Archive for month: Červen, 2016

Publikováno v Digitální foto magazín 6-2016

Pavel Richtr patří k největším vytrvalcům na naší planetě. Třikrát se zúčastnil ultramaratonu Iditarod Trail Invitational (viz rámeček), při němž musí účastníci zdolat 1 000 mil (více než 1 600 km) napříč mrazivou Aljaškou – pěšky, na lyžích či na kole. Pavel se rozhodl pro kolo. Tento závod je téma samo o sobě, nás však především zajímalo, jak se Pavlovi v extrémních podmínkách fotografuje.

Iditarod Trail Invitational patří k vůbec nejtěžším ultramaratonům. Co vás na něm přitahuje?
Příroda, to neuvěřitelné dobrodružství a překonání sebe sama. Ne všechno, co jsem tam zažil, bych si přál zažít znovu. Jsou to ale ty nejsilnější zážitky, které v hlavě utkví napořád. Zvládnutí všech těch někdy dost hrozivých situací člověka neuvěřitelně posílí a nabije. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se mi jinde nepodařilo najít nic většího, náročnějšího, ale ani krásnějšího. A nejsem sám – na Iditarod se na Aljašku opakovaně vrací okolo 90 % účastníků.

Jak v extrémních podmínkách funguje lidská psychika?
Po pár dnech zapomenete, že jste někde nechali vypnutý telefon, že máte nějakou práci, a radši i na to, že o vás má doma někdo strach. Vaše mysl se velmi rychle přeorientuje jen na ty opravdu důležité věci a všechny nepodstatné vytěsní. Tři týdny pak řešíte jen to, kam se ten který den dostanete, jestli budete spát v teple, či někde ve sněhu u cesty, jestli máte dostatek vody a jídla nebo jestli neomrzáte…

Předpokládám, že v takových podmínkách člověk zrovna nemá náladu fotografovat či natáčet video.
Foťák či kameru vyndávám jenvv okamžicích, kdy jsem na tom dobře. Z Iditarodu 2014 se mi povedlo sestříhat téměř půlhodinový dokument, ale když se na něj teď dívám, mám určité výhrady. Ten rok panovaly nezvykle dobré podmínky, a i když je na konci lmu vidět, že mám dost, je to stále více veselé, než to ve skutečnosti bylo.
Z legrace tomu říkám „falešná reklama“ na Iditarod. Když totiž padne kosa na kámen, na foťák nebo kameru si ani nevzpomenu. Jen pro představu, ročník 2015 byl naopak extrémně náročný a kvůli mrazu −45 °C a přívalům čerstvého sněhu dojeli do cíle pouze čtyři lidé – já byl čtvrtý. Ostatní účastníci to buď vzdali, nebo je místní museli zachraňovat. Ten rok jsem celé tři dny v kuse nepotkal živou duši, vyjma smečky vlků, která mi nějaký čas dělala společnost. A závodní pole bylo už od startu roztrhané, takže jsem téměř celý závod (18 dní) jel sám. Jen pro srovnání – i z Iditarodu 2015 jsem chtěl opět vyrobit dokument, ale přivezl jsem jen asi třicet sekund záznamu. Ještě teď semi ježí chlupy po těle, když vzpomínám na to, co jsem tam zažil.

Jak se vyrovnáváte se samotou?
Na samotu se nijak nemůžete připravit. Jak jsem říkal, tři dny jsem nepotkal nikoho a následujících dvanáct dní jen pár lidí, s nimiž jsem prohodil několik frází typu: Co tady dě- láš? Jedu na kole Iditarod. Ty jsi blázen. Čau! Pak tedy není divu, že jsem si povídal sám se sebou a ve stromech viděl podivné tvary. A když jsem ke konci závodu na zamrzlém zálivu Beringova moře, což je jeden z nejobá- vanějších úseků, ve tři ráno potkal psí spřežení, téměř jsem se radostí rozbrečel.

Čím fotografujete?
Prioritní jsou pro mě rozměry a hmotnost – nikdy jsem tam neměl nic jiného než kompakt. První rok jsem vezl Canon PowerShot S100. Měl jsem ho v kapse u kalhot. Nohy generují velké množství tepla a foťák byl relativně v bezpečí. Občas se stalo, že se sám zapnul, povysunul se objektiv a objevila se hláška „chyba objektivu“. To jsem pak trnul, zda se ho podaří restartovat, ale nezklamal mě.
Další rok jsem vsadil na odolný a mrazu-vzdorný Nikon 1 AW1. Vzal jsem si k němu pevný 27mm objektiv (po přepočtu), běžný zoom jsem si nemohl dovolit, foťák už by byl moc velký. A do třetice jsem měl Nikon Coolpix A s APS-C snímačem. Párkrát jsem sice musel řešit nechtěné zapnutí a vysunutí, ale jinak jsem byl velmi spokojen. Kromě jiného zvládaly Nikony naprosto perfektně měření expozice v náročných podmínkách – tím myslím zasněženou krajinu kontra moje černé oblečení. Málokdy jsem něco musel fotit podruhé.

V mrazu se kapacita baterek výrazně snižuje. Jak to řešíte?
Nikony se mi už nevešly do kapsy u kalhot, vozil jsem je v bundě, kde sice není takové teplo, ale nikdy se nestalo, že by mi foťák zamrznul. K AW1 jsem měl s sebou pět nebo šest baterek, nakonec jsem však použil jen dvě, celkem jsem pořídil asi 800 snímků. Podobně tomu bylo s Coolpixem A, třetí baterii jsem vyndal až poslední den, a to jen pro jistotu, abych případnou výměnu nemusel řešit v cíli.
Nicméně s baterkami šetřit musíte, fotku se snažím pořídit hned napoprvé dobře a zkontrolovat ji jen rychlým pohledem. I když jsem si právě kvůli úspoře baterie zaká- zal snímky prohlížet, někdy to nevydržím a ze- jména ke konci závodu si někde třeba v teple spacáku luxus zhlédnutí fotek dopřeji.

Popište nám, jak vlastně fotografujete.
Někdy ani neslezu z kola, ale když vidím nějakou zajímavou scenérii, záběru věnuji pár minut (nebo spíš desítek sekund) a řeším kompozici, odlesky v protisvětle nebo jiné aspekty. Protože jsem většinou sám, často komponuji záběr tak, aby v něm bylo moje kolo. Spoléhám se na automatiku, protože na manuální nastavení expozičních hodnot není čas ani energie. Navíc z rukou nikdy nesundávám tenké eecové rukavice, které znesnadňují manipulaci. A jak jsem řekl, fotku rychle zkontroluji a jedu dál.

Dají se nějak blíže popsat situace, kdy nemáte dost sil na fotografování?
Někdy jsem tak vyčerpaný, že si ani neuvědomuji, že bych měl fotit. Když jsem tam byl poprvé, poslední noc spadla teplota pod minus čtyřicet a člověk, s nímž jsem jel, mi říká: Podívej, polární záře. Nejen že jsem si jí nevšiml, ale vůbec jsem neměl myšlenky na to vyndat foťák. Nakonec jsem ji vyfotil spíš kvůli tomu, aby to nevypadalo, že melu z posledního. Z fotky samozřejmě nic nebylo, polární záři z ruky v polospánku na automat nevyfotíte.
A i když zrovna nejsem na dně a neřeším otázky přežití, je třeba si uvědomit, že jakákoli manipulace v extrémním mrazu je náročná. Přitom neustále řeším spoustu věcí – musím jíst a pít, občas si upravit masku či zkontrolovat polohu na GPS. Při každém úkonu je třeba vyndat ruce z teplých návleků na řídítkách. Pak mám na rukou jen ty tenké eecové rukavice a i v nich můžou ruce rychle prochladnout nebo omrznout. Navíc musím neustále dávat pozor, aby mi rukavice moc nenavlhly kontaktem s námrazou na oblečení kolem obličeje. To si pak dvakrát rozmyslíte, jestli vyndáte foťák.

Používáte nějaké fotografické vybavení?
Zvažuji každý gram, takže kromě zápěstního poutka Peak Design, které mi usnadňuje v rukavicích vyndat foťák z kapsy a držet ho, nic nevezu. Jen ty náhradní baterky a paměťové karty – používám běžné Kingstony (tedy ne modely do náročných podmínek) a karty před zaplněním neměním, což je možná přehnaná důvěra. Jednou jsem vezl malý GorillaPod, který mi v tom mrazu bohužel praskl.

Ještě nějaká specifika?
Nosím speciální spodní vrstvu oblečení, která nepropouští vlhkost do dalších vrstev. Díky tomu nemusím řešit vliv vlhkosti na foťáky. Nepoužívám žádné ochranné kryty. U Nikonu 1 AW1 jsem ani neměl krytku objektivu. Jednou mi spadla a věděl jsem, že by padala pořád, tak jsem ji podruhé ani nenasadil, v čisté prázdné kapse si přední člen objektivu nepoškrábete. Pokudvz mrazu přijdu do vyhřáté místnosti, foťák pochopitelně nezapínám, ale počkám, až se adaptuje na teplotu v místnosti. Nechci riskovat, že by kondenzace foťák poškodila.

Kromě Iditarodu se věnujete značce Peak Design, kterou zastupujete na našem trhu. Proč právě Peak Design?
Na začátku tomu pomohla náhoda, jak to v životě bývá. Jeden můj známý, se kterým jsem před mnoha lety spolupracoval na jiném projektu, začal pro Peak Design budovat distribuci mimo USA.
Počátky nebyly úplně jednoduché – přece jen to byla před pěti lety byla firma jednoho držáku, i když velmi inovativního. A to mě na téhle značce od začátku opravdu baví. Peak Design vyrábí pouze inovativní, výjimečné,
a někdy dokonce revoluční věci – třeba popruhy k foťákům, u kterých lze jednoduše měnit délka nebo je díky „kotvičkovému“ systému pohotově odpojit od těla. Na inovacích tato firma opravdu stojí. Když se jich před časem někdo ptal, zda plánují vyrobit vlastní stativ, odpověď zněla, že jedině v případě, když přijdou na nějakou zásadní inovaci, která stativ podstatně vylepší. Nikdy nevyrobí stativ jen proto, aby ho také měli v nabídce. Opravdu všechny jejich produkty představují velké vylepšení, nejsou to jen další krabice v regále.

Mohl byste zastupovat i méně inovativní značky?
Zabývám se i několika dalšími projekty. Inovace je určitě jejich společným rysem, současně však i praktičnost, bez které se sama inovace neprosadí. Těší mě, když si zákazník po nákupu produkt zamiluje, protože mu nějak zásadně usnadní nebo zpříjemní určitou činnost. Už několikrát se nám stalo, že za námi třeba na nějaké výstavě přišel spokojený zákazník a svěřil se, že ten a ten produkt je to nejlepší, co ho ve fotovýbavě potkalo za několik posledních let. To je pro mě ohromně motivující.

Na druhou stranu, pořád se jedná o dražší značku. Jak se vám daří běžným fotografům vysvětlit, že stojí za to si připlatit?
Snažíme se zákazníkům ukázat, proč a v čem jsou produkty Peak Design výrazně lepší než to ostatní, co je na trhu. Výhoda je, že to na produktech téhle značky vidíte na první pohled. Mnoho zákazníků tu funkčnost, kvalitu
i vzhled ocení a Peak Design si velmi oblíbí. Musím upozornit, že Peak Design je tak trochu návyková záležitost. Nabídka tvoří ucelený systém – produkty sice velmi dobře fungují samostatně, ale velká výhoda je v důmyslné propojenosti systému. Mnoho zákazníků tak neskončí u jednoho produktu, ale často si dokupují produkty další.
Po držáku Capture Camera Clip či popruhu Slide přibyla do nabídky i brašna Everyday Messenger Bag, v čem
spočívá její jedinečnost? Nejde o klasickou hranatou fotobrašnu – má specifický tvar, unikátní systém zavírání, promyšlený systém přepážek, které lze jednoduše konfigurovat, a spoustu dalších vychytávek – o brašně umím vyprávět více než 20 minut. Jak napovídá její název, může fungovat jako nenápadná fotobrašna přes rameno nebo „messenger“ brašna pro každodenní civilní použití. Navíc je to mimořádně elegantní taška, za niž se nebudete stydět ani na pracovní schůzce. Přitom fotovýbavě poskytuje dostatečnou ochranu a jako i jiné produkty Peak Design je do detailů promyšlená, perfektně řemeslně zpracovaná a pochopitelně kompatibilní s jinými produkty Peak Design. Prémiovému produktu odpovídá i cena. Měli jsme trochu obavu, jak se bude prodávat; i někteří obchodníci byli zpočátku trochu zdrženliví. Jedná se ale opravdu o unikátní produkt, a když člověk má šanci si ho osahat, už ho většinou nechce dát z ruky.

Jaké další produkty Peak Design chystá?
Ještě na tento rok jsou naplánovány dvě novinky. Bohužel nemůžu být konkrétnější, ale prozradím, že je rozhodně na co se těšit!