Elkford, po 5.etape

Treti den se jela casovka okolo Nipiky. 49km, nejmene polovina ve velmi narocnem singletracku kde si clovek neodpocine ani na chvili. Odmeneni jsme byli uzasnymi vyhledy na reku protekajici hlubokym kanonem, na jehoz hrane jsme se parkrat balancovali. Vcelku nam to ten den sedlo.

Ctvrty den jsem prejeli k Whiteswan Lake, vcelku dlouha etapa, poprve jsme pomerne dlouho jeli po sirokych lesnich cestach – tedy to ceho bylo minulych roku na Transrockies vic nez dost. Obecne se o tomto rocniku – tedy jeho prvnich trech etapach – mluvilo jako o velmi narocnem, hlavne diky narocnosti terenu. Treti etapa koncila temer 40 km usekem po sotoline, kde jsme nastesti dojeli druhy v poradi mixed tym – Katka Nash (Hanusova) + Steven Wallace – se kterym jsme se stridali az do cile.

Dnes jsme dojeli do Elkfordu. Uz treti den v rade je temer bez mracku, i tak ale rano v 6 vstavame do strasne zimy. Dnesek zacal asi 750m stoupanim mezi 15 a 20km, po sjezdu to pomalu stoupalo az k 68 km, kde zacalo brutalni stoupani (neseni kola na zadech) a pak „pad“ do cile po mistnim legendarnim sjezdu – Rock garden – asi kilometr volnych kamenu.

Zatim jsme bez defektu a oba s Vildou zdravi – az na muj palec na noze, ktery jsem si narazil druhy den tak, ze mi asi kazdou chvili upadne nehet. Konkurence v nasi hlavni kategorii open men je obrovska, subjektivne jedeme rychleji nez minule kdy jsme dojeli 11. a presto jsme na chvostu prvni dvacitky, nicmene zavod je uzasny a poradne si ho uzivame

Zitra budeme konecne na signalu takze zavolam Sykymu, nalada uz bude uzasna protoze nam bude chybet posledni den. Jsem vyhazovan od pocitace, pokracovani o dalsich Cesich na Trasrockies (Honza Kopka a Milan Spolc jedou super, pokud neni etapa moc technicka tak vyhravaji) a dalsi zpravy priste.