl, jaké jsou podmínky na trati přede mnou. Bill (druhý z pořadatelů) prý měl z druhé strany pohoří vyjet až na vrchol průsmyku Rainy Pass a sjet dolů asi desetkrát, takže by to měla být z průsmyku dolů dálnice. Craig mě upozornil, abych to bral s rezervou, ale já jsem tomu věřit chtěl. Chyba!

Doplnil jsem vodu, udělal jsem si ještě jeden Tang a horké instantní kakao a začal se strojit. Z brašny na kole jsem vyndal Tilak Stormku a přidělal ji na bagáž na řidítkách. Tušil jsem, že ji budu dnes v noci potřebovat. Dosud jsem šel/jel stále jen v silnějším vlněném spodním triku s dlouhým rukávem a Tilak Soft Shellku Ogre. Když se člověk hýbe a generuje teplo a zároveň v případě větší zátěže přebytečné teplo odvětrá, aby se nezpotil, dá se i ve velké zimě fungovat relativně nalehko.

Přesně v jedenáct večer jsem vyrazil směr mýtický a obvykle velmi náročný a nevyzpytatelný průsmyk Rainy Pass a zároveň do druhé, náročnější poloviny závodu. 55 km cesta do dalšího CP5 (Rohn – srub za horami) obnášela asi 20 km přiblížení se k ústí průsmyku, cestu nahoru do průsmyku a pak dlouhou cestu údolími ven z hor do vnitrozemí. Cesta byla zpočátku docela dobrá a až na pár krátkých úseků to šlo jet. Kolem jedné hodiny v noci jsem potkal něco, čeho jsem se od začátku závodu opravdu nemohl dočkat – stopy vlka. Stopy byly velké skoro jako dlaň ruky. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, bylo to, že stopy kolmo křižovaly naši cestu. Jde si po svém a my ho vůbec nezajímáme, řekl jsem si. Moc jsem se s čelovkou nerozhlížel, abych někde v dálce nezachytil odraz jeho očí.

IMG_0364
Ajaj…

Cesta k horám stoupá z asi 600 m nad mořem do 800m v ústí průsmyku. Většina cesty tedy už byla nad hranicí lesa. Často jsem šel po rozlehlých pláních zastrugi, což jsou extrémně tvrdé a ostré rýhy a hřebeny přemrzlého sněhu, vzniklé větrnou erozí a přenášením a usazováním sněhu. Jet se v nich dalo jen místy, chůze pak byla také velmi náročná a kotníky namáhající. Pokud se cesta ztrácela, jedinou navigací byly dřevěné trojnožky s reflexními terčíky. Pod jednou z nich byly stopy po bivaku jednoho z běžců přede mnou.

IMG_0365
Zastrugi – velmi náročný terén

IMG_0366Navigační tripod a místo bivaku jednoho z běžců

Ještě před horami se trochu vyjasnilo a tedy i ochladilo. Ústí průsmyku a hory vypadaly v měsíčním svitu majestátně, nepřístupně a trochu děsivě. Úzkým údolíčkem, obklopeným z obou stran příkrými úbočími, jsem se vydal nahoru do průsmyku. Cesta byla stále dobrá, ale už to bylo občas dost do kopce, tak jsem raději šetřil síly a kolo tlačil. I tak jsem podle stop dvou bikerů přede mnou jel o trochu rychleji než oni. Nedávalo mi to smysl – byli oba zkušenější a rychlejší – ale jelo se mi dobře, tak jsem to moc neřešil. Až později jsem se dozvěděl, že toho v tomto místě měli docela dost.

IMG_0372
Cesta k ústí průsmyku

V horní části stoupání se najednou stopy rozdělovaly. Krátce jsem přemýšlel kam dál – nešlo se tu ztratit, spíše hrozilo, že bude jedna z cest špatná a budu se muset vracet. Vydal jsem se doprava  do prudkého kopce. Stopy se tam různě motaly a ubývalo jich, až jsem asi po pěti minutách škrábání se do kopce zjistil, že tudy ne. Přede mnou byly nepřekonatelné srázy a něco, co vypadalo jako suťové/lavinové pole. Otočil jsem se zpět a hledal, kudy se dostat na správnou cestu bez nutnosti sejít až k rozdvojení cest. Správnou cestu jsem zahlédl v údolíčku asi 15 m pod sebou. Prudký kamenný sráz však nevypadal moc bezpečně a střízlivě uvažující člověk by přímou cestu dolů okamžitě zavrhl. V mém stavu mi však zabralo několik dlouhých sekund, než jsem si uvědomil, jakou šílenost zvažuju a že těch pár ušetřených sil za to riziko nestojí. Až cestou zpět jsem většinu z těch stop “přečetl” a zjistil, že jsem nebyl zdaleka sám, kdo se vydal touto slepou odbočkou. Možná jsem ale byl jediný, kdo přehlédl a ignoroval dva kříže ve sněhu, kterými někdo podobně chybující přede mnou tuto cestu označil, aby ostatní varoval.

Po dalších 15 minutách jsem se ocitl nahoře v průsmyku. Stopy vedly ke srubu, který vypadal velmi zachovale, neměl však část střechy. Před srubem ležely sáně jednoho z běžců. Je nepsaným pravidlem tohoto závodu a vlastně i aljašské divočiny obecně, že když někoho potkáte, ověříte si, že je ten druhý ok a nepotřebuje pomoc. Čím nižší teplota a odlehlejší místo, tím spíše. Uvnitř srubu spal Frank, který,  jak jsem se později dozvěděl, se ve srubu pokoušel opravit rozbitou sněžnici a poté tam chvíli odpočíval.

IMG_0375Srub na vrcholu průsmyku Rainy Pass

IMG_0374Frank a jeho rozbitá sněžnice

Venku se mi po pár minutách udělalo špatně od žaludku. Bylo mi jasné, co to je – polévka zalitá několika kelímky pomerančového Tangu a teplého kakaa na přechozím CP – to nemohlo dopadnout dobře. Musel jsem si tam v nejvyšším místě trasy závodu v asi -25 odskočit kousek od cesty za křoví. Nic moc, ale nevolnost to vyřešilo.

IMG_0376Na vrcholu průsmyku Rainy Pass – nebo velmi blízko vrcholu…

Po chvíli – o půl sedmé ráno – jsem se dostal na vrchol průsmyku. Alespoň jsem si to tedy myslel, protože očekáváný rozcestník (foto ve dne zda a zde) jsem za tmy nikde neviděl. Udělal jsem si tedy alespoň fotku kola na sněhu (kdybych jich náhodou měl za ten týden málo) a čekal parádní sjezd dolů. Na vrcholu průsmyku bylo velmi málo umrzlého sněhu a dokonce z něj vykukovaly kameny, takže všechno (spolu s tím, co mi bylo řečeno na CP) nasvědčovalo perfektním podmínkám.  Bylo to ale úplně jinak. Přesně v okamžiku, kdy se to začalo svažovat a já se chystal nasednout na kolo, najednou přibylo sněhu a o jízdě nemohla být ani řeč. Byla to pro mě hrozná morální rána a úplně mě to během chvíle zlomilo – i fyzicky. Začal jsem se brodit hlubokým sněhem z kopce dolů a v podstatě ihned jsem dostal luxusní hlaďák. Bílé štíty hor vypadaly proti obloze před svítáním hrozivě a jako bych je slyšel říkat: chlape máme tě. Ve skutečnosti však bylo hrozivé ticho a ve mně z toho všeho byla mála dušička. Šinul jsem se dolů a v hlavě se mi nastartovala kalkulačka. Snažil jsem se vypočítat, za jak dlouho se touhle šnečí rychlostí dostanu z hor, jestli to bude ještě dnes a jestli mám dost jídla a sil. Do toho všeho mě začal dobíhat nedostatek spánku. Zpětně tyto okamžiky hodnotím jako jedny z nejhorších (o to nezapomenutelnějších!), ale mělo být ještě hůře.

Jen podle času u fotky vím, že utrpení trvalo asi hodinu. Bez varování jsem se najednou ocitnul na tvrdé cestě, po které šlo jet. Přeci jen jsem byl na druhé straně hor a přibližoval se vnitrozemí, kde je obvykle minimum sněhu a teploty o 20 stupňů nižší než před horami. Přesně o půl osmé jsem udělal první fotku a sedl na kolo. Cesta byla relativně dobrá, občas na ní nebyl skoro žádný sníh a koukala tráva a něco jako borůvčí. Nálada se mi s přibývajícím světlem trochu zlepšila, únava ale neustoupila. Ačkoliv to bylo mírně z kopce, jel jsem na nejlehčí převod a dost se motal. V jednom okamžiku jsem napůl usnul a napůl ztratil rovnováhu a lehnul si za jízdy do strany mimo cestu. Kousek od obličeje ze země čněl ostrý pahýl ulomeného keře (asi od skútru). To mě dost vyděsilo a zároveň perfektně probudilo.

IMG_0379
Konečně lepší cesta

IMG_0380
Cesta dolů z průsmyku

Cesta se postupně zlepšovala, až se mi to místy rozjelo tak, že jsem musel brzdit – paráda! Dál se vyjasňovalo a s tím i ochlazovalo. Moc jsem to nevnímal, až jsem se najednou uvědomil, že už mi je fakt zima. Rtuť teploměru ukazovala -30. Později jsem zjistil, že i když bylo ještě méně, rtuť nikdy více neklesala. Teploměr mi tedy dále sloužil jen ke kontrole, jestli je nad nebo pod -30. Oblékl jsem připravenou Stormku a pokračoval dál.

IMG_0382
Ledový most

Posledních asi 10 km horami vede soutěskou Dalzell Gorge, kde cesta nespočetněkrát překračuje potok, který nezamrzá. Několikrát se přes vodu přejíždí po ledu, pod kterým je slyšet tekoucí voda. Na pár místech jsou od projížděčů trasy na skútrech postavené ledové mosty (vrstvením sněhu, větví, políváním vodou), jinde je vidět selhání původní trasy, probořený led či propadlý ledový most a nově natažená objízdná cesta. Často jsem se bál, že mě led nemůže unést, ale co unese skútr by mělo unést i mě. Přes nervy napnuté k prasknutí jsem zvládal fotit a vnímat tu mrazivou krásu místa, kde za rok projede jen pár lidí na skútru, pár bikerů a běžců a pak psí spřežení závodu Iditarod.

IMG_0387
Soutěska Dalzell Gorge

IMG_0388
Nespočet přechodů potoka

IMG_0390

Po deváté jsem ze soutěsky vjel na řeku Tatina. Překonal jsem hory! Slezl jsem kola, udělal pár fotek a chvíli se jen tak rozhlížel po okolí. Byla tu ještě větší zima, na modrém ledu neležel žádný sníh a bylo neskutečné ticho. Trochu předčasně jsem se tam opájel tím, že jsem se dostal až sem. Do cíle bylo ještě hrozně daleko, ale to, že uvidím srub v Rohnu, bylo snem samo o sobě. Zima mi rozjímání přerušila a vydal jsem se do 5 km vzdáleného CP5. Cesta vedla po ledu zamrzlé řeky, kde byly jedinou stopou otisky pásu skútru v ledu. Po ledu jsem jel dost opatrně a kromě pár malých uklouznutí se mi povedlo nespadnout. Pak se cesta vyhoupla na břeh a vjel jsem do průseku lesa – letiště a po pár desítkách metrů jsem před desátou hodinou vjel do CP5 – Rohn.

IMG_0394
Tatina River – jsem ve vnitrozemí na druhé straně hor

IMG_0395
Cesta po řece do CP5

IMG_0398
Čerstvý jako rybička

IMG_0399
Letiště v Rohnu

Rohn je jeden srub, který je obydlen pár lidmi jen po dobu závodu psích spřežení a slouží pouze jako kontrolní bod – minulé roky i pro náš závod. Tento rok jsme do něj přístup neměli a byl zde pro nás postaven stan s kamny. To se nemusí zdát jako moc, ale -5 ve stanu je oproti -30 venku opravdu velký luxus!

IMG_0400
Srub v CP5 / Rohn

IMG_0403Náš stan

Uvnitř jsem potkal dobrovolníky Roba a OE, kteří to tam šéfovali. Ve stanu byla kamna, trocha zásob jídla a prostor na spaní – to bylo 20 cm sněhu, na kterém byly zelené smrkové větve. Rob mě seznámil s pravidly: pokud se stan zaplní, první co přišli, odcházejí spát ven. Naštěstí jsem tu byl sám – všichni, co sem dorazili přede mnou, už zase pokračovali dál. Dostal jsem opět polévku v konzervě a venku jsem si z hromady balíčků vyhrabal ten svůj. Balíčků tam bylo po málu, protože v závodě už pokračovala méně než polovina závodníků. Balíčky závodníků, kteří v závodě dále nepokračují, jsou automaticky k dispozici ostatním. Zatímco se Rob a OE bavili komentováním toho, co za poklady v balíčcích našli, já jsem si z krabice zbytků vylovil velkou tubu Pringles – nic podobného jsem ve svém neměl a jejich slaná chuť byla po tom všem sladkém prostě úžasná!

Otázkou bylo co dál. Čekalo mě 160 km pustinou do eskymácké vesničky Nikolai. Někde za půlkou tohoto úseku měl být nouzový srub pro přespání, kousek před ním pak Bison camp – pár stanů sloužících v sezóně lovcům bizonů – o jeho stavu však nebyly žádné zprávy. Nechtělo se mi na tento úsek vyrážet na noc a bylo mi jasné, že to nedám na jeden zátah. Rozhodl jsem se tedy opět pro jen velmi krátký odpočinek a cestu během dne dál s tím, že uvidím, jak to půjde a kam se dostanu. Roba jsem požádal o probuzení za hodinu a půl a usnul jako špalek.

Půl hodiny po poledni se budím a připravuji se k odchodu. Do stanu mezitím dorazili další tři závodníci – běžci Frank (předtím spící nahoře v průsmyku ve srubu), Anne a někdo další. Všichni se chystali k delšímu odpočinku. Já jsem udělal další změnu v oblečení: pod spodní triko jsem navíc oblékl vestu z VB (vapor barrier) – materiálu, který od těla k dalším vrstvám nepropustí žádnou vlhkost a teplo a nedochází tak k provlhnutí a zhoršení termoizolačních vlastností všech dalších vrstev.

IMG_0404Uvnitř stanu – Anne uléhá k odpočinku, vzadu moje hromada věcí před zabalením a odchodem

IMG_0405Kamna a kuchyň uvnitř stanu

IMG_0406Pokouším se ujet z Rohnu se zavřenýma očima

Michael (pilot) se ujistil, že mám GPS souřadnice nouzového srubu 85 km daleko, udělal mi fotku a ve čtvrt na dvě opouštím Rohn vstříc té pustině. Po pár kilometrech po zamrzlé řece a modrém ledu vjíždím do lesa. Cesta je stále dobrá, ale v kopcích cítím, že na tom nejsem fyzicky úplně dobře. Přesto si stále v hlavě živím nereálný plán: jet až do Nikolai v jednom kuse. Spodní VB vrstva fungovala úžasně a opět jsem mohl odložit vrchní bundu. Kochal jsem se okolní přírodou – vysokými horami a zvláštně krásnou pustinou. Ohromné části lesa zde zničily lesní požáry a i když se tak stalo před desítkami let, velmi krátké vegetační období dává zeleni jen malou šanci se sebrat. Jedno z nejznámějších míst – příhodně nazvané Burn – je více než deset kilometrů táhnoucí se spáleniště, které má svou nepopsatelnou atmosféru. Tato krajina prý často u vyčerpaných a nevyspalých závodníků podněcuje halucinace.

IMG_0409
Opouštím Rohn, do dalšího CP6 je to 160 km daleko

IMG_0411
Pohled zpět na Rohn a v noci překonané pohoří Alaska Range

IMG_0412
V pozadí hora Egypt mountain, kolem které trasa prochází

IMG_0416
Na vrcholu jednoho z kopečků, opět pohled zpět na hory

Do cesty se mi postavilo několik opravdu prudkých kopců. Jeden z nich jsem stěží vytlačil, krůček po krůčku, opět za vydatné pomoci brzd. Adrenalinovou záležitostí bylo zdolání asi 100 m ledového svahu – Post  River Glacier. Nejedná se o ledovec, ale potok, který zamrzá tak, že celý svah pokryje ledem. Četl jsem historky, jak si závodníci přidělávali pedály na podrážky, aby se nahoru vyškrábali. Hřeby v mých botách to měly bezpečně řešit. Až na místě jsem zjistil, že mě hřeby na ledě udrží jen tak tak a že se v případě uklouznutí rozhodně nezastavím dříve než dole. Škrábal jsem se tedy nahoru podél ledu dokud to šlo, pak jsem kolo položil na led, a pedál tak fungoval jako kotva. To, že byla pod ledem slyšet tekoucí voda, mi na pohodě nijak nepřidávalo.

IMG_0417
Brutální stojka, kterou jsem lezl nahoru asi pět minut

IMG_0418
Ledový svah Post  River Glacier

IMG_0419

IMG_0420
Kolo – moje kotva bránící uklouznutí na hladkém ledu

Po chvíli jsem opět narazil na stopy vlka. Tentokrát však vlka lidé velmi zajímali. Jeho stopy několik dlouhých kilometrů následovaly stopy 4 závodníků přede mnou. Občas zmizely mimo cestu, pak se ale po chvíli opět vrátily. Snažil jsem se nemyslet na to, jestli mám za sebou také nějakého zvědavce, ale moc mi to nešlo.

IMG_0423
Přestává sranda…

IMG_0424
Burn – spáleniště

Pozdě odpoledne jsem potkal druhého běžce v pořadí – Geoff Roes. Zrovna byl skloněn nad potokem a nabíral si vodu. Dost jsem ho vyděsil. Chvíli po něm jsem potkal i prvního běžce – Tima Hewitta – kterého jsem na sebe pro jistotu už z dálky upozorňoval. Oba vypadali dost unaveně a shodně plánovali jít dokud budou moci a pak někde bivakovat.

IMG_0430Tim Hewitt

IMG_0433Pohled zpět na pohoří Alaska Range

IMG_0434

Se soumrakem po šesté hodině to začalo jít všechno z kopce. Sníh se změnil v přemrzlou krupici a přestávalo jít jet. Dalších 15 km cesty bylo zvlněných malými kopečky. Do kopce jsem je všechny tlačil, z kopce většinou jel, pokud byla náhodou kousek rovina, tak jsem také tlačil. Někdo ze závodníků prý kopečky spočítal – bylo jich 50. Začínal jsem být strašně unaven, sotva jsem pletl nohama a myslel jen na Bison camp. Cesta byla čím dál užší a sevřená mezi nízké stromy a keře. Všude na cestě i mimo ní byla spousta losích stop, a to i přes stopy dvou bikerů přede mnou. Začínal jsem losy vidět za každým stromem a zatáčkou. Párkrát jsem si s nimi v duchu a pak i nahlas povídal – samozřejmě anglicky, aby mi rozuměli. Říkal jsem jim, že jsem nikdy losí maso nejedl (lež!) a že ačkoliv je zrovna moc rád nemám, nic jim neudělám a vůbec si mě nemusí všímat.  Ve stavu v jakém jsem byl, jsem se nad svým chováním vůbec nepozastavoval – což dobře vypovídá, jak jsem na tom byl. Myšlenky jsem měl všelijaké a vybavilo se mi to, co se říká o tomto závodu: když to budeš chtít vzdát, většinou nebudeš mít jak a stejně budeš muset pokrčovat. Jak pravdivé.

IMG_0435Peklo padesáti a jednoho kopce, na pár hodin poslední fotka, kterou jsem měl sílu udělat

Po sjezdu z posledního kopečku jsem o půl deváté – tedy již téměř za tmy – konečně dorazil k Bison campu. Nečekalo mě zde nic než polorozpadlé velké stany bez jakýchkoliv stop k nim vedoucím. Odmítal jsem realitu jen tak přijmout a brodil se hlubokým sněhem k prvnímu stanu, abych se přesvědčil zblízka. Nedalo se nic dělat a já vyrazil dál, směr nouzový srub, který měl být podle GPS 12 km daleko. Věci šly z kopce ještě více. Počítal jsem, že pokud budu muset tlačit, bude mi to trvat asi 3 hodiny a nebyl jsem si jistý, jestli to bez odpočinku zvládnu. Komfort srubu byl však velkým lákadlem. Už za hluboké tmy mi zablikala čelovka – varování před vybitím baterií. S paranoidní představou všech těch vlků a losů, kteří mě sledovali a šli pár desítek metrů za mnou, se mi nechtělo zastavovat, vytahovat zpod oblečení baterie a měnit je za nové. Raději jsem čelovku přepnul do úsporného režimu a na hlavu nasadil druhou malou, záložní. Cesta se trochu vylepšila a většinou šlo jet, náladu mi to však vůbec nezvedlo. Začal jsem vzpomínat na Verču a začal jí nahlas říkat to, co jsem jí říkal před závodem – že nemusí mít strach a že se jí v pořádku vrátím. Pokaždé mě to dohnalo k slzám.

Netuším, jak dlouhá doba uplynula, než jsem u cesty zahlédl ceduli Shelter Cabin 0.9 mi. Věděl jsem, že je srub kvůli bažinám postaven 1.5 km mimo cestu Iditarod trail. Proto jsem očekával vyjetou cestu rovně a z ní odbočku doprava ke srubu. Stopy bikerů a jednoho skútru, který tu jako jediný před závodem projel, však vedly doprava. To, co by člověku došlo během zlomku sekundu, jsem tam v tom svém stavu promýšlel pár minut. Měl jsem strach, že ani skútr ani bikeři ke srubu nejeli a pokoušel jsem se tam najít odbočku. Ve skutečnosti nebyla přímá cesta vyjetá vůbec a všechny stopy vedli ke srubu. Pamatuji si, že jsem si ceduli vyfotil, abych měl důkaz, kdybych po chvíli nevěděl, zda tam opravdu byla. Uf.

IMG_0437Cedule u odbočky ke srubu Bear Creek, pro jistotu si ji fotím

Po pár minutách jsem dojel ke srubu Bear Creek, u kterého byla opřená kola Peta a Phila. Bylo půl jedenácté, když  jsem vstoupil do vytopeného srubu, kde již oba spali. Zcela nesmyslně jsem jednoho z nich probudil, abych se dozvěděl, že tu jsou asi hodinu. To znamenalo, že jsem byl na posledním úseku minimálně o 4 hodiny rychlejší. Vůbec jsem to nechápal, ale nijak to nezměnilo můj plán se tady pořádně vyspat. Pokračovat dál v tomhle stavu bez řádného odpočinku by nebylo moc rozumné. Na vařiči jsem si uvařil Vitana kuřecí vývar do hrníčku a několikrát zkontrolovat uzávěr vařiče, abych nás tu v noci neotrávil. Rozvěsil jsem věci u kamen, přiložil do kamen, nastavil si budík na pátou a na horní palandě okamžitě usnul.

IMG_0439Srub Bear Creek

Untitled-1

Pokračování příště… další trápení, opravdu ještě větší zima a velké finále…

Předchozí část / Další část

Iditarod Trail Invitational 2012 – CP2 / CP4

Budík ve čtyři ráno odmítám poslouchat. Myslím sice na Daria, se kterým jsme domluveni, ale strašná fyzická únava vítězí. Trochu sobecky si v polospánku říkám: buď na mě chvíli počká, nebo prostě nepočká a půjde sám. Bylo mi to v tom okamžiku úplně jedno. Nabýt většího vědomí a vstát se mi povedlo až za půl hodiny. S velkými obtížemi jsem sešel ze schodů a potkal Lou a Erica. Oba jsou hrozně fajn lidi a velmi zkušení bikeři, Lou byla dokonce držitelkou ženského rekordu trasy. Seznámil jsem se s nimi v Kanadě na Transrockies v roce 2004. Před chvílí přijeli a řešili co dál. Až později jsem se dozvěděl, že zde bohužel vzdali, využili dopoledne krátkého okna dobrého počasí a odlétli zpět do Anchorage.

Nikde jsem neviděl Daria, tak jsem se šel podívat na seznam příchodů/odchodů. V políčku OUT měl napsáno něco kolem čtvrt na jednu. Moc jsem tomu nerozuměl, ale byl jsem rád, že jsem ho svým přispáním nijak nezdržel. Dal jsem si snídani a u kamen posbíral všechny moje usušené věci. Asi 15 minut mi zabrala péče o nohy. Na pár místech se objevily puchýře (některé podlité krví) a na nártu jsem měl odřeninu od jazyku boty. Bylo mi jasné, že tohle nemůžu ignorovat a pokud s tím něco neudělám, může to už během dalšího dne způsobit velký problém. Pár gelových náplastí a leukoplasti a bylo vyřešeno.

IMG_0220Ranní pedikůra

V šest jsem se místních zeptal kudy dál, rozloučil se, zapsal do seznamu svůj čas odchodu a vyšel ven do zimy. Asi po třech minutách jízdy na kole jsem z něj však málem překvapením spadl. Přede mnou byla asi 4 m široká perfektně utažená cesta a navíc vedla stejným směrem, kam jsem potřeboval jet. Zázrak! Rozjel jsem se po ní opojen rychlostí asi 10 km/h. Začalo mi docházet, že je zde malé letiště (pro letadla s ližinami) a že je to asi nějaká obslužná cesta. Minul jsem pár dřevěných staveb, možná malých hangárů. V jednom z nich se svítilo a byla v něm vidět nějaká rolba či co. Asi díky už téměř 3 dnům mimo civilizaci jsem z toho byl trochu v šoku a zapochyboval jsem, jestli to není sen. I kdyby byl, skončil po půl hodině “nárazem” do závěje sněhu. Hezky ujetá cesta skončila a dál už bylo to, co jsem z minulých dnů důvěrně znal. Jelikož přede mnou nešel nikdo asi 5 hodin, cesta byla dost zafoukaná a rozhodně po ní nešlo jet.

IMG_0226Konec naději dobré cesty již po půl hodině

Během ponurého zataženého rozednívání, po pár hodinách tlačení, na mě dolehla první větší krize. Začal jsem pochybovat, jestli tohle někam vede a jestli ještě zvládnu několik dnů tlačit kolo. Krátký odpočinek jsem zkombinoval s kontrolou chodidel a toho, jestli náplasti drží na místě. Při nasazování bot jsem s hrůzou zjistil, že v nich nemám vložky. Musel jsem je zapomenout u kamen mezi tou spoustou věcí ostatních. Při tom jak se závod vyvíjel a jak vypadala moje chodidla to mohlo mít fatální důsledky. Napadlo mě, že bych z něčeho mohl vyrobit provizorní, ty by ale rozhodně při mnohahodinovém pochodu nedržely na místě. Hlavou mi na chvilku probleskla myšlenka na návrat zpět, ale představa tří hodin vlečení kola zpět rozhodla. Navíc mi začínala být zima a musel jsem se začít hýbat. Trochu rezignovaně jsem vyrazil dál a říkal si, že tedy uvidím, jak to půjde. Přiznám se, že  tam úplně vzadu v hlavě jsem začal mít myšlenky na zabalení závodu. Až později jsem zjistil, kolik závodníků mělo podobné myšlenky a podlehlo jim. Já jsem měl asi velké štěstí, že to na mě vždy přišlo tam, kde jednoduše zabalit nešlo a zbývalo jen jít dál.

IMG_0230
Ne úplně optimisticky naladěn

Dvě bebe sušenky a protrhávající se oblačnost přispěly k výraznému zlepšení nálady. Vyfotil jsem 125 km vzdálenou nejvyšší horu Severní Ameriky – Mount McKinley (Denali) – která, jako by mně chtěla dodat energii, na chvilku vykoukla  zpoza mraků. Před polednem jsem začal stoupat na Shell Hills, kde jsem pak nahoře potkal Daria. Byl dost zničený a vyprávěl, jak se mu v noci po 5 mílích udělalo špatně, šel tedy zpět do Skwentny a po chvíli opět vyrazil na cestu. Moc dobrou noc za sebou tedy neměl. Z Shell Hills jsem došel (pár desítek metrů z kopce i jel) k jezeru Shell Lake, kde měl být srub s možností jídla. Na jezeře foukalo tak, že jsem poprvé nasadil lyžařské brýle a šátek tak, aby úplně zakrývaly celý obličej. Spolu s běžkyní Shawn jsme po 40 minutovém přechodu jezera zafoukanou stopou dorazili k Shell Lake Lodge. Tohle místo jak z pohádky a burger k obědu parádně zahnaly dopolední trudomyslnost. Uvnitř jsem narazil na Peta a Phila, kteří spali někde na Shell Hills a dospávali tady v teple. Po hodině vyrazili dál, já jsem odpočíval ještě další hodinu a vydal se na asi 40 km do dalšího check pointu.

IMG_0235 Mount McKinley

IMG_0237Před Shell Hills

IMG_0238

IMG_0251Shawn před Shell Lake

IMG_0254
Mizející cesta na jezeře Shell Lake

IMG_0255
Vichřice uprostřed jezera Shell Lake

IMG_0258Shell Lake Lodge

IMG_0259Phil a Pete odpočivají v Shell Lake Lodge

Z větší části vedla cesta přes otevřené pláně, takže dost foukalo. Ačkoliv místní pilot Michael dělal, co mohl, a několikrát cestu na skútru projel, stále pokračovalo tlačení. Obloha se k večeru úplně vyjasnila a ochladilo se. Horský masiv Alaska Range se pomalinku  přibližoval a jakoby upozorňoval na to všechno dobrodružství, které bylo ještě přede mnou. Se soumrakem na mě poprvé dolehla samota a ta nekonečná rozlehlost Aljašky všude kolem mě. S velkým respektem jsem se do ní pouštěl hlouběji krok za krokem a doufal, že nebude nic namítat.

IMG_0275Cesta směrem na Finger Lake

Mentálně jsem se připravoval na celonoční pochod, když jsem těsně před setměním zahlédl na zemi divné stopy. Stopy kol, vedle kterých nebyly stopy bot! Uvědomil jsem si, že už pár minut jdu po cestě, která konečně dost umrzla a půjde to jet. Nevěřícně jsem sedl na kolo a jel. Nebylo to zrovna nejrychlejší, ale jet 8 km/h je o hodně lepší než jít rychlostí poloviční. Cesta na check point ubíhala a já se tam sám uprostřed noci poprvé během závodu cítil naprosto úžasně.

IMG_0283

IMG_0297

IMG_0304Na jezeře Finger Lake – těsně před Winter Lake Lodge (CP3)

Okolo jedenácté jsem po přejetí několika jezer dorazil na to správné: CP3 – Winter Lake Lodge na Finger Lake. 210 km znamená lehce za třetinou závodu, čas od startu 3 dny 9 hodin (tedy o 4 hodiny víc, než v té době platný rekord celé trasy). Do hlavní chaty, která je velmi luxusním a drahým resortem, jsme měli přístup zezadu do kuchyně. Tam potkávám Peta  a Phila, kteří dorazili asi půl hodiny přede mou a prý viděli moje světlo, běžkyni Ann a reportéra Craiga. Na verandičce malého dřevěného domečku, který je nám vyhrazen pro přespání, nacházím svůj pětikilový balíček s jídlem a bateriemi.  Když jsem ho před třemi týdny odesílal z Čech, doslova jsem se s ním loučil a doufal v naše opětovné shledání, které bude nutně znamenat nic menšího než úspěšný pohyb po trase Iditarodu. Větší emoce však byly spjaty s balíčkem druhým, který na mě čekal někde za horami ve vnitrozemí.

IMG_0308
Balíčky závodníků

IMG_0310Uvnitř Winter Lake Lodge – Ann a Craig

IMG_0311Doplnění zásob z balíčku

Uvnitř kůlničky na spaní mi finálně došlo, proč někteří závodníci spí raději venku. Víc lidí než metrů čtverečních neslibovalo moc kvalitní odpočinek. Jediné volné místo bylo buď na zemi nebo nahoře na palandě. Na zem se mi moc nechtělo – obával jsem se, že by někdo z uprostřed noci příchozích nebo odchozích nemusel dovřít dveře a já bych v přetopené místnosti schytal při zemi -25 stupňový průvan. Ulehl jsem tedy na palandu jen ve spodním triku a cyklistických kraťasech a přikryl se spacákem. Probudil jsem se asi po dvou hodinách úplně durch. Někdo z odcházejících potřeboval dosušit své věci a rozpálil kamna do červena. Pár lidí již bylo pryč, takže jsem se přesunul dolů a ještě znovu usnul.

IMG_0314Naše kůlnička na spaní – luxus!

Okolo půl šesté vstávám, přebírám věci z balíčku a balím vše na kolo. Všichni, co tu byli večer, už jsou pryč, naopak pár dalších lidí přišlo v noci. Od nich a z proškrtaného seznamu příchodu/odchodů se dovídám, že už téměř 20 lidí závod vzdalo. Trochu mě těší, že jsem jako nováček došel takhle daleko, ale neskromně mi to nestačí – jsem tu, žiju si svůj sen a chci jít ještě dál! Teploměr ukazuje -20 a já vyrážím směr další check point, vzdálený 56 km. Asi po kilometru krásně ujeté cesty se přede mnou objevují hluboké závěje s hlubokými stopami běžců. Ti tomu asi také nechtěli uvěřit a nenasadili hned sněžnice. Mě už také nemůže nic překvapit, takže slézám z kola a ihned se mi v hlavě rozbíhá kalkulačka, počítající jak dlouho to tímhle šnečím tempem potrvá do dalšího check pointu a dále jak to mění situaci. Jeden z veteránů o tomto závodu prohlásil, že závodník neustále přemýšlí co se stane za hodinu, dvě, půlden a den a nestále tomu a aktuální situaci přizpůsobuje svoji strategii. Faktorů, které vstupují do hry jsou desítky: stav cesty, aktuální a předpovídaný vítr, sníh, teplota, únava, množství vody na pití, projetý skútr měnící cestu k lepšímu nebo horšímu, denní doba, vzdálenost nějakého úkrytu atd.

IMG_0317
Rychlý ale krátký začátek dne

IMG_0318Teplota slibující lepší cestu

IMG_0320
Po běžcích nezůstává v hlubokém sněhu dobrá cesta

Cesta pokračovala nízkým lesem zvlněným terénem podhůří a pomalu jsem začal nabírat nadmořskou výšku. Chvílemi se muselo tlačit, ale v porovnání s minulými dny jsem si opět začínal připadat jako biker a ne chodec. Největší atrakcí bylo několik prudkých krátkých sjezdů Happy River Steps, z nichž některé jsem radši sklouzal vedle kola. Trasa závodu psích spřežení se letos tomuto úseku vyhýbala, protože se zde v minulosti několik musherů zranilo. Po finálním sjezdu na řeku Happy River následuje známý brutální kopec, kde všechny ztracené výškové metry opět pracně získáme. Nejprudší úvodní asi 200 m část jsem nahoru s kolem lezl s několika pauzami asi 15 minut. V minulosti museli někteří závodníci z kola sundat bagáž a jít kopec nadvakrát. Paradoxně mi hodně pomohly brzdy – kolo jsem postrčil dopředu, zabrzdil a udělal krok a tak pořád dokola. Byl jsem rád, že jsem po vzoru některých nesundal kvůli úspoře hmotnosti přední brzdu. Při použití jen jedné brzdy kolo v kopci klouzalo zpět.

IMG_0332
Happy River Steps – série opravdu prudkých sjezdů

IMG_0338
Stojka na hraně schůdnosti od řeky Happy River

IMG_0343

Později odpoledne jsem zaslechl v dálce za sebou skútr. Byl to divný pocit – uvědomil jsem si, že je to první zvuk kromě větru a za celý den. Obával jsem se, že skútr vrchní zmrzlou vrstvu sněhu naseká a nepůjde jet. Zrychlil jsem proto a snažil se dojet co nejdál, než mě dojede. Byl to Craig – chvíli jsme se bavili a já zavtipkoval, že ačkoliv ho hrozně rád vidím, mám trochu strach, že teď bude cesta horší. Pokrčil rameny a jel dál. Můj úsudek však nebyl správný – cestu nezhoršil, naopak tomu trochu pomohl. O pár hodin později na check pointu jsem se mu omlouval za ty mnou vyřčené neslušnosti, což ho pobavilo.


Jeden z prudších kopců. Neměl jsem k tomu moc co říci. Díky Cesare za video!

Zbytek cesty do check pointu to docela šlo – určitě více než polovinu šlo jet. Dokonce jsem během jednoho sjezdu na chvíli mohl přestat šlapat a nechal to trochu rozjet a opájel se rychlostí. V těchto místech jsem předjel pět běžců, dalších asi pět bylo stále na čele závodu před bikery. Byl jsem hrozně unaven, ale všechny moje myšlenky byly už teď upřeny směrem k dalšímu úseku závodu – velmi nebezpečnému a právem obávanému přechodu Alaska Range přes Rainy Pass.

IMG_0349
Byl jsem dost unaven…

IMG_0352Kousek před jezerem Puntilla Lake

Obklopen štíty hor, které se ztrácely v nízké oblačnosti, jsem o půl páté dorazil na jezero Puntilla Lake k chatě Rainy Pass Lodge – CP4. 265 km za 4 dny a 2 hodiny, přibližně v polovině závodu – té jednodušší a zahřívací polovině! Toto je poslední výspa civilizace, dál už jsou jen hory a nekonečná liduprázdná pustina mrazivého aljašského vnitrozemí.

Pro závodníky je opět vyhrazen malý rozpadající se srub – stále však neuvěřitelný luxus pro každého, kdo se sem po 4 dnech dostal po svých. Hlavní chata je opět luxusní resort a jdu tam jen do kuchyně nahlásit čas příchodu. Pohled na seznam závodníku odhaluje další zeštíhlení závodního pole – odhadem už nás bojuje jen asi polovina, což tu prý ještě nebylo.

IMG_0354Rainy Pass Lodge – CP4

IMG_0356Srub pro závodníky

Ve srubu spí několik běžců a bikeři Pete a Phil se chystají k odchodu a přechodu hor. Na cestu přes hory se už dříve během dne vydali asi 4 první běžci. Dostávám v hrnci s horkou vodou ohřátou konzervu s polévkou a zvažuji další postup. Pete před odchodem pronáší něco v tom smyslu, že přes Rainy Pass je to vždy něco mezi 12 a 16 hodinami. Vím však, že to v minulosti byly i tři dny. Stalo se, že skútry jedoucí přes průsmyk pár dnů před závodem zapadly a závodníci tak byli prvními, kdo se v zimě přes průsmyk vydali. Existuje spousta pravdivých historek o tom, jak na sebe čekali v bouři ve srubu bez střechy uprostřed hor, než jich bylo dost a vyrazili hlubokým sněhem na druhou stranu hor. Jindy se závodníci i po dnu cesty do průsmyku vraceli zpět a pokud nevzdali, pokoušeli se o přechod znovu. Pokud se k tomu přidá minimální viditelnost, velká zima a časté vichřice, které mohou pocitovou teplotu zatlačit hluboko pod mínus padesát, je velký respekt opravdu na místě. Třešničkou na dortu je pak riziko lavin v celé délce průsmyku, který je zaříznut mezi okolní štíty s prudkými hladkými úbočími.

IMG_0362Uvnitř srubu

Těch několik závodníků, kteří se přede mnou přes hory vydali, mi dodalo falešný pocit, že v tom nebudu úplně sám a rozhodl jsem se chvíli odpočinout a vyrazit na noc.

cp2-4Trasa z CP2 do CP4

Pokračování příště… ještě více trápení, ještě větší zima a šáhnutí si na dno – nejednou…

Předchozí část / Další část

Iditarod Trail Invitational 2012 – Susitna / CP2

Krátká verze: 2 dny jsem tlačil kolo 100 km po řece.

Dlouhá verze: V noci, tedy spíše nad ránem, mě několikrát vzbudil sníh padající mi na obličej. Bivakovací pytel by se hodil, ale extra váha, kterou bych s sebou musel vézt, by byla moc velkou cenou za tu trochu pohodlí. Pokaždé jsem se otočil a zkoušel usínat na boku. V osm hodin jsem už byl vzhůru, ale nevykopal jsem se ze spacáku dřív než o půl deváté. První zjištění byla následující: napadly další 3 cm sněhu, všichni kromě opodál bivakující dvojice bikerů byli pryč a půl metru od spacáku mi vedla vyšlapaná dálnice! Došlo mi, že tu za ty tři hodiny muselo projít spousta běžců a asi i bikerů.

IMG_0127Po probuzení

Během asi 15 minut, kdy vše balím na kolo, kolem mě prochází italský běžec Cesare. Naznačuje, že nespal a vypadá dost unaveně. Opodál vstávají a balí Lou a Erik. Fotím místo činu a vyrážím dál – k řece, která by měla být asi 500 m daleko. V tom přichází biker Robin – stále v dobré náladě – a z dálky na mě volá: “Už vím jak se to [donut] řekne – kobliha!” Slovo kobliha mu prostě z češtiny utkvělo parádně.

IMG_0130Cesare a balící se Lou a Erik

Přišli jsme k řece Susitna, na které byl kousek před námi vidět jen Cesare. Sešli jsme na řeku, která je v těchto místech asi kilometr široká, a vydali se po ní proti proudu. Na cestě vyšlapané závodníky před námi byly patrné pouze stopy běžců. To znamenalo, že bikeři šli první, následováni několika běžci se sáněmi. Bylo tedy jasné, že pro bikery na čele závodu nad ránem dál pokračovalo tlačením hlubokým sněhem a hledání cesty. Byli jsme rádi za cestu jak byla, i když byl povrch měkký, bořili jsme se a opět byla místy málo široká na tlačení kola vedle sebe.

IMG_0131Vcházíme na řeku Susitna

Následovalo nekonečných 9 hodin tlačení kola po široké řece. Prvním rozptýlením byl asi po 2 hodinách Craig na skůtru. Prohodili jsme s ním pár slov, vyfotil si nás s Robinem a odjel vpřed – cestu to však moc nevylepšilo. Muselo být jen lehce pod nulou, protože jsem se dost potil a chvílemi šel i bez čepice. Ačkoliv jsem se s Robinem – a pak i s Russellem, který nás došel – pořád o něčem bavil, ubíhalo to jen velmi pomalu. Kolem poledne Robina napadlo odmotovat z kliky levý pedál, který při tlačení neustále atakoval pravou holeň. Další věc, která člověku nedojde, dokud ji poprvé nezažije. Při tlačení kola na cestě, podél které je hluboký sníh, je tím sněhem pravý pedál stále strháván dozadu. Takže i když si ho člověk nastaví dopředu, aby byl levý (na straně kde tlačíte) dozadu, vždy se to otočí a překáží. Mně se pedál odšroubovat povedlo, zatímco Robinovi bohužel ne. Při ukládání pedálu do kapsy u kalhot a zapínání zipu jsem se pekelně soustředil, aby se mi pedál nepovedlo ztratit. Nebyl jsem si sice vůbec jistý, zda ho ještě v tomhle závodě budu potřebovat, ale naděje umírá poslední.

IMG_0132Craig – první skůtr

IMG_0133

IMG_0134
Pedál není třeba

Odbočili jsme doleva na řeku Yentna, na které leží první checkpoint (CP1). Robinovi došla voda a musel zastavit, aby si nějakou vyrobil ze sněhu. Pokračujeme spolu s Russellem a po chvíli nás předjíždí jeden z běžkařů – Rajko. Po zbytek odpoledne mě v pohybu a tempu držel jen souboj s GPSkou. Měl jsem ji přepnutou na míle a 2.5 m/h (4km/h) zrovna vycházelo jako dost svižné a přitom dlouhodobě udržitelné tempo. Kdyby mě někdo viděl, tak by se asi smál, jak jsem si tam několik hodin závodil sám se sebou, rychle hltal jídlo a odskákával, jen abych ty 2.5 míle za hodinu, hodinu co hodinu, dal.

IMG_0139Rajko – jeden ze dvou běžkařůIMG_0145Russel na řece Yentna

O půl šesté večer přicházím k Luce’s Lodge – malému dřevěnému stavení, kde se dá koupit občerstvení a přespat. Ačkoliv je to odsud do CP1 jen asi 10 km (tedy další 2.5 hodiny tlačení), volím zastávku – tak jako všichni, jejichž stopy ve sněhu vidím. K Luce’s je to z řeky asi 200 m a pořádně do kopce, takže jsou dole na řece zaparkovaná kola a sáně. Někteří si však kola dotlačili až nahoru. Proč, to zjišťuji za chvíli. Uvnitř jsou dva běžci a sedm prvních bikerů. Dávám si nejúžasnější hamburger v životě, hranolky a kolu. Pete zde nakupuje sladké tyčky – za normálních okolností by už byl asi o sto kilometrů dál, takže nepočítal s takovou dobou před doplněním jídla a to mu začalo docházet.

IMG_0152 Luce’s Lodge. Já si nechávám kolo tady dole.IMG_0155Uvnitř Luce’s Lodge – bikeři na čele závodu

Za chíli se tu na skůtru objevil dobrovolník, starající se o CP1. Jedním z jeho úkolů je zapisovat na CP časy závodníků a jak se povede je pak po telefonu předávat někomu z pořadatelů, kteří je pak umísťují na internet. Jelikož mu však na CP1 dorazilo jen několik běžců, vydal se po trase (v protisměru) zjišťovat, co se děje. Rozhodně to v tomto závodě běžná praxe není, ale postup bikerů po trase byla tak pomalý, že už to bylo všem podezřelé. Za normálních okolností bývají první bikeři na CP1 (95km) klidně i za 6 hodin, teď běžela 29 hodina a my tam stále ještě nebyli.

Dozvěděl jsem se, že tu všichni bikeři plánují odpočívat/spát a pokračovat v noci, až se více ochladí a cesta bude mít čas umrznout a ztvrdne. Ačkoliv jsem tušil, že jim to vyjde a to, co teď měla být 2.5 hodinová procházka, zabere v noci na kole čas poloviční, chtěl jsem pokračovat hned. Hrozně moc jsem se chtěl dostat na CP1, zvlášť když to byl takový kousek. Stejný pohled na věc měl Ital Dario, se kterým jsme vyrazili za stmívání dál.

IMG_0157Vyrážíme doprava do CP1

Zbytek cesty na CP1 uběhl vcelku rychle – stále se však tlačilo. Vyjasnilo se a citelně se ochladilo. Myslel jsem na to, jak tu za pár hodin profrčí bikeři odpočívající v Luce’s. Trochu jsem si vyčítal, že jsem to neudělal jako oni a že bych asi raději měl dělat věci tak, jak je dělají ostřílení veteráni.

IMG_0159
Mezi Luce’s Lodge a CP1

Těsně před desátou dorážím na CP1 – Yentna station. 95 km za 32 hodin! Spousta saní venku před stanicí vypovídala o tom, kdo v tomto závodě zatím dominuje. Uvnitř byla kamna a krovy ověšené sušícím se oblečením v podkroví spících běžců. Dávám si k večeři polévku a tousty a zapíjím to kolou a pivem. Také se seznamuju s dalším běžcem – Beatem. S Dariem se domlouváme na odchodu v 6 ráno a po rozvěšení mého vlhkého oblečení a spacáku, kam se dá, nacházím volnou postel a v mžiku usínám.

IMG_0164CP1IMG_0166 Yentna Station – CP1IMG_0168Uvnitř Yentna Station

Ráno jsem se probudil dost rozlámaný a dezorientovaný. Rychle jsem se však “našel”, včetně všech svých věcí. Většina běžců se během noci vydala dál a bylo tu o dost volněji. Opět si dopřávám a kupuji si teplou snídani. Ztracím tím spoustu času, ale o minuty tak úplně nejde a pokud je příležitost doplnit energii, není to na škodu. Na papíru s tabulkou příchodů a odchodů závodníků vidím, že první bikeři se tu prohnali okolo jedné v noci s asi 20 minutovou zastávkou.

V šest se nám opravdu podařilo vyrazit dál. Měli jsem před sebou dalších 50 km po řece do CP2. Nasadil jsem pedál, upustil ještě více gumy a šlo jet, i když to bylo na hraně! Po řece muselo v noci projet několik skůtrů, protože cesta byla krásně ujetá. Dario měl užší ráfky a jet mu nešlo, takže jsem se mu vzdálil. Unešen několika minutami přerušované jízdy vjíždím na břeh a do lesa. V tom si uvědomuju, že cesta má vést po řece. Vracím se asi 100 m na řeku a stěží nacházím správnou cestu. Ta byla místy úplně zafoukaná. Několikrát jsem musel odhadovat, která z tenkých linii ve sněhu je čerstvě zavátá stopa a která je stará zapadaná stopa po třeba jen jednom skůtru. Párkrát jsem to odhadl špatně a brodil se několik desítek metrů špatnou stopu. Výhled na rychlejší pohyb během toho dne byl tedy opět minimální. Jediné čím jsem se utěšoval bylo, že to do CP2 do noci i pěšky musím stihnout.

IMG_0172Začátek dalšího dne tlačení

Nízká oblačnost způsobovala i po východu slunce mdlé světlo a bylo špatně vidět na cestu, takže jsem si čelovkou svítil asi až do devíti hodin. To bylo zhruba, kdy jsem najednou na břehu zahlédl postavy. Byli to tři první bikeři (Pete, Phil a Tim), kteři zde bivakovali a právě se vyhrabávali ze spacáků a běžec Walter. Ten ke mě ihned přišel a angličtinou s německým přízvukem mi sdělil, že je o kus dál na řece los a že se vrátil a čeká na někoho, aby nešel sám. Los je při tomto závodu největším zvířecím nebezpečím. Je to ohromné a dost tupé zvíře, které se rádo pohybuje po vyjetých cestách a jedinou možností je vyhnout se mu. Pokud jde směre k vám, musíte mu uhnout mimo cestu a doufat, že si vás nebude všímat a projde dál. Jinak člověk riskuje útok kopyty, který již v minulosti pro lidi i psy několikrát skončil fatálně.

IMG_0175Pete, Phil a Tim vstávají z bivaku, Walter po srážce s losem čeká na až vstanou.

Vyrazil jsem dál s Waltrem v patách a každou chvíli se ho ptal, kde losa viděl. Asi po kilometru a půl přicházíme na místo činu. Los běhal splašeně v hlubokém sněhu v meandru řeky asi sto metrů od nás. To nevypadalo uplně dobře, ale doufali jsme, že vnitřkem zatáčky na řece kolem losa projdeme. Byl to trochu adrenalin, ale povedlo se. Za ostrou zatáčkou byla cesta od losa uplně rozšlapaná (i 50 cm díry ve sněhu) a plná losích bobků. To bylo místo, kde Walter do losa málem narazil. Pochopil jsem, jak je to asi muselo oba vyděsit. Tři bikeři procházející stejným místem pár minut po nás už losa ani nezahlédli.

IMG_0176To co vypadá jako zajíc je dvou a půl metrový los

Pete, Phil a Tim mě došli a předešli, ale po několik dalších hodin jsem je měl stále na dohled. Trochu se vyjasnilo a v dálce vykoukly bílé vrcholky masívu Alaska Range. To, že jsme se tam měli dostat a hory přejít, vypadalo naprosto nereálně. Kolem poledne po cestě projely dva skůtry, jeden za sebou táhl na saních třetí skůtr. Ačkoliv cestu utáhly krásně, stále to nestačilo a my pokračovali v tlačení. Asi se mi šlo díky ohromné velikosti podrážek mých NEOSů trochu lépe než dalším bikerům okolo. Bořil jsem se totiž o poznání méně než oni.

IMG_0184
Stále na řece Yentna, pohled zpět

IMG_0181Trasa závodu vede přes hory v pozadí…

O půl páté všichni u cedule Iditasport rest odbočujeme z řeky k malému dřevěnému stavení. Naprosto úžasný starší pár zde po dobu závodu nabízí závodníkům jídlo, pítí a i nocleh. Stavení je asi 200 m od řeky a tak se tu někteří veteráni zastavují úplně poprvé. Jindy totiž kolem projedou již během první noci závodu a zastavovat zde je přiliš velké zdržení. Tento rok však plyne čas zcela jinou rychlostí! Od trojice bikerů se během jídla dovídám, co se dělo v noci. Z Luce’s vyrazili před půlnocí a do CP1 se jim dařilo jet. Pak se to ale postupně horšilo, až opět nezbylo než tlačit a asi ve 4 ráno se rozhodli pro bivak. Tam jsem je v 9 ráno potkal.

IMG_0205

Posilněni polévkou a čajem vyrážíme dál po řece směr CP2. Zůstává tu jen Tim, který začíná mít díky tlačení vážné problémy se strženými puchýři a proto volí odpočinek. Já sám si nepamatuji, kdy jsem naposledy takhle dlouho šel pěšky a začínají mě dost bolet kolena. V běžeckých botách, které jsem měl na sobě jen týden před závodem, také začínám tušit pár vznikajících problémů s puchýři a odřeninami. Na tohle jsem rozhodně nebyl připraven. Snažím se na tu dřinu moc nemyslet a jít pořád dál.

Po chvíli se začalo stmívat a ocitám se sám. Pete a Phil jsou trochu rychlejší než já a jejich čelovky vidím v dálce před sebou, biker Dario a běžci Roberto a Cesare zůstávají trochu pozadu. GPS napovídá, že se blížíme k CP2. Kousek před soutokem řek Yentna a Skwentna se cesta trochu vylepšuje a občas se mi povede kousek jet na kole. Dvěma bikerům přede mnou to jde výrazně lépe a ujíždějí mi. Na řece Skwentna si fotím ceduli, podle které je to k Skwentna Roadhouse (CP2) 2 míle (3.2 km).

IMG_0212
Už jen 2 míle. Opravdu?

IMG_0213Další voda na řece

Cesta tu však každou zimu vede trochu jinak podle toho, jak řeka zamrzne a kde je bezpečné ji přecházet. Po 45 minutách už trochu znervozňuji, protože se k CP2, zdá se, moc nepřibližuju a ani úplně přesně nevím, kde je. Věřím však, že Pete a Phil ví, kam jedou a pokračuji stále dál. Ve čtvrt na deset, po třech a ne dvou mílích, a hodině a čtvrt vidím oázu – osvětlený Skwentna Roadhouse – CP3. 145 km za 53 hodin od startu znamená, že se to nijak nezrychluje, ale spíše naopak. Únava mi ale brání to nějak moc řešit. Trochu se teď zpětně divím, že mě tenkrát nezačaly napadat černé scénaře. Třeba to, že těch 560 km pěšky a touto rychlostí prostě nemůžu dát. Nějak se mi tyhle pochybnosti do hlavy nedostaly a to mě asi zachránilo.

IMG_0216Skwentna Roadhouse – CP2

Večeříme a Pete a Phil plánují za chvíli pokračovat. Já se s Dariem domlouvám na odchodu ráno v pět, nastavuji si budík na čtvrtou a opět okamžitě usínám.

Pokračování příště…

Předchozí část / Další část