Archive for category: Iditarod 2014

Aljaška milosrdná

JE TO AŽ NEUVĚŘITELNÉ, ALE NA START NEJTĚŽŠÍHO ZIMNÍHO CYKLISTICKÉHO ZÁVODU SVĚTA IDITAROD TRAIL SE POSTAVILI DVA ČEŠTÍ ZÁVODNÍCI – HONZA KOPKA A PAVEL RICHTR. OBA ZÁVODILI NA STEJNÉ DELŠÍ VARIANTĚ TRATI, JEJÍ JEDNU ČÁST DOKONCE ABSOLVOVALI SPOLEČNĚ. OBA TISÍC MIL DLOUHÉ PUTOVÁNÍ VE ZDRAVÍ DOKONČILI A SKONČILI ČTVRTÝ A PÁTÝ. A ALJAŠKA JIM LETOS PŘIPRAVILA POČASÍ VÍCE NEŽ PŘÍZNIVÉ…

Zálibu v jízdě na kole po zamrzlých, sněhem pokrytých končinách nemá mnoho lidí. Kdy tě to popadlo? Kde vznikl ten motiv vyrazit na Iditarod Trail na Aljašku?
Pavel: Už si přesně nepamatuji. Myslím, že jsem se o závodu dozvěděl, když tam byl Honza v roce 2007. Co si naopak pamatuji přesně, je, jak mě ta šílená myšlenka tam jet úplně pohltila a už nikdy nepustila. Také si pamatuji, jak jsem měl při pouhé představě startu v závodu husí kůži. Pět let pak trvalo, než jsem se fyzicky a technicky připravil, ale hlavně nasbíral dost odvahy se přihlásit.

Byl jsi někdy na kempech, které pořádal Honza Kopka, ať už v Jizerských horách, nebo v Laponsku? Nebo jste se potkali na nějakých závodech?
P.: Ano, byl jsem s Honzou v Laponsku. Úplně poprvé osobně jsme se paradoxně potkali na bikovém etapáku TransRockies v Kanadě.

Honzo, ty už jsi ostřílený matador těchto závodů, co je to, co tě pořád táhne na Aljašku? Není to skoro droga?
Honza: Je to droga. Aljašku buď miluješ, nebo nenávidíš. A já se do ní zamiloval hned poprvé. Je to čistá příroda, ze které cítíš obrovskou sílu a energii, a kolem čistí lidé žijící stále skutečným životem se skutečnými hodnotami.

Pavle, jel jsi vloni kratší etapu, byla to příprava na tu delší variantu?
P.: Od samého začátku jsem měl tajný sen dokázat projet celou dlouhou trasu 1000 mil do městečka Nome. Rovnou vyrazit na dlouhou trasu bych si však netroufl, a když se na to dívám zpětně, ani by to nebylo rozumné a bezpečné. Pravděpodobně právě proto má závod už několik let pravidlo, které umožňuje start na dlouhé trase pouze závodníkům, kteří v minulosti úspěšně absolvovali trasu kratší. Organizátoři se tím trochu jistí – do opravdové pustiny na dlouhé trase, kde může být člověk o samotě i týden, pustí jen ty, kteří již dříve ukázali schopnosti v takových podmínkách přežít.
Mnoho závodníků však jezdí opakovaně „pouze“ krátkou trasu a po té dlouhé nijak netouží. Ona je ta dlouhá i mezi veterány závodu považována za dost velký extrém.

Pojmy vzdálenost a čas získávají v aljašské divočině úplně jinou dimenzi. Třetí den závodu, v pozadí pohoří Alaska Range, které závodníci překonávají.

V roce 2003 i o čtyři roky později jsi jel jinou trasou, než se jela letos, v čem se liší tato severní od té jižní? Která z nich byla náročnější?
H.: Vlastně pokaždé, když jsem zde startoval, jsem jel jinou trasou, i když oficiálně jsou jen dvě varianty. V roce 2003 jsem měl smůlu, nebo vlastně štěstí, záleží, jak se to vezme. Špatná zima, teplota nad nulou, déšť a na jihu Aljašky žádný sníh. Organizátoři tenkrát jedinkrát v historii přesunuli trasu 500km víc na sever a startovalo se od Fairbanks. Vlastně trasa víc kopírovala tu skutečnou záchrannou akci, na jejíž počest se závod jezdí. Tenkrát nás tam uprostřed ničeho zametla sněžná bouře a nešlo to nikam. Nakonec nás zachraňovali Eskymáci.
V roce 2007 jsem jel klasickou jižní trasu. Je to ta těžší varianta z těch dvou. Velké prostory bez domorodých vesnic a nikdo tam nejezdí, takže to bylo mnoho dnů bez cesty a možnosti někoho potkat. A vládlo klasické aljašské tvrdé zimní počasí – silný vítr, blizzardy, mráz i minus 40 °C. Bylo to těžké fyzicky. A ještě víc psy- chicky. Často jsem se bál, že se tam odtud nedostanu. Tenkrát jsem vyhrál a do cíle jsme se dostali jen dva.
V roce 2014 to vypadalo, že se bude opakovat rok 2003. Špatná zima, málo sněhu, nezamrzlé řeky a jezera. Uvažovalo se opět o přesunu na sever. Nakonec organizátoři rozhodli, že se odstartuje na klasické severní variantě. Vlastně většina 1600km dlouhé trasy se jede stejně jako při jižní, jen na 500 km ve vnitrozemí se to rozdělí. Severní varianta je ale snazší, poněvadž je více používaná, a tedy aspoň nějaká cesta. A vzdálenosti mezi vesnicemi jsou sice velké, ale ne tak jako na jižní cestě, kde není dlouho vůbec nic. Nakonec se rozhodnutí ukázalo jako správné. Počasí se hodně umoudřilo a na- staly ideální podmínky jako ještě nikdy v historii. A to hodně nezvykle po celou dobu našeho přejezdu. Teploty mezi –5 a –25, výjimečně –30 °C. Vítr občas silný, ale většinou přijatelný. Cesta tvrdá a sjízdná. Občas moc ledu, což nám způsobovalo problémy. Ale byla moje chyba, že jsem neměl pneumatiky s hřeby. Jinak by led byl naopak výhoda. Je to tvrdej a rychlej povrch.
Většinou jsem si při extrémech vyžíral to nejhorší, co mohlo nastat. Teď jsem poprvé zažil to nejlepší, co pravděpodobně už nenastane. Jako by se Aljaška chtěla se mnou hezky rozloučit. Před závodem jsem prohlásil, že je to naposledy, co tam jedu, a víc než závodit jsem si ji chtěl užít. Už v cíli mě ale mrzelo, že jsem řekl, že už víckrát nepojedu.

Čelo závodu při krátkém odpočinku ve srubu (na místní poměry velmi luxusním) na jednom z kontrolních bodů krátké trasy.

Honzo, naposled jsi byl na Aljašce v roce 2007, co se od té doby změnilo, kam se závod posunul? Proběhly nějaké kon- krétní změny ve vývoji a vybavení sněžných kol?
H.: Vývoj udělal velký skok dopředu. Vezmu to od svého prvního startu. Dříve se to jezdilo bez map, jen s kompasem. Někdo neměl ani ten. Mapy těchto oblastí neexistovaly. Kola byla blíže těm běžným letním. Komunikace pouze s místními v domorodých vesnicích. Od nich se musely získávat informace o počasí i cestě dál. Vše bylo hodně napřírodno. Postupně se do toho začaly zapojovat primitivní mapy, co kde kdo sehnal, pak GPS, co v těch mrazech nefungovaly, kola udělala velký pokrok. Dodnes se to hodně změnilo. Nejvíce asi technologicky. Přístroje GPS už fungují i v těch velkých mrazech, mají perfektní mapové podklady. Takže přesně víte, kde jste. Dříve, dokud jste nebyli ve vesnici, tak jste vůbec netušili, jak ještě daleko a jestli jste vůbec na správné cestě. Některé vesnice mají už lokální GSM pokrytí. Takže probíhá komunikace chytrými telefony přes Facebook vzájemně mezi závodníky i organizátory. Sdělují si důležité informace o cestě a hrozících problémech. Dají se ihned zveřejnit dokumentující fota či videa nesnadných míst. Při předchozích startech jsem fotil ještě na filmy. A fotky viděl až doma po vyvolání. Vývoj prostě proniká i do tohoto závodu. Z mého po- hledu to trochu potlačuje to dobrodružství, které tyto typy závodů nabízejí. Už se často nevyráží tak do neznáma, jak tomu bylo dřív, ale jste vyzbrojeni čerstvými informacemi. Vývoj se prostě nedá zastavit. Na druhou stranu to ale může být zákeřné. Je to Aljaška a všechny tyhle vymoženosti tu mohou snadno selhat. Pokud jste na nich vyrostli a moc se na ně spoléháte, můžete se dostat opravdu do velkých problémů.
Kola se také posunula od různě slepovaných a svařovaných ráfků a ohýbání ocelových rámů někde v garážích k sněžným kolům profesionální úrovně. Já byl první člověk, kdo přejel Aljašku na hliníkovém rámu a jako jediný v historii vyrazil do pustin na slepených ráfcích. A Američané si to pamatují. Do té doby to byla jen ocel a titan. Dřív se báli použít hliník, a teď jezdí v těch mrazech na karbonových rámech, vidlicích i ráfcích. Šíře ráfků je až 10cm a pneumatiky 5″. Kola mají již pod 10kg a ve sněhu fungují skvěle. To se nedá srovnat s těmi před osmi lety.
I tak je to stále hodně přírodní závod a obrovské dobrodružství. A jeho absolvování stále závisí na fyzické úrovni a psychické odolnosti jednotlivce. A stále zůstává jedním z nejtěžších závodů, co se na světě jezdí.

Jak jste se připravovali na závod, vyjeli jste si na trénink někdy společně?
P.: Společně jsme si před závodem vyrazili jen jednou. Ale mnohokrát jsme si telefonovali a řešili věci okolo závodu. Kdyby byl alespoň nějaký sníh, asi bychom spolu někde na horách vyjeli častěji. Ohledně přípravy – spočívá hlavně ve vytrvalostním tréninku, tedy zjednodušeně řečeno najet tolik kilometrů, kolik se povede. Párkrát jsem zkoušel i deseti- a vícehodinové tréninky, někdy i přes noc. Cílem bylo vyzkoušet, jak nohy snášejí extrémně dlouhou zátěž, a vyhledat správné tempo, kterým jde jet patnáct nebo dvacet dnů jen s malými pauzami na spaní.
H.: V počátku přípravy jsem trochu chodil po horách, pak jsem se snažil najet co nejvíc kilometrů na kole. Ve vrcholné fázi mě skolila viróza, tři týdny bez tréninku a dva dny před startem jsem si stále nebyl jistý, jestli odstartuju. S Pavlem jsme se projeli spolu jen na podzim.

Stopy ztrácející se v rozlámaném ledovém poli. Kde zmizí stopy a značení, zbývá intuice, zkušenost a někdy i štěstí.

Kolik bylo letos účastníků a byla zde silná konkurence? Měli jste o připravenosti a ambicích závodníků nějaké zprávy před závodem, nebo vás překvapili?
P.: Závodníků je vždy maximálně 50. Občas ale pořadatelé ještě nějaké přiberou. Letos se jich na startu sešlo 54, z toho na dlouhou trasu se jich letos vydal rekordní počet – 26. Veškeré dění okolo závodu bedlivě sleduji a velkou část startujících jsem znal osobně. Na dlouhou trasu bylo přihlášeno několik velmi zkušených závodníků – včetně předchozích vítězů krátké i dlouhé trasy. O jejich ambicích jsem tedy měl velmi dobrou představu a věděl jsem, že prosadit se na předních místech bude velmi těžké. Moc mě to však před závodem nevzrušovalo, jel jsem si na Aljašku plnit sen a ve zdraví dokončit, závodění bylo až na dalším místě.
H.: Byl to silně obsazený ročník, i co se týče favoritů. Sešli jsme se několik vítězů z minulých ročníků, pak další několikanásobní zkušení účastníci a pak další ambiciózní nováčci. K favoritům patřil i Pavel, který před dvěma lety skončil druhý na krátké trati.
Od mých předchozích startů se to ale vyměnilo a již je zde nová generace dobrodruhů.

Předpokládali jste, že byste mohli jet při závodě společně. Jaké měla společná jízda výhody i nevýhody, jak probíhala vaše spolupráce na trati?
P.: Po pravdě jsem to moc nepředpokládal – je dost vzácné, když si dva tempem tak vyhovují, aby mohli jet spolu. Výhod spolujízdy je více, ta největší je ale psychická podpora. Když tam máte někoho poblíž, cítíte se výrazně bezpečněji a relativně v pohodě. V případě problémů jste na jejich vyřešení dva, což může být ohromná pomoc. Ať už se jedná o něco vážného, nebo jen hledání cesty, volbu další strategie apod. Na mořském ledu v brutálním protivětru to bylo ve dvou také lepší. Na druhou stranu je pravda, že jen když jede člověk v té divočině sám, prožije si některé situace opravdu naplno. To nemusí být často v tom okamžiku dvakrát příjemné, ale o to silnější zážitky si pak člověk odnáší.

H.: Jak zmínil Pavel, oba víme, že to většinou nefunguje. Na startu jsme si jen popřáli hodně štěstí a vyrazili. Pak jsme zjistili, že tempo máme podobné a denní vzdálenosti taky, takže jsme jeli spolu.
Výhodou společné jízdy je daleko větší bezpečnost a vzájemná pomoc při závažnějších problémech, nemáte takový strach o život a deprese ze samoty v těžkých chvílích. Navíc máte s kým sdílet i tu krásu a radost. Myslím, že jsme si to užili.
Nevýhodou je, že i když se sladíte, nějaké vzájemné zdržování tam je. A když to srovnám s těmi předchozími starty, kdy jsem byl stále sám. Právě ten strach a deprese jsou cestou do vaší duše a nitra. Díky nim se dostanete hlouběji a lépe se poznáte.

Závodníci si před závodem připraví tři balíčky s jídlem, které pořadatelé malým letadlem dopraví na nejodlehlejší místa na trati.

Jeli byste jinak, kdybyste jeli každý sám?
P.: Určitě, sám jede člověk vždy jinak. Každý může mít trochu jiný cíl – závodit, fotit, užívat si to atd. To se navíc může během závodu měnit. Pokud jedou dva spolu, musí se oba více či méně přizpůsobovat tomu druhému.
Asi bych někdy zvolil jinou strategii, co se týče místa a doby odpočinku, a zkrátil dobu strávenou na kontrolních bodech. Ve dvou to někdy může být trochu méně efektivně strávený čas, než když je člověk sám a je soustředěný jen na řešení nutných věcí a odpočinek.
H.: To určitě. Pokud jedete s někým, soustředíte se na něj a musíte se vzájemně víc nebo míň přizpůsobovat.

Skončili jste nakonec čtvrtý a pátý, kde byl ten moment, kdy došlo na lámání chleba?
P.: Myšlenky na to, že bych asi rád jel sám a trochu rychleji, mě napadaly už po pár dnech. Koneckonců je to přece jen závod a i mi trochu začínaly chybět ty zážitky, které jsou úplně jiné a výrazně silnější, když jede člověk sám. Jelikož však nebyl rozdíl v naší rychlosti nějak propastný, rozhodnutí jet dopředu a sám jsem odkládal. Až devátý den jsem se rozhodl jet déle do noci, přespat asi o 25 km dál a odpočinek zkrátit. Během dalšího dne jsem na Honzu najel něko- lik hodin, o které jsem však večer přišel. Závodník před námi se totiž na moři ztratil a pořadatelé už o něj začínali mít strach. Rozhodl jsem se proto čekat, než se najde a budu vědět, co mu na moři způsobilo komplikace. Podruhé jsem se od Honzy odpojil asi 300km před cílem. Už jsem to ani neplánoval, ale najednou jsem se ocitl dost před ním a v tom okamžiku mě spontánně napadlo, že chci vlastně ještě zkusit jet svým tempem a užít si to do konce sám.
H.: Bylo to den před cílem. Pavel byl na tom o něco líp a byl asi i ambicióznější a já si chtěl Aljašku užít až do konce. Nechtěl jsem projet ten závěr v noci a neprohlídnout si to jako při předchozím startu. Navíc před námi nikdo nebyl a za námi tři dny taky ne. Prostě dva různí lidé mají k jedné věci dva různé přístupy.

Jak jste se potýkali s přechodem z letošní mírné české zimy do té aljašské? Nebyl to pro organismus šok?
H.: No vlastně trochu byl. V okamžiku příletu na Aljašku tam bylo pár stupňů pod nulou, takže to bylo bez problémů. Hned první noc bylo možná kolem –25 °C, takže na místní poměry žádná velká zima.
Ale myslím, že jsme trpěli oba. Já tedy určitě. Dál pak to už šlo, zvykli jsme si. I tam byla zima naštěstí mírnější než obvykle.

Měl letošní závod nějaká svá specifika?
P.: Málo sněhu – tedy téměř perfektní podmínky. Díky tomu jsme mohli dosáhnout nejrychlejších časů v historii závodu. Měli jsme opravdu veliké štěstí – několik dnů za námi se to už začínalo horšit a běžce daleko za námi stihlo několik sněžných bouří a brodili se hlubokým sněhem. To je na tomto závodě jedna z nejzajímavějších věcí. Podmínky se můžou každý rok zcela zásadně lišit, a závod tak není nikdy stejný. A nejen každý rok, ale i každý den a hodinu. To, že se jede dobře, platí vždy jen v ten konkrétní okamžik, protože za hodinu už může být třeba úplně nejhůř. Zažil jsem to v roce 2012, kdy jsem většinu trasy kolo tlačil v hlubokém sněhu až v –45 °C, do cíle se dostala jen třetina závodníků a na dlouhou trasu se ten rok nevydal nikdo – nešlo to.
H.: Díky perfektním podmínkám byl strašně rychlý. Pět se nás dostalo pod asi patnáct let starý rekord patnáct dnů. Považoval se za nepřekonatelný. Dokonce první Jeff Oatley to jel za neuvěřitelných deset dnů. A vlastně se přiblížil spíš k psím spřežením, kde je rekord osm dnů. Nad tím jeho výkonem kroutí hlavou i samotní musheři.

Co byste příště udělali jinak?
P.: Rozhodně bych použil pneumatiku s hřeby. Na sníh a občasný led potřeba nejsou, pokud je ale málo sněhu a led na bažinách, řekách, jezerech a Beringově moři zůstane hladký – tak jako letos – jsou hřeby nutností. Spousta závodníků je měla, a hodně jim pomohly. Pádů na ledě bylo nepočítaně, ale o mnoho horší bylo, když nás na ledě zastihl silný vítr. To se pak často nešlo na kole udržet vůbec a nezbývalo než tlačit. Jinak jsem byl s výbavou/výstrojí velmi spokojen. Dost jsem se tomu věnoval a vyplatilo se mi to – ono to ani jinak nejde, když na tom může doslova záviset vlastní život.
H.: Asi bych se musel víc soustředit na váhu kola a bagáže. Měl jsem asi o 7kg celkově větší váhu. To je pak na tak dlouhou vzdálenost v těžkých podmínkách hodně znát. Použil bych stejně jako Pavel hřeby. Při předchozích startech nebyly potřeba. Letos, ale hodně. Před startem jsem je již bohužel nesehnal. Co se týče postupu, tak nevím. Je to tam vždy o improvizaci a odhadu. Asi bych prostě jen reagoval na to, jak se vyvíjí situace.

Nejvypjatější okamžiky – voda čerstvě přelitá přes sníh je (než za pár hodin zamrzne) jedním z největších nebezpečí.

S čím jste se na trati potýkali? Co vám dal nebo vzal tento závod?
P.: Myslím, že nejhorší jsou únava/vyčerpání a strach. Ať už je racionální, nebo ne, příjemný není. Obavy z proboření se do vody, z vlků, ze samoty, omrzlin a obecně z toho, jestli to člověk prostě zvládne, jsou všudypřítomné. Letos nás hodně potrápily i výše zmíněné desítky kilometrů ledu. Tenhle závod je neskutečně velké a neskutečně syrové dobrodružství a jako takový dá člověku strašně moc. Nevěřím, že někomu, kdo ho absolvoval, nezměnil život.
H.: Vždy se tam potýkáte s velkou únavou, depresemi, strachem, vyhladověním. Letos to bylo díky rychlému postupu ale snazší. Aljaška mi letos ukázala svou nezvykle přívětivou tvář. A já ji za to děkuju. Mohl jsem si vychutnat její krásu v každou chvíli. Vlastně jsem jí za to děkoval každý den. Vím, jak by to tam mohlo být těžké, a vlastně bychom nic ani nemuseli vidět. Ten závod vám vždy ukáže skutečné hodnoty, přetřídíte si život.

Jaké jsou vaše další plány obecně i co se týče znovu se postavit na start Iditarodu?
P.: Přitahují mě i další velké výzvy, ale nic konkrétního teď v plánu nemám. Co se týče Iditarodu, nevím, jak se to mohlo stát, ale jsem na startovní listině pro příští rok. Takže tam v únoru opět vyrážím. Je to droga.
H.: Nevím, asi ne. I když přitahovat mě Aljaška nepřestala.

Mohou se čtenáři těšit třeba i na nějaký jiný mediální počin? Film, knihu?
P.: Připravuji video z Aljašky, promítání a besedy již probíhají. Možná i něco dalšího…
H.: Kniha? Nejsem si jistý. Pokud ano, určitě ne čistě o Aljašce. Diashow, snad.

Publikováno v časopise Cykloturistika 4/2014 – v plném znění zde nebo rovněž zde: Aljaška – Iditarod Trail Invitational – 2014 – rozhovor Cykloturistika.

Ne všechno se povede napoprvé a ne nadarmo se říká, že tenhle závod není zdaleka jen o tom, jak rychle člověk jede na kole. Tahle malá příhoda z půlky trasy je toho důkazem.

Podle nadpisu by se mohlo zdát, že šlo o nějaký velký problém. Velký nebyl a ani následky nebyly nijak hrozné – ale to předbíhám. 2. března brzo ráno jsme se s Honzou dostali těsně k eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu. Za sebou jsme měli 200 km ujetých za 25 hodin v kuse. Ze srubu uprostřed nejdelšího (300 km) neobydleného úseku na trati závodu jsme to sem dojeli dost fyzicky i psychicky vyčerpaní. Minulé ráno bylo hodně studené, já jsem řešil během dne defekt duše a kolem jedenácté večer jsme oba začali usínat za jízdy. Z toho nás pak dokonale probudil pád Honzy ve sjezdu na ohromném čerstvě vzniklém přelivu ledu přes cestu a pak nehoda s vodou vytékající z camelbaku do spodních vrstev jeho oblečení. Asi 30 km před Ruby jsme překonávali několik vysokých hřebenů a ačkoliv bylo v údolích k -30, nejrozumnější se zdálo si odpočinout a zabivakovat. Blízkost vesnice a tedy nějakého teplého přespání byla ale velkou motivací. Takže jsme to dotáhli a v pět ráno jsme se ocitli uprostřed lesa na křižovatce širokých cest (to byla pro nás velká atrakce) asi kilometr od Ruby. Bez velkého váhání jsem se vydal tou, která vedla přímým směrem k vesnici. Po 100m prudkého sjezdu – z opatrnosti a obavy, že se budu muset vracet do kopce – jsem znovu zkonzultoval GPS. Vypadalo to, že cesta vede jen k nějaké místní přistávací dráze (označovat to letiště by bylo příliš), a hrozilo tedy, že tam tudy neprojedeme. Vrátil jsem se zpět na křižovatku a dlouhým sjezdem po druhé odbočce jsme sjeli dolů do vesnice, téměř na břeh Yukonu.

V tom okamžiku začalo opravdu dlouhé hledání, kde se vyspat. Jednou z hypotetických variant byla škola, ale jelikož byla neděle, moc jsme v to nedoufali. Dále měly být ve vesnici dvě bed&breakfast. Bohužel jsme nevěděli, kde jsou B&B ani škola. Byla strašná zima (nebo se mi to jen zdálo díky vyčerpání), takže jsem ustrojil primaloftku, teplejší rukavice a vydali jsme se pátrat. V pět hodin ráno tam samo sebou nikde nikdo na optání nebyl, takže jsme začali hledat stavení, kde by byl někdo vzhůru. To, že najdeme B&B přímo, bylo nepravděpodobné – na cedule a směrovky si tam moc nepotrpí. Vesnice se rozkládá na prudkém svahu, což nám pohyb dost zpomalovalo – na kole už jsme totiž zvládali jet jen z kopce. Musel na nás být z výšky dost vtipný pohled. Dva šourající se zakuklenci tlačící kola, čas od času potkávající se a pak zase vyrážející do uliček na průzkum. Bohužel jsem se v tom stavu v těch pár uličkách nebyl schopný pořádně orientovat a logicky uvažovat a mnoho jsme jich prošli víckrát než jednou (viz mapa – ironií je, že některé uličky jsme naopak úplně vynechali). Našel jsem i poštu a místní diesel generátor (každá vesnice má svůj, je to primární zdroj elektřiny), ale po bydlení nebo lidech na optání ani památka. Honzovi se pak povedlo vlézt do nějakého baráku a optat se společensky unaveného místního. Ten byl ale v takové náladě, že mu nebylo vůbec rozumět.

Zoufalá akce pokračovala bez výsledku a mě začalo napadat, jestli nebude nakonec přeci jen lepší někde rozbalit spacák a zalehnout. Tohle totiž nikam nevedlo – jen jsme ztráceli čas a promrzali. Byla mi ale hrozná kosa a navíc jsem odmítal vzdát hledání noclehu v teple, zvlášť když musel být tak blízko. Po nějakém čase jsme se vydali po ulici/silnici do prudkého kopce. Narazili jsme na dům, kde se uvnitř pohybovali dva Eskymáci. Ti nás také zaregistrovali a ihned vyšli ven a velmi ochotně radili. Opět měli zřejmě dost kvalitní večírek, protože byla jejich artikulace mizerná. Přesto jsme pochopili, že škola je úplně na kopci a B&B těsně před ní. Šouravým krokem jsme kola asi za 10 minut vystrkali na kopec a zahlédli školu, což je obvykle největší a nejmodernější budova ve vesnici. Samozřejmě byla zamčená, ale my jsme se jen tak nevzdali a celou školu obešli (to je ta klička vpravo nahoře na mapě) a zkusili všechny dveře – co kdyby. Nic. Projel jsem ulici před školou, kde mělo být B&B – také nic. Vydali jsme se hlavní ulicí dál, až jsme dojeli téměř k tomu letišťátku. Tam se mi jet nechtělo – bylo to asi 200 m do kopce a nevypadalo to, že tam někdo je. Vedle cesty bylo něco jako veliká garáž, s do dálky svítícím otáčejícím se majákem. Vrata byla otevřená a Honza tam chtěl jít hned spát. Já jsem měl strach – jedno z pravidel závodu je zákaz vstupu na soukromé pozemky a dva závodníci byli před pár lety kvůli porušení pravidla diskvalifikováni. A to jsem opravdu nechtěl – i když by nás tam ten někdo asi nechal přespat, za risk to nestálo. Vydali jsme se zpět a Honza přitom prozkoumal pár domů, jestli neuvidí někoho vzhůru. V jednom viděl přes okno malou holčičku, ale neodvážil se jít dovnitř, protože by ji asi dost vyděsil. Už dost rezignovaní jsme se vrátili ke škole, znovu (!) vyzkoušeli všechny dveře a pak si začali rozkládat spacáky před hlavními dveřmi. Bylo těsně před rozbřeskem, byla strašná kosa a mně se strašně nechtělo spát venku. Nemohl jsem se prostě smířit s tím, že za chvíli se začnou lidi probouzet a někdo by nám poradil. Navíc jsem tušil, že tu to B&B musí být někde velmi blízko.

Jak jsme si tam tak pomalu a s nechutí chystali bivak, 100m od nás projelo směrem dolů do vesnice auto. Následovat ho a hledat ho dole ve vesnici a v případě neúspěchu tlačit kolo zpět byla hrozná představa, takže jsme to vzdali. Nepamatuji si, jestli jsem Honzu přemluvil, nebo šel sám, ale opět vyrazil k domu s holčičkou. Naopak velmi přesně si pamatuji, jak jsem během těch asi 5 minut čekání na Honzu začal poprvé v životě regulérně usínat ve stoje. Po pár zavrávoráních jsem popošel ke dveřím školy a zády se o ně opřel, abych při dalším usnutí ve stoje nějak nepříjemně neupadl. Fakt peklo.

Honza je v průnicích do domů se spícími lidmi opravdu eso a uspěl! Pán mu řekl, že B&B je hned vedle školy a že nám to přijde ukázat. Opravdu se za pár minut pán objevil, přišel v té zimě asi 300m a ukázal nám, kde je B&B. Ani mě moc nepřekvapilo, že to bylo asi 100m vedle nás. Sbalili jsme si rychle spacáky ze země a za minutu jsme už ťukali na dveře B&B. Všechno klaplo ok, dostali jsme hned snídani a za hoďku jsme už uléhali do postelí. Velkým bonusem a štěstím bylo to, že maminka paní domácí pracovala na poště. Usínali jsme tedy s tím, že nám – než se probudíme – přijedou baličky z pošty až pod nos. A to byla neděle – den kdy je pošta zavřená!

Celé to tedy na konec dopadlo vcelku dobře. Jednou z point je, že člověk s předchozími zkušenostmi z této vesnice (nebo závodníci z Aljašky, kteří vědí, koho se zeptat) by to celé zvládl za 5 minut, místo našich 2 hodin 15 minut! Podobný příběh (i když trochu kratší) jsme zažili hned následující noc/pozdní ráno. Je to opravdu názorná ukázka toho, jak jednoduše může člověk při tomto závodu nahnat nebo ztratit čas. Do hry ale vstupuje spoustu dalších faktorů. Je dobré vědět otevírací hodiny pošt, kde na nás čekají námi dopředu poslané balíčky s jídlem a bateriemi. Jídlo se dá nějak řešit, ale lithiové baterie ve vesnicích koupit nelze a pokud dojdou a člověk nestihne otevřenou poštu, může třeba i víc než den čekat. Dalším faktorem je počasí, které může a každý rok míchá kartami a kvůli kterému taky můžeme čekat několik dnů, ale to už je na další vyprávění…

Obr.: 2.3.2014, 5:00 až 7:15, hledání noclehu v eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu.

Rozhovor publikován v časopisu VELO 5/2014. V časopisu své zážitky popisuje také Honza Kopka, doporučuji přečíst.

OČIMA DRUHÉHO ČECHA NA STARTU
PAVEL RICHTR
Honza Kopka letos na startu nestál jako jediný Čech, doplnil ho Pavel Richtr. Novic na dlouhé trase měl za sebou zatím jediný start na kratší distanci, při své premiéře dokončil na čtvrtém místě, tedy před pátým Honzou. S Pavlem jsme se dohodli, že mu v bodech nastíníme, o čem bychom se rádi dozvěděli – přece jen zážitků je spousta a vtěsnat všechny na malý prostor není snadné. Zajímal nás rozdíl v přípravě a taktice s ohledem na délku trasy, jaké to bylo nejet sám, ale ve dvou s Honzou, zda Pavel neměl chuť chytit se nejrychlejších a odjet s nimi, když po závodě Honza Kopka sám uznal, že Pavel na tom byl lépe, jak došlo k jejich rozdělení, jak je spokojený se svým výkonem a podobně. Tady je jeho redakcí lehce nasměrovaný příběh.

Závodu jsem se zúčastnil již v roce 2012 na trase 350 mil (kratší varianta povinná pro nováčky) a vybral si tenkrát nejtěžší rok v historii. Po většinu trasy jsem tlačil kolo v hlubokém sněhu, zažil dny samoty a strašných -45 °C. Do cíle dorazila jen třetina závodníků a na 1000 mil se nevydal nikdo – nešlo to. Měl jsem tedy z 1000 mil velký respekt a trénink jsem tomu přizpůsobil. Najel jsem výrazně více kilometrů než předloni a cítil se lépe.

Taktiku dopředu moc vymyslet nejde, vše se odvíjí podle podmínek (nejvíce ovlivňující faktor je počasí a sněhové podmínky na trase), které se mohou zásadně změnit během pár minut. Navíc jsem nevěděl, jak zvládnu více než dvoutýdenní nonstop zátěž – je to věc, kterou člověk při jakkoliv těžkém tréninku prostě nevyzkouší. Na Aljašku jsem odjížděl s cílem závod ve zdraví dokončit. Může to znít málo ambiciózně, ale kdo jednou zažil vrtochy Aljašky, pochopí. Měl jsem tedy v plánu konzervativní tempo a dostatek odpočinku (alespoň pět hodin denně).

Kolo jsem měl to samé co minule, od aljašského výrobce Fatback. Jedinou změnou bylo použití řazení 1×11 – výhodou jsou menší
hmotnost a méně komponentů a tedy menší riziko technických problémů,což je při tomto závodě klíčové. Největší chybou byla volba pneumatik – ty s hroty byly letos absolutní nutností. Aljaška byla pokryta ledem a spoustu míst jsme na běžných pláštích překonávali s velkými obtížemi, pomaleji a s množstvím bolestivých pádů.

Také v oblečení a vybavení jsem udělal jen pár změn, po několikaletém ladění jsem to už minule měl dost vychytané. Kromě masky na obličej, kterou bych vybral trochu jinou, jsem byl maximálně spokojen. Některé nejteplejší věci jsem vůbec nepoužil, ale člověk je s sebou prostě mít musí.

Chvíli po startu jsme se sjeli s Honzou a jeli většinu závodu spolu, což bylo fajn a máme spoustu společných vzpomínek, které jen tak nezmizí. Vůbec jsme to předem neplánovali, ale zpočátku jsme si výborně sedli nejen tempem, což je nutný předpoklad společné jízdy ve velké zimě. Jinak totiž ten, co čeká, promrzá, což není dobré.

Bylo velmi zajímavé vnímat rozdíl mezi tím, když člověk jede sám a když jede ve dvou. Druhý člověk poblíž znamená řádově několikrát větší bezpečí – pocitově i reálně. I když se Aljaška brání a jde do tuhého, ve dvou se stále cítíte relativně bezpečně a „v pohodě“, až bych řekl nesmrtelně.

Stejně tak jako cestování ve skupině k tomuto závodu patří i jízda sólo. Při obou si to člověk „užije“ – i když trochu jiným způsobem. Ty okamžiky, kdy je člověk sám v extrémních podmínkách a musí se spolehnout jen sám na sebe a často se dostává mimo svou komfortní zónu, jsou však ty nejsilnější a člověka často ovlivní na celý život. Myslím, že je to jeden z nejspolehlivějších, současně však nejdrsnějších způsobů, jak poznat sama sebe.

V průběhu závodu jsem začal mít pocit, že bych jel sám asi trochu rychleji a s kratšími pauzami pro spánek. Poprvé jsem se od Honzy odpojil devátý den, kdy jsem jel déle do noci a zkrátil a maximálně zefektivnil noční přestávku. Ihned jsem plnou měrou dostal to, co se mi předtím nedostávalo – strach z vlků uprostřed noci a o samotě zcela jinak vnímané hledání srubu, řešení defektu v -25 °C a boj s větrem, při kterém jsem si výstroj upravoval vleže, schovávaje se za malou závěj sněhu. A taky jsem si konečně užil trochu závodění. Tři závodníci před námi to po spolu stráveném času také rozjeli a nic si zadarmo nedávali.
Večer jsem se však ve vesnici dozvěděl, že je na asi nejdrsnějším úseku závodu přes zamrzlé moře před námi závodník už více než den a ráno pořadatelé plánovali jet ho hledat. Rozhodl jsem se čekat na zprávy o něm a ztratil tak tři hodiny náskoku. Rozhodnutí nelituji – přestože je to závod, člověk nesmí nikdy ztratit hlavu a riskovat více, než na co je připraven, mohlo by to být fatální. Později (200 mil před koncem závodu) jsem už další závodění ani neplánoval, ale v jednom okamžiku, kdy jsem se ocitl dost před Honzou, mě spontánně napadlo, že si to chci vlastně ještě dát víc sám a závodněji. Opět toho nelituji, těch posledních 30 hodin jsem si náramně užil a byly to jedny z nejintenzivnějších okamžiků závodu.

Po závodu samozřejmě každý ví, co by udělal jinak a lépe. Asi bych jel trochu rychleji hned od prvních dnů a trochu méně odpo- číval. Myslím, že i tak bych měl rezervu pro případ náhlých komplikací a zpomalení postupu. Sil jsem měl totiž dost, posledních 150 mil jsem k mému překvapení ujel nejrychleji ze všech závodníků, a přesto jsem se cítil dobře. Myslím, že jsem i v letošní velmi silné konkurenci měl na to bojovat o bednu. Na druhou stranu ale i ti přede mnou dělali určitě chyby a měli možná na víc. Se čtvrtým místem jsem však nadmíru spokojen – závod jsem ve zdraví dokončil, pořádně si ho užil, a o to jde v první řadě.

Zimní Aljaška, závod, atmosféra okolo a lidé, které tam při závodě člověk potká, mi jsou teď po druhé účasti ještě větší drogou než po první. Velký respekt ale zůstal stejný, přestože jsme si závod letos díky velmi dobrému stavu cesty odbyli rychleji než jiné roky. Velmi silně mě to tam táhne zpět a já vím, že se tam ještě určitě chci vypravit.

Pavel Richtr