Obrazem: 1000 mil Iditarod Trailu na Aljašce

První výběr fotografií ze závodu Iditarod Trail Invitational 2014 na Aljašce spolu s komentáři. Publikováno na mtbs.cz zde.

Obrazový deník Pavla Richtra, kterak zdolal extrémní závod na Aljašce …

Hned po příletu do Anchorage jsem sednul na kolo a seznámil se s místní faunou!

To vlevo jsou balíčky s jídlem závodníků poslané na trať. Tedy zhruba 650 kg snickersek, čokolády, ořechů, sušenýho masa a dalších pochoutek

Moje krabičková dieta na 20+ dnů. Zabaleno a posláno do eskymáckých vesnic na trati závodu

5 minut před startem. Letos je start po několika letech na novém místě a nikdo pořádně neví kterým směrem se bude startovat. Nikdo ale na startu extra nespěchá, během několika dalších dnů a týdnu se všichni vyzávodí dosyta…

Yentna Station – první checkpoint. 60mil za necelých 7 hodin je super tempo. Před dvěma lety jsem sem šel v hlubokém sněhu 33 hodin…

Uvnitř Yentna Station – tlačíme s Honzou něco teplýho do žaludku a vyrážíme dál. Během noci se překvapivě citelně ochlazuje na -25C. První závodníci odstupují (omrzliny, vykloubené koleno po pádu na ledu)

Skoro nahoře v průsmyku Rainy Pass (asi 1300 mnm). Jako na měsíci – krásné a přitom děsivé a strašidelné. Moc se tu nechci zdržovat – ačkoliv je asi málo sněhu a laviny nehrozí, jednoho nebožáka na skútru tu už lavina před pár lety zabila. Je to dost speciální místo, za rok tu tudy projde asi stovka lidí

Checkpoint v Rohnu – začátek aljašského vnitrozemí a opravdové pustiny. Uvnitř stanu jsou kamna, opět polévka z konzervy a druhý balíček s jídlem. Opět si z něj beru jen pár věcí a zbytek zde nechávám pro závodníka za mnou

Obvykle je zde velmi málo sněhu, letos však asi 40 mil zcela bez sněhu. Jízda po kořenech, kamenech a tajgou s obrovskými drny je s plně naloženými koly velmi vyčerpávající

Když se stopy těch před námi ztrácí v ledové tříšti, nevěstí to nic dobrého. Klackama zjišťujeme hloubku a pak v návlecích na nohy brodíme. Na tomto místě se mi také přihodil první defekt, měním duši.

Kilometry dlouhá jezera a led bez jakéhokoliv sněhu. Naštěstí fouká přesně zezadu, takže se s jednou nohou na zemi nechávám unášet jak plachetnice. Led je zcela průhlednej a ačkoliv je asi dost silnej, jsem z toho pořádně vybrnkanej

Cestou míjíme několik městeček duchů – zcela opuštěných po skončení zlaté horečky

Začátek pustiny. Nejdelší liduprázdný úsek závodu – 270 km mezi dvěma obydlenými místy. Trochu depka. A kdo tady kde kdy mohl hledat kuchaře? Ceduli si fotím, abych později věděl, jestli to byla jen halucinance nebo ne.

Našli jsme srub, sušíme, vaříme, spíme. Ta stříbrná láhev od vařiče (spoluzávodníka Boba) má vadné těsnění a benzín pomalu vytéká na stůl. V jednu v noci když Bob před odchodem vařič zapaluje, srub málem lehne popelem. Hasiči by to sem asi nestihli – vlastně by oheň ani nikdo neviděl.

Pustina pokračuje, vyrážíme po páté ráno, opět se nějak přikosilo (-25C) a ani nádherný východ slunce nás moc nezahřívá.

Zcele nečekaně nacházíme u cesty naše předem poslané baličky s jídlem, dopravené sem letadlem. Naštěstí si jich místní zvířátka nevšimla.

Večer se vydáváme na téměř 140 km úsek směrem k pobřeží Beringova moře. Západ je opět parádní, cesta chvílemi měkne, ale stále si není na co stěžovat.

Někdy kolem jedné v noci dojíždím na srub, dost psychicky vyčerpán – jedu sám, opět mi začalo pomalu ucházet zadní kolo, vyplašil jsem (a on mě) nějakýho ptáka, který mi pak několikrát zaútočil na kolo, a zbytečně (doufám) se nervuju vlčíma stopama. Také zjišťuju, že se mi začíná rozpadat zadní plášť a praská zadní ráfek.

Další den – asi nejtěžší úsek závodu. 60 km po zamrzlém moři. To uprostřed je cípek poloostrova s malým nouzovým přístřeším. Za ním je dalších 55 km mořského ledu.

Celý den brutální vítr, před kterým se není na moři kam schovat. Od rána do noci s polepených obličejem, v masce a lyžařských brýlích. To co mi teče z nosu a jídlo, které mi zapadne za masku, mi za maskou namrzá – masku ale sundat nelze, velmi rychle bych si přivodil omrzliny.

Dalších asi 15 km ledu! Už to skoro vzdávám. Opět několikrát na tvrdý led padám a lokty a kolena už skoro bolestí necítím. Cíl se ale blíží a tak bolest přestávám vnímat.

Poslední den závodu, první fotka, kterou mám morál udělat. Po dvou hodinách spánku jsem asi ve tři vyrazil z vesnice White Mountain, před rozedněním zažil strašný peklo ve větrné bouři (zoufalý úkryt v rozpadlém srubu než se mi povedlo trochu zahřát ruce), na 15 minut ztratil cestu a pak na rozbitém ledu ještě jeden defekt. Na 6 hodin až moc událostí – začínám toho mít dost.

Cílovka. Člověk dojede pod tenhle oblouk, sám se vyfotí, zavolá pořadatelům a to je vše. Ne že by bylo třeba nějakých ovací – ta největší radost se odehrává ve vlastní mysli. Trochu jsem si pobrečel. Úžasný pocit dokázat to a mít to za sebou!

Hodinu po dojetí, v teple, čekám na pizzu. Kontroluju GPS, jestli se mi to nezdálo…(Moving Time přestal ukazovat po 99h 59m)