Elkford, po 5.etape

/1 Komentář/in /by
Zdravim z Elkfordu, cile 5. etapy. Ani tady GSM nejede, dostal jsme se ale do mistni knihovny k internetu. Pokusim se bleskove projit 5 etap ktere mame za sebou. Zda se ze Syky nema pristup nas muj blog, ale uspesne nas monitoruje.
Prvni den jsem mel krizi – po vysplhani na prvni a jediny kopec toho dne se mi udelalo blbe a vybec jsem si pak ten neuveritelny singletrack za snezeni a krup neuzil. Ke konci dne mi bylo dobre takze jsem se tesil na druhy den.
Druhy den jsme vyrazili paradne, ale vedouci borci minuli v lavinisti, kde se kola nesla na ramenou, odbocku a vsichni splhali suti dalsich asi 500 vyskovych metru. Pote co prvni prelezli hreben a zjistili ze tam opravdu zadna cesta neni, vsichni se otocili a klouzali dolu. Jelikoz jsme takhle splhali (a vraceli se) asi hodinu, tak kam se melo spravne zahnout – uzky singletrack – mezitim ucpali ti pomalejsi a dalsich asi 5 km jsme sli jeden za druhym asi hodinu a pul. Na koci se to trochu rozjelo, nicmene velka zabava to diky spouste uzkych stezek, kde jsme celou druhou cast etapy dojizdeli pomalejsi, nebyla. Poradetele nakonec sice vysledky druhe etapy vyhlasili, ale do celkoveho poradi se pocitat nebude.

Treti den se jela casovka okolo Nipiky. 49km, nejmene polovina ve velmi narocnem singletracku kde si clovek neodpocine ani na chvili. Odmeneni jsme byli uzasnymi vyhledy na reku protekajici hlubokym kanonem, na jehoz hrane jsme se parkrat balancovali. Vcelku nam to ten den sedlo.

Ctvrty den jsem prejeli k Whiteswan Lake, vcelku dlouha etapa, poprve jsme pomerne dlouho jeli po sirokych lesnich cestach – tedy to ceho bylo minulych roku na Transrockies vic nez dost. Obecne se o tomto rocniku – tedy jeho prvnich trech etapach – mluvilo jako o velmi narocnem, hlavne diky narocnosti terenu. Treti etapa koncila temer 40 km usekem po sotoline, kde jsme nastesti dojeli druhy v poradi mixed tym – Katka Nash (Hanusova) + Steven Wallace – se kterym jsme se stridali az do cile.

Dnes jsme dojeli do Elkfordu. Uz treti den v rade je temer bez mracku, i tak ale rano v 6 vstavame do strasne zimy. Dnesek zacal asi 750m stoupanim mezi 15 a 20km, po sjezdu to pomalu stoupalo az k 68 km, kde zacalo brutalni stoupani (neseni kola na zadech) a pak „pad“ do cile po mistnim legendarnim sjezdu – Rock garden – asi kilometr volnych kamenu.

Zatim jsme bez defektu a oba s Vildou zdravi – az na muj palec na noze, ktery jsem si narazil druhy den tak, ze mi asi kazdou chvili upadne nehet. Konkurence v nasi hlavni kategorii open men je obrovska, subjektivne jedeme rychleji nez minule kdy jsme dojeli 11. a presto jsme na chvostu prvni dvacitky, nicmene zavod je uzasny a poradne si ho uzivame

Zitra budeme konecne na signalu takze zavolam Sykymu, nalada uz bude uzasna protoze nam bude chybet posledni den. Jsem vyhazovan od pocitace, pokracovani o dalsich Cesich na Trasrockies (Honza Kopka a Milan Spolc jedou super, pokud neni etapa moc technicka tak vyhravaji) a dalsi zpravy priste.

Jdeme na to!

/0 Komentáře/in /by

Dnes jsem se balil a nic nestíhal, takže telegraficky:
Tom se včera večer rozhodl, že pojede Transrockies – slušná práce dva dny před závodem. Pojede kategorii mix s Carena Parr, čtvrtou elitní ženou ze svěťáku 24 hodinovky před dvěma týdny.
Kromě brutálního převýšení pořadatelé letos uchystali ještě jednu zajímavost. Třetí den (Nipika -> Nipika) je časovka týmů, celých 44 km má být singletrack. První třetina startovního pole prý vyráží až odpoledne. Neoficiální informace od pořadatele závodu – uvidíme.
Počasí zde v Canmore bylo posledních pár dnů úžasné – ani mráček, přes 25, i rána byla teplejší. Dnes večer se přihnala bouřka a na víkend se má trochu ochladit, nicméně předpověď pro závod je poměrně příznivá. Začátek týdne má být chladnější (nejvyšší denní 20), koncem týdne tepleji a tepleji (až ke 30), déšť minimálně nebo vůbec. Ale jak říkají místní, stát se může cokoliv.
Cítím se dobře a teším se – vše nasvědčuje tomu, že si teď týden krásně zabikujeme a bude spousta zábavy. Ráno vyrážíme do Calgary vrátit truck a sednout na shuttle, který nás doveze do Panoramy – startu závodu. Vše pak vypukne v neděli ráno.
Minimálně do konce závodu a cesty zpět domů (letím odpoledne 17., den po závodu) se tady odmlčím. Pokud to technika umožní (ne všude během závodu budeme v dosahu mobilní sítě), budeme podávát zprávy Sykymu (www.treky.cz), který je zde bude tlumočit – takže mu tímto předávám slovo. Oficiální denní reporty, fotky a výsledky budou k nalezení někde zde.

Transrockies 2008 – převýšení 17.6 km!

/0 Komentáře/in /by
Na Transrockies webu se objevil detailní rozpis etap závodu. Denní vzdálenosti a převýšení vypadají následovně:
1. 52.3 km 2478m
2. 73.7 km 3823m
3. 44.2 km  1514m
4. 109.7 km 2567m
5. 88.5 km  2147m
6. 102.4 km 2998m
7. 78.8 km  2101m
Celkem tedy 550 km a 17 618m převýšení, tzn. průměrně více než 2 500 nastoupaných výškových metrů denně. Zdá se, že pořadatelé trochu přitvrdili. Oproti předloňským 12km (denní průměr 1700m) a loňským 10km převýšení letos pořádně naložili – závod je nejkopcovitější (a to o asi 35%) v celé jeho osmileté historii. Denní průměr převýšení tak dosáhl úrovně 8-denního etapáku TrasnAlp, který byl vždy obecně považován za delší a kopcovitější, ale díky kultivovanějšímu povrchu (více asfaltu a prašných/štěrkových cest) a hlavně zázemí, blízkosti civilizace a klimatickým podmínkám za ne tak náročný jako Transrockies Challenge.
Otázkou zůstává jak náročný bude terén a jak vyjde počasí. Nabírání výškových metrů na blátě a kořenech by mohlo vše ještě trochu okořenit. A to mi připomíná, že bych měl zmínit jak tu ve vedlejším údolí před 14 dny ve 1300m nad mořem napadlo odpoledne (po slunečném dopoledni) za 2 hodiny půl metru sněhu. Stát se tedy může cokoliv – v roce 2002 se závodnící probudili a kolem stanů leželo 10cm sněhu…
Pořadatelům závodu nezbývá než poděkovat za to, jaký nám letos uchystali úžasný závod a jaký mi dali dárek k narozeninám. Ty oslavím druhý den závodu, kdy nastoupáme téměř 4km. Tolik se mi povedlo nastoupat za jeden den jen jednou a to při 24 hodinovce. Myslím, že svoje letošní narozeniny oslavím ve velkém stylu a jen tak na ně nezapomenu.

Big Sister – výšlap a seběh

/0 Komentáře/in /by

Dnes jsme si dali asi nejzajímavější místní výstup na který ještě není třeba lezecké vybavení – Big Sister (2936m), nejvyšší ze tří Canmorských sester (The Three Sisters) (na fotce ta nejvíce vpravo). Po cestě nahoru potkáte velmi strmé plotny, jemnou i hrubou suť, pár lehkých lezeckých úseků (do 5 metrů) a nahoře i sníh a led.

Počasí vyšlo perfektně, až teprve když jsme se kolem 13:00 vyškrábali na vrchol tak se na obloze objevilo pár mráčků. 1200 výškových metrů od Spray Lake na vrchol jsme zvládli za 2:45, jediným exponovaným místem bylo obejití poslední věžičky pod vrcholem severozápadní stěnou po zbytcích sněhu (viz foto Toma vlevo). Cestu dolů jsme si za účelem zrychlení nudného sestupu skoro celou s Tomem seběhli. Asi největší zábava bylo surfování v suti ve spodní části – viz video (pro video ve vyšší kvalitě a rozlišení klikněte zde). Fotogalerie zde.

Stoney Squaw & Ha Ling Peak

/0 Komentáře/in /by

Tak to vypadá, že po dalších dvou dnech v klidu nemoc ustupuje, zůstala jen trochu rýma. Ještě jsem se necítil na nic delšího, takže jsme s Tomem ráno vyrazili na krátký okruh u Banffu – bikový trail ve správě The Bow Valley Mountain Bike Alliance (BVMBA). Od dálnice jsme vystoupali po Mt. Norquay Road a pak úžasným trailem až na Stoney Squaw (1884m), tedy asi 500 nastoupaných metrů. Trail byl nekonečná spleť kořenů, naštěstí byly suché takže šlo skoro všechno vyjet. Cesta dolů byla absolutní bikový ráj – 20 minut singletracku z kopce, rýchlé úseky mezi stromy, série vraceček, kamenné dropy a pár skoků… Máme super video z celého kolečka (viz foto – snímek z videa), až se dostanu ke zpracováni tak to sem dám.
Vilda byl z trailu úplně vedle a pochvaloval si svoje rozhodnutí koupit letos celopéro (Specialized Epic). Narozdíl od nás v Čechách, kde se to s hardtailem dá tak nějak zvládnout (záleží co člověk provádí a kde jezdí), tady jste s hardtailem zcela mimo mísu.

Navečer jsme si ještě odskočili na Ha Ling Peak (2407m). Hora se do roku 1997 jmenovala Chinaman Peak, což se údajně zdálo hanlivé. Onen Ha Ling alias Chinaman po kterém horu pojmenovali byl čínský kuchař, který se v roce 1896 vsadil o 50 dolarů, že za 10 hodin vztyčí na hoře vlajku a vrátí se zpět do Canmore. Ačkoliv se mu to v pohodě povedlo, nikdo mu to nevěřil a borec si to dal ještě jednou a umístil na vrchol vlajku viditelnou z Canmore pouhým okem.
Trail začíná až nahoře na Smith Dorrien Spray Trail, nastoupá se tedy jen 700m. Přestože asi po 10 minutách výstupu začalo krápat, pokračovali jsme nahoru s tím, že uvidíme. Mrholení/déšť pokračovalo celou cestu nahoru, ale čím jsme byli výš tím méně se nám chtělo to vzdát. Nahoře bylo tak 5 stupňů, takže jsme udělali pár fotek a prchali zpět dolů. Fotku jsem vyfotil sedíc nad 800m stěnou (vyhledávaná lezecká trasa), v povzdálí je dobře vidět sprcha, která se tam kolem Canmore stále točila dokola.

Medvěd. Ano. Už jsme ho viděli – konečně! Černého – tedy toho, před kterým nepomůže lehnout si a dělat mrtvého. Pokud zaútočí tak už nepomůže nic, jen se s ním prát.  Naštěstí jsme ho zahlédli jen z auta a hned jak si nás všiml tak se vyděsil (otázka je kdo víc) a zmizel v lese.