Změna trasy závodu Iditarod 2014?

Aktuální informace – pravděpodobná změna trasy závodu – čtěte dole…

Mnoho lidí se mě ptá, jak dlouho závod pojedu. Ano, do určité míry to záleží na mně: na tom, jak rychle mi to pojede, jak mi bude a zda budu nebo nebudu muset řešit nějaké problémy. V porovnání s tím hlavním faktorem, který délku závodu ovlivňuje, jsou však výše zmíněné podstatně méně významné.

POČASÍ. Aljaška v minulosti několikrát ukázala, kdo je pánem a kdo je tím, kdo se musí s pokorou přizpůsobit, bojovat a třeba i odejít poražen. Pokud řeky, po kterých se pohybujeme stovky kilometrů, nezamrznou nebo roztají, závod se nekoná. Pokud napadne tolik sněhu, že se ani skútrům nepovede projet a vyjet cestu, může rychlost pohybu spadnout až na pouhých 0.5 km/h. Překonání úseků, které jdou normálně projet za pár hodin, může trvat i několik dnů. Silný vítr může zkomplikovat i tlačení kola a přízemní blizard zcela znemožnit orientaci. V extrémních případech je někdy jedinou možností návrat zpět.

Jak dlouho to tedy bude trvat, když příroda dovolí? Pohled do výsledků z minulých ročníků napoví, že to jde i za 15 dnů. Zajímavé je, že to bylo v roce 2000 – tedy dlouho před předtím, než se objevily fatbiky s tlustými pneu. To jen dokazuje, jak moc je to o podmínkách a kvalitě cesty. Naopak v roce 2012 jsem měl to „štěstí“ a zažil jeden z těch náročnějších ročníků závodu – více deník zde. Časy na krátké 350-mílové variantě závodu byly dvojnásobné, dojelo historicky nejmenší procento závodníků a na dlouhou trasu (1000 mil) se poprvé v historii závodu nikdo z McGrath nevypravil. Jednoduše to nešlo. Pokud se však neděje nic mimořádného (pokud to vůbec lze napsat) a podmínky jsou průměrné (opět to samé), tak se časy pohybují v rozmezí 20-25 dnů.

Nezbývá tedy, než očekávat to nejhorší a tajně si přát podmínky co nejlepší. A jak to zatím vypadá? Prosinec a leden byl na Aljašce mimořádně teplý – teploty se často pohybovaly nad nulou a místo sněžení byl častější déšť. Několik závodů psích spřežení muselo být zrušeno a zásobování některých odlehlých míst nebylo možné, protože nemohla letadla přistávat na špatně zamrzlých řekách a jezerech. Naštěstí se počasí během posledního týdne trochu umoudřilo, mrzne a teploty padají k obvyklejším -20. Na webu se objevilo několik fotek z různých míst na trati – ty jsem pro ilustraci porovnal s mými ze stejných míst.

Zde je jezero Flathorn Lake. Já jsem tam před dvěma lety tlačil kolo v hlubokém sněhu, před týdnem bylo jezero jako zrcadlo bez stopy sněhu:

Toto je Dismal Swamp. Před dvěma lety neskutečný boj v hlubokém sněhu, před týdnem perfektně ujetá dálnice:

Rohn, kontrolní bod CP5. Nachází se ve srážkovém stínu za pohořím Alaska Range, přesto tam nějaký sníh bývá. Letos nic. Ačkoliv by se to mohlo zdát výhodou, znamená to větší riziko defektu a také problém se sháněním sněhu pro výrobu vody:

Žádný sníh může znamenat i velkou komplikaci pro orientaci. Trasa závodu nevede po žádných cestách – žádné tam nejsou. Trasa vznikne až v zimě tak, že ji na skútrech projedou místní Eskymáci nebo předvoj závodu psích spřežení Iditarod, který startuje týden po nás. Tam, kde není trasa zřejmá díky průseku ve vegetaci nebo kde není vyznačena tripody s reflexními značkami (foto dole, autor Davis Lincoln), nemusí být vůbec vidět, kam se má jet!

Ani jízda po (za normálních podmínek pod sněhem schovaných) trsech trávy aljašské tundry není žádný med – lépe řečeno jet nejde vůbec. Foto od účastníka závodu Sean Grady (jeho deník zde).

A na závěr ješte jedna strašidelná fotka. Takhle to vypadalo na trase minulý rok. Jasná odpověď na to, proč je dobré být připraven na vodu na trase… (foto Hideo Sato, alaskadispatch.com)

2014: Pojedeme letos jinudy? Pořadatelé závodu psích spřežení dnes vydali zprávu o možné změně trasy závodu. Důvodem je kritický nedostatek sněhu cestou dolů z průsmyku Rainy Pass do kontrolního bodu Rohn. Do 17.2. se rozhodnou, zda bude start tak jako vždy poblíž Anchorage, nebo bude přesunut hlouběji do vnitrozemí do Fairbanks (jak už se stalo v roce 2003). Trasa by pak vedla přes Nenana, Manley a Tanana do Ruby a pak už dále po klasické trase závodu.

Co by to pro nás znamenalo? Pravděpodobně nižší teploty, delší vzdálenosti mezi kontrolními body a trochu „nudnější“ trasa po řekách Tanana a Yukon. Pravděpodobně také výrazně větrnější podmínky – na někdy až několik kilometrů široké řece se prostě před větrem nikam schovat nejde!

Sněhu je v první části závodu celkově velmi málo, nicméně ten největší problém je dle vyjádření místních výše zmíněný úsek dolů z Rainy Pass, konkrétně pak úzká soutěska Dalzell Gorge. Bez sněhu, který je používán na stavbu mostů přes potok, je to nebezpečné místo s příkrými stěnami po stranách a spoustou ledu. Sněhu je na tomto místu obvykle velmi málo (vyz výše), letos tam však není téměř žádný, což dělá situaci ještě bezvýchodnější. V nedalekém kontrolním bodu Rohn prý zatím ani nemohou přistávat letadla.

Sněhové mosty v soutěsce Dalzell Gorge (2012)

Dle názoru lidem blízkým pořadatelům psího Iditarodu je dost nepravděpodobné, že do 17.2. napadne dostatek sněhu, a s největší pravděpodobností tedy dojde ke změně trasy psího závodu. Náš závod bude pravděpodobně změnu následovat, jelikož je do určité míry závislý na stopě, kterou projíždí psí závod. Další variantou, která mě napadá je vyhnutí se kritickému úseku delší cestou okolo hor, kterou používá závod skútrů Irondog, startující týden před naším závodem.

Nad přesnou trasou závodu se tedy vznáší spousta otazníků. Nezbývá než čekat na konečné rozhodnutí pořadatelů – jedno je však jisté: letošní závod bude letos opět speciální 🙂