Iditarod Trail Invitational 2012 – Susitna / CP2

Krátká verze: 2 dny jsem tlačil kolo 100 km po řece.

Dlouhá verze: V noci, tedy spíše nad ránem, mě několikrát vzbudil sníh padající mi na obličej. Bivakovací pytel by se hodil, ale extra váha, kterou bych s sebou musel vézt, by byla moc velkou cenou za tu trochu pohodlí. Pokaždé jsem se otočil a zkoušel usínat na boku. V osm hodin jsem už byl vzhůru, ale nevykopal jsem se ze spacáku dřív než o půl deváté. První zjištění byla následující: napadly další 3 cm sněhu, všichni kromě opodál bivakující dvojice bikerů byli pryč a půl metru od spacáku mi vedla vyšlapaná dálnice! Došlo mi, že tu za ty tři hodiny muselo projít spousta běžců a asi i bikerů.

IMG_0127Po probuzení

Během asi 15 minut, kdy vše balím na kolo, kolem mě prochází italský běžec Cesare. Naznačuje, že nespal a vypadá dost unaveně. Opodál vstávají a balí Lou a Erik. Fotím místo činu a vyrážím dál – k řece, která by měla být asi 500 m daleko. V tom přichází biker Robin – stále v dobré náladě – a z dálky na mě volá: “Už vím jak se to [donut] řekne – kobliha!” Slovo kobliha mu prostě z češtiny utkvělo parádně.

IMG_0130Cesare a balící se Lou a Erik

Přišli jsme k řece Susitna, na které byl kousek před námi vidět jen Cesare. Sešli jsme na řeku, která je v těchto místech asi kilometr široká, a vydali se po ní proti proudu. Na cestě vyšlapané závodníky před námi byly patrné pouze stopy běžců. To znamenalo, že bikeři šli první, následováni několika běžci se sáněmi. Bylo tedy jasné, že pro bikery na čele závodu nad ránem dál pokračovalo tlačením hlubokým sněhem a hledání cesty. Byli jsme rádi za cestu jak byla, i když byl povrch měkký, bořili jsme se a opět byla místy málo široká na tlačení kola vedle sebe.

IMG_0131Vcházíme na řeku Susitna

Následovalo nekonečných 9 hodin tlačení kola po široké řece. Prvním rozptýlením byl asi po 2 hodinách Craig na skůtru. Prohodili jsme s ním pár slov, vyfotil si nás s Robinem a odjel vpřed – cestu to však moc nevylepšilo. Muselo být jen lehce pod nulou, protože jsem se dost potil a chvílemi šel i bez čepice. Ačkoliv jsem se s Robinem – a pak i s Russellem, který nás došel – pořád o něčem bavil, ubíhalo to jen velmi pomalu. Kolem poledne Robina napadlo odmotovat z kliky levý pedál, který při tlačení neustále atakoval pravou holeň. Další věc, která člověku nedojde, dokud ji poprvé nezažije. Při tlačení kola na cestě, podél které je hluboký sníh, je tím sněhem pravý pedál stále strháván dozadu. Takže i když si ho člověk nastaví dopředu, aby byl levý (na straně kde tlačíte) dozadu, vždy se to otočí a překáží. Mně se pedál odšroubovat povedlo, zatímco Robinovi bohužel ne. Při ukládání pedálu do kapsy u kalhot a zapínání zipu jsem se pekelně soustředil, aby se mi pedál nepovedlo ztratit. Nebyl jsem si sice vůbec jistý, zda ho ještě v tomhle závodě budu potřebovat, ale naděje umírá poslední.

IMG_0132Craig – první skůtr

IMG_0133

IMG_0134
Pedál není třeba

Odbočili jsme doleva na řeku Yentna, na které leží první checkpoint (CP1). Robinovi došla voda a musel zastavit, aby si nějakou vyrobil ze sněhu. Pokračujeme spolu s Russellem a po chvíli nás předjíždí jeden z běžkařů – Rajko. Po zbytek odpoledne mě v pohybu a tempu držel jen souboj s GPSkou. Měl jsem ji přepnutou na míle a 2.5 m/h (4km/h) zrovna vycházelo jako dost svižné a přitom dlouhodobě udržitelné tempo. Kdyby mě někdo viděl, tak by se asi smál, jak jsem si tam několik hodin závodil sám se sebou, rychle hltal jídlo a odskákával, jen abych ty 2.5 míle za hodinu, hodinu co hodinu, dal.

IMG_0139Rajko – jeden ze dvou běžkařůIMG_0145Russel na řece Yentna

O půl šesté večer přicházím k Luce’s Lodge – malému dřevěnému stavení, kde se dá koupit občerstvení a přespat. Ačkoliv je to odsud do CP1 jen asi 10 km (tedy další 2.5 hodiny tlačení), volím zastávku – tak jako všichni, jejichž stopy ve sněhu vidím. K Luce’s je to z řeky asi 200 m a pořádně do kopce, takže jsou dole na řece zaparkovaná kola a sáně. Někteří si však kola dotlačili až nahoru. Proč, to zjišťuji za chvíli. Uvnitř jsou dva běžci a sedm prvních bikerů. Dávám si nejúžasnější hamburger v životě, hranolky a kolu. Pete zde nakupuje sladké tyčky – za normálních okolností by už byl asi o sto kilometrů dál, takže nepočítal s takovou dobou před doplněním jídla a to mu začalo docházet.

IMG_0152 Luce’s Lodge. Já si nechávám kolo tady dole.IMG_0155Uvnitř Luce’s Lodge – bikeři na čele závodu

Za chíli se tu na skůtru objevil dobrovolník, starající se o CP1. Jedním z jeho úkolů je zapisovat na CP časy závodníků a jak se povede je pak po telefonu předávat někomu z pořadatelů, kteří je pak umísťují na internet. Jelikož mu však na CP1 dorazilo jen několik běžců, vydal se po trase (v protisměru) zjišťovat, co se děje. Rozhodně to v tomto závodě běžná praxe není, ale postup bikerů po trase byla tak pomalý, že už to bylo všem podezřelé. Za normálních okolností bývají první bikeři na CP1 (95km) klidně i za 6 hodin, teď běžela 29 hodina a my tam stále ještě nebyli.

Dozvěděl jsem se, že tu všichni bikeři plánují odpočívat/spát a pokračovat v noci, až se více ochladí a cesta bude mít čas umrznout a ztvrdne. Ačkoliv jsem tušil, že jim to vyjde a to, co teď měla být 2.5 hodinová procházka, zabere v noci na kole čas poloviční, chtěl jsem pokračovat hned. Hrozně moc jsem se chtěl dostat na CP1, zvlášť když to byl takový kousek. Stejný pohled na věc měl Ital Dario, se kterým jsme vyrazili za stmívání dál.

IMG_0157Vyrážíme doprava do CP1

Zbytek cesty na CP1 uběhl vcelku rychle – stále se však tlačilo. Vyjasnilo se a citelně se ochladilo. Myslel jsem na to, jak tu za pár hodin profrčí bikeři odpočívající v Luce’s. Trochu jsem si vyčítal, že jsem to neudělal jako oni a že bych asi raději měl dělat věci tak, jak je dělají ostřílení veteráni.

IMG_0159
Mezi Luce’s Lodge a CP1

Těsně před desátou dorážím na CP1 – Yentna station. 95 km za 32 hodin! Spousta saní venku před stanicí vypovídala o tom, kdo v tomto závodě zatím dominuje. Uvnitř byla kamna a krovy ověšené sušícím se oblečením v podkroví spících běžců. Dávám si k večeři polévku a tousty a zapíjím to kolou a pivem. Také se seznamuju s dalším běžcem – Beatem. S Dariem se domlouváme na odchodu v 6 ráno a po rozvěšení mého vlhkého oblečení a spacáku, kam se dá, nacházím volnou postel a v mžiku usínám.

IMG_0164CP1IMG_0166 Yentna Station – CP1IMG_0168Uvnitř Yentna Station

Ráno jsem se probudil dost rozlámaný a dezorientovaný. Rychle jsem se však “našel”, včetně všech svých věcí. Většina běžců se během noci vydala dál a bylo tu o dost volněji. Opět si dopřávám a kupuji si teplou snídani. Ztracím tím spoustu času, ale o minuty tak úplně nejde a pokud je příležitost doplnit energii, není to na škodu. Na papíru s tabulkou příchodů a odchodů závodníků vidím, že první bikeři se tu prohnali okolo jedné v noci s asi 20 minutovou zastávkou.

V šest se nám opravdu podařilo vyrazit dál. Měli jsem před sebou dalších 50 km po řece do CP2. Nasadil jsem pedál, upustil ještě více gumy a šlo jet, i když to bylo na hraně! Po řece muselo v noci projet několik skůtrů, protože cesta byla krásně ujetá. Dario měl užší ráfky a jet mu nešlo, takže jsem se mu vzdálil. Unešen několika minutami přerušované jízdy vjíždím na břeh a do lesa. V tom si uvědomuju, že cesta má vést po řece. Vracím se asi 100 m na řeku a stěží nacházím správnou cestu. Ta byla místy úplně zafoukaná. Několikrát jsem musel odhadovat, která z tenkých linii ve sněhu je čerstvě zavátá stopa a která je stará zapadaná stopa po třeba jen jednom skůtru. Párkrát jsem to odhadl špatně a brodil se několik desítek metrů špatnou stopu. Výhled na rychlejší pohyb během toho dne byl tedy opět minimální. Jediné čím jsem se utěšoval bylo, že to do CP2 do noci i pěšky musím stihnout.

IMG_0172Začátek dalšího dne tlačení

Nízká oblačnost způsobovala i po východu slunce mdlé světlo a bylo špatně vidět na cestu, takže jsem si čelovkou svítil asi až do devíti hodin. To bylo zhruba, kdy jsem najednou na břehu zahlédl postavy. Byli to tři první bikeři (Pete, Phil a Tim), kteři zde bivakovali a právě se vyhrabávali ze spacáků a běžec Walter. Ten ke mě ihned přišel a angličtinou s německým přízvukem mi sdělil, že je o kus dál na řece los a že se vrátil a čeká na někoho, aby nešel sám. Los je při tomto závodu největším zvířecím nebezpečím. Je to ohromné a dost tupé zvíře, které se rádo pohybuje po vyjetých cestách a jedinou možností je vyhnout se mu. Pokud jde směre k vám, musíte mu uhnout mimo cestu a doufat, že si vás nebude všímat a projde dál. Jinak člověk riskuje útok kopyty, který již v minulosti pro lidi i psy několikrát skončil fatálně.

IMG_0175Pete, Phil a Tim vstávají z bivaku, Walter po srážce s losem čeká na až vstanou.

Vyrazil jsem dál s Waltrem v patách a každou chvíli se ho ptal, kde losa viděl. Asi po kilometru a půl přicházíme na místo činu. Los běhal splašeně v hlubokém sněhu v meandru řeky asi sto metrů od nás. To nevypadalo uplně dobře, ale doufali jsme, že vnitřkem zatáčky na řece kolem losa projdeme. Byl to trochu adrenalin, ale povedlo se. Za ostrou zatáčkou byla cesta od losa uplně rozšlapaná (i 50 cm díry ve sněhu) a plná losích bobků. To bylo místo, kde Walter do losa málem narazil. Pochopil jsem, jak je to asi muselo oba vyděsit. Tři bikeři procházející stejným místem pár minut po nás už losa ani nezahlédli.

IMG_0176To co vypadá jako zajíc je dvou a půl metrový los

Pete, Phil a Tim mě došli a předešli, ale po několik dalších hodin jsem je měl stále na dohled. Trochu se vyjasnilo a v dálce vykoukly bílé vrcholky masívu Alaska Range. To, že jsme se tam měli dostat a hory přejít, vypadalo naprosto nereálně. Kolem poledne po cestě projely dva skůtry, jeden za sebou táhl na saních třetí skůtr. Ačkoliv cestu utáhly krásně, stále to nestačilo a my pokračovali v tlačení. Asi se mi šlo díky ohromné velikosti podrážek mých NEOSů trochu lépe než dalším bikerům okolo. Bořil jsem se totiž o poznání méně než oni.

IMG_0184
Stále na řece Yentna, pohled zpět

IMG_0181Trasa závodu vede přes hory v pozadí…

O půl páté všichni u cedule Iditasport rest odbočujeme z řeky k malému dřevěnému stavení. Naprosto úžasný starší pár zde po dobu závodu nabízí závodníkům jídlo, pítí a i nocleh. Stavení je asi 200 m od řeky a tak se tu někteří veteráni zastavují úplně poprvé. Jindy totiž kolem projedou již během první noci závodu a zastavovat zde je přiliš velké zdržení. Tento rok však plyne čas zcela jinou rychlostí! Od trojice bikerů se během jídla dovídám, co se dělo v noci. Z Luce’s vyrazili před půlnocí a do CP1 se jim dařilo jet. Pak se to ale postupně horšilo, až opět nezbylo než tlačit a asi ve 4 ráno se rozhodli pro bivak. Tam jsem je v 9 ráno potkal.

IMG_0205

Posilněni polévkou a čajem vyrážíme dál po řece směr CP2. Zůstává tu jen Tim, který začíná mít díky tlačení vážné problémy se strženými puchýři a proto volí odpočinek. Já sám si nepamatuji, kdy jsem naposledy takhle dlouho šel pěšky a začínají mě dost bolet kolena. V běžeckých botách, které jsem měl na sobě jen týden před závodem, také začínám tušit pár vznikajících problémů s puchýři a odřeninami. Na tohle jsem rozhodně nebyl připraven. Snažím se na tu dřinu moc nemyslet a jít pořád dál.

Po chvíli se začalo stmívat a ocitám se sám. Pete a Phil jsou trochu rychlejší než já a jejich čelovky vidím v dálce před sebou, biker Dario a běžci Roberto a Cesare zůstávají trochu pozadu. GPS napovídá, že se blížíme k CP2. Kousek před soutokem řek Yentna a Skwentna se cesta trochu vylepšuje a občas se mi povede kousek jet na kole. Dvěma bikerům přede mnou to jde výrazně lépe a ujíždějí mi. Na řece Skwentna si fotím ceduli, podle které je to k Skwentna Roadhouse (CP2) 2 míle (3.2 km).

IMG_0212
Už jen 2 míle. Opravdu?

IMG_0213Další voda na řece

Cesta tu však každou zimu vede trochu jinak podle toho, jak řeka zamrzne a kde je bezpečné ji přecházet. Po 45 minutách už trochu znervozňuji, protože se k CP2, zdá se, moc nepřibližuju a ani úplně přesně nevím, kde je. Věřím však, že Pete a Phil ví, kam jedou a pokračuji stále dál. Ve čtvrt na deset, po třech a ne dvou mílích, a hodině a čtvrt vidím oázu – osvětlený Skwentna Roadhouse – CP3. 145 km za 53 hodin od startu znamená, že se to nijak nezrychluje, ale spíše naopak. Únava mi ale brání to nějak moc řešit. Trochu se teď zpětně divím, že mě tenkrát nezačaly napadat černé scénaře. Třeba to, že těch 560 km pěšky a touto rychlostí prostě nemůžu dát. Nějak se mi tyhle pochybnosti do hlavy nedostaly a to mě asi zachránilo.

IMG_0216Skwentna Roadhouse – CP2

Večeříme a Pete a Phil plánují za chvíli pokračovat. Já se s Dariem domlouvám na odchodu ráno v pět, nastavuji si budík na čtvrtou a opět okamžitě usínám.

Pokračování příště…

Předchozí část / Další část

1 reply

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.