Iditarod Trail Invitational 2016 – přes zamrzlé Beringovo moře

Phil přejel/přešel moře! Ale postupně. Z Kaltagu, který projel na ránem pokračoval ihned dál. Hned za vesnicí, kde měl sjet ze silnice a pokračovat při pobřeží, vyjel nahoru na kopec a tam 3 hodiny stál. Netuším o co šlo. V deset už by zpátky na kole a pokračoval ďábelskou rychlostí téměř 15km/h. Vcelku rychle přejel Borůvkové hory (Blueberry Hills), kde je několik prudkých stoupání a prudkých sjezdů a za jasného počasí krásné výhledy. Jako všude na pobřeží (tedy z Kaltagu až do cíle) zde většinou fouká velmi silný vítr. V horách to ale ještě není tak hrozné. To začne až po sjetí z hor na cestu po pláži, kde už člověk ze severu zcela nechráněn a vítr se do něj opře plnou silou. Těchto 17 km může zabrat i několik hodin a je prvním varováním před tím, co bude následovat. Phil zde zpomalil na cca 8 km/h. O půl páté odpoledne dorazil do vesnice Shaktoolik, které je největrnější místo na trase, a nejde pochopit, proč tam vůbec lidi žijí. Z jedné strany je moře, pak je dvojřad domů okolo silnice a z druhé strany opět voda (delta řeky a zamrzlé bažiny a step). Phil se zdržel hodinu a pokračoval do nouzového srubu vzdáleného 22 km. Zabralo mu to tři a půl hodiny. Podle rychlosti tedy asi občas tlačil – komplikací je přímý čelní vítr a pravděpodobně měkká cesta. Posledních 5 km už je po mořské ledě. Srub je na malém výběžku pevniny do moře (viz foto). Pokud fouká vítr (a tam fouká vždy) tak se tam moc vyspat nedá, spíš jen sebrat síly a odvahu vyrazit na mořský led. Srub je miniaturní a natřený na oranžovo, aby nešel přehlédnout. Tady už totiž opravdu jde do tuhého. Ačkoliv už i cesta po pevnině ke srubu je totálně placatá bez jakékoliv možností úkrytu před větrem, na moři začíná to opravdové větrné peklo. Srub je poslední místo, kde si jde před dalšími 45 km ledu odpočinout v závětří. Pro mě osobně je to jedno z nejděsivějších míst na trase. Phil zde odpočíval od devíti večer a v půl třetí se vydal na moře. Má za sebou asi 30 km a už vjel na pobřeží (což tam ale skoro není poznat). Letos ho totiž cesta kopíruje větším obloukem. V minulosti vedla přímo na sever do vesnice Kaltag, v posledních letech se však uprostřed moře objevuje otevřená voda (moře) a cesta se tedy prodlužuje a vede blíže pobřeží. Philovi to zabralo 6 hodin, pravděpodobně tedy většinu času kolo tlačí. Na místě je okolo -15, vítr okolo 30 km/h, pocitová teplota -27C. Nejpravděpodobnější příčina pomalého postupu je tedy spíše než protivítr neprojetá cesta.
Philovi o naší půlnoci uběhne 9 den závodu. Stále má teoretickou šanci na rekord závodu, který je 10 dnů 3 hodiny. Rychlost postupu ale naznačuje, že tam je přeci jen dost sněhu (a ne super tvrdý ujetý trail) a šance se zmenšuje. Přesto drží Phil opravdu neskutečné tempo. Další dva jsou za ním asi 170 km.
Opět jsou zde fotky z mých dvou průjezdů. První byl s žaludkem plným velké pizzy. Přes kopce z Kaltagu to šlo hezky. Když jsem pak sjel na pláž, začal mě vítr shazovat z kola. Masku a brýle jsem si tam nasazoval vleže schovaný za malou návěj – peklo. Ve vesnici jsem se pak od místních dozvěděl, že je u břehu voda a na druhém straně moře se cesta ztrácí se v rozlámaném ledu. Po telefonu jsem se hlásil pořadatelům a ti mi řekli, že Phil vyrazil na moře před více než dnem a ještě nedorazil na druhou stranu (a sami už byli trochu nervózní). Já jsem se tam strachy málem po…. a čekal na zprávy o Philovi. Je na dlouhé vyprávění, co se mu tam všechno přihodilo (bloudění, omrzlé oči, návrat do srubu, defekty na moři). Můj přechod druhý den (spolu s Honzou) bylo asi to nejhorší co jsem tam kdy zažil. Je to zoufalý pocit být tam uprostřed té pustiny větru napospas. Tenkrát bylo moře téměř hladký led a bez hrotů nešlo kolo často ani tlačit – spíš za sebou na boku táhnout. Bloudění v metrových krách za tmy na konci moře byla už jen třešnička. Moře jsem překonal asi za 16 hodin.
Vloni jsem se na moře vydal ve dvě v noci a skoro celé jsem to díky měkkému trailu šel. Ve tři mě předjel první musher a během noci a dne dalších asi 5. Málem jsem se jim vrhal kolem ramen, jak bylo příjemné tam někoho potkat. Vítr byl dost v pohodě, což se pak zhoršilo hned další den a trvalo 3 dny, než se podařilo dalším musherům moře přejet. Do Kaltagu jsem dorazil před šestou večer, 15 minut po zavření pošty s mým balíčkem s jídlem, s rozmazaným viděním a psychicky úplně na dně. Děsilo mě, že díky nesjízdné stopě budu tlačit odsud až do cíle několik dalších dnů…

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

12841398_1045268792203740_8516593149347793229_o
2014 – ještě před Shaktoolikem a mořem – Blueberry hils – cesta se ztrácí v rozlámaném ledu řeky.

1491553_1045268828870403_5693713840938974633_o
2014 – ještě před Shaktoolikem a mořem – Blueberry hils – totálně bez sněhu, cesta umrzlá tráva nebo led. Připadal jsem si jak ve Skotsku.

12248245_1045268705537082_7242283935446333204_o
2014 – ještě před mořem – výhled z Blueberry hills. To dole je 17 km úsek po pobřeží do vesnice Shaktoolik. Tam dole začně vždy strašné větrné peklo. Fotím si to a vůbec se tam dolů netěším.

12794742_1045268702203749_3616540383841439420_o
2015 – Shaktoolik, největrnější místo, nikdo nechápe jak tam můžou lidi žít. Vlevo moře, vpravo pustá step, která vypadá jako moře.

12828469_1044999198897366_3318665728109041549_o
Poslední úkryt před 45 km mořského ledu. Často se tam tísní i několil lidí, čekající na lepší podmínky (menší vítr) a odhodlávající se k dalšímu postupu. Někteří se však museli otočit a vrátit se zpět do 20 km vzdálené vesnice. Foto: www.jilloutside.com

12829487_1044999195564033_4127480282817419204_o
Pohled na moře od srubu. tam vzdau 45 km daleko je vesnice Koyuk, kam se strašně moc chcete dostat. Na moři je někdy úplně hladký led, jindu (jako vloni) sníh. Foto: www.jilloutside.com

921406_1045268902203729_409674436085849299_o
2014 – Začátek moře, upouštím tlak aby guma na ledu trochu víc seděla. V pozadí výběžek pevniny s nouzovým srubem.

1074100_1045268922203727_4106961468196822733_o
2014 Uprostřed zálivu Beringova moře. Marné pokusy o nasednutí na kolo, vítr to nedovoluje.

10294966_1045268898870396_2973392681007114482_o
2014, na moři. Peklo. Duct tape na obličeji se mi začíná odlepovat a já nevím co s tím. Taky mě dost štvě všechno to jídlo, který mi zapadlo za masku a spolu s tím, co mi teče z nosu to tam vyrábí trochu nepohodu…

703778_1045268942203725_9095263372128243295_o
2014 Nezbývá než tlačit.

12828480_1045268728870413_5398700549229553995_o
2015 – Musherka Aliy Zirkle, v tomto okamžiku čtvrtá v pořadí. Od tohoto dne to bylo veselejší – občas mě předjel nějaký musher.

12828518_1045268735537079_7768311995811726860_o
2015 – pohled zpět na moje stopy přes moře.

12794837_1045268742203745_589473240148564918_o
2015 ve škole v Kaltagu, totálně mimo, přisleplej a zničenej.

Pokračování na další článek:

1 reply

Trackbacks & Pingbacks

  1. […] Pokračování na další článek: Iditarod Trail Invitational 2016 – přes zamrzlé Beringovo moře […]

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.