Iditarod Trail Invitational 2012 – start / Susitna

Start. Ve 14:00 jsme vyrazili za dobrodružstvím. Odhadem dvě třetiny ze 47 závodníků na kole, ostatní chodci/běžci a dva na běžkách. Paradoxně je na startu běžkařů obvykle velmi málo (pokud vůbec nějací) – pohyb na běžkách je na neupravené cestě velmi náročný a při extrémně nízkých teplotách ani nejde namazat. Běžci vyrazili přímo rovně přes jezero, bikeři po vyjeté cestě nalevo. Pravidla žádnou cestu nepředepisují. Jediným zákazem vysloveným na předstartovní schůzce byla jízda hned od startu po silnici, po které jsme přijeli autobusem. Bikeři se totiž v minulých letech na startu otočili a vystartovali uplně opačným směrem a jeli prvních cca 20 km po silnici. Obecně je tato první část závodu specifická – díky blízkosti civilizace a víkendových chat a tím množství projetých skůtrových cest je zde více možností jak projet první desítky kilometrů. Místní si tak zde často na základě aktuálních informací o stavu cest vybírají tu nejrychlejší. Před rokem tu pár závodníků z Evropy zabloudilo a muselo se několik kilometrů vracet. Byla to jedna z prvních zpráv z trati v místním online plátku Alaska Dispatch: několik euro závodníků zabloudilo už na dvacáte míli závodu, jeden šel špatně a ostatní následovali jeho stopy. Takto jsem se proslavit nechtěl – plán byl tedy následovat někoho, kdo to tu zná. Plán dobrý, realizace horší.

V prvních minutách po startu jsem začal vnímat realitu a nervozitu vystřídala euforie a možná jsem měl i husí kůži. V duchu jsem si říkal: ”Je to tady! Jsem tady a jedu Iditarod!” a asi jsem se i usmíval. To, o čem jsem mnoho let snil a na co se připravoval, se právě dělo. Asi po 5 km volným tempem po dobře ujeté skůtrovce jsme přijeli na křižovatku, kde některé stopy kol přede mnou uhýbaly o 90 stupňů na cestu doleva, některé vedly rovně. Moc se mi to nezdálo, ale poté co se doleva vydali 4 bikeři včetně Seana, následoval jsem je. Po dlouhých 5 km, kdy jsme vlastně jeli kolmo na přímou cestu a já to nevydržel a zeptal se Seana jestli určitě ví kam jedeme, jsme přijeli na onu na startu zakázanou silnici (tady už se však po ní jet mohlo). Po silnici jsme vyrazili svižným tempem mezi 15-20 km/h, což s 35 kilovým kolem na pětipalcových gumách není žádný výlet. Snažil jsem se držet svoje tempo, když kolem mě prolétla skupinka, ve které byl Pete Basinger (5ti násobný vítěz a držitel rekordu krátké trasy), Jeff Oatley (také minulý vítěz) a další esa. Nijak jsem se nesnažil jet s nimi a v duchu si říkal, že tyhle bikery vidím v závodě naposledy.

Chvíli po startu, na pár dní naposledy na kole…

Ještě na silnici začal padat sníh a já si vzpomněl na varování pořadatelů ohledně na toto odpoledne předpovídané sněžné bouře. V tu chvíli jsem ještě netušil, že jsou tyhle první vločky začátkem něčeho opravdu epického, co vyrobí nejhůře prostupné cesty, nejpomalejší časy a nejvíce odstoupivších závodníků za 10 let novodobé historie závodu.

Silnice mě už za hustého sněžení vyplivla na široký průsek, rozježděný od skůtrů a s přibývajícím novým sněhem. Postupně jsem šel s tlakem v gumách uplně na minimum a i tak jsem začínal místy tlačit. Asi po hodině jsem zjistil, že nemám sluneční brýle, které se mi předtím zamlžily a dal jsem si je na čelo. Vracet se a hledat je nemělo smysl. To mě dost rozhodilo – sice jsem měl ještě lyžařské pro případ velké zimy/větru, ale ty byly čiré a pokud by mě čekalo několik dnů na ostrém slunci na sněhu, mohla to být konečná. Snažil jsem se si z toho vzít ponaučení, koncentrovat se a neudělat žádnou další chybu (a hlavně nic dalšího neztratit, protože kromě jednoho páru ponožek jsem sebou žádné věci, které bych si mohl dovolit ztratit, neměl).

Sledování stop bikera přede mnou

Po další hodině tlačení jsem pomalu přestával vidět bikera, jehož stopy jsem následoval a ani za sebou jsem už v dohledu nikoho neměl. Najednou přijel zezadu chlap na skůtru, zastavil u mě a zeptal se mě: “Víš, kam jdeš?” Opáčil jsem, že ano a že to na konci průseku střihnu nahoru po řece. On na to, že na řece asi není vyjetá cesta a že jsem asi kilometr zpátky minul jasně zřetelnou odbočku. Po předchozí zkušenosti s partičkou skůtrařů jsem se ho raději zeptal, jestli patří k závodu a on že ano, že je reportér. V tom mi docvaklo, že to je Craig Medred, autor výše zmíněného článku a reportér sledující (jak podmínky dovolí) náš závod a pak hlavně závod psích spřežení, startující týden po našem závodě. Zeptal jsem se ho, jestli je Craig a že jsem četl jeho knížku, což ho pobavilo, zeptal se mě odkud jsem a jak se jmenuju, poznamenal si to na kus papíru a vyrazil zachránit toho neštastníka přede mnou. Sakra, druhá chyba, která mohla skončit hodně špatně! Vydal jsem se zpět a myslel na to, jak se proslavím hned první den v článku na Alaska Dispatch. Pavel, nováček z Evropy se ztratil hned na 30. kilometru. A jak si to přečtou všichni, co mě sledují doma a mají o mě strach a jak jim to rozhodně nepřidá. Paráda.

O 15 minut později žasnu, jak jsem mohl odbočku přehlédnout a tlačím kolo (již po správné trase) dál. Padá tma, stále hustě sněží, ale asi 15 bikerů přede mnou to docela slušně ušlapává. 8 km k jezeru Flathorn Lake dávám za 2.5 hodiny. Před devátou přicházím spolu s Kalifornským párem Louise Kobin (držitelka ženského rekordu do McGrath) a Eric Warkentin nad jezero. U cesty sedí na sněhem pokrytém skůtru Craig (a ten také pomalu zapadává sněhem) a odmítá riskovat a jet v noci dál, protože cesta na jezeře zmizela pod odpoledním návalem sněhu. Na druhé straně cesty si asi 4 závodníci chystají bivak s tím, že teď nemá cenu pokračovat a doufají, že ráno cestu někdo projede. Bohužel pak ráno zjistili, že nejenže nikdo neprojel, ale další sníh zakryl i cestu, kterou jsme pak večer prošlapali a někteří z nich vzdali už na tomto místě a vrátili se na start. Na spaní jsem se ještě necítil a tak pokračuji dál.

Na jezeře byl postup ještě pomalejší, navíc se na pár místech objevila voda. Jev, kterému se říká overflow, vzniká praskáním ledu (rozpínáním nebo pod vahou sněhu) a následným provalením se vody nad led. Overflow po pár hodinách opět zamrzá, během té doby je však velkým nebezpečím. Bylo sice jen pár stupňů pod nulou, ale i tak by voda v botě znamenala velké komplikace. V minulých ročnících se zde povedlo lidem zajet nohou do vody až nad koleno a způsobit si omrzliny, takže každé místo s mokrými šlápotami procházím s největší obezřetností. I tak při jednom došlápnutí vyzkouším vodotěsnost bot nad kotník. Skupinku čelovek v dálce přede mnou jsem ještě na jezeře dostihl a s překvapením zjistil, že jsem s asi 10 bikery na čele závodu.

Voda na jezeře Flathorn Lake

Zde začalo to největší peklo. Skůtrovka zcela zmizela pod nánosy sněhu ja jsem s údivem pozoroval jak ostřílení místňáci hledají cestu – po hmatu, tedy přesnějí po došlapu. Tam, kde se po došlapu bořili jen po kolena a byl cítit pevný podklad, tam byla cesta. Tam, kde kde zapadalo hlouběji – klidně i po pás, cesta nevedla. Pro prvního v řadě to bylo neskutečná dřina, takže jsme se točili po několika málo minutách. Na špici mi to šlo mizerně, vláčet nebo spíše nést 35 kg kolo v 40 – 60 cm hlubokém sněhu a hledat cestu jsem zvládal podprůměrně. Nijak mi ani nepřidávalo to, že za mnou v těch okamžicích byli ti největší favoriti a veteráni závodu já se nemohl ubránit dojmu, že je zdržuji. Ti na pár místech, kde jsme cestu zcela ztratili, předváděli nevídané věci: dva, tři nechali kola stát a vydali na různé strany hlubokým sněhem a hledali, kde se začnou méně bořit a kde je cesta. I tak jsme se párkrát několik desítek metrů vraceli a hledali cestu znova.

Hledání cesty na konci jezera Flathorn Lake

Jeff Oatley a Heather Best se rozhodli zabivakovat, ostatní pokračovali přes větru otevřený Dismal Swamp za neutichající vichřice a sněžení dál. V nejhlubším sněhu jsem řešil drobný problém s obuví – přes horní okraj (tak ve dvou třetinách lýtka) mi do nich vrchem začal padat sníh. Rozbalil jsem 10 cm límec na horní částí galoší, ale nedařilo se mi jej potmě zapnout. Uvědomil jsem si, že jsem to vyzkoušel jen jednou doma v obýváku, což evidetně nestačilo. Opět jsem si vzpomněl na to, co říkají pořadatelé: ačkoliv si nováčci myslí, že jsou připraveni, tak nejsou! Doufal jsem, že podobných překvapení mě už čeká co nejméně.

Celonoční procházka s biky v Dismal Swamp

Kromě pár křovisek nebylo okolo nic vidět a čas začal plynout jako ve zpomaleném filmu. Podle GPS logu jsme se pohybovali rychlostí od 500m/h do 2.5km/h. Někdy kolem půlnoci se pak stala v tomto závodě zcela nevídaná věc – došli a začali nás předcházet běžci! Se sněžnicemi a sáněmi se jim šlo výrazně lépe a jak rychle přišli, tak rychle zmizeli vepředu před námi. Bohužel stopa po sáních byla užší, než stopa bikera tlačícího kolo vedle sebe, takže nám to běžci moc neusnadnili.

Pouštíme běžce do vedení!

Začal jsem trochu ztrácet na první a jen jsem občas prohodil pár slov se dvěma bikery okolo – Robin MacAlpine (žijící v cílovém McGrath) a Russell Worthington z Austrálie. S Russellem jsme se seznámili už před závodem, s Robinem teprve před chvílí. Robin mi vyprávěl, že nějaký čas pracoval v Evropě a i v Praze a ptal se mě jak se řekně česky donut, na což jsem mu nebyl schopný odpovědět. Jdu trochu rychleji a Robin také bivakuje, takže pokračuji sám. V dálce před sebou vidím čtyři první bikery a trochu rezignovaně jdu pořád dál.

Půl čtvrté ráno, sám v Dismal Swamp

11.5 km od začátku jezera jsem urazil za sedm a půl hodiny! Ve čtvrt na pět ráno jsem se dostal kousek před řeku Susitna na místo, které vypadalo jako skladiště závodníků. Jsou tam vzrostlé stromy a je to poslední před větrem a trochu i sněhem chráněné místo před tím, než se cesta dostává na širokou řeku. Všichni bežci se tu rozhodli na chvíli prospat – jednak si odpočinout a také v naději, že se tu třeba ráno někdo objeví na skůtru a projede těch 40 cm nového sněhu. První čtyři bikeři rozdělali oheň, začali vyrábět ze sněhu vodu a vypadali, že budou pokračovat dál. Bez velkého rozmýšlení jsem se rozhodl pro odpočinek. Nenašel jsem volné místo pod větvemi stromů, takže jsem si musel místo pro bivak nejdříve ušlapat v hlubokém sněhu. Jelikož jsem spotřeboval litr vody z láhve a asi polovinu ze 3 litrů v camel bagu na zádech, rozdělal jsem vařič a vyrobil litr vody. Vyhlídka rychlejšího postupu zítra byla minimální a chtěl jsem mít dost vody na – v horším případě – celý další den tlačení kola. Vyzul jsem se a tak, jak jsem byl, jsem ulehl do spacáku. Naštěstí mi v tom okamžiku vůbec nedocházela absurdnost situace. Minulé roky už byli v tomto okamžiku první bikeři za druhým check pointem na 145. km, zatímco my jsme se dostali jen asi 65 km od startu – a to byl navíc začátek a úsek na silnici velmi rychlý. Hladina adrenalinu v krvi mi ještě chvíli nedává spát, takže za stálého sněžení usínám až před pátou, s budíkem nastaveným na osmou.

Rozpouštění sněhu, místo bivaku

Pokračování příště…

Předchozí část / Další část

Pozn.: Celou dobu co jsem se pohyboval, mi běžela GPS, takže teď zpětně přesně vidím, jak jsem se kde dlouho zdržel a jaká byla moje rychlost.