Iditarod Trail Invitational 2012 – CP4 / Bear Creek

V CP4 jsem strávil pět a půl hodiny a nebyl to zrovna efektivně strávený čas. Rozvěsil jsem si věci u kamen, v hrnci s horkou vodou ohřál polévku v konzervě a snědl několik sucharů. Do svých zásob jídla jsem si sahat nechtěl – nevěděl jsem, jak dlouho půjdu přes hory a měl jsem strach, abych toho  měl dost. Postele byly obsazené a tak jsem se uchýlil na gauč. Tedy na půlku gauče – ta druhá byla promočená od vody, kapající ze stropu.  Snažil jsem se najít polohu, při které bych usnul. Když jsem měl nohy pokrčené, bolely mě kolena, natáhnout se tam však šlo velmi těžko. Bylo to velmi nepohodlné, ze zhruba tří hodin na gauči jsem mohl naspat jen tak asi devadesát minut. Během podvečera přišel Waltr a Dario, který se ptal Craiga, kolik stojí odsud letadlo. Netušil, že se neptá kvůli sobě, ale kvůli lyžaři Andreovi. Jelikož za mnou kromě Daria asi den žádný biker nebyl, napadlo mě, že pokud se nestane něco špatného, mohl bych dopadnout docela dobře. Spíše než myšlenkami na celkové pořadí jsem se ale zabýval myšlenkami na hory a mrazivou pustinu přede mnou.

Od Craiga, který mluvil přes satelitní telefon s Kathi (pořadatelka), jsem se dozvěděl, jaké jsou podmínky na trati přede mnou. Bill (druhý z pořadatelů) prý měl z druhé strany pohoří vyjet až na vrchol průsmyku Rainy Pass a sjet dolů asi desetkrát, takže by to měla být z průsmyku dolů dálnice. Craig mě upozornil, abych to bral s rezervou, ale já jsem tomu věřit chtěl. Chyba!

Doplnil jsem vodu, udělal jsem si ještě jeden Tang a horké instantní kakao a začal se strojit. Z brašny na kole jsem vyndal Tilak Stormku a přidělal ji na bagáž na řidítkách. Tušil jsem, že ji budu dnes v noci potřebovat. Dosud jsem šel/jel stále jen v silnějším vlněném spodním triku s dlouhým rukávem a Tilak Soft Shellku Ogre. Když se člověk hýbe a generuje teplo a zároveň v případě větší zátěže přebytečné teplo odvětrá, aby se nezpotil, dá se i ve velké zimě fungovat relativně nalehko.

Přesně v jedenáct večer jsem vyrazil směr mýtický a obvykle velmi náročný a nevyzpytatelný průsmyk Rainy Pass a zároveň do druhé, náročnější poloviny závodu. 55 km cesta do dalšího CP5 (Rohn – srub za horami) obnášela asi 20 km přiblížení se k ústí průsmyku, cestu nahoru do průsmyku a pak dlouhou cestu údolími ven z hor do vnitrozemí. Cesta byla zpočátku docela dobrá a až na pár krátkých úseků to šlo jet. Kolem jedné hodiny v noci jsem potkal něco, čeho jsem se od začátku závodu opravdu nemohl dočkat – stopy vlka. Stopy byly velké skoro jako dlaň ruky. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, bylo to, že stopy kolmo křižovaly naši cestu. Jde si po svém a my ho vůbec nezajímáme, řekl jsem si. Moc jsem se s čelovkou nerozhlížel, abych někde v dálce nezachytil odraz jeho očí.

Ajaj…

Cesta k horám stoupá z asi 600 m nad mořem do 800m v ústí průsmyku. Většina cesty tedy už byla nad hranicí lesa. Často jsem šel po rozlehlých pláních zastrugi, což jsou extrémně tvrdé a ostré rýhy a hřebeny přemrzlého sněhu, vzniklé větrnou erozí a přenášením a usazováním sněhu. Jet se v nich dalo jen místy, chůze pak byla také velmi náročná a kotníky namáhající. Pokud se cesta ztrácela, jedinou navigací byly dřevěné trojnožky s reflexními terčíky. Pod jednou z nich byly stopy po bivaku jednoho z běžců přede mnou.

Zastrugi – velmi náročný terén

Navigační tripod a místo bivaku jednoho z běžců

Ještě před horami se trochu vyjasnilo a tedy i ochladilo. Ústí průsmyku a hory vypadaly v měsíčním svitu majestátně, nepřístupně a trochu děsivě. Úzkým údolíčkem, obklopeným z obou stran příkrými úbočími, jsem se vydal nahoru do průsmyku. Cesta byla stále dobrá, ale už to bylo občas dost do kopce, tak jsem raději šetřil síly a kolo tlačil. I tak jsem podle stop dvou bikerů přede mnou jel o trochu rychleji než oni. Nedávalo mi to smysl – byli oba zkušenější a rychlejší – ale jelo se mi dobře, tak jsem to moc neřešil. Až později jsem se dozvěděl, že toho v tomto místě měli docela dost.

Cesta k ústí průsmyku

V horní části stoupání se najednou stopy rozdělovaly. Krátce jsem přemýšlel kam dál – nešlo se tu ztratit, spíše hrozilo, že bude jedna z cest špatná a budu se muset vracet. Vydal jsem se doprava  do prudkého kopce. Stopy se tam různě motaly a ubývalo jich, až jsem asi po pěti minutách škrábání se do kopce zjistil, že tudy ne. Přede mnou byly nepřekonatelné srázy a něco, co vypadalo jako suťové/lavinové pole. Otočil jsem se zpět a hledal, kudy se dostat na správnou cestu bez nutnosti sejít až k rozdvojení cest. Správnou cestu jsem zahlédl v údolíčku asi 15 m pod sebou. Prudký kamenný sráz však nevypadal moc bezpečně a střízlivě uvažující člověk by přímou cestu dolů okamžitě zavrhl. V mém stavu mi však zabralo několik dlouhých sekund, než jsem si uvědomil, jakou šílenost zvažuju a že těch pár ušetřených sil za to riziko nestojí. Až cestou zpět jsem většinu z těch stop “přečetl” a zjistil, že jsem nebyl zdaleka sám, kdo se vydal touto slepou odbočkou. Možná jsem ale byl jediný, kdo přehlédl a ignoroval dva kříže ve sněhu, kterými někdo podobně chybující přede mnou tuto cestu označil, aby ostatní varoval.

Po dalších 15 minutách jsem se ocitl nahoře v průsmyku. Stopy vedly ke srubu, který vypadal velmi zachovale, neměl však část střechy. Před srubem ležely sáně jednoho z běžců. Je nepsaným pravidlem tohoto závodu a vlastně i aljašské divočiny obecně, že když někoho potkáte, ověříte si, že je ten druhý ok a nepotřebuje pomoc. Čím nižší teplota a odlehlejší místo, tím spíše. Uvnitř srubu spal Frank, který,  jak jsem se později dozvěděl, se ve srubu pokoušel opravit rozbitou sněžnici a poté tam chvíli odpočíval.

Srub na vrcholu průsmyku Rainy Pass

Frank a jeho rozbitá sněžnice

Venku se mi po pár minutách udělalo špatně od žaludku. Bylo mi jasné, co to je – polévka zalitá několika kelímky pomerančového Tangu a teplého kakaa na přechozím CP – to nemohlo dopadnout dobře. Musel jsem si tam v nejvyšším místě trasy závodu v asi -25 odskočit kousek od cesty za křoví. Nic moc, ale nevolnost to vyřešilo.

Na vrcholu průsmyku Rainy Pass – nebo velmi blízko vrcholu…

Po chvíli – o půl sedmé ráno – jsem se dostal na vrchol průsmyku. Alespoň jsem si to tedy myslel, protože očekáváný rozcestník (foto ve dne zda a zde) jsem za tmy nikde neviděl. Udělal jsem si tedy alespoň fotku kola na sněhu (kdybych jich náhodou měl za ten týden málo) a čekal parádní sjezd dolů. Na vrcholu průsmyku bylo velmi málo umrzlého sněhu a dokonce z něj vykukovaly kameny, takže všechno (spolu s tím, co mi bylo řečeno na CP) nasvědčovalo perfektním podmínkám.  Bylo to ale úplně jinak. Přesně v okamžiku, kdy se to začalo svažovat a já se chystal nasednout na kolo, najednou přibylo sněhu a o jízdě nemohla být ani řeč. Byla to pro mě hrozná morální rána a úplně mě to během chvíle zlomilo – i fyzicky. Začal jsem se brodit hlubokým sněhem z kopce dolů a v podstatě ihned jsem dostal luxusní hlaďák. Bílé štíty hor vypadaly proti obloze před svítáním hrozivě a jako bych je slyšel říkat: chlape máme tě. Ve skutečnosti však bylo hrozivé ticho a ve mně z toho všeho byla mála dušička. Šinul jsem se dolů a v hlavě se mi nastartovala kalkulačka. Snažil jsem se vypočítat, za jak dlouho se touhle šnečí rychlostí dostanu z hor, jestli to bude ještě dnes a jestli mám dost jídla a sil. Do toho všeho mě začal dobíhat nedostatek spánku. Zpětně tyto okamžiky hodnotím jako jedny z nejhorších (o to nezapomenutelnějších!), ale mělo být ještě hůře.

Jen podle času u fotky vím, že utrpení trvalo asi hodinu. Bez varování jsem se najednou ocitnul na tvrdé cestě, po které šlo jet. Přeci jen jsem byl na druhé straně hor a přibližoval se vnitrozemí, kde je obvykle minimum sněhu a teploty o 20 stupňů nižší než před horami. Přesně o půl osmé jsem udělal první fotku a sedl na kolo. Cesta byla relativně dobrá, občas na ní nebyl skoro žádný sníh a koukala tráva a něco jako borůvčí. Nálada se mi s přibývajícím světlem trochu zlepšila, únava ale neustoupila. Ačkoliv to bylo mírně z kopce, jel jsem na nejlehčí převod a dost se motal. V jednom okamžiku jsem napůl usnul a napůl ztratil rovnováhu a lehnul si za jízdy do strany mimo cestu. Kousek od obličeje ze země čněl ostrý pahýl ulomeného keře (asi od skútru). To mě dost vyděsilo a zároveň perfektně probudilo.

Konečně lepší cesta

Cesta dolů z průsmyku

Cesta se postupně zlepšovala, až se mi to místy rozjelo tak, že jsem musel brzdit – paráda! Dál se vyjasňovalo a s tím i ochlazovalo. Moc jsem to nevnímal, až jsem se najednou uvědomil, že už mi je fakt zima. Rtuť teploměru ukazovala -30. Později jsem zjistil, že i když bylo ještě méně, rtuť nikdy více neklesala. Teploměr mi tedy dále sloužil jen ke kontrole, jestli je nad nebo pod -30. Oblékl jsem připravenou Stormku a pokračoval dál.

Ledový most

Posledních asi 10 km horami vede soutěskou Dalzell Gorge, kde cesta nespočetněkrát překračuje potok, který nezamrzá. Několikrát se přes vodu přejíždí po ledu, pod kterým je slyšet tekoucí voda. Na pár místech jsou od projížděčů trasy na skútrech postavené ledové mosty (vrstvením sněhu, větví, políváním vodou), jinde je vidět selhání původní trasy, probořený led či propadlý ledový most a nově natažená objízdná cesta. Často jsem se bál, že mě led nemůže unést, ale co unese skútr by mělo unést i mě. Přes nervy napnuté k prasknutí jsem zvládal fotit a vnímat tu mrazivou krásu místa, kde za rok projede jen pár lidí na skútru, pár bikerů a běžců a pak psí spřežení závodu Iditarod.

Soutěska Dalzell Gorge

Nespočet přechodů potoka

Po deváté jsem ze soutěsky vjel na řeku Tatina. Překonal jsem hory! Slezl jsem kola, udělal pár fotek a chvíli se jen tak rozhlížel po okolí. Byla tu ještě větší zima, na modrém ledu neležel žádný sníh a bylo neskutečné ticho. Trochu předčasně jsem se tam opájel tím, že jsem se dostal až sem. Do cíle bylo ještě hrozně daleko, ale to, že uvidím srub v Rohnu, bylo snem samo o sobě. Zima mi rozjímání přerušila a vydal jsem se do 5 km vzdáleného CP5. Cesta vedla po ledu zamrzlé řeky, kde byly jedinou stopou otisky pásu skútru v ledu. Po ledu jsem jel dost opatrně a kromě pár malých uklouznutí se mi povedlo nespadnout. Pak se cesta vyhoupla na břeh a vjel jsem do průseku lesa – letiště a po pár desítkách metrů jsem před desátou hodinou vjel do CP5 – Rohn.

Tatina River – jsem ve vnitrozemí na druhé straně hor

Cesta po řece do CP5

Čerstvý jako rybička

Letiště v Rohnu

Rohn je jeden srub, který je obydlen pár lidmi jen po dobu závodu psích spřežení a slouží pouze jako kontrolní bod – minulé roky i pro náš závod. Tento rok jsme do něj přístup neměli a byl zde pro nás postaven stan s kamny. To se nemusí zdát jako moc, ale -5 ve stanu je oproti -30 venku opravdu velký luxus!

Srub v CP5 / Rohn

Náš stan

Uvnitř jsem potkal dobrovolníky Roba a OE, kteří to tam šéfovali. Ve stanu byla kamna, trocha zásob jídla a prostor na spaní – to bylo 20 cm sněhu, na kterém byly zelené smrkové větve. Rob mě seznámil s pravidly: pokud se stan zaplní, první co přišli, odcházejí spát ven. Naštěstí jsem tu byl sám – všichni, co sem dorazili přede mnou, už zase pokračovali dál. Dostal jsem opět polévku v konzervě a venku jsem si z hromady balíčků vyhrabal ten svůj. Balíčků tam bylo po málu, protože v závodě už pokračovala méně než polovina závodníků. Balíčky závodníků, kteří v závodě dále nepokračují, jsou automaticky k dispozici ostatním. Zatímco se Rob a OE bavili komentováním toho, co za poklady v balíčcích našli, já jsem si z krabice zbytků vylovil velkou tubu Pringles – nic podobného jsem ve svém neměl a jejich slaná chuť byla po tom všem sladkém prostě úžasná!

Otázkou bylo co dál. Čekalo mě 160 km pustinou do eskymácké vesničky Nikolai. Někde za půlkou tohoto úseku měl být nouzový srub pro přespání, kousek před ním pak Bison camp – pár stanů sloužících v sezóně lovcům bizonů – o jeho stavu však nebyly žádné zprávy. Nechtělo se mi na tento úsek vyrážet na noc a bylo mi jasné, že to nedám na jeden zátah. Rozhodl jsem se tedy opět pro jen velmi krátký odpočinek a cestu během dne dál s tím, že uvidím, jak to půjde a kam se dostanu. Roba jsem požádal o probuzení za hodinu a půl a usnul jako špalek.

Půl hodiny po poledni se budím a připravuji se k odchodu. Do stanu mezitím dorazili další tři závodníci – běžci Frank (předtím spící nahoře v průsmyku ve srubu), Anne a někdo další. Všichni se chystali k delšímu odpočinku. Já jsem udělal další změnu v oblečení: pod spodní triko jsem navíc oblékl vestu z VB (vapor barrier) – materiálu, který od těla k dalším vrstvám nepropustí žádnou vlhkost a teplo a nedochází tak k provlhnutí a zhoršení termoizolačních vlastností všech dalších vrstev.

Uvnitř stanu – Anne uléhá k odpočinku, vzadu moje hromada věcí před zabalením a odchodem

Kamna a kuchyň uvnitř stanu

Pokouším se ujet z Rohnu se zavřenýma očima

Michael (pilot) se ujistil, že mám GPS souřadnice nouzového srubu 85 km daleko, udělal mi fotku a ve čtvrt na dvě opouštím Rohn vstříc té pustině. Po pár kilometrech po zamrzlé řece a modrém ledu vjíždím do lesa. Cesta je stále dobrá, ale v kopcích cítím, že na tom nejsem fyzicky úplně dobře. Přesto si stále v hlavě živím nereálný plán: jet až do Nikolai v jednom kuse. Spodní VB vrstva fungovala úžasně a opět jsem mohl odložit vrchní bundu. Kochal jsem se okolní přírodou – vysokými horami a zvláštně krásnou pustinou. Ohromné části lesa zde zničily lesní požáry a i když se tak stalo před desítkami let, velmi krátké vegetační období dává zeleni jen malou šanci se sebrat. Jedno z nejznámějších míst – příhodně nazvané Burn – je více než deset kilometrů táhnoucí se spáleniště, které má svou nepopsatelnou atmosféru. Tato krajina prý často u vyčerpaných a nevyspalých závodníků podněcuje halucinace.

Opouštím Rohn, do dalšího CP6 je to 160 km daleko

Pohled zpět na Rohn a v noci překonané pohoří Alaska Range

V pozadí hora Egypt mountain, kolem které trasa prochází

Na vrcholu jednoho z kopečků, opět pohled zpět na hory

Do cesty se mi postavilo několik opravdu prudkých kopců. Jeden z nich jsem stěží vytlačil, krůček po krůčku, opět za vydatné pomoci brzd. Adrenalinovou záležitostí bylo zdolání asi 100 m ledového svahu – Post  River Glacier. Nejedná se o ledovec, ale potok, který zamrzá tak, že celý svah pokryje ledem. Četl jsem historky, jak si závodníci přidělávali pedály na podrážky, aby se nahoru vyškrábali. Hřeby v mých botách to měly bezpečně řešit. Až na místě jsem zjistil, že mě hřeby na ledě udrží jen tak tak a že se v případě uklouznutí rozhodně nezastavím dříve než dole. Škrábal jsem se tedy nahoru podél ledu dokud to šlo, pak jsem kolo položil na led, a pedál tak fungoval jako kotva. To, že byla pod ledem slyšet tekoucí voda, mi na pohodě nijak nepřidávalo.

Brutální stojka, kterou jsem lezl nahoru asi pět minut

Ledový svah Post  River Glacier

Kolo – moje kotva bránící uklouznutí na hladkém ledu

Po chvíli jsem opět narazil na stopy vlka. Tentokrát však vlka lidé velmi zajímali. Jeho stopy několik dlouhých kilometrů následovaly stopy 4 závodníků přede mnou. Občas zmizely mimo cestu, pak se ale po chvíli opět vrátily. Snažil jsem se nemyslet na to, jestli mám za sebou také nějakého zvědavce, ale moc mi to nešlo.

Přestává sranda…

Burn – spáleniště

Pozdě odpoledne jsem potkal druhého běžce v pořadí – Geoff Roes. Zrovna byl skloněn nad potokem a nabíral si vodu. Dost jsem ho vyděsil. Chvíli po něm jsem potkal i prvního běžce – Tima Hewitta – kterého jsem na sebe pro jistotu už z dálky upozorňoval. Oba vypadali dost unaveně a shodně plánovali jít dokud budou moci a pak někde bivakovat.

Tim Hewitt

Pohled zpět na pohoří Alaska Range

Se soumrakem po šesté hodině to začalo jít všechno z kopce. Sníh se změnil v přemrzlou krupici a přestávalo jít jet. Dalších 15 km cesty bylo zvlněných malými kopečky. Do kopce jsem je všechny tlačil, z kopce většinou jel, pokud byla náhodou kousek rovina, tak jsem také tlačil. Někdo ze závodníků prý kopečky spočítal – bylo jich 50. Začínal jsem být strašně unaven, sotva jsem pletl nohama a myslel jen na Bison camp. Cesta byla čím dál užší a sevřená mezi nízké stromy a keře. Všude na cestě i mimo ní byla spousta losích stop, a to i přes stopy dvou bikerů přede mnou. Začínal jsem losy vidět za každým stromem a zatáčkou. Párkrát jsem si s nimi v duchu a pak i nahlas povídal – samozřejmě anglicky, aby mi rozuměli. Říkal jsem jim, že jsem nikdy losí maso nejedl (lež!) a že ačkoliv je zrovna moc rád nemám, nic jim neudělám a vůbec si mě nemusí všímat.  Ve stavu v jakém jsem byl, jsem se nad svým chováním vůbec nepozastavoval – což dobře vypovídá, jak jsem na tom byl. Myšlenky jsem měl všelijaké a vybavilo se mi to, co se říká o tomto závodu: když to budeš chtít vzdát, většinou nebudeš mít jak a stejně budeš muset pokrčovat. Jak pravdivé.

Peklo padesáti a jednoho kopce, na pár hodin poslední fotka, kterou jsem měl sílu udělat

Po sjezdu z posledního kopečku jsem o půl deváté – tedy již téměř za tmy – konečně dorazil k Bison campu. Nečekalo mě zde nic než polorozpadlé velké stany bez jakýchkoliv stop k nim vedoucím. Odmítal jsem realitu jen tak přijmout a brodil se hlubokým sněhem k prvnímu stanu, abych se přesvědčil zblízka. Nedalo se nic dělat a já vyrazil dál, směr nouzový srub, který měl být podle GPS 12 km daleko. Věci šly z kopce ještě více. Počítal jsem, že pokud budu muset tlačit, bude mi to trvat asi 3 hodiny a nebyl jsem si jistý, jestli to bez odpočinku zvládnu. Komfort srubu byl však velkým lákadlem. Už za hluboké tmy mi zablikala čelovka – varování před vybitím baterií. S paranoidní představou všech těch vlků a losů, kteří mě sledovali a šli pár desítek metrů za mnou, se mi nechtělo zastavovat, vytahovat zpod oblečení baterie a měnit je za nové. Raději jsem čelovku přepnul do úsporného režimu a na hlavu nasadil druhou malou, záložní. Cesta se trochu vylepšila a většinou šlo jet, náladu mi to však vůbec nezvedlo. Začal jsem vzpomínat na Verču a začal jí nahlas říkat to, co jsem jí říkal před závodem – že nemusí mít strach a že se jí v pořádku vrátím. Pokaždé mě to dohnalo k slzám.

Netuším, jak dlouhá doba uplynula, než jsem u cesty zahlédl ceduli Shelter Cabin 0.9 mi. Věděl jsem, že je srub kvůli bažinám postaven 1.5 km mimo cestu Iditarod trail. Proto jsem očekával vyjetou cestu rovně a z ní odbočku doprava ke srubu. Stopy bikerů a jednoho skútru, který tu jako jediný před závodem projel, však vedly doprava. To, co by člověku došlo během zlomku sekundu, jsem tam v tom svém stavu promýšlel pár minut. Měl jsem strach, že ani skútr ani bikeři ke srubu nejeli a pokoušel jsem se tam najít odbočku. Ve skutečnosti nebyla přímá cesta vyjetá vůbec a všechny stopy vedli ke srubu. Pamatuji si, že jsem si ceduli vyfotil, abych měl důkaz, kdybych po chvíli nevěděl, zda tam opravdu byla. Uf.

Cedule u odbočky ke srubu Bear Creek, pro jistotu si ji fotím

Po pár minutách jsem dojel ke srubu Bear Creek, u kterého byla opřená kola Peta a Phila. Bylo půl jedenácté, když  jsem vstoupil do vytopeného srubu, kde již oba spali. Zcela nesmyslně jsem jednoho z nich probudil, abych se dozvěděl, že tu jsou asi hodinu. To znamenalo, že jsem byl na posledním úseku minimálně o 4 hodiny rychlejší. Vůbec jsem to nechápal, ale nijak to nezměnilo můj plán se tady pořádně vyspat. Pokračovat dál v tomhle stavu bez řádného odpočinku by nebylo moc rozumné. Na vařiči jsem si uvařil Vitana kuřecí vývar do hrníčku a několikrát zkontrolovat uzávěr vařiče, abych nás tu v noci neotrávil. Rozvěsil jsem věci u kamen, přiložil do kamen, nastavil si budík na pátou a na horní palandě okamžitě usnul.

Srub Bear Creek

Pokračování příště… další trápení, opravdu ještě větší zima a velké finále…

Předchozí část / Další část