Iditarod Trail Invitational 2012 – start / Susitna

Start. Ve 14:00 jsme vyrazili za dobrodružstvím. Odhadem dvě třetiny ze 47 závodníků na kole, ostatní chodci/běžci a dva na běžkách. Paradoxně je na startu běžkařů obvykle velmi málo (pokud vůbec nějací) – pohyb na běžkách je na neupravené cestě velmi náročný a při extrémně nízkých teplotách ani nejde namazat. Běžci vyrazili přímo rovně přes jezero, bikeři po vyjeté cestě nalevo. Pravidla žádnou cestu nepředepisují. Jediným zákazem vysloveným na předstartovní schůzce byla jízda hned od startu po silnici, po které jsme přijeli autobusem. Bikeři se totiž v minulých letech na startu otočili a vystartovali uplně opačným směrem a jeli prvních cca 20 km po silnici. Obecně je tato první část závodu specifická – díky blízkosti civilizace a víkendových chat a tím množství projetých skůtrových cest je zde více možností jak projet první desítky kilometrů. Místní si tak zde často na základě aktuálních informací o stavu cest vybírají tu nejrychlejší. Před rokem tu pár závodníků z Evropy zabloudilo a muselo se několik kilometrů vracet. Byla to jedna z prvních zpráv z trati v místním online plátku Alaska Dispatch: několik euro závodníků zabloudilo už na dvacáte míli závodu, jeden šel špatně a ostatní následovali jeho stopy. Takto jsem se proslavit nechtěl – plán byl tedy následovat někoho, kdo to tu zná. Plán dobrý, realizace horší.

V prvních minutách po startu jsem začal vnímat realitu a nervozitu vystřídala euforie a možná jsem měl i husí kůži. V duchu jsem si říkal: ”Je to tady! Jsem tady a jedu Iditarod!” a asi jsem se i usmíval. To, o čem jsem mnoho let snil a na co se připravoval, se právě dělo. Asi po 5 km volným tempem po dobře ujeté skůtrovce jsme přijeli na křižovatku, kde některé stopy kol přede mnou uhýbaly o 90 stupňů na cestu doleva, některé vedly rovně. Moc se mi to nezdálo, ale poté co se doleva vydali 4 bikeři včetně Seana, následoval jsem je. Po dlouhých 5 km, kdy jsme vlastně jeli kolmo na přímou cestu a já to nevydržel a zeptal se Seana jestli určitě ví kam jedeme, jsme přijeli na onu na startu zakázanou silnici (tady už se však po ní jet mohlo). Po silnici jsme vyrazili svižným tempem mezi 15-20 km/h, což s 35 kilovým kolem na pětipalcových gumách není žádný výlet. Snažil jsem se držet svoje tempo, když kolem mě prolétla skupinka, ve které byl Pete Basinger (5ti násobný vítěz a držitel rekordu krátké trasy), Jeff Oatley (také minulý vítěz) a další esa. Nijak jsem se nesnažil jet s nimi a v duchu si říkal, že tyhle bikery vidím v závodě naposledy.

IMG_0111
Chvíli po startu, na pár dní naposledy na kole…

Ještě na silnici začal padat sníh a já si vzpomněl na varování pořadatelů ohledně na toto odpoledne předpovídané sněžné bouře. V tu chvíli jsem ještě netušil, že jsou tyhle první vločky začátkem něčeho opravdu epického, co vyrobí nejhůře prostupné cesty, nejpomalejší časy a nejvíce odstoupivších závodníků za 10 let novodobé historie závodu.

Silnice mě už za hustého sněžení vyplivla na široký průsek, rozježděný od skůtrů a s přibývajícím novým sněhem. Postupně jsem šel s tlakem v gumách uplně na minimum a i tak jsem začínal místy tlačit. Asi po hodině jsem zjistil, že nemám sluneční brýle, které se mi předtím zamlžily a dal jsem si je na čelo. Vracet se a hledat je nemělo smysl. To mě dost rozhodilo – sice jsem měl ještě lyžařské pro případ velké zimy/větru, ale ty byly čiré a pokud by mě čekalo několik dnů na ostrém slunci na sněhu, mohla to být konečná. Snažil jsem se si z toho vzít ponaučení, koncentrovat se a neudělat žádnou další chybu (a hlavně nic dalšího neztratit, protože kromě jednoho páru ponožek jsem sebou žádné věci, které bych si mohl dovolit ztratit, neměl).

IMG_0114Sledování stop bikera přede mnou

Po další hodině tlačení jsem pomalu přestával vidět bikera, jehož stopy jsem následoval a ani za sebou jsem už v dohledu nikoho neměl. Najednou přijel zezadu chlap na skůtru, zastavil u mě a zeptal se mě: “Víš, kam jdeš?” Opáčil jsem, že ano a že to na konci průseku střihnu nahoru po řece. On na to, že na řece asi není vyjetá cesta a že jsem asi kilometr zpátky minul jasně zřetelnou odbočku. Po předchozí zkušenosti s partičkou skůtrařů jsem se ho raději zeptal, jestli patří k závodu a on že ano, že je reportér. V tom mi docvaklo, že to je Craig Medred, autor výše zmíněného článku a reportér sledující (jak podmínky dovolí) náš závod a pak hlavně závod psích spřežení, startující týden po našem závodě. Zeptal jsem se ho, jestli je Craig a že jsem četl jeho knížku, což ho pobavilo, zeptal se mě odkud jsem a jak se jmenuju, poznamenal si to na kus papíru a vyrazil zachránit toho neštastníka přede mnou. Sakra, druhá chyba, která mohla skončit hodně špatně! Vydal jsem se zpět a myslel na to, jak se proslavím hned první den v článku na Alaska Dispatch. Pavel, nováček z Evropy se ztratil hned na 30. kilometru. A jak si to přečtou všichni, co mě sledují doma a mají o mě strach a jak jim to rozhodně nepřidá. Paráda.

O 15 minut později žasnu, jak jsem mohl odbočku přehlédnout a tlačím kolo (již po správné trase) dál. Padá tma, stále hustě sněží, ale asi 15 bikerů přede mnou to docela slušně ušlapává. 8 km k jezeru Flathorn Lake dávám za 2.5 hodiny. Před devátou přicházím spolu s Kalifornským párem Louise Kobin (držitelka ženského rekordu do McGrath) a Eric Warkentin nad jezero. U cesty sedí na sněhem pokrytém skůtru Craig (a ten také pomalu zapadává sněhem) a odmítá riskovat a jet v noci dál, protože cesta na jezeře zmizela pod odpoledním návalem sněhu. Na druhé straně cesty si asi 4 závodníci chystají bivak s tím, že teď nemá cenu pokračovat a doufají, že ráno cestu někdo projede. Bohužel pak ráno zjistili, že nejenže nikdo neprojel, ale další sníh zakryl i cestu, kterou jsme pak večer prošlapali a někteří z nich vzdali už na tomto místě a vrátili se na start. Na spaní jsem se ještě necítil a tak pokračuji dál.

Na jezeře byl postup ještě pomalejší, navíc se na pár místech objevila voda. Jev, kterému se říká overflow, vzniká praskáním ledu (rozpínáním nebo pod vahou sněhu) a následným provalením se vody nad led. Overflow po pár hodinách opět zamrzá, během té doby je však velkým nebezpečím. Bylo sice jen pár stupňů pod nulou, ale i tak by voda v botě znamenala velké komplikace. V minulých ročnících se zde povedlo lidem zajet nohou do vody až nad koleno a způsobit si omrzliny, takže každé místo s mokrými šlápotami procházím s největší obezřetností. I tak při jednom došlápnutí vyzkouším vodotěsnost bot nad kotník. Skupinku čelovek v dálce přede mnou jsem ještě na jezeře dostihl a s překvapením zjistil, že jsem s asi 10 bikery na čele závodu.

IMG_0116
Voda na jezeře Flathorn Lake

Zde začalo to největší peklo. Skůtrovka zcela zmizela pod nánosy sněhu ja jsem s údivem pozoroval jak ostřílení místňáci hledají cestu – po hmatu, tedy přesnějí po došlapu. Tam, kde se po došlapu bořili jen po kolena a byl cítit pevný podklad, tam byla cesta. Tam, kde kde zapadalo hlouběji – klidně i po pás, cesta nevedla. Pro prvního v řadě to bylo neskutečná dřina, takže jsme se točili po několika málo minutách. Na špici mi to šlo mizerně, vláčet nebo spíše nést 35 kg kolo v 40 – 60 cm hlubokém sněhu a hledat cestu jsem zvládal podprůměrně. Nijak mi ani nepřidávalo to, že za mnou v těch okamžicích byli ti největší favoriti a veteráni závodu já se nemohl ubránit dojmu, že je zdržuji. Ti na pár místech, kde jsme cestu zcela ztratili, předváděli nevídané věci: dva, tři nechali kola stát a vydali na různé strany hlubokým sněhem a hledali, kde se začnou méně bořit a kde je cesta. I tak jsme se párkrát několik desítek metrů vraceli a hledali cestu znova.

fathornHledání cesty na konci jezera Flathorn Lake

Jeff Oatley a Heather Best se rozhodli zabivakovat, ostatní pokračovali přes větru otevřený Dismal Swamp za neutichající vichřice a sněžení dál. V nejhlubším sněhu jsem řešil drobný problém s obuví – přes horní okraj (tak ve dvou třetinách lýtka) mi do nich vrchem začal padat sníh. Rozbalil jsem 10 cm límec na horní částí galoší, ale nedařilo se mi jej potmě zapnout. Uvědomil jsem si, že jsem to vyzkoušel jen jednou doma v obýváku, což evidetně nestačilo. Opět jsem si vzpomněl na to, co říkají pořadatelé: ačkoliv si nováčci myslí, že jsou připraveni, tak nejsou! Doufal jsem, že podobných překvapení mě už čeká co nejméně.

IMG_0120
Celonoční procházka s biky v Dismal Swamp

Kromě pár křovisek nebylo okolo nic vidět a čas začal plynout jako ve zpomaleném filmu. Podle GPS logu jsme se pohybovali rychlostí od 500m/h do 2.5km/h. Někdy kolem půlnoci se pak stala v tomto závodě zcela nevídaná věc – došli a začali nás předcházet běžci! Se sněžnicemi a sáněmi se jim šlo výrazně lépe a jak rychle přišli, tak rychle zmizeli vepředu před námi. Bohužel stopa po sáních byla užší, než stopa bikera tlačícího kolo vedle sebe, takže nám to běžci moc neusnadnili.

IMG_0122
Pouštíme běžce do vedení!

Začal jsem trochu ztrácet na první a jen jsem občas prohodil pár slov se dvěma bikery okolo – Robin MacAlpine (žijící v cílovém McGrath) a Russell Worthington z Austrálie. S Russellem jsme se seznámili už před závodem, s Robinem teprve před chvílí. Robin mi vyprávěl, že nějaký čas pracoval v Evropě a i v Praze a ptal se mě jak se řekně česky donut, na což jsem mu nebyl schopný odpovědět. Jdu trochu rychleji a Robin také bivakuje, takže pokračuji sám. V dálce před sebou vidím čtyři první bikery a trochu rezignovaně jdu pořád dál.

IMG_0124
Půl čtvrté ráno, sám v Dismal Swamp

11.5 km od začátku jezera jsem urazil za sedm a půl hodiny! Ve čtvrt na pět ráno jsem se dostal kousek před řeku Susitna na místo, které vypadalo jako skladiště závodníků. Jsou tam vzrostlé stromy a je to poslední před větrem a trochu i sněhem chráněné místo před tím, než se cesta dostává na širokou řeku. Všichni bežci se tu rozhodli na chvíli prospat – jednak si odpočinout a také v naději, že se tu třeba ráno někdo objeví na skůtru a projede těch 40 cm nového sněhu. První čtyři bikeři rozdělali oheň, začali vyrábět ze sněhu vodu a vypadali, že budou pokračovat dál. Bez velkého rozmýšlení jsem se rozhodl pro odpočinek. Nenašel jsem volné místo pod větvemi stromů, takže jsem si musel místo pro bivak nejdříve ušlapat v hlubokém sněhu. Jelikož jsem spotřeboval litr vody z láhve a asi polovinu ze 3 litrů v camel bagu na zádech, rozdělal jsem vařič a vyrobil litr vody. Vyhlídka rychlejšího postupu zítra byla minimální a chtěl jsem mít dost vody na – v horším případě – celý další den tlačení kola. Vyzul jsem se a tak, jak jsem byl, jsem ulehl do spacáku. Naštěstí mi v tom okamžiku vůbec nedocházela absurdnost situace. Minulé roky už byli v tomto okamžiku první bikeři za druhým check pointem na 145. km, zatímco my jsme se dostali jen asi 65 km od startu – a to byl navíc začátek a úsek na silnici velmi rychlý. Hladina adrenalinu v krvi mi ještě chvíli nedává spát, takže za stálého sněžení usínám až před pátou, s budíkem nastaveným na osmou.

IMG_0126
Rozpouštění sněhu, místo bivaku

Pokračování příště…

Předchozí část / Další část

Pozn.: Celou dobu co jsem se pohyboval, mi běžela GPS, takže teď zpětně přesně vidím, jak jsem se kde dlouho zdržel a jaká byla moje rychlost.

Iditarod Trail Invitational 2012 – před startem

Tak jsem se konečně dostal k sepisování zážitků z loňského závodu Iditarod Trail Invitational na Aljašce. Asi hlavně pod vlivem toho, že za týden startuje další ročník…

Před startem

IMG_0416

Iditarod Trail Invitational. Poslední opravdový závod. Nonstop napříč Aljaškou v extrémních mrazech na kole, pěšky nebo na běžkách, absolutně bez podpory. Nejtěžší zimní závod na světě, který se jezdí, aby člověk přežil, ne aby vyhrál. Žádné ceny pro vítěze. 560km (pro nováčky) nebo 1700km napospas kruté aljšaské zimě, jen s tím co si člověk sám veze. Závodníci si sami volí, kdy a kde odpočívají a kdy je bezpečné pokračovat, co si s sebou vezou a jak moc chtějí riskovat. Trasa není předepsána, povinné jsou jen zastávky v několika kontrolních bodech. Filozofií je minimum podpory pro maximum zážitku. Závod, který není pro každého. Chyba ve špatný okamžik může mít cenu ztraceného prstu nebo života. Častokrát je jedinou možností záchrany záchrana sama sebe. Pro ty, co s tuto filozofií nesouhlasí, očekávají značenou trasu a více podpory, existuje spousta jiných závodů (citace webu závodu).

Do Anchorage jsem přijel týden před závodem, pozdě večer. Eskymákovi v taxíku jsem dal adresu a cestou do B&B to na mě dost dolehlo. Co tady dělam? Na tohle nemám! Dá se z toho ještě vycouvat? Nervozita však ze mě spadla hned po příjezdu do hotýlku a setkání se s prvním závodníkem. Atmosféra v rodinném B&B byla nejen díky Irene (paní domácí) úžasná. Každý rok tu pobývají závodnící z Evropy a odjinud mimo USA. Postupně se nás tu sešlo 12 závodníků, kromě mě a jednoho dalšího to byli všichni již veteráni závodu, někteří dokonce několikanásobní finišeři. Můj spolubydlící Slovinec Rajko byl jeden ze dvou lyžařů v závodu a letos plánoval jet až do Nome (1700km). Dále tu bylo asi 7 Italů, Španěl Australan a Skot. Italové se každý večer zmocnili kuchyně a všem uvařili, takže to byla co se týče jídla první liga. Kromě mnoha úsměvných a mnoha děsivých historek o závodu a trase jsem se toho od veteránů moc nového nedozvěděl. Asi jsem o tom opravdu slyšel a přečetl už úplně všechno a zbývalo to jen zažít na vlastní kůži. Navíc jak říkají veteráni – Aljaška rozhodne, jestli tě pustí dál nebo ne.

IMG_2073Cyklostezka kousek za městem

IMG_2077

IMG_0064

Na předzávodní párty 2 dny před závodem jsem potkal další závodníky – s některými jsem se osobně seznámil, jiné (včetně několika ikon tohoto závodu) jsem poznával podle fotografií z minulých ročníků závodu. Parádní bylo setkání s místňákem Seanem. Ještě než jsem mu stihl říci, že jsem četl jeho detailní deník ze závodu a díky tomu mi přijde, že ho dobře znám, mi on řekl, jestli jsme se už někdy neviděli a že mě určitě zná. Další zajímavou postavou byl drobný Kanaďan Lindsay, který na kole závodil už na olympiádě v roce 1972 a teď se v “důchodu” baví tím, že jezdí jako messanger. Všichni co jsem potkal, byli hrozně fajn individua (v dobrém slova smyslu!).

IMG_0074Italové nakupují večer před závodem poslední nezbytnosti

Večer před startem se všichni postupně vytratili do pokojů, naspat co se dá před mnoha dny a v případě cesty do Nome týdny tam venku. Zašel jsem naposledy do garáže zkontrolovat kolo s jídlem a vším ostatním nabaleným v brašnách. Poněkolikáté jsem si prošel, co mám kde zabaleno. Člověk musí vědět, kde najít masku na obličej, když začne při -40°C vichřice, náhradní baterie nebo čelovka, když uprostřed noci zhasne světlo atd. Hlavně pro případ nehody (šlápnutí do vody) jsem chtěl mít absolutně jasno, kam pro co šáhnout – na hledání nemusí být čas.

Na poslední chvíli jsem si nechal to, co jsem dlouho odkládal – zadání 25 navigačních bodu do GPS navigace. Kromě pár instrukcí o trase douhé 560km, které by se vešly na jednu A4, je to to jediné, co nám pořadatelé dali. Ale s velkým varováním, že se na to nemáme spoléhat. Ano – podle GPS se v tomto závodě opravdu jet nedá. Buď existuje vyjetá stopa (po skůtru nebo zavodníkovi před vámi), nebo přesně víte, kudy se má jet (to nováček neví). V nejhorším pak nikam dál nejdete, zabivakujete a čekáte, kdy se to vylepší nebo pokud to jde, tak se vrátite na checkpoint. Stále je ale dobré GPS souřadnice těch pár významných bodů mít, i když některé jsou – jak jsem na vlastní kůži zjistil – o kousek vedle než v reálu opravdu leží.

Na pokoji jsem už měl jen oblečení, do kterého se ráno ustrojím a pár maličkostí, vše ostatní jsem už také zabalil do garáže. Usínání nebylo nic jednoduchého. Nešlo mi zpomalit proud myšlenek na to, co bude zítra. Mám všechno co budu potřebovat? Zvládnu to všechno – zimu, samotu, únavu? Co když se stane to anebo tamto?

Ráno se budím o hodně míň odpočinutý, než bych si přál. Trochu ve spěchu proběhl metabolický průvan – během snídaně jsem se do sebe snažil nacpat co nejvíc jídla a krátce po ní mi předstartovní nervozita několikrát vyprázdnila střeva. Po skypu jsem naposledy zavolal Verče a našim a ačkoliv jsem se snažil vypadat a znít v pohodě, věděl jsem, že se mi to ani trochu nedaří. Oni se taky snažili být v pohodě, ale bylo to dost emotivní. Ta spousta věcí, které jsem dělal na nějaký čas naposledy, mi na klidu nepřidávala. Třešničkou bylo vypnutí telefonu a jeho uložení mezi ostatní věci, které tu na mě měly čekat až do návratu.

IMG_0099

Na kole jsme dojeli asi 2km k hotelu, kde byl sraz všech závodníků. Kola (a chodci sáně) jsme si naložíli do přívěsu a vyrazili autobusem na 90km cestu na start. Na sedadle přes uličku seděl Tim Hewitt, který už do Nome došel šestkrát. Vypadal zcela v klidu a okamžitě usnul, zatímco já se o to marně pokoušel. Nakonec jsem taky zabral, chvíli předtím než jsme dorazili na místo. Start je malé parkoviště u jezera Knik (kde to pořadatelé náležitě vyzdobí banerem Iditarod Trail Invitational) s přilehlým barem. Do tohoto trochu pajzlu jsme se všichni nahrnuli a objednali si poslední pořádné jídlo – hamburgr, mastné hranolky a kolu. Asi pět místních ochmelků na baru zapomnělo na svoje piva a americký fotbal v televizi a koukali, co tady těch téměř padesát závodníku ve flísu a goretexu nacvičuje.

IMG_0100

IMG_0107

Udělal jsem pár fotek kol a lidí venku před barem, naněkolikrát dokončil vyprazdňování (takhle kvalitní starťák jsem dlouho nepamatoval) a začal se chystat. Posledních 15 minut do startu už jsem byl v solidním transu, moc si nepamatuju co se dělo, asi mi ale někdo podal moje kolo a řekl jeď, protože odstartovat se mi povedlo.

Pokračování příště…

Další část

Iditarod 2012 – rozhovor mtbs.cz

Zatím jsem mi nepovedlo dostat se k sepsání deníku, vlastně jsem ještě ani nezačal. Tak zatím jen toto (publikováno zde na mtbs.cz)

Neuvěřitelně intenzivní zážitek, říká o Aljašce Pavel Richtr

200 kilometrů tlačení, minus 40 stupňů, puchýře… Nejen to jsou zážitky českého snowbikera z extrémního Iditarod Trailu…

Český biker Pavel Richtr se vrátil ze závodu či spíše expedice na Aljašce. Letošní ročník extrémního závodu byl ještě extrémnější, čerstvě napadaný sníh bránil snowbikerům v jízdě a většina z nich vzdala. To český dobrodruh na sníh, puchýře a omrzliny moc nekoukal a coby zelenáč měl před poslední etapou na dohled šestinásobného vítěze. Do cílového místa McGrath dorazil po 350 mílích společně s dalším snowbikerem Philem Hofstetterem na druhém, respektive třetím místě. Celkem byl na trati 6 dní, 18 hodin a 7 minut.

Splnilo se, co jsi od Iditarodu očekával?
Několikanásobně. To, jak jsem si to celé představoval, bylo jen slabým odvarem toho, jaké to pak bylo na vlastní kůži. Včetně těch těžkých okamžiků. Ačkoliv jsem věřil, že to zvládnu, až do cíle jsem byl s optimismem opatrný. Ještě méně jsem chápal to, že dotahuju úplné čelo závodu. Jsem velmi spokojen, prostě to nemohlo dopadnout lépe. Ten pocit je ještě silnější díky tomu, že jsem o závodu dlouhou dobu snil, přemýšlel, odhodlával se k němu a připravoval se na něj, a stejně tak díky energii, kterou jsem do celé akce vložil.

Co se ti tedy na Aljašce nejvíce libilo?
Je toho více. V první řadě neuvěřítelná intenzita zážitku, který trvá v kuse skoro týden. Absence předepsaného denního řádu a minimum podpory ze strany pořadatelů spolu s extrémními podmínkami vnáší do závodu úplně jinou dimenzi, mnou dříve nepoznanou. Na všechno je člověk úplně sám, a ačkoliv jsem to tak při závodě nevnímal, mnohé z nejhorších okamžiků jsou teď těmi, na které vzpomínám nejvíc a při kterých jsem sám sebe poznal o trochu lépe. Dále jsem potkal mnoho úžasných lidí – mezi závodníky i místními. Ačkoliv jedna z vtipnějších definic tohoto závodu říká, že je to závod pro lidi samotáře, co nemají rádi lidi, není to vůbec pravda a hlavně při závodu vznikají velmi silná přátelství. Samostatnou kapitolou je pak aljašská příroda – nádherná a nemilosrdná.

Co byl naopak nejhorší moment?
Těch bylo také několik a dobře si na ně pamatuju. Po třetí noci a tedy dvou a půl dnech tlačení kola hlubokým sněhem jsem vyrazil v pět ráno s vidinou lepších podmínek. Vidina však během prvních 4 hodin tlačení kola zavátou stopou vyprchala. Navíc jsem při kontrole oblepených puchýřů na nohách zjistil, že jsem při odchodu z checkpointu nechal u kamen vložky do bot! Tam mě poprvé napadlo, že to možná nedám… To mě pak napadlo ještě asi dvakrát, naštěstí však v místech, kde nebyla jiná možnost než to „dát“. Poprvé to byl luxusní hlaďák uprostřed 12hodinového nočního přechodu hor v -30°C, podruhé pak ještě luxusnější hlaďák uprostřed nejdelšího a nejodlehlejšího úseku. Tady se na mně také podpsaly jen asi 3 hodiny spánku za poslední dva dny a čerstvé stopy losů a vlků (ty vlčí často kilometry následovaly stopy dvou bikerů přede mnou!). Absolutně nejhorším, ale i nejsilnějším okamžikem byl poslední 80km úsek, který jsem absolvolal v noci za teplot padajících k -45°C. Na těch 13 hodin nikdy nezapomenu – postupně jsem na sebe narval skoro všechno oblečení včetně péřovky a masky, a stejně jsem promrzal. Docházelo mi jídlo, zamrzala mi voda, ke které jsem se pak ani nedostal kvůli zipu, který zimou praskl, vypínala mi hlava a usínal jsem za jízdy. Zastavit ale v téhle zimě není řešení. Dost mě děsilo i to, že Phil, se kterým jsem tento úsek jel a který tam žije a celou zimu v těchto teplotách trénuje, trpěl a bojoval uplně stejně jako já.

Dokážeš popsat, jak vypadal takový tvůj průměrný den tam?
První dny, kdy jsme tlačili, to bylo dost jednotvárné – vstaneš ve 4 ráno, rychlá snídaně (pokud jsem spal venku, tak proběhla až za pohybu), ještě za tmy začátek pochodu, celodenní cca 50km tlačení kola zavátou nebo měkkou stopou rychlostí maximálně 3km/hod, před půlnocí checkpoint, jídlo a pár hodin odpočinku. Pokud jsem spal venku, tak to bylo bez teplé večeře a musel jsem si ze sněhu vyrábět vodu na druhý den. Od poloviny závodu přestaly existovat „průměrné dny“. Rozhodovala teplota, stav cesty, potřeba odpočinku, přepověď počasí, riziko zavátí stop před vámi, nižší riziko lavin v noci, vzdálenost dalšího checkpointu atd.

Přemýšlel jsi, že bys závod zabalil, když bylo tak špatné počasí?
Jsem rád, že mi to během těch prvních dnů nevzdala hlava. Všichni trpěli úplně stejně, ale někteří tomu – většinou v teple checkpointu a s vidinou dalšího dne trápení – podlehli a zabalili. Bylo to dost těžké – stále jsme slyšeli, že zítra už to bude lepší, ale nikdy nebylo, spíše naopak. Snažil jsem se myslet pozitivně a vůbec si možnost odstoupení ze závodu nepřipouštět, ale bylo to marné – párkrát mě to dostihlo. Hodně velký strach jsem měl ze stavu chodidel poničených několikadenní chůzí. Vzdát tento závod kvůli puchýřům se může zdát jako dost hloupý důvod. Se strženými puchýři se však daleko dojít nedá a většinou se to nelepší. Pro několik lidí to tedy ve čtvrtině závodu byl dost dobrý důvod, proč vzdát.

Bylo něco, co tě překvapilo, byť jsi odjížděl připraven? Musel jsi řešit problémy?
Ano, zmíněné přívaly sněhu a cca 200km tlačení kola překvapily všechny a nikdo na to nebyl připraven. To potvrzují fakta: jen 18 ze 48 startujících závod dokončilo (nejhorší poměr v historii závodu), vítěz byl v cíli za dvojnásobnou dobu než loni, bikeři se dostali před chodce až poslední den závodu a nikdo nepokračoval na dlouhou trasu.

Menší či větší problémy jsem řešil neustále. Například o zhruba 100metrovém svahu pokrytém hladkým ledem v nejodlehlejším místě trasy jsem věděl dopředu. Ale až tam jsem zjistil, že mě na něm hřeby na botách udrží jen tak tak a že se v případě uklouznutí rozhodně nezastavím dříve než dole. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal tak, že jsem kolo položil na led, a pedál tak fungoval jako kotva. To, že byla pod ledem slyšet tekoucí voda, mi na pohodě nijak nepřidávalo.

Na co člověk myslí, když x hodin tlačí kolo pustinou?
Lepší bylo moc nemyslet:). Hodně mi pomáhala GPS. Ne, že bych potřeboval hledat, kde jsem, ale rozptyloval jsem se počítáním průměrné rychlosti a sledovaním dodržovaní ujité vzdálenosti v určitém čase, abych se nějak motivoval. Celé dva dny jsme šli po 300m široké řece, jedna zatáčka řeky jak druhá, bylo to dost na bednu. Později během závodu, když šlo jet, se i okolí stalo rozmanitějším a člověk dostával spoustu podnětů a neměl čas myslet na blbosti. Opačným extrémem byl ten již zmíněný mimořádně studený konec závodu. Obzor se mi postupně zúžil jen na myšlenky na to, jestli někde neomrzám, co budu dělat, pokud bude ještě větší zima (na nic jsem nepřišel), jestli těch posledních 30km dám bez jídla a pití, na boj se spánkem, a ačkoliv mi to už teď zní trochu hloupě – jestli to prostě vůbec do cíle dojedu!

Co kolo? Osvědčilo se nebo byl nějaký problém?
Kolo bylo super. Nové, o palec širší pláště a ráfky mi umožnily jet i tam, kde to někteří nezvládali. Jediný malý problém jsem měl se zámkem sedla, který se povoloval, a musel jsem ho několikrát utahovat. Pravděpodobnou příčinou byla podsedadlová brašna, která byla zavěšena pod lyžinami.

Už přemýšlíš o návratu na Aljašku nebo nějakém podobném závodě?
Začal jsem o tom přemýšlet hned ten den, co jsem závod dokončil. Dříve jsem o tom, jak se stane pro účastníky závod drogou, jen četl. Teď už o tom vím své.

Iditarod 2012 – rozhovor VELO

Pokud jste neměli šanci listovat časopisem VELO 4/2012, můžete si zde přečíst první rozhovor poté, co jsem se vrátil domů. Připravuju detailní deník, ale to mi zabere nějaký čas.

DRUHÝ ČECH POKOŘIL ALJAŠKU – Pavel Richtr úspěšně ve stopách Honzy Kopky. V novém Velu je nejen rozhovor s úspěšným debutantem, ale také srovnání kol obou borců, srovnání podmínek atd.

Letos se nikdo ze startujících nevydal na delší trasu 1000 mil. Z jakého důvodu?
„Mohlo za to hlavně počasí. Sněhové bouře a tedy přívaly nového sněhu v prvních třech dnech závodu nás hodně zpomalily a vyčerpaly, třeba pěšáci měli úplně zničené nohy od sněžnic, které skoro nesundali. Nebyla vyhlídka, že by se mělo počasí výrazně zlepšit. V den, kdy jsme dorazili do cíle kratší trasy, připadlo dalších 20 cm čerstvého sněhu. V tom se nikomu pokračovat nechtělo.“

Nezamýšlel si původně vyzkoušet delší variantu?
„V současné době platí pravidlo, že při první účasti vás na dlouhou trasu vůbec nepustí, takže tahle možnost nepřipadala v úvahu.“

Aljaška asi zaskočí i připraveného. Čím překvapila letos?
„Určitě to bylo množství čerstvého sněhu první dny. Ti, kteří v této části bivakovali dříve, ztratili stopu a řada z nich se potom musela vrátit a vzdát. Prakticky celou první třetinu závodu jsme tlačili, dokonce jsem si na jeden den sundal z kola levý pedál, aby mi nepřekážel. Před chodce jsme se dostali až v poslední den závodu, což je zcela atypické. Další dny to bylo také náročné – kombinace únavy, nevyspání, zimy, samoty a strachu z losů, kterých se na trailu díky hlubokému sněhu pohybovalo spousta. Poslední noc jsme jeli v -45 ºC. To byl velice silný zážitek a v podstatě boj o přežití. Docházelo mi jídlo, díky mrazu se mi rozbil zip na bundě, nemohl jsem se dostat k pití, zamrzla mi maska na obličeji a usínal jsem za jízdy.“

Podmínky letošního ročníku tedy nebyly ideální. Podepsalo se to nějak na dramatičnosti?
„Hned na začátku se ztratil ve vánici jeden z chodců. Pořadatelé ho našli po třech dnech, nakonec ho objevili v jednom opuštěném srubu. Byl v pořádku. Jako každý rok několik lidí omrzlo, jeden zkušený biker přišel i o prsty na nohou. To se stane velmi snadno, když šlápnete při -40 ºC do vody.“

Do cíle si dojel s Philem Hofstetterem na děleném druhém a třetím místě. Dohodli jste se, že nebudete soupeřit? 
Spolu jsme jeli 50 mil z posledního checkpointu. Tam jsem dorazil jen půlhodiny po první dvojici. Pozdějšího již několikanásobného vítěze, ostříleného Petera Basingera, jsem prý hodně vyděsil – vůbec mě neznal a měl strach, že jsem nějaký evropský profesionál. Proto vystartoval do cíle dříve než jsem po cca 2 hodinovém odpočinku vstal z postele. Já jsem byl se třetím místem spokojený, nechtěl jsem závodit a ani jsem se na poslední deseti-hodinový spurt s Petem nijak necítil. S Philem jsme absolvolvali již zmíněný extrémně mrazivý noční úsek spolu – aniž to bylo vyřčeno nahlas, oba jsme cítili, že zůstat pohromadě je pro oba bezpečnější.“

Měl si připravenou nějakou taktiku? Jak se ji dařilo dodržovat?
„Na základě dvou uplynulých ročníků jsem měl přibližnou představu, ale ukázalo se, že kvůli počasí to letos bude úplně jiné. Zatímco loni končili lidé v průměru po 4-5 dnech, letos to byl dvojnásobek. Snažil jsem se víc odpočívat na checkpointech, pokud tam byl klid, ostatní vždy vyplynulo ze situace. Například pod hory jsem dorazil až večer, ale protože byla dobrá předpověď a pár hodin přede mnou šli lidé, rozhodl jsem se je překonat v noci bez odpočinku, než abych riskoval špatné počasí a zavátí stop.“

Měl si nějaké technické problémy s kolem, nebo vše fungovalo podle očekávání? Vezl si nové pláště široké 4,7“, byla to dobrá volba?
„Takový rozměr plášťů je na pevném trailu díky většímu valivému odporu trochu handicapem, takže jsem si nebyl jejich volbou jistý. V podmínkách, které panovaly letos, se ale ukázaly jako správné řešení. Jinak bike sloužil bez problémů, jen se mi občas povoloval zámek sedlovky, pravděpodobně díky podsedadlové brašně připevněné na lyžiny sedla.“

Všimnul jsem si, že si volil hydraulické kotoučovky. Nebyl to problém?  
„Řada závodníků preferuje ovládání lankem. Já jsem měl vyzkoušené, že brzdová kapalina funguje spolehlivě i v těchto podmínkách. Dá se jet i s minerálním olejem, ale ten už začíná trochu tuhnout. Iditarod ale není závod, kde by brzdy rozhodovaly – sjezdů je tam jen pár, hodně lidí vůbec přední brzdu neveze. Já jsem brzdy využíval paradoxně víc v prudkých stoupáních, když jsem vedl – kolo jsem postrčil dopředu, zabrzdil a udělal krok. K tomu se dvě brzdy hodily, při použití jen jedné brzdy kolo klouzalo zpět.“

Máš nějakou další sportovní výzvu?   
„O tomto závodě jsem snil a připravoval se na něj roky, takže teď si hlavně užívám pocit splněného přání. Mám další plány, ale už teď můžu říct, že se asi budu chtít na Aljašku v budoucnu vrátit.“