Iditarod Trail Invitational 2012 – Bear Creek / cíl

Asi ve dvě v noci mě vzbudili odcházející Pete a Phil. Nezmohl jsem se na žádnou reakci – ani jsem to však neměl v plánu. Tělo si říkalo o trochu více spánku, než uplynulou hodinu a půl. Budík v pět jsem vůbec neslyšel a probudil se až ve čtvrt na osm. To kolik bylo hodin, mě vyděsilo – měl jsem takový ten pocit, jaký člověk má, když zaspí něco důležitého. Tomu jsem se vzápětí v duchu pousmál – bylo dost absurdní stresovat se zaspáním uprostřed té pustiny, která mě obklopovala. Dalším šokem byla zima ve srubu. Ačkoliv prý Pete a Phil před odchodem kamna naložili dřevem, brzy to v nich dohořelo a teplota uvnitř srubu se začala nevyhnutelně srovnávat s venkovními asi -25. Smutně jsem se ze spacáku, kde jsem byl jen ve spodním prádle, koukal na moje věci rozvěšené po srubu. Nebylo to příjemné vstávání, jelikož bylo ve srubu pod nulou (voda v camelbaku začala zamrzat).

IMG_0444
Uvnitř srubu ráno po probuzení

V osm jsem vyrazil na zbývající úsek cesty do eskymácké vesničky Nikolai. Zbývalo mi asi 55 km, takže kalkulačka v mojí hlavě vypočítala, že i kdybych měl jít pěšky, do noci tam budu. Za denního světla jsem si měl šanci prohlédnout, jak to tu vlastně vypadá. Aljašská tajga s pár nízkými stromy, nízkými keři a z pár centimetrů sněhu vyčnívajícími stvoly suché trávy – celé to vypadalo při vycházejícím slunci krásně i smutně zároveň. Měl jsem štěstí, že nefoukalo – tento úsek je téměř celý úplně bez ochrany před větrem a pokud zde fouká, bývá to tu často peklo na zemi.

IMG_0447
Aljašská tajga – naštěstí nefoukalo

Ze stop ve sněhu jsem vyčetl, že se přede mne v noci opět dostali první dva běžci – Geoff a Tim, kteří spali jen krátce někde u cesty. Vypadalo to, že byla cesta ujetá jen jedním skútrem se sáněmi, které po sobě zanechaly tři vyjeté – jakoby široké běžkařské – stopy. Po nich se pak prošli Pete a Phil a první dva běžci. Podle stop Pete i Phil kola skoro stále tlačili. Později jsem se od nich dozvěděl, že v těch třech vyjetých stopách, které za sebou nechal skútr se sáněmi, šlo jet jen s velkou námahou a velkou část cesty tedy opravdu tlačili. Pokusil jsem se jet a překvapivě to docela šlo. Kvalitě cesty asi trochu pomohly sáně těch dvou běžců přede mnou. Bylo to však dost náročné – neustálé balancování a snaha udržet se v té správné stopě byly velmi namáhavé a vyčerpávající. Bylo to jak intervaly – 200 až 500 m dřiny a pak zastavit, napít se, medvídek nebo kousek čokolády jako odměna a za minutu znova další interval. Byl jsem si vědom, že se tímhle způsobem vyčerpávám více než bych měl, ale cokoliv bylo lepší než muset kolo tlačit! Navíc se cesta postupně lepšila, intervaly se prodlužovaly a byl jsem schopný jet třeba i kilometr v kuse.

IMG_0448

Před jedenáctou jsem došel k velké očekávané atrakci – můstku přes potok Sullivan Creek. Asi desetimetrová kovová lávka přes potok tu působí jako zjevení z jiného světa. Potok nikdy nezamrzá a na lávce je k zábradlí na šňůře uvázaná plechovka, pomocí které lze z potoku nabrat vodu. To jsem samozřejmě nemohl nevyužít. Musel jsem sundat rukavice (abych si je nenamočil) a bundu (abych se dostal ke camelbaku) a teprve pak jsem zjistil, že mám vak s vodou téměř plný. Asi jsem s ní včera dost šetřil. Celá akce doplňování vody tedy skončila tristně: doplněn asi půl litr vody, ztracených 15 minut, zmrzlé ruce, zmrzlý já a politý batoh. Paráda. Příště to tu budu muset udělat trochu lépe!

IMG_0450
Můstek přes potok Sullivan Creek

IMG_0451

Několik následujících hodin jsem postupoval po téhle asi 35 km dlouhé rovince a s výjimkou několika jezer, kde byla stopa zavátá, šlo téměř stále jet – tedy tím mým intervalovým způsobem. Vzdálenost jsem překonal za 6.5 hodiny (včetně doplňování vody z potoka), takže to zase takový fofr nebyl. Monotónost narušili tři události. Nízký přelet místního bush pilota Michaela byl asi tím největším překvapením. Dále jsem dojel běžce a dostal se tak za první dva bikery. A do třetice – malou komplikací byly suchem a mrazem podrážděné oči, na což jsem byl připraven a kapky do očí to hravě vyřešily.

IMG_0454

IMG_0456
Ruina srubu u Salmon River, zatáčka doprava směrem k Nikolai

U ruiny srubu u Salmon River trasa prudce zahnula doprava směrem k Nikolai, vzdáleném asi 19 km. Bylo půl třetí a já měl výbornou náladu – do Nikolai to byl kousek, šlo jet (pomalu a s námahou ale přeci) a svítilo sluníčko. Na pár místech byly ve sněhu vedle cesty otisky bikerů přede mnou, když si několikrát ustlali po pádu do strany. Ať už se jednalo o usnutí za jízdy, nebo problém s vyšlápnutím, pokaždé mě tyhle “stopy unavených cestovatelů” trochu rozesmály a pomáhaly mi zůstat bdělý. Přemýšlel jsem, jak asi daleko přede mnou jsou…

IMG_0457

IMG_0461
Tady si někdo ustlal

IMG_0466
Cesta kousek před Nikolai

Příjezd do Nikolai byl trochu civilizačním šokem. Široká cesta, něco jako skládka u cesty, sloupy el. vedení a pak první domy. Byl jsem z toho trochu paf a snažil se ve změti skútrových stop následovat ty Peta a Phila, protože jsem měl jen velmi hrubou představu, kde je CP6 – dům eskymáků Nicka a Olene Petrusků. Po projetí vesničky jsem se přece jen ztratil a správným směrem mě poslal až eskymák projíždějící na skútru. Dům je téměř kilometr za vesnicí, takže se nejednou stalo, že nováčci, co přijeli v noci a neměli se koho zeptat na cestu, strávili noc venku nebo v místní kapličce a do CP dorazili až ráno. Do domu Petrusků jsem dorazil o půl šesté.

IMG_0467
Příjezd do Nikolai

Hned ve dveřích jsem se seznámil s Billem, jedním z dvojice pořadatelů, a pak s našimi hostiteli – Nickem a Olene. Vzápětí jsem byl přesunut ke stolu a porci úžasných špaget. Od Peta a Phila, kteří dojídali, jsem se dozvěděl, že sem dorazili necelou půlhodinu přede mnou! To jsem vůbec nechápal – jak mi mohl poslední úsek od srubu sem trvat 7 a půl hodiny a jim 15 hodin? Nechápal to ani šestinásobný vítěz Pete a to co jsem mu řekl “už jsem fakt nechtěl dál tlačit, tak jsem se trochu trápil a jel” – ho moc neuklidnilo. Během jídla jsem zaslechl, jak se baví s Billem o tom, že odtud do cíle v McGrath nás čeká parádní cesta (Bill tam odsud právě přijel a mířil do Rohnu, kde se chystal pomáhat závodu psů) a že je letos možno jet někde nějakou zkratkou.

Začal jsem přemýšlet co dál. Zcela upřímně poslední na co jsem myslel bylo závodění. Pete si určitě nechtěl nechat vzít šesté vítězství, a Phil měl na to mu to znepříjemnit. Já jsem věděl, že je za mnou další biker asi o jeden den, a chtěl jsem si tedy jen dojet do cíle pro třetí flek, což byl pro mě výsledek z říše snů. Po závodě jsem o tom hodně přemýšlel a napadalo mě, co by se stalo, kdybych neměl ze soupeřů takový respekt, ale kdyby se nepočítá a hlavně noc, která nás čekala, příliš prostoru pro riskování nenabízela.

Jediné co mi mohlo překazit můj finiš a čeho jsem se chtěl vyvarovat, byla nějaká hloupá chyba při navigaci a zabloudění. Ať už při vyjetí z vesnice a najetí na správnou cestu, tak kdekoliv během posledního úseku. Přeci jen už to byla cesta mezi dvěma vesnicemi a na takových se mohou vyskytovat zkratky, odbočky a další záludnosti. Plánoval jsem tedy jít si na chvíli odpočinout a pak vyrazit s Petem a Philem a držet se jich než začnou závodit a já nutně odpadnu a pak nějak dojet po jejich stopách. Poprosil jsem domácí o budíček až budou vstávat Pete a Phil a šel jsem do vedlejšího pokoje spát.

Během asi hodiny a půl strávené v posteli jsem naspal necelou hodinu. Často jsem se budil a zase upadal do polospánku. V jednom okamžiku jsem zaslechl jak se baví Pete s dorazivšími běžci a říká jim o tom, jak jsem tady byl rychle a že taky můžu klidně být v ČR nějaký mistr. V duchu jsem se tomu smál, ale to, že Pete sedící v kuchyni u stolu znamená, že musím také vstávat, mi v tom polospánku nedošlo. Po nějaké době jsem nakonec sám vstal a ve dveřích pak potkal Nicka jak mě jde vzbudit. Vešel jsem do kuchyně a zjistil jsem, že Pete je už fuč. Phil tam ještě byl, trochu bojoval s oteklýma nohama a po závodě zmínil, že chtěl vyjet dříve než vstanu. Zeptal jsem se ho, jestli mu nebude vadit, že vyjedu s ním, na což opáčil: OK, vyjedeme spolu a pak si zazávodíme.

IMG_0469
Kontrola oblepených nohou před posledním úsekem z Nikolai do McGrath

Krátce po deváté jsme spolu vyrazili na posledních 50 mil. Poslední úsek jsem vnímal tak trochu jako formální dojetí závodu, kde už se nikdy nic zásadního neděje. Opět jsem však trochu podlehl tomu, že je to už jen 50 – takže kousek. Míle nejsou kilometry a 80 km na sněhu je pořádná dávka. Phil vyrazil s maskou na obličeji, což mě trochu překvapilo. Vzápětí si moje notně zpomalená hlava uvědomila, že u Petrusků doma byla řeč o velmi chladné noci. A když eskymák řekne velmi chladná, znamená to, že nebude okolo -30. Hned po vjetí na řeku, kde se drží studený vzduch, jsme dostali studenou ránu. Rtuť na mém malém teploměru klesla na jeho minimum – tedy -30, Phil říkal, že je tak -35 a bude hůř. A opravdu bylo od toho okamžiku po všech směrech jen hůř…

Začala nám být oběma zima. Phil často slézal z kola a zahříval nohy chůzí, já jsem zase musel záhy vyndat a nasadit masku. Několikrát jsem musel zastavit a doupravovat výstroj. Phil to často využíval k chůzi, a pokud se mi vzdálil na víc než tak sto metrů, začínal se otáčet a poté co jsem ho dojel se pak ptal, jestli je vše ok. Přestávala to být sranda. Phil měl nášlapy a tuším zimní tretry Lake a nedařilo se mu udržet nohy zahřáté. Po chvíli zastavil a řekl mi, že si musí dát do bot warmers (hřejivé sáčky – po roztrhnutí obalu se spustí chemická reakci a na 6-10 hodin topí okolo 60 stupňů – poslední pomoc, když selžou ostatní způsoby jak zahřát prsty na nohou a rukou). Nastartoval dva sáčky, chvíli čekal, než se rozjedou, a pak si je začal dávat do bot pod prsty. To už jsem si začal uvědomovat, že i mě v mém brutálním mrazuvzdorném systému obutí začínají prsty na nohou mrznout. Navíc jsem měl na nohou – tak jako celý závod doposud – jen jedny lehce zateplené neprodyšné ponožky z VB (vapor barrier) materiálu. Myslelo mi to ale hodně pomalu a tak jsem tam na Phila jen tak koukal, čekal a naivně doufal, že to tak hrozné nebude. Teplota však stále klesala a po pár minutách jízdy bylo jasné, že i já musím nohy pořešit. Rozhodl jsem se také pro hřejivé sáčky, jelikož jsem si nebyl jistý, že by tomu ponožky navíc zásadně pomohly a nemusel to pak za chvíli řešit znovu. Během zouvání a manipulace se sáčky jsem se nevyhnul sundávání rukavic, což bylo velmi nepříjemné. Nastartoval jsem proto do zálohy i další dva sáčky – pro případ, že budu muset v průběhu noci něco řešit bez rukavic a nedokážu už prsty sám zahřát.

Cesta byla na řece i mimo ní perfektně ujetá a ztvrdlá, takže jsme docela frčeli – trochu přes 10 km/h, což vzhledem k zimě a našemu stavu nebylo špatné. Sám bych jel asi volněji, ale Phil za to docela tahal, a jelikož mě bylo líp ve dvou, snažil jsem ho uviset. Moc chytré to nebylo, protože jsem se začal dost potit a přes rukávy neprodyšné vesty se do dalších vrstev oblečení dostávalo dost vlhkosti. Začínal jsem cítit, jak mi začínají vrstvy oblečení trochu namrzat, což rozhodně nebylo dobré. Také jsem v tom tempu jedl a pil o dost méně, než kdybych jel sám svým tempem a měl na to čas. Ani to nebylo dobré.

Brzy po vyjetí z vesnice Nikolai jsme zahlédli v dálce červené světlo – rádiovou věž ve vesnici McGrath, cíli závodu. To červené světlo mělo nepopsatelnou sílu. Bylo to jako světlo na konci tunelu, konec té hrozné zimy a únavy, cíl, jídlo, postel, spánek… Teplo, které na tu dálku vyzařovalo, mě však moc nehřálo. Závodili – pokud se tomu tak dá říci – jsme tam s Philem a teplota dál klesala. Na rukou jsem (kromě vatových návleku na řidítkách) měl jen fleecové rukavice, což během všech předchozích dnů závodu v pohodě stačilo. Teď se mi však do prstů začala dávat nepříjemná zima a tak jsem sáčky nejdříve držel v dlaních proti řidítkům a pak si je dal přímo do rukavic. Celá situace s tou zimou mi dost zaměstnávala hlavu, takže bych – nebýt Philova upozornění – zmeškal naprosto úžasnou zelenou polární záři. Zmohl jsem se jen na jednu rozmazanou fotku a moc si tu nádheru v tom okamžiku neužil. Nabýt té záře, asi bych ani neměl z poslední noci žádnou fotku.

IMG_0470
Polarní záře kousek za Nikolai

Někdy kolem 2 hodiny ranní, tedy asi 5 hodin po vyjetí, na nás oba plíživě přišla krize. Vzájemná komunikace v maskách nebyla úplně jednoduchá, a často jsme si nerozuměli a museli slova opakovat. Když mi Phil říkal, že musí být okolo -45, nechal jsem si to opakovat raději vícekrát. Phil vypadal dost zmrzle, najednou zastavil a začal si strojit dost teple vypadající kalhoty a říkal mi, že je ještě nikdy během 4 předchozích Iditarodů nemusel obléci. To mě opravdu hrozně vyděsilo – Phil, který žije v Nome (cíl 1000 mílového Iditarodu) a v podobných podmínkách normálně trénuje – tuhle zimu přestává zvládat? Co mám pak dělat já? Co bude dál, jak tahle noc dopadne? Já jsem na tom nebyl o nic lépe – spíš jsem na tom byl hůře. Zima na prsty na nohou, strašná zima na prsty na rukou, celkově jsem začínal prochládat a do toho se rozjížděl kvalitní hlaďák. Ideální, když se člověk potřebujete zahřát pohybem! Zcela nesmyslně se mi nechtělo lézt do brašny pod sedlem a vyndat péřovku a brutální palčáky – stále jsem si říkal, že to nemá cenu a že to zvládnu takhle jak jsem. Byli jsme vzdušnou čarou asi 30 km od cíle, reálná vzdálenost se však těžko odhadovala.

To, co se dělo následující tři hodiny bylo bez přehánění jedním z nejsilnějších zážitků mého života. Pohybovali jsme se vpřed, ale jen velmi pomalu a s vypětím všech sil. Většinu i velmi malých kopečků jsem slézal z kola a šel. Měl jsem pocit, že jakmile vystoupáme pár metrů výše od řeky, cítím jak se o pár stupňů otepluje. Návrat na řeku byl však pak vždy jako rána kladivem. Prsty už jsem dávno neměl strčené v prstech rukavic, ale sevřené v pěst a svírající hřejivé sáčky, Jelikož mi ale takhle omrzaly palce a malíkové hrany, neustále jsem sáčky v rukavicích přemísťoval, jak bylo potřeba, i po pár sekundách. Dlouhé desítky minut to byla činnost, která mou hlavu zaměstnávala téměř na sto procent. (Fakt nevím, proč jsem si radši nevzal ty palčáky!) Dech a pot na mě namrzal a bylo čím dál komplikovanější se dostávat pod bundu pro pití. Při jednom z pokusů rozepnout zip mrazem prasknul plastový taháček na zipu. Po chvíli zip opět zamrzl a bez taháčku to znamenalo, že už se do cíle nenapiju. Postupovali jsme vpřed čím dál pomaleji a se spoustou krátkých zastávek. Philovi se špatně vystupovalo z jednoho pedálu a často se tedy kácel do strany na zem. A to červené světlo, které bylo skoro stále v dohledu, se vůbec nepřibližovalo!

Po stopách Peta a Billova skútru jsme odbočili z řeky na zkratku, která nás měla dovést k nějakému dolu a pak k silnici do vesnice. Cesta to byla trochu méně ujetá, takže to naše vrávorání nijak neusnadnila. Běžec Geoff, který tudy šel pár hodin po nás, to popsal jako stopy z posledních sil bojujících cestovatelů – spousta zastávek, spousta stop vedle kol na místech, která vypadala perfektně jetelně, a otisky těl ve sněhu. Celou tu dobu jsem myslel jen na to, jestli bude ještě hůř, a jestli to prostě a jednoduše dám! Nevím, jestli překvapivě nebo ne mi ty myšlenky vůbec nedovolily podléhat hrozné únavě na rozdíl od Phila, který párkrát snad i za pohybu usnul. Bylo to opravdu ne na hraně, ale za hranou.

Po nekonečném trápení jsme před šestou ranní uviděli relativně blízko nás jasné světlo. Trvalo nám asi 15 minut, než jsme se dostali blíže a poznali v něm osvětlení dolu, který jel nonstop. Po dalších pár minutách jsme se podél plotu dostali na silnici a vjezd do areálu dolu. Byl jsem z toho dost v šoku – plot, stožáry s osvětlením, asfaltka (pokrytá ledem) – bylo to najednou trochu moc civilizace. A pak kolem nás projelo obrovské nákladní auto. Moje oči pátraly v kabině po řidiči – asi abych se ujistil, že tu nejsme sami. Dle pohledu byl řidič ještě v trochu větším šoku než já.

Čekalo nás posledních 12 mil / 20 km po silnici do cíle. Přítomnost civilizace se mi pokoušela zvednout náladu, ale strašná únava a zima byly proti. Normálně bych se asi radoval, že už to je jen kousek a nic nehrozí. Byl jsem ale úplně na dně a stále přemýšlel, jestli to dojedu. Konečně jsem se však přiměl vyndat péřovku Sir Joseph a palčáky, které jsem narval do návleků na řidítkách. Plná pusa skittles mi trochu zlepšila náladu a dodala energii. Vyrazili jsme, ale po pár metrech jsem zjistil, že to na takhle upuštěných pneu nedojedu, a dopumpoval jsem. Přiustrojen jsem se během chvíle trochu zahřál, ale začali jsme s Philem se svítáním oba usínat za jízdy. Několikrát jsme málem nabourali do sněhových bariér u silnice. Dva opilci na výletě. Po silnici jezdila v pravidelných asi 15 minutových intervalech v obou směrech nákladní auta. Ačkoliv se nám vyhýbala jak mohla, ty přijíždějící zezadu jsme s hlavami zabalenými v několika kapucích často neslyšeli a bylo to dost nebezpečné. Jednou jsem v polospánku před jedním hodil trochu myšku, což mě dost probudilo. Říkal jsem si: “To by bylo fakt blbý, dojet Iditarod a pak se nechat přejet náklaďákem kousek od cíle!”. Byl jsem však v takovém stavu, že ačkoliv jsem si pořád říkal “”Nesmíš spát, přejede tě auto!“, nijak to nepomáhalo a usínal jsem za jízdy dál.

Stále jsem přemýšlel jestli to dojedu a marně jsem hledal poslední zbytky sil. 20 km je normálně opravdu kousek, ale mílové ukazatele vůbec neubíhaly a jel jsem snad už jen silou vůle. Celé to po chvíli zachránil Phil. V rámci boje s usínáním se se mnou začal bavit. Bavili jsme se o tom co děláme, kde žijeme a tak podobně. Přes masky to byla náročná a komplikovaná debata, ale účel splnila perfektně a mílové ukazatele začaly ubíhat tak, že jsem i některé minul. Prostě je to jen o hlavě. Dokonce se mi i posledních asi 5 mil jelo o trochu lépe. Celou dobu jsem si co chvíli kontroloval nos, který mi trochu namrzal a já měl strach, aby mi teď na úplném konci neomrzl. Někde mezi ukazatelem 1 a 2 mil byla do sněhu u silnice zaražena cedule z kartónu s nápisem U sport, 2 m / 3.2 km, kde jsem Phila vyfotil.

IMG_0471
Phil – 2 míle do cíle!

Za pár minut se začaly objevovat první domečky – vesnice McGrath. Věděl jsem, že je cíl v domě Petera a Tracy, a spoléhal jsem na Phila, že ví kde dům je. Až později jsem si uvědomil, že má McGrath asi 350 obyvatel a pár silnic, které kromě té, po které jsme přijeli, nikam za město nevedou. Bylo tedy absurdní bát se, že se tam ztratíme. Na jedné z prvních odboček jsem však měl dojem, že Phil váhá kam jet, což mě málem zlomilo. Měl jsem sil jen na dojetí – představa, že tu někde budeme půl hodiny bloudit, mě vyděsila. Přeci jen bylo stále pod -40. Phil jel však najisto a pár minut po osmé jsme zajeli k domu Petera a Tracy. Místní pilot Michael nám na schodech domu natočil krátké video.

IMG_0522
Cíl závodu – dům Petera a Tracy (foceno druhý den po závodu, když jsem na to sebral síly)

Image
Cílová fotografie – Phil a já

Vešli jsme dovnitř a bylo po všem – cíl! 6 dnů 18 hodin 8 minut, druhé místo spolu s Philem. Pete dorazil o tři hodiny dříve, vyhrál tak pošesté a už spal. Měl strach, že ho dojedeme, tak to jel v jiném tempu než my – rozhodně na silnici, kde nám posledních 20 km trvalo více než dvě hodiny.

Peter a Tracy jsou úžasní hostitelé a během snídaně (vyhlášené Peterovy lívance) mi pomalu začalo docházet, co se stalo. Jsem tu! Dokázal jsem to! Phil musel být další den v práci, takže stihl jen rychlou snídani, sprchu a – což jsem vůbec nechápal, jak mohl dokázat – vyšel ven do mrazu, sedl na kolo a odjel na letiště. Já jsem šel spát a probudil se až někdy večer a v obýváku potkal Geoffa a Tima – prvního a druhého běžce v cíli.

IMG_0472
Pohled na teploměr od snídaně – už se oteplilo skoro na -40

IMG_0487
Peterovy vyhlášené lívance – kdo nebyl u Petera doma, nezažil co je to pohostinnost!

Velké díky patří Peterovi a Tracy za možnost pobýt v cíli tři dny a potkat tak všechny další závodníky, kterým se povedlo závod letos dokončit, a slyšet jejich zážitky a příběhy, které se často velmi lišily od těch mých. Do cíle se dostalo ze 47 startujících jen 18 (8 bikerů a 10 běžců – výsledky), což znamená nejnižší procento v historii závodu. Současně byl čas vítěze závodu díky obtížným podmínkám historicky nejdelší. Poslední letošní nej se týká dlouhé trasy na 1000 mil, na kterou se opět poprvé v historii závodu nikdo z McGrath nevypravil.

Trvalo mi několik dalších dnů, ale vlastně spíše týdnů to celé strávit a utřídit si zážitky. Bez nejmenších pochyb to bylo největší dobrodružství, které jsem zažil. Daleko to překonalo očekávání, se kterými jsem do toho šel!

Rád bych poděkoval pořadatelům (Bill & Kathi) za to, jaký úžasný závod organizují. Velký dík patří všem hostitelům a podporovatelům závodu a také všem závodníkům, kteří jsou ohromnou inspirací. Velké díky patří všem, co mi doma drželi palce a partnerům, jejichž podpory si velice vážím. Díky i Honzovi Kopkovi za inspiraci a zkušenosti, které jsem se od něj měl šanci naučit. V první řadě chci však poděkovat všem blízkým a hlavně Verče, která má pochopení jednak pro tuto šílenost, ale i pro náročnou přípravu, která akci předchází!

finale

Aktuálně
V cíli závodu jsem si nijak nedovedl představit, že bych pokračoval dál do Nome. Nicméně pohled do startovní listiny Iditarod Trail Invitational 2014 napoví, že je všechno jinak.

Varování
Letošní ročník závodu se neobešel bez hledání ztracených závodníků a vážných omrzlin, končících amputací.
Pro zajímavost zde volně překládám slova Beata – účastníka závodu: Účast v tomto závodě dobře zvaž. Člověk, který není perfektně připraven, si může ublížit. Schopnost rychle a inteligentně reagovat v těch nejhorších podmínkách je nutností. Opravdu velmi malá chyba, která při normálním závodě nemusí znamenat ani odstoupení ze závodu, zde může znamenat ztrátu končetiny. Jsi za sebe plně odpovědný. Pokud se rozhodneš ze závodu odstoupit, můžeš mít před sebou 80 km v extrémním mrazu a podmínkách. Pomoc může dorazit za velmi dlouhou dobu, kdy už z tebe může být kostka ledu. Být nepřipraven neohrožuje jen tebe, ale také ty, kteří se ti vyrazí pomoci, což pro ně může být nebezpečnou akcí. Pokud přesto chceš závod absolvovat, najdi si někoho, kdo ho již dokončil a nech si od něj poradit.

Předchozí část

2 replies

Trackbacks & Pingbacks

  1. […] mě donutil vyfotit Phil. Kdybych ji neměl, asi bych si to ani nepamatoval. Psal jsem o tom zde: Iditarod Trail Invitational 2012 – Bear Creek / cíl Do cíle jsme dojeli asi 3 hodiny za prvním po necelých 7 dnech a celkově se tam ten rok dostalo […]

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.