Iditarod Trail Invitational 2015

Jste tu poprvé? Pak je tohle to správné místo, kde se dozvíte, co mám v plánu!

Iditarod Trail Invitational
[nejdelší, nejtěžší a nejnebezpečnější zimní závod na světě]
Aljaška
1600km
1.3.2015 – 3/2015

O ZÁVODU
Iditarod Trail Invitational

Je označován jako poslední opravdový závod. Nonstop napříč Aljaškou v extrémních mrazech na kole, pěšky nebo na běžkách, absolutně bez podpory. Nejtěžší zimní závod na světě, který se jezdí, aby člověk přežil, ne aby vyhrál. 560km (pro nováčky) nebo 1600km napospas kruté aljašské zimě, jen s tím co si člověk sám veze. Závodníci si sami volí, kdy a kde odpočívají a kdy je bezpečné pokračovat, co si s sebou vezou a jak moc chtějí riskovat. Trasa není předepsána, povinné jsou jen zastávky v několika kontrolních bodech.

Filozofií je minimum podpory pro maximum zážitku. Závod, který není pro každého. Chyba ve špatný okamžik může mít cenu ztraceného prstu nebo života. Častokrát je jedinou možností záchrany záchrana sama sebe. Pro ty, co s tuto filozofií nesouhlasí, očekávají značenou trasu a více podpory, existuje spousta jiných závodů (citace webu závodu).

DSC_0834

Beat J. – účastník závodu: „Účast v tomto závodě dobře zvaž. Člověk, který není perfektně připraven, si může ublížit. Schopnost rychle a inteligentně reagovat v těch nejhorších podmínkách je nutností. Opravdu velmi malá chyba, která při normálním závodě nemusí znamenat ani odstoupení ze závodu, zde může znamenat ztrátu končetiny. Jsi za sebe plně odpovědný. Pokud se rozhodneš ze závodu odstoupit, můžeš mít před sebou 100 km v extrémním mrazu a podmínkách. Pomoc může dorazit za velmi dlouhou dobu, kdy už z tebe může být kostka ledu. Tvá nepřipravenost neohrožuje jen tebe, ale také ty, kteří se ti vyrazí pomoci – což pro ně může být nebezpečnou akcí. Pokud přesto chceš závod absolvovat, najdi si někoho, kdo ho již dokončil a nech si od něj poradit.“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Příběh
Kouzlu závodu Iditarod Trail Invitational jsem podlehl v roce 2007, hned když jsem se o něm dozvěděl. Extrémní obtížnost a zdánlivá „nereálnost“ celé akce byly obrovskou výzvou a já začal snít o tom, že se na Aljašku jednou vypravím. Následující roky jsem se na závod důkladně připravoval – fyzicky, psychicky i technicky.

Až v roce 2012 jsem byl pořadateli vybrán a jako jeden z 50 závodníků jsem se postavil na start. Závod byl poznamenán mimořádnou nepřízní počasí. Díky sněhové bouři krátce po startu a přívalům sněhu jsme více než polovinu závodu kola tlačili a na trase jsme strávili dvojnásobnou dobu.

Většina závodníků vzdala, cíle jich dosáhlo jen 18 a tento rok se tak stal historicky nejnáročnějším. Při teplotách padajících -50°C jsem závod po 350 mílích a 6 dnech 18 hodinách a 8 minutách dokončil v Eskymácké vesnici McGrath na děleném druhém místě. Stal jsem se tak nejúspěšnějším nováčkem v historii závodu. Mé výprávění o závodu můžete číst zde.

Závod byl pro mě nejsilnějším životním zážitkem a stejně tak jako většina veteránů závodu jsem ihned po dojetí věděl, že se na Aljašku musím vrátit! Jakožto úspěšnému účastníkovi závodu na 350 mil mi byl umožněn start v závodu na 1000 mil (1600 km) s cílem v Nome (tedy po celé trase legendárního závodu psích spřežení Iditarod).

Untitled

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

24.2.2014 jsem se postavil na start závodu na 1000 mil. Průběh závodu poznamenal neobvyklý průběh zimy na Aljašce. Bojoval jsem s více než stovkou kilometrů hladkého ledu a úseky zcela bez sněhu (kořeny, kameny, hrbolatá tajga s obrovskými drny). Jednou z největších překážek byl brutální vítr na pobřeží Beringova moře v poslední třetině závodu. Některým závodníkům zde nezbylo než se desítky kilometrů vracet a čekat na lepší počasí.

Závod jsem po 12 dnech 21 hodinách a 34 minutách úspěšně dokončil a překonal tak 14 let starý rekord závodu (15 dnů) – stejně jako všech 5 prvních závodníků v cíli. Do cílového městečka Nome na okraji Beringova moře jsem po překonání 1000 mil (1600 km) dorazil na 4. místě.

IMG_0397

DSC_1069

Plán
1.3.2015 se opět postavím na start Iditarod Trail Invitational a to opět v závodu na 1000 mil (1600 km), na který je příhlášeno 11 závodníků (7 bikerů). Je to nejtěžší a nejnebezpečnější zimní závod na světě a za 14 let od vzniku závodu jej dokončilo pouze 42 závodníků. Čekají mě několika set kilometrové úseky bez jakékoliv civilizace a možností úkrytu nebo doplnění jídla, více než 200 km po zamrzlé řece Yukon, 80 km bez jakéhokoliv úkrytu po zamrzlém Beringově moři, únava, nedostatek spánku a permanentní stres z všudypřítomného nebezpečí, vlků a agresivních losů. To vše při teplotách, které mohou klesnout pod -50°C.

Vše, co potřebuji k přežití v Aljašské divočině, si povezu s sebou. Na trase je jen omezený počet míst, kde lze zásoby doplnit (tyto zásoby si předem připravím, na místo jsou dopraveny poštou – letecky, pokud to počasí umožní). V případě problémů si musím umět pomoci sám. Cíle bych měl dosáhnout za 15-25 dnů.

Více informací zde naleznete během pár dnů.
Za podporu děkuji mým partnerům!

Odpařovací bariéra

Odpařovací bariéra (Vapor Barrier) je tenká neprodyšná vrstva oblečená přímo na tělo nebo na slabou první vrstvu. Pod VB zůstává veškerá vypocená vlhkost a svrchní izolační vrstvy tak zůstávají suché. Jejich průběžným oblékáním a svlékáním se reguluje tepelný komfort a omezuje pocení. Systém VB funguje pouze při nízkých teplotách, má své výhody a nevýhody i své zastánce a odpůrce.

Publikováno v časopise Svět Outdooru 4/2014 str. 62-64 – celý časopis ke stažení (PDF).

Mé video s ukázkou praktické aplikace přímo na aljašském Iditarodu můžete zhlédnout zde.

Je vám v zimě pořád chladno, přestože jste nabalení? Máte studené nohy? Trápí vás ráno navlhlý spacák? Možná to má řešení! Tento článek pojednává o odpařovací bariéře, což je kontroverzní systém řešení izolace a oblékání. Je zdánlivě postavený na hlavu a určitě není vhodný pro každého a do každé situace.

Jsem extrémní biker a potřebuju mít i v mrazech minimum věcí. Proto jsem zvolil řešení, které odstraňuje problém pocení, a navíc mi na delší akce stačí méně věcí. Obleču se zdánlivě úplně špatně. Přímo na těle mám zcela neprodyšnou vrstvu. Přes tuhle vrstvu jednoduše žádný pot do dalších vrstev neprostoupí, potím se jen pod ní. Další jsou pak libovolné izolační vrstvy, a to klidně i takové, jejichž izolační vlastnosti degradují při provlhnutí (např. peří). Je to totiž jedno – žádný pot se k nim nedostane. Svrchní vrstva musí chránit před větrem a vodou, prodyšná ale zase být nemusí. Šokující, že? Systém se označuje jako VB z anglického Vapor Barrier – odpařovací bariéra. Ale popořádku…

Tepelný komfort v zimě
Každý zná základní princip toho, jak se naše tělo zbavuje přebytečného tepla. Pokud je produkce a ztráta tepla v rovnováze, cítíme se komfortně. Pokud se začneme přehřívat, tělo odpoví produkcí potu (který cítíme, proto se používá termín znatelné pocení) a jeho odpařováním se pokožka ochlazuje. Jakmile odložíme vrstvy oblečení nebo když se okolní teplota sníží, produkce potu ustane a my se zase budeme cítit komfortně. I v tomhle okamžiku se ale pořád trochu potíme – vlhkost z pokožky se vypařuje do okolního vzduchu, což nás neustále trochu ochlazuje. Pro tenhle jev se používá pojem neznatelné pocení. Veškeré odpařování potu ale probíhá jen tehdy, pokud je vlhkost okolního vzduchu menší než 100 % (jinak už vzduch nemůže pojmout víc vlhkosti).

Pokud jsme v chladném počasí oblečeni podle systému vrstveného oblékání, máme na sobě tři vrstvy (nebo více podle okolností): sací, izolační a svrchní. Sací má odvodem vlhkosti směrem od těla skrz povrch materiálu udržovat pokožku suchou. Izolační zadržuje tělesné teplo, ale je i prodyšná, aby umožňovala rychle odvádět pot ven směrem k vnější vrstvě oblečení. Svrchní vrstva pak chrání proti vlivům počasí (déšť, sníh, vítr), současně ale umožňuje průchod vodních par směrem ven.

Kam s potem v zimě?
Co se v zimě děje s potem, který naše tělo produkuje? Pokud je množství potu relativně malé (daří se nám odvětrávat a odkládat vrstvy v případě zvýšené zátěže a produkce tepla), máme dobrou šanci, že velká část potu prostoupí vrstvami
a odpaří se do vzduchu. To je ideální stav, který může být často těžké dosáhnout. Co se tedy může stát, když to není tak ideální? V první řadě není snadné rychle a přesně odvádět přebytečné teplo (odvětráním, odložením vrstvy), zvlášť když intenzita fyzické zátěže kolísá. Dále se má většina z nás tendenci oblékat tepleji, abychom se cítili spíš v teple, než naopak. Dalším faktorem, který může přispívat k nadměrnému pocení, je paradoxně sací vrstva. Čím je dokonalejší, čím rychleji odvádí pot a vy se cítíte v suchu, tím později si uvědomíte, že se potíte víc, než jste si mysleli. Většinou totiž poznáme přehřívání teprve až si všimneme, že jsme se zpotili. Navíc se tím může úplně potlačit jediná funkce potu, což je ochlazování. Místo toho, aby se pot odpařoval, a tak ochlazoval tělo, je rychle odváděn a jen zvlhčuje další vrstvy oblečení. V neposledním řadě je komplikací i vysoká vlhkost okolního vzduchu (blíží se v chladném zimním počasí 100 %, kromě např. pólů apod.). Jak už bylo uvedeno, i kdyby byly vrstvy superprodyšné, pot se pak bude odpařovat minimálně.

Co se děje s nadbytečným potem, který se neodpaří? Pot (voda) zůstane v izolační vrstvě (vrstvách), a tím sníží její termoizolační schopnosti. Přímým důsledkem je větší prochládání a diskomfort, při nízkých teplotách a delším pobytu venku pak nastupuje riziko podchlazení. Při velmi nízké okolní teplotě může navíc na vnitřní straně svrchní vrstvy dojít ke kondenzaci vodních par, a tedy k dalšímu promáčení termoizolačních vrstev, v horším případě i k tvorbě ledu pod svrchní vrstvou. U materiálů pro izolační vrstvy výrobci sice často uvádějí zachování vlastností, i když jsou vlhké, ale fyziku nikdo neoklame. Nepomůže ani přidání další izolační vrstvy – ta během chvíle také zvlhne a situaci nijak nezachrání.

Vlhké oblečení na expedici
Výše zmíněné problémy s potem uvízlým v oblečení jsme asi všichni zažili. Pokud se jedná o krátkou zimní aktivitu s vysokou intenzitou a blízko je teplá místnost i suché oblečení, není to zase tak velký problém. Ke konci nám je možná trochu víc zima, pak ale zalezeme do tepla a všechno je vyřešeno. Představte si ale, že jste na několikadenní expedici, venkovní teploty se pohybují mezi 0 a –25 °C (pocitová na větru je i níž), všechnu vodu si nesete s sebou nebo ji vyrábíte ze sněhu a máte velmi malou nebo žádnou možnost oblečení sušit nebo měnit. Pak je propocená izolační vrstva velký problém, který může vést k silnému podchlazení a ještě horším koncům. Jak se s tím vypořádat? Nebylo by lepší pocení omezit nebo zastavit, než přebytečný pot neúspěšně odvádět?

Odpařovací bariéra
Jak funguje VB v praxi? Veškerý pot, který vyprodukujete, zůstává na pokožce pod první VB vrstvou, pro kterou se používají různé materiály, zpravidla jsou to velmi tenké bundy se zátěrem. Komfort nošení takové bundy přímo na tělo je však mizerný, proto bývá vnitřní strana opatřena savým materiálem, který zaručí rozptýlení potu na větší plochu (nikoliv však jeho odvod). Alternativně se dá pod VB vrstvu použít tenké spodní triko – zase jen pro účel většího komfortu a rozptýlení potu.

Jaké jsou výhody VB systému? To, že se přehříváte (a tedy vaše oblečení neodpovídá fyzické aktivitě), zjistíte v podstatě ihned tak, že ucítíte pot na pokožce. Máte tedy možnost výrazně rychleji (než u konvenčního systému oblékání) zakročit – odvětrat, odložit vrstvu, a tím ihned zabránit dalšímu pocení (znatelnému, VB zastavuje ale i neznatelné). Omezení pocení má i další benefit – zamezíte vlastní dehydrataci. Tím jednak ušetříte vodu, kterou byste jinak museli tělu dodat, ale snížíte i riziko podchlazení a omrznutí. Dále zredukujete počet vrstev oblečení, nutných k dosažení stejného tepelného komfortu (udávaný tepelný zisk VB vrstvy je až 10 °C). Zamezením úniku potu totiž zcela zamezíte ztrátě tepla vypařováním. No a ta největší – už zmíněná – výhoda je, že izolační vrstvy nikdy nezvlhnou a zachovávají si nezměněné termoizolační vlastnosti po celou dobu pobytu venku (i několik dní). Pokud jste v opravdu náročných podmínkách, může vám tento systém třeba i zachránit život.

A jaké jsou nevýhody VB systému? V první řadě je to úzký rozsah použití. VB se dá úspěšně použít jen v dostatečné zimě – tedy při teplotách pod cca 5 °C. Na jiné než zimní použití tedy spíš rovnou zapomeňte, jinak se prostě uvaříte. Dále je to nepohodlí, které vznikne, když se zpotíte. Do té doby, než se potu zbavíte (např. odvětráním kolem krku), jste prostě jako ve vlastní šťávě. To není vůbec nic příjemného, a pokud se vám to vymkne z rukou, mohou přijít komplikace (např. opruzeniny, kožní problémy apod.). VB jednoduše vyžaduje velmi aktivní přístup k oblékání a regulaci vrstev, případně i regulaci intenzity zátěže – jen tak jde silnému pocení pod VB vrstvou zabránit. Malému zpocení pod VB vrstvou se však ani zkušený uživatel občas nevyhne a je potřeba být na to připraven a počítat s tím. Z toho vyplývající nevýhodou je to, že VB systém není pro každého a je nutné se s ním naučit pracovat. Pokud neinvestujete čas do jeho pochopení a důkladného vyzkoušení, pravděpodobně vám nikdy dobře neposlouží. Ačkoliv se používá od 2. světové války, možná právě z těchto důvodů nedošlo k jeho velkému rozšíření a produkuje ho jen pár malých outdoorových značek. Hlavní zaměření VB (výše zmíněné několikadenní zimní expedice), nutný velmi aktivní přístup k oblékání a složitost vysvětlení systému zákazníkovi bohužel VB odsouvá do outdoorového undergroundu.

Moje vlastní zkušenosti
Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil VB správně používat. První výklus s VB bundou v –10 °C skončil neslavně – byl jsem moc oblečený a pot mi stekl a úplně promočil spodní prádlo tak, že mi za hodinu málem umrzl zadek. Po určité době jsem to vychytal a začal jsem si VB systém užívat i v našich zimních podmínkách. Představte si, že jdete celý den v –10 °C v tenkém spodním prádle a VB bundě a kalhotách, jenom když začne hodně foukat, přidáte další windstoperovou vrstvu. V noci bivak – tak jak jste, lehnete do spacáku (zatímco si ostatní převlíkají zpocené spodní prádlo) – a ráno zase tak, jak jste, vyrazíte dál. Mým hlavním impulzem naučit se pracovat s VB byl zimní závod na 1600 km bez podpory napříč Aljaškou – Iditarod Trail Invitational. Při mé první účasti jsem použil VB ponožky a bundu jen v teplotách pod –35 °C. Při druhé jsem měl ponožky i bundu na sobě pořád a s velkým úspěchem jsem je použil v teplotách od +5 do –45 °C. Pod tenkou VB bundou jsem vezl tenké spodní vlněné merino triko (ani po dvou týdnech nesmrdělo!). Přes VB jsem měl silnější vlněné triko a softshell bundu – takhle jsem pohodlně fungoval do –30 °C! Ponožky používám speciální, slaminované tři do jedné (tenká syntetická vrstva, VB vrstva a pak svrchní izolační), kromě největší zimy (pod –40 °C) to byly jediné ponožky, které jsem na nohou měl. Provizorní VB ponožky z plastového pytlíku jsou podle mého názoru i v našich zimních podmínkách nejpoužitelnější VB aplikací. VB vložku do spacáku nepoužívám, protože její funkci částečně supluje VB bunda, jinak bych ji určitě použil. Do největší zimy jsem měl připravené palčáky s VB vložkou, ty jsem ale zase použil jen v největším extrému.

Použití VB je velmi kontroverzní záležitost. Je jen na vás, jestli se rozhodnete systém vyzkoušet
a naučit se ho používat. Asi to nebude úplně jednoduché a nebude to hned, ale je možné, že vás výsledky pozitivně překvapí.

Doplnění článku
Konkrétní produkty, které používám jsou tyto:
Lehká bunda Lighting Bug Jacket jako spodní vrstva, bez kapuce, zipy v podpaží i na předloktí. Bundu mám na sobě neustále, i v ní spím.

LBred copy

Ponožky tři v jednom VaprThrm® – Hi-Rise Insulated Socks. Ponožky mám na sobě neustále, i v nich spím.

HiRise350

Palčáky Vapor Mitt. Používám pouze v největší zimě (pod -40) pokud nemám ruce schované navlecích na řidítkách.

Redmittencut350

Soutěž o 3 vstupenky na SPORT Life

Mám pro vás bleskovou soutěž o 3 vstupenky na Brněnský SPORT Life (6.-9.11. 2014). Vstupenky jsou elektronické (PDF), předání tedy proběhne zasláním emailem.

Máme málo času, soutěž je tedy rychlá a pravidla jednoduchá. Dole na stránce jsou tři fotky z mé jedné loňského vyjížďky. Vaším úkolem je uhádnout, kde jsou všechny tři fotky vyfocené. Dnes (7.11.2014) v 21:00 hodin večer vyberu tři odpovědi, které budou buď správně nebo se nejvíce přiblíží, do 22:00 je vyhlásím a budu je kontaktovat ohledně předání výhry (email adresa). Tipovat můžete u příspěvku na mé FB stránce, nebo zde dole pod článkem v komentářích. 3 výherce vyhlásím zde v tomto článku a zároveň na FB. Pokud bude výherce na FB, budu ho kontaktovat, pokud bude zde v komentářích, budu čekat až se výherce ozve sám.

Nápověda: jedná se o Krkonoše.
Tipujte místa všech tří fotografií, nikoliv pouze jedné. (spravný tip je tedy např: 1. Pomezní boudy, 2. pramen Labe a 3. horní stanice lanovky Medvědín).

Soutěž ukončena. Vyherci jsou dva odvážní účastníci! Pokud máte o vstupenky zájem, kontaktujte mě.

1.
DSC_0140

2.
DSC_0147

3.
DSC_0161

Iditarod 2014 – rozhovor Cykloturistika

Aljaška milosrdná

JE TO AŽ NEUVĚŘITELNÉ, ALE NA START NEJTĚŽŠÍHO ZIMNÍHO CYKLISTICKÉHO ZÁVODU SVĚTA IDITAROD TRAIL SE POSTAVILI DVA ČEŠTÍ ZÁVODNÍCI – HONZA KOPKA A PAVEL RICHTR. OBA ZÁVODILI NA STEJNÉ DELŠÍ VARIANTĚ TRATI, JEJÍ JEDNU ČÁST DOKONCE ABSOLVOVALI SPOLEČNĚ. OBA TISÍC MIL DLOUHÉ PUTOVÁNÍ VE ZDRAVÍ DOKONČILI A SKONČILI ČTVRTÝ A PÁTÝ. A ALJAŠKA JIM LETOS PŘIPRAVILA POČASÍ VÍCE NEŽ PŘÍZNIVÉ…

Zálibu v jízdě na kole po zamrzlých, sněhem pokrytých končinách nemá mnoho lidí. Kdy tě to popadlo? Kde vznikl ten motiv vyrazit na Iditarod Trail na Aljašku?
Pavel: Už si přesně nepamatuji. Myslím, že jsem se o závodu dozvěděl, když tam byl Honza v roce 2007. Co si naopak pamatuji přesně, je, jak mě ta šílená myšlenka tam jet úplně pohltila a už nikdy nepustila. Také si pamatuji, jak jsem měl při pouhé představě startu v závodu husí kůži. Pět let pak trvalo, než jsem se fyzicky a technicky připravil, ale hlavně nasbíral dost odvahy se přihlásit.

Byl jsi někdy na kempech, které pořádal Honza Kopka, ať už v Jizerských horách, nebo v Laponsku? Nebo jste se potkali na nějakých závodech?
P.: Ano, byl jsem s Honzou v Laponsku. Úplně poprvé osobně jsme se paradoxně potkali na bikovém etapáku TransRockies v Kanadě.

Honzo, ty už jsi ostřílený matador těchto závodů, co je to, co tě pořád táhne na Aljašku? Není to skoro droga?
Honza: Je to droga. Aljašku buď miluješ, nebo nenávidíš. A já se do ní zamiloval hned poprvé. Je to čistá příroda, ze které cítíš obrovskou sílu a energii, a kolem čistí lidé žijící stále skutečným životem se skutečnými hodnotami.

Pavle, jel jsi vloni kratší etapu, byla to příprava na tu delší variantu?
P.: Od samého začátku jsem měl tajný sen dokázat projet celou dlouhou trasu 1000 mil do městečka Nome. Rovnou vyrazit na dlouhou trasu bych si však netroufl, a když se na to dívám zpětně, ani by to nebylo rozumné a bezpečné. Pravděpodobně právě proto má závod už několik let pravidlo, které umožňuje start na dlouhé trase pouze závodníkům, kteří v minulosti úspěšně absolvovali trasu kratší. Organizátoři se tím trochu jistí – do opravdové pustiny na dlouhé trase, kde může být člověk o samotě i týden, pustí jen ty, kteří již dříve ukázali schopnosti v takových podmínkách přežít.
Mnoho závodníků však jezdí opakovaně „pouze“ krátkou trasu a po té dlouhé nijak netouží. Ona je ta dlouhá i mezi veterány závodu považována za dost velký extrém.

Iditarod - 2
Pojmy vzdálenost a čas získávají v aljašské divočině úplně jinou dimenzi. Třetí den závodu, v pozadí pohoří Alaska Range, které závodníci překonávají.

V roce 2003 i o čtyři roky později jsi jel jinou trasou, než se jela letos, v čem se liší tato severní od té jižní? Která z nich byla náročnější?
H.: Vlastně pokaždé, když jsem zde startoval, jsem jel jinou trasou, i když oficiálně jsou jen dvě varianty. V roce 2003 jsem měl smůlu, nebo vlastně štěstí, záleží, jak se to vezme. Špatná zima, teplota nad nulou, déšť a na jihu Aljašky žádný sníh. Organizátoři tenkrát jedinkrát v historii přesunuli trasu 500km víc na sever a startovalo se od Fairbanks. Vlastně trasa víc kopírovala tu skutečnou záchrannou akci, na jejíž počest se závod jezdí. Tenkrát nás tam uprostřed ničeho zametla sněžná bouře a nešlo to nikam. Nakonec nás zachraňovali Eskymáci.
V roce 2007 jsem jel klasickou jižní trasu. Je to ta těžší varianta z těch dvou. Velké prostory bez domorodých vesnic a nikdo tam nejezdí, takže to bylo mnoho dnů bez cesty a možnosti někoho potkat. A vládlo klasické aljašské tvrdé zimní počasí – silný vítr, blizzardy, mráz i minus 40 °C. Bylo to těžké fyzicky. A ještě víc psy- chicky. Často jsem se bál, že se tam odtud nedostanu. Tenkrát jsem vyhrál a do cíle jsme se dostali jen dva.
V roce 2014 to vypadalo, že se bude opakovat rok 2003. Špatná zima, málo sněhu, nezamrzlé řeky a jezera. Uvažovalo se opět o přesunu na sever. Nakonec organizátoři rozhodli, že se odstartuje na klasické severní variantě. Vlastně většina 1600km dlouhé trasy se jede stejně jako při jižní, jen na 500 km ve vnitrozemí se to rozdělí. Severní varianta je ale snazší, poněvadž je více používaná, a tedy aspoň nějaká cesta. A vzdálenosti mezi vesnicemi jsou sice velké, ale ne tak jako na jižní cestě, kde není dlouho vůbec nic. Nakonec se rozhodnutí ukázalo jako správné. Počasí se hodně umoudřilo a na- staly ideální podmínky jako ještě nikdy v historii. A to hodně nezvykle po celou dobu našeho přejezdu. Teploty mezi –5 a –25, výjimečně –30 °C. Vítr občas silný, ale většinou přijatelný. Cesta tvrdá a sjízdná. Občas moc ledu, což nám způsobovalo problémy. Ale byla moje chyba, že jsem neměl pneumatiky s hřeby. Jinak by led byl naopak výhoda. Je to tvrdej a rychlej povrch.
Většinou jsem si při extrémech vyžíral to nejhorší, co mohlo nastat. Teď jsem poprvé zažil to nejlepší, co pravděpodobně už nenastane. Jako by se Aljaška chtěla se mnou hezky rozloučit. Před závodem jsem prohlásil, že je to naposledy, co tam jedu, a víc než závodit jsem si ji chtěl užít. Už v cíli mě ale mrzelo, že jsem řekl, že už víckrát nepojedu.

Iditarod - 4
Čelo závodu při krátkém odpočinku ve srubu (na místní poměry velmi luxusním) na jednom z kontrolních bodů krátké trasy.

Honzo, naposled jsi byl na Aljašce v roce 2007, co se od té doby změnilo, kam se závod posunul? Proběhly nějaké kon- krétní změny ve vývoji a vybavení sněžných kol?
H.: Vývoj udělal velký skok dopředu. Vezmu to od svého prvního startu. Dříve se to jezdilo bez map, jen s kompasem. Někdo neměl ani ten. Mapy těchto oblastí neexistovaly. Kola byla blíže těm běžným letním. Komunikace pouze s místními v domorodých vesnicích. Od nich se musely získávat informace o počasí i cestě dál. Vše bylo hodně napřírodno. Postupně se do toho začaly zapojovat primitivní mapy, co kde kdo sehnal, pak GPS, co v těch mrazech nefungovaly, kola udělala velký pokrok. Dodnes se to hodně změnilo. Nejvíce asi technologicky. Přístroje GPS už fungují i v těch velkých mrazech, mají perfektní mapové podklady. Takže přesně víte, kde jste. Dříve, dokud jste nebyli ve vesnici, tak jste vůbec netušili, jak ještě daleko a jestli jste vůbec na správné cestě. Některé vesnice mají už lokální GSM pokrytí. Takže probíhá komunikace chytrými telefony přes Facebook vzájemně mezi závodníky i organizátory. Sdělují si důležité informace o cestě a hrozících problémech. Dají se ihned zveřejnit dokumentující fota či videa nesnadných míst. Při předchozích startech jsem fotil ještě na filmy. A fotky viděl až doma po vyvolání. Vývoj prostě proniká i do tohoto závodu. Z mého po- hledu to trochu potlačuje to dobrodružství, které tyto typy závodů nabízejí. Už se často nevyráží tak do neznáma, jak tomu bylo dřív, ale jste vyzbrojeni čerstvými informacemi. Vývoj se prostě nedá zastavit. Na druhou stranu to ale může být zákeřné. Je to Aljaška a všechny tyhle vymoženosti tu mohou snadno selhat. Pokud jste na nich vyrostli a moc se na ně spoléháte, můžete se dostat opravdu do velkých problémů.
Kola se také posunula od různě slepovaných a svařovaných ráfků a ohýbání ocelových rámů někde v garážích k sněžným kolům profesionální úrovně. Já byl první člověk, kdo přejel Aljašku na hliníkovém rámu a jako jediný v historii vyrazil do pustin na slepených ráfcích. A Američané si to pamatují. Do té doby to byla jen ocel a titan. Dřív se báli použít hliník, a teď jezdí v těch mrazech na karbonových rámech, vidlicích i ráfcích. Šíře ráfků je až 10cm a pneumatiky 5″. Kola mají již pod 10kg a ve sněhu fungují skvěle. To se nedá srovnat s těmi před osmi lety.
I tak je to stále hodně přírodní závod a obrovské dobrodružství. A jeho absolvování stále závisí na fyzické úrovni a psychické odolnosti jednotlivce. A stále zůstává jedním z nejtěžších závodů, co se na světě jezdí.

Jak jste se připravovali na závod, vyjeli jste si na trénink někdy společně?
P.: Společně jsme si před závodem vyrazili jen jednou. Ale mnohokrát jsme si telefonovali a řešili věci okolo závodu. Kdyby byl alespoň nějaký sníh, asi bychom spolu někde na horách vyjeli častěji. Ohledně přípravy – spočívá hlavně ve vytrvalostním tréninku, tedy zjednodušeně řečeno najet tolik kilometrů, kolik se povede. Párkrát jsem zkoušel i deseti- a vícehodinové tréninky, někdy i přes noc. Cílem bylo vyzkoušet, jak nohy snášejí extrémně dlouhou zátěž, a vyhledat správné tempo, kterým jde jet patnáct nebo dvacet dnů jen s malými pauzami na spaní.
H.: V počátku přípravy jsem trochu chodil po horách, pak jsem se snažil najet co nejvíc kilometrů na kole. Ve vrcholné fázi mě skolila viróza, tři týdny bez tréninku a dva dny před startem jsem si stále nebyl jistý, jestli odstartuju. S Pavlem jsme se projeli spolu jen na podzim.

Iditarod - 5
Stopy ztrácející se v rozlámaném ledovém poli. Kde zmizí stopy a značení, zbývá intuice, zkušenost a někdy i štěstí.

Kolik bylo letos účastníků a byla zde silná konkurence? Měli jste o připravenosti a ambicích závodníků nějaké zprávy před závodem, nebo vás překvapili?
P.: Závodníků je vždy maximálně 50. Občas ale pořadatelé ještě nějaké přiberou. Letos se jich na startu sešlo 54, z toho na dlouhou trasu se jich letos vydal rekordní počet – 26. Veškeré dění okolo závodu bedlivě sleduji a velkou část startujících jsem znal osobně. Na dlouhou trasu bylo přihlášeno několik velmi zkušených závodníků – včetně předchozích vítězů krátké i dlouhé trasy. O jejich ambicích jsem tedy měl velmi dobrou představu a věděl jsem, že prosadit se na předních místech bude velmi těžké. Moc mě to však před závodem nevzrušovalo, jel jsem si na Aljašku plnit sen a ve zdraví dokončit, závodění bylo až na dalším místě.
H.: Byl to silně obsazený ročník, i co se týče favoritů. Sešli jsme se několik vítězů z minulých ročníků, pak další několikanásobní zkušení účastníci a pak další ambiciózní nováčci. K favoritům patřil i Pavel, který před dvěma lety skončil druhý na krátké trati.
Od mých předchozích startů se to ale vyměnilo a již je zde nová generace dobrodruhů.

Předpokládali jste, že byste mohli jet při závodě společně. Jaké měla společná jízda výhody i nevýhody, jak probíhala vaše spolupráce na trati?
P.: Po pravdě jsem to moc nepředpokládal – je dost vzácné, když si dva tempem tak vyhovují, aby mohli jet spolu. Výhod spolujízdy je více, ta největší je ale psychická podpora. Když tam máte někoho poblíž, cítíte se výrazně bezpečněji a relativně v pohodě. V případě problémů jste na jejich vyřešení dva, což může být ohromná pomoc. Ať už se jedná o něco vážného, nebo jen hledání cesty, volbu další strategie apod. Na mořském ledu v brutálním protivětru to bylo ve dvou také lepší. Na druhou stranu je pravda, že jen když jede člověk v té divočině sám, prožije si některé situace opravdu naplno. To nemusí být často v tom okamžiku dvakrát příjemné, ale o to silnější zážitky si pak člověk odnáší.

H.: Jak zmínil Pavel, oba víme, že to většinou nefunguje. Na startu jsme si jen popřáli hodně štěstí a vyrazili. Pak jsme zjistili, že tempo máme podobné a denní vzdálenosti taky, takže jsme jeli spolu.
Výhodou společné jízdy je daleko větší bezpečnost a vzájemná pomoc při závažnějších problémech, nemáte takový strach o život a deprese ze samoty v těžkých chvílích. Navíc máte s kým sdílet i tu krásu a radost. Myslím, že jsme si to užili.
Nevýhodou je, že i když se sladíte, nějaké vzájemné zdržování tam je. A když to srovnám s těmi předchozími starty, kdy jsem byl stále sám. Právě ten strach a deprese jsou cestou do vaší duše a nitra. Díky nim se dostanete hlouběji a lépe se poznáte.

Iditarod - 1
Závodníci si před závodem připraví tři balíčky s jídlem, které pořadatelé malým letadlem dopraví na nejodlehlejší místa na trati.

Jeli byste jinak, kdybyste jeli každý sám?
P.: Určitě, sám jede člověk vždy jinak. Každý může mít trochu jiný cíl – závodit, fotit, užívat si to atd. To se navíc může během závodu měnit. Pokud jedou dva spolu, musí se oba více či méně přizpůsobovat tomu druhému.
Asi bych někdy zvolil jinou strategii, co se týče místa a doby odpočinku, a zkrátil dobu strávenou na kontrolních bodech. Ve dvou to někdy může být trochu méně efektivně strávený čas, než když je člověk sám a je soustředěný jen na řešení nutných věcí a odpočinek.
H.: To určitě. Pokud jedete s někým, soustředíte se na něj a musíte se vzájemně víc nebo míň přizpůsobovat.

Skončili jste nakonec čtvrtý a pátý, kde byl ten moment, kdy došlo na lámání chleba?
P.: Myšlenky na to, že bych asi rád jel sám a trochu rychleji, mě napadaly už po pár dnech. Koneckonců je to přece jen závod a i mi trochu začínaly chybět ty zážitky, které jsou úplně jiné a výrazně silnější, když jede člověk sám. Jelikož však nebyl rozdíl v naší rychlosti nějak propastný, rozhodnutí jet dopředu a sám jsem odkládal. Až devátý den jsem se rozhodl jet déle do noci, přespat asi o 25 km dál a odpočinek zkrátit. Během dalšího dne jsem na Honzu najel něko- lik hodin, o které jsem však večer přišel. Závodník před námi se totiž na moři ztratil a pořadatelé už o něj začínali mít strach. Rozhodl jsem se proto čekat, než se najde a budu vědět, co mu na moři způsobilo komplikace. Podruhé jsem se od Honzy odpojil asi 300km před cílem. Už jsem to ani neplánoval, ale najednou jsem se ocitl dost před ním a v tom okamžiku mě spontánně napadlo, že chci vlastně ještě zkusit jet svým tempem a užít si to do konce sám.
H.: Bylo to den před cílem. Pavel byl na tom o něco líp a byl asi i ambicióznější a já si chtěl Aljašku užít až do konce. Nechtěl jsem projet ten závěr v noci a neprohlídnout si to jako při předchozím startu. Navíc před námi nikdo nebyl a za námi tři dny taky ne. Prostě dva různí lidé mají k jedné věci dva různé přístupy.

Jak jste se potýkali s přechodem z letošní mírné české zimy do té aljašské? Nebyl to pro organismus šok?
H.: No vlastně trochu byl. V okamžiku příletu na Aljašku tam bylo pár stupňů pod nulou, takže to bylo bez problémů. Hned první noc bylo možná kolem –25 °C, takže na místní poměry žádná velká zima.
Ale myslím, že jsme trpěli oba. Já tedy určitě. Dál pak to už šlo, zvykli jsme si. I tam byla zima naštěstí mírnější než obvykle.

Měl letošní závod nějaká svá specifika?
P.: Málo sněhu – tedy téměř perfektní podmínky. Díky tomu jsme mohli dosáhnout nejrychlejších časů v historii závodu. Měli jsme opravdu veliké štěstí – několik dnů za námi se to už začínalo horšit a běžce daleko za námi stihlo několik sněžných bouří a brodili se hlubokým sněhem. To je na tomto závodě jedna z nejzajímavějších věcí. Podmínky se můžou každý rok zcela zásadně lišit, a závod tak není nikdy stejný. A nejen každý rok, ale i každý den a hodinu. To, že se jede dobře, platí vždy jen v ten konkrétní okamžik, protože za hodinu už může být třeba úplně nejhůř. Zažil jsem to v roce 2012, kdy jsem většinu trasy kolo tlačil v hlubokém sněhu až v –45 °C, do cíle se dostala jen třetina závodníků a na dlouhou trasu se ten rok nevydal nikdo – nešlo to.
H.: Díky perfektním podmínkám byl strašně rychlý. Pět se nás dostalo pod asi patnáct let starý rekord patnáct dnů. Považoval se za nepřekonatelný. Dokonce první Jeff Oatley to jel za neuvěřitelných deset dnů. A vlastně se přiblížil spíš k psím spřežením, kde je rekord osm dnů. Nad tím jeho výkonem kroutí hlavou i samotní musheři.

Co byste příště udělali jinak?
P.: Rozhodně bych použil pneumatiku s hřeby. Na sníh a občasný led potřeba nejsou, pokud je ale málo sněhu a led na bažinách, řekách, jezerech a Beringově moři zůstane hladký – tak jako letos – jsou hřeby nutností. Spousta závodníků je měla, a hodně jim pomohly. Pádů na ledě bylo nepočítaně, ale o mnoho horší bylo, když nás na ledě zastihl silný vítr. To se pak často nešlo na kole udržet vůbec a nezbývalo než tlačit. Jinak jsem byl s výbavou/výstrojí velmi spokojen. Dost jsem se tomu věnoval a vyplatilo se mi to – ono to ani jinak nejde, když na tom může doslova záviset vlastní život.
H.: Asi bych se musel víc soustředit na váhu kola a bagáže. Měl jsem asi o 7kg celkově větší váhu. To je pak na tak dlouhou vzdálenost v těžkých podmínkách hodně znát. Použil bych stejně jako Pavel hřeby. Při předchozích startech nebyly potřeba. Letos, ale hodně. Před startem jsem je již bohužel nesehnal. Co se týče postupu, tak nevím. Je to tam vždy o improvizaci a odhadu. Asi bych prostě jen reagoval na to, jak se vyvíjí situace.

Iditarod - 3
Nejvypjatější okamžiky – voda čerstvě přelitá přes sníh je (než za pár hodin zamrzne) jedním z největších nebezpečí.

S čím jste se na trati potýkali? Co vám dal nebo vzal tento závod?
P.: Myslím, že nejhorší jsou únava/vyčerpání a strach. Ať už je racionální, nebo ne, příjemný není. Obavy z proboření se do vody, z vlků, ze samoty, omrzlin a obecně z toho, jestli to člověk prostě zvládne, jsou všudypřítomné. Letos nás hodně potrápily i výše zmíněné desítky kilometrů ledu. Tenhle závod je neskutečně velké a neskutečně syrové dobrodružství a jako takový dá člověku strašně moc. Nevěřím, že někomu, kdo ho absolvoval, nezměnil život.
H.: Vždy se tam potýkáte s velkou únavou, depresemi, strachem, vyhladověním. Letos to bylo díky rychlému postupu ale snazší. Aljaška mi letos ukázala svou nezvykle přívětivou tvář. A já ji za to děkuju. Mohl jsem si vychutnat její krásu v každou chvíli. Vlastně jsem jí za to děkoval každý den. Vím, jak by to tam mohlo být těžké, a vlastně bychom nic ani nemuseli vidět. Ten závod vám vždy ukáže skutečné hodnoty, přetřídíte si život.

Jaké jsou vaše další plány obecně i co se týče znovu se postavit na start Iditarodu?
P.: Přitahují mě i další velké výzvy, ale nic konkrétního teď v plánu nemám. Co se týče Iditarodu, nevím, jak se to mohlo stát, ale jsem na startovní listině pro příští rok. Takže tam v únoru opět vyrážím. Je to droga.
H.: Nevím, asi ne. I když přitahovat mě Aljaška nepřestala.

Mohou se čtenáři těšit třeba i na nějaký jiný mediální počin? Film, knihu?
P.: Připravuji video z Aljašky, promítání a besedy již probíhají. Možná i něco dalšího…
H.: Kniha? Nejsem si jistý. Pokud ano, určitě ne čistě o Aljašce. Diashow, snad.

Publikováno v časopise Cykloturistika 4/2014 – v plném znění zde nebo rovněž zde: Aljaška – Iditarod Trail Invitational – 2014 – rozhovor Cykloturistika.

Fatbike v létě

Aktualizace 29.11.2015: Další fatbike rady a tipy naleznete zde – Fatbike – tipy a rady I.

Kolo s tlustýma pneumatikama je u nás trochu neprávem považováno za nástroj čistě zimní a patřící pouze na sníh. Zkušenosti ze světa (hlavně států), kde se už fatbiková vlna rozjela naplno a na fatbiku se jezdí celý rok, napovídají, že to přeci jen může být jinak. Jízda na fatbiku v létě navíc slibovala nové zážitky, takže jsem neváhal a vyzkoušel to.

IMG_3896

S fatbikem jsem vyrazil do Jeseníků (Kralický Sněžník, Smrk a okolí), kde na začátku léta s kamárády bikujeme už asi 9 let v řadě. Za tu dobu jsme si tam našli to nejlepší – opravdu těžké většinou kamenité traily, které jsou na hraně sjízdnosti. I ty do kopce jsou těžké – kombinací technické náročnosti a délky a stoupání (např. ze Stříbrnice na Kraličák to je 800 výškových metrů na asi 5km). Měl jsem s sebou Fatback na kterém jsem jel Iditarod, několik věcí však bylo na kole jinak. Na kole mám lehké karbonové 65mm Fatback ráfky a pneu jsou bezdušové. Pneu Surly Big Fat Larry 4.7″ nejsou díky nevýraznému, řídkému a šípovitému vzorku do terénu úplně ideální, ale už je mám po stranách dost poškozené (mají za sebou 2x Iditarod) a na doničení na ostrých kamenech tedy ideální. Jinak bych asi volil Surly Lou a Surly Bud. Co naopak zůstalo naprosto stejné jsou převody, tedy 1×11 (30z x 10-42) – na Jesenické krpály naprosto ideální. Kolo teď po výrazné váhové úspoře (ráfky a bezduše) váží něco pře 11kg, což je velmi solidní.

DCIM100DRIFT

Takže jaké to je v praxi? Naprosto parádní! Široké gumy mají neskutečnou přilnavost – doslova obalí každý kámen a kořen nepustí se. Lze tak volit stopu, která je s normálními pneu sjízdná obtížněji nebo vůbec. Pozor – toto však platí pouze pokud pořádně upustíte (5-10 PSI), jinak je tlustá jen guma malou výhodou. To samé platí ve výjezdech i sjezdech – překážky, jako jsou kameny a kořeny, kterým se s normálníma gumama musíte vyhýbat a pečlivě volit stopu, teď jednoduše přejedete. Ve finále to tedy znamená více klidu, méně kličkování a krátkých silových šlápnutí a tedy celkově plynulejší jízdu a více ušetřených sil. Důkaz místo slibů? Na fatbiku jsem letos poprvé vyjel v kuse bez šlápnutí na zem zmíněný výjezd na Kraličák a sjel jeden kamenitý sjezd, na který jsem si nikdy předtím netroufnul. Dalším místem kde fatbike vyhrává jsou bažinky a rašeliniště. Na mnoha místech, kde se normální pneu zařízne a musíte vystoupit, jede fatbike dál, většinou jakoby nic. Shrnuto – nikde jsem oproti ostatním neztrácel, spíše naopak. Zaostával jsem jen v rychlých rozbitých sjezdech, kde mi chyběla odpružená vidlice (třeba tato). Na pevnou vidlici jsem ale zvyklý a pokud člověk nepotřebuje závodit, bez odpružené se obejde.

Fatbike jsem vzal i na Rychlebské stezky a projel jsem si nový Superflow. I tam gumy držely úžasně a já jsem marně zkoušel, jak daleko mě nechají zajít a kde je jejich limit.

IMG_3898
Rychlebské stezky – Superflow trail

Od teď tedy už jen na fatbiku? Do těžkého (překážky, bláto) terénu je fatbike rozhodně silnou zbraní. Při závodech asi nebudete nerychlejší, ale pokud vám o to nejde, parádně si to užijete a rozhodně vám to dovolí v technických pasážích víc.

Na co si dát pozor? Pokud se jede na silnici nebo hladké prašné cestě, neváhejte pořádně napumpovat. Podhuštěné gumy mají nevyhnutelně větší valivý odpor. V terénu to až tak moc cítit není a někdy to je i kompenzováno jinými výhodami, jakmile však vjedete na asfalt, je to opravdu znát. Nicméně během těch 4 dnů fatbike pár lidí potěžkalo a pár cyklistů se na něm zkusilo projet – všichni byli překvapeni, že to není tak těžké a jede skoro jako normální kolo.

Co je bonusem navíc? Pokud jste rádi centrem pozornosti a nevadí vám dávat se do řeči s kolemjdoucími nebo kolemjedoucími, je fatbike právě pro vás. Než se fatbiky více rozšíří, je nutné počítat s velkým zájmem okolí. Většinou je však pozitivní a většině lidí, které míjíte, vyrábí na tlustá obluda na tváři široký úsměv, což nikomu neublíží 🙂

PS. Proč říkám fatbike a ne snowbike? Ačkoliv je u nás zažitý spíše pojem snowbike, správnější (a mám to radši) mi přijde fatbike. Je to prostě a jednoduše tlusťoch a je jen na vás, jestli ho protáhnete na sněhu nebo v létě na trailu.

IMG_1229
3 roky stará fotka sjezdu, na který jsem si doposud nikdy netroufnul (tedy s XC kolem a bez chráničů). Letos na fatbiku jsem to dal.

Větrné peklo kousek před cílem

For English see the bottom of the page.

Bezkonkurenčně nejhorší okamžiky závodu jsem zažil těsně před svítáním, 8. března 2014, asi 60km před cílem v Nome. Vítr (z boku) byl úplně nejstrašnější, co jsem tam letos zažil. Ledem pokrytá zem mi nedávala moc šancí udržet se na kole a tak jsem stále dokola buď na poslední chvíli pád jistil nohou, nebo padal rovnou na zem. To však nebylo to nejhorší. Byla mi hrozná zima – hlavně na ruce – a já to nebyl schopný dostat pod kontrolu. Nastartoval jsem hřejivé pytlíky, ale ani s jedním v každé rukavici jsem ruce nezvládal zahřát a začínal jsem se opravdu bát o ruce. Mému stavu uřčitě přispělo i to, že běžel poslední 13. den závodu a měl jsem za sebou jen 2 a půl hodiny spánku a začínal jsem toho mít dost.

O náročnosti tohoto úseku jsem věděl, ale vše jsem si detailně přečetl až po závodě na oficiálních stránkách psího závodu Iditarod zde. Píše se tam mimo jiné:

Pokud vás zde zastihne silný vítr nebo bouře, může to být jeden z nejnebezpečnějších úseků závodu. Zde se může zrodit nový šampion, nebo stávající uplně selhat. To co by byla za hezkého počasí pohodová projížďka do cíle, se už několikrát stalo musherům téměř osudným. Když je hezky, jedná se o 5-8 hodinovou cestu, při špatných podmínkách projet nelze.

Podmínky na tomto úseku mohou být cokoliv mezi perfektními a strašnými a obvykle zahrnují hladký led, nezamrzlou vodu, závěje, tundru, písek a štěrk na cestě. Před tím, než se na tento úsek vydáte z White Mountain, MUSÍTE si zjistit aktuální počasí a podmínky a případně počkat na podmínky lepší, nebo alespoň jet s někým, kdo už tam v minulosti projel.

Klíčové je uvědomit si, že zde může být vítr extrémně omezený na malý úsek a velmi náhlý a silný. Pohybujete se zde skrz několik přirodních větrných tunelů („větrné díry – blow holes“), z nichž mohou v daném čase foukat některé (nebo všechny nebo žádné). Velmi jednoduše se můžete v jednom okamžiku dostat do větru o síle hurikánu se sněhem a vzápětí vejít na zcela klidné místo – nebo naopak. Vítr zde navíc může dosáhnout síly hurikánu během hodiny a stejně rychle opadnout.

O úseku, kde jsem zažil to nejhorší, se píše:

10 km mezi těmito dvěma přístřešky je tradičně nejhoší větrnou dírou v tomto místě. Tento úsek je zcela nechráněný a vítr o rychlosti větší než 130km/h a oslepující sněhové bouře zde nejsou vyjímkou.

Rozhodně jsem tam nezažil to nejhorší, ale i tak to bylo strašné. Ještě za tmy (kolem 7 hodiny ranní) jsem se dostal k nouzovému srubu Tommy Johnson’s cabin – na fotce nahoře od vítěze závodu Jeff Oatley, který si tam zažil něco podobného co já. Já jsem ale rozhodně neměl myšlenky na focení (vidíte rozdíl mezi vítězem a někým v hloubi závodního pole? 🙂 ) Kdybych neměl GPS souřadnice, asi bych srub minul, protože je asi 50 m od cesty. Nevím, jestli se dá vejít dovnitř – strávil jsem asi 20 minut v malé místnůstce s jednou chybející stěnou (na fotce zcela vlevo). To, co se mi tam honilo hlavou, je na delší vypravění a nechci to odbýt, takže až někdy příště.

Pár dnů po závodě jsem se od jednoho místního (díky Kevin!) dozvěděl, že je u srubu autonomní meteostanice, která monitoruje rychlost větru 24/7. Data z celého března, kdy tudy projeli všichni závodníci našeho závodu a všichni musheři psího Iditarodu, se mi povedlo sehnat. Jelikož si tam několik závodníků zažilo peklo (a vedoucí muscher Jeff King jedoucí za 5 vítězstvím tam závod kvůli strašným podmínkám vzdal), zpracoval jsem data do grafu (viz dole). Jsou na něm maximální a průměrná rychlost větru a okamžiky průjezdu místem jednotlivých závodníků (všichni závodníci našeho závodu a pět prvních musherů psího Iditarodu). Časy průjezdu jsem odhadl na základě časů z okolních kontrolních bodů, předpokládané rychlosti a ve většině případů ověřil se závodníky. Nutno podoknout, že se jedná o rychlost větru v jednom konkrétním místě, takže nemusí zcela přesně popisovat podmínky, které v tomto úseku jednotliví závodnící zažili. Pro ilustraci ale zcela jistě postačí.

Pozn.: Graf je v mílích za hodinu. Pro přepočet na km/h násobte 1.6 krát, takže např. 40mph odpovídá 64km/h.

Iditarod2014-wind

English, in short:

I used the pic from Jeff Oatley – thanks Jeff.
This is Tommy Johnsons cabin, where I got at 7am, the wind was brutal and I spent 20 mins in the lee, trying to warm up my hands and deciding what to do next. Definitely the worst section of the race for me.

Thanks to Kevin, I found out there is a remote weather station on the cabin and I managed to get the windspeed (no temp though) updates 24/7. I compiled them to the chart above, showing max and average windspeed at the times ITI racers and top 5 Iditarod mushers passed this place. I used WM and Safety/Nome times to estimate the time, and then I checked the estimates with some of the racers. Note that this is the data from this very location, so may not tell 100% accurate story on what wind conditions each of the racers was facing in this stretch on the coast. Please feel free to comment!

Below is an excerpt from what Iditarod web says about this section:

This can be one of the most dangerous stretches on the race when the wind blows or a storm hits. It can make or break champions, not to mention back- of-the-packers. Mushers have nearly died within what would normally be a few hours’ easy running to Nome. In reasonable weather, this is a pleasant five- to eight-hour run; in the worst conditions, it can be impassable.

Trail conditions on this leg can range from excellent to abysmal, and usually include glare ice, overflow, drifted snow, bare tundra, sand, and exposed gravel on the road. You MUST check the weather carefully before leaving White Mountain; you may want to wait it out, stop at a shelter cabin, or at least convoy with another musher (preferably someone who has run this stretch before).

A major factor to consider in this area is that the wind can be extremely localized—and quite violent. You are moving through a series of natural wind tunnels, called “blow holes”, any of which (or all of which, or none of which) may be blowing at any given time. You can easily move through a hurricane-force gale with blowing snow and come suddenly into a calm area—or vice versa. Moreover, the wind can start up within minutes and reach hurricane force within an hour, or quit just as quickly.

The six miles between these cabins is traditionally the worst blow hole in the area, although the wind can blow just as hard until well past the Bonanza Ferry bridge, 12 miles from the cabin.

Iditarod 2014 – největší bloudění během závodu

Ne všechno se povede napoprvé a ne nadarmo se říká, že tenhle závod není zdaleka jen o tom, jak rychle člověk jede na kole. Tahle malá příhoda z půlky trasy je toho důkazem.

Podle nadpisu by se mohlo zdát, že šlo o nějaký velký problém. Velký nebyl a ani následky nebyly nijak hrozné – ale to předbíhám. 2. března brzo ráno jsme se s Honzou dostali těsně k eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu. Za sebou jsme měli 200 km ujetých za 25 hodin v kuse. Ze srubu uprostřed nejdelšího (300 km) neobydleného úseku na trati závodu jsme to sem dojeli dost fyzicky i psychicky vyčerpaní. Minulé ráno bylo hodně studené, já jsem řešil během dne defekt duše a kolem jedenácté večer jsme oba začali usínat za jízdy. Z toho nás pak dokonale probudil pád Honzy ve sjezdu na ohromném čerstvě vzniklém přelivu ledu přes cestu a pak nehoda s vodou vytékající z camelbaku do spodních vrstev jeho oblečení. Asi 30 km před Ruby jsme překonávali několik vysokých hřebenů a ačkoliv bylo v údolích k -30, nejrozumnější se zdálo si odpočinout a zabivakovat. Blízkost vesnice a tedy nějakého teplého přespání byla ale velkou motivací. Takže jsme to dotáhli a v pět ráno jsme se ocitli uprostřed lesa na křižovatce širokých cest (to byla pro nás velká atrakce) asi kilometr od Ruby. Bez velkého váhání jsem se vydal tou, která vedla přímým směrem k vesnici. Po 100m prudkého sjezdu – z opatrnosti a obavy, že se budu muset vracet do kopce – jsem znovu zkonzultoval GPS. Vypadalo to, že cesta vede jen k nějaké místní přistávací dráze (označovat to letiště by bylo příliš), a hrozilo tedy, že tam tudy neprojedeme. Vrátil jsem se zpět na křižovatku a dlouhým sjezdem po druhé odbočce jsme sjeli dolů do vesnice, téměř na břeh Yukonu.

V tom okamžiku začalo opravdu dlouhé hledání, kde se vyspat. Jednou z hypotetických variant byla škola, ale jelikož byla neděle, moc jsme v to nedoufali. Dále měly být ve vesnici dvě bed&breakfast. Bohužel jsme nevěděli, kde jsou B&B ani škola. Byla strašná zima (nebo se mi to jen zdálo díky vyčerpání), takže jsem ustrojil primaloftku, teplejší rukavice a vydali jsme se pátrat. V pět hodin ráno tam samo sebou nikde nikdo na optání nebyl, takže jsme začali hledat stavení, kde by byl někdo vzhůru. To, že najdeme B&B přímo, bylo nepravděpodobné – na cedule a směrovky si tam moc nepotrpí. Vesnice se rozkládá na prudkém svahu, což nám pohyb dost zpomalovalo – na kole už jsme totiž zvládali jet jen z kopce. Musel na nás být z výšky dost vtipný pohled. Dva šourající se zakuklenci tlačící kola, čas od času potkávající se a pak zase vyrážející do uliček na průzkum. Bohužel jsem se v tom stavu v těch pár uličkách nebyl schopný pořádně orientovat a logicky uvažovat a mnoho jsme jich prošli víckrát než jednou (viz mapa – ironií je, že některé uličky jsme naopak úplně vynechali). Našel jsem i poštu a místní diesel generátor (každá vesnice má svůj, je to primární zdroj elektřiny), ale po bydlení nebo lidech na optání ani památka. Honzovi se pak povedlo vlézt do nějakého baráku a optat se společensky unaveného místního. Ten byl ale v takové náladě, že mu nebylo vůbec rozumět.

Zoufalá akce pokračovala bez výsledku a mě začalo napadat, jestli nebude nakonec přeci jen lepší někde rozbalit spacák a zalehnout. Tohle totiž nikam nevedlo – jen jsme ztráceli čas a promrzali. Byla mi ale hrozná kosa a navíc jsem odmítal vzdát hledání noclehu v teple, zvlášť když musel být tak blízko. Po nějakém čase jsme se vydali po ulici/silnici do prudkého kopce. Narazili jsme na dům, kde se uvnitř pohybovali dva Eskymáci. Ti nás také zaregistrovali a ihned vyšli ven a velmi ochotně radili. Opět měli zřejmě dost kvalitní večírek, protože byla jejich artikulace mizerná. Přesto jsme pochopili, že škola je úplně na kopci a B&B těsně před ní. Šouravým krokem jsme kola asi za 10 minut vystrkali na kopec a zahlédli školu, což je obvykle největší a nejmodernější budova ve vesnici. Samozřejmě byla zamčená, ale my jsme se jen tak nevzdali a celou školu obešli (to je ta klička vpravo nahoře na mapě) a zkusili všechny dveře – co kdyby. Nic. Projel jsem ulici před školou, kde mělo být B&B – také nic. Vydali jsme se hlavní ulicí dál, až jsme dojeli téměř k tomu letišťátku. Tam se mi jet nechtělo – bylo to asi 200 m do kopce a nevypadalo to, že tam někdo je. Vedle cesty bylo něco jako veliká garáž, s do dálky svítícím otáčejícím se majákem. Vrata byla otevřená a Honza tam chtěl jít hned spát. Já jsem měl strach – jedno z pravidel závodu je zákaz vstupu na soukromé pozemky a dva závodníci byli před pár lety kvůli porušení pravidla diskvalifikováni. A to jsem opravdu nechtěl – i když by nás tam ten někdo asi nechal přespat, za risk to nestálo. Vydali jsme se zpět a Honza přitom prozkoumal pár domů, jestli neuvidí někoho vzhůru. V jednom viděl přes okno malou holčičku, ale neodvážil se jít dovnitř, protože by ji asi dost vyděsil. Už dost rezignovaní jsme se vrátili ke škole, znovu (!) vyzkoušeli všechny dveře a pak si začali rozkládat spacáky před hlavními dveřmi. Bylo těsně před rozbřeskem, byla strašná kosa a mně se strašně nechtělo spát venku. Nemohl jsem se prostě smířit s tím, že za chvíli se začnou lidi probouzet a někdo by nám poradil. Navíc jsem tušil, že tu to B&B musí být někde velmi blízko.

Jak jsme si tam tak pomalu a s nechutí chystali bivak, 100m od nás projelo směrem dolů do vesnice auto. Následovat ho a hledat ho dole ve vesnici a v případě neúspěchu tlačit kolo zpět byla hrozná představa, takže jsme to vzdali. Nepamatuji si, jestli jsem Honzu přemluvil, nebo šel sám, ale opět vyrazil k domu s holčičkou. Naopak velmi přesně si pamatuji, jak jsem během těch asi 5 minut čekání na Honzu začal poprvé v životě regulérně usínat ve stoje. Po pár zavrávoráních jsem popošel ke dveřím školy a zády se o ně opřel, abych při dalším usnutí ve stoje nějak nepříjemně neupadl. Fakt peklo.

Honza je v průnicích do domů se spícími lidmi opravdu eso a uspěl! Pán mu řekl, že B&B je hned vedle školy a že nám to přijde ukázat. Opravdu se za pár minut pán objevil, přišel v té zimě asi 300m a ukázal nám, kde je B&B. Ani mě moc nepřekvapilo, že to bylo asi 100m vedle nás. Sbalili jsme si rychle spacáky ze země a za minutu jsme už ťukali na dveře B&B. Všechno klaplo ok, dostali jsme hned snídani a za hoďku jsme už uléhali do postelí. Velkým bonusem a štěstím bylo to, že maminka paní domácí pracovala na poště. Usínali jsme tedy s tím, že nám – než se probudíme – přijedou baličky z pošty až pod nos. A to byla neděle – den kdy je pošta zavřená!

Celé to tedy na konec dopadlo vcelku dobře. Jednou z point je, že člověk s předchozími zkušenostmi z této vesnice (nebo závodníci z Aljašky, kteří vědí, koho se zeptat) by to celé zvládl za 5 minut, místo našich 2 hodin 15 minut! Podobný příběh (i když trochu kratší) jsme zažili hned následující noc/pozdní ráno. Je to opravdu názorná ukázka toho, jak jednoduše může člověk při tomto závodu nahnat nebo ztratit čas. Do hry ale vstupuje spoustu dalších faktorů. Je dobré vědět otevírací hodiny pošt, kde na nás čekají námi dopředu poslané balíčky s jídlem a bateriemi. Jídlo se dá nějak řešit, ale lithiové baterie ve vesnicích koupit nelze a pokud dojdou a člověk nestihne otevřenou poštu, může třeba i víc než den čekat. Dalším faktorem je počasí, které může a každý rok míchá kartami a kvůli kterému taky můžeme čekat několik dnů, ale to už je na další vyprávění…

Obr.: 2.3.2014, 5:00 až 7:15, hledání noclehu v eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu.
Ruby

Dobré ráno ČT2 o Iditarodu

Díky České televizi za pozvání do Dobrého rána. Dobré ráno se natáčí živě střídavě v Ostravě a v Brně. Na to, že jsem do Ostravy přijel o půl druhé v noci a vstával polomrtvý asi o půl páté, to dopadlo dobře a s tou strašnou nervozitou jsem se popral. Pokud jste v čase, kdy většina lidí ještě spí, zmeškali můj příjezd na fatbiku do Dobrého rána na ČT2, tady to je online:

1. díl: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/414236100071044/?video&index=326619#video
2. díl: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/414236100071044/?video&index=326628#video

1498758_705041862893103_529494938222157751_o

Iditarod Trail Invitational 2014 – rozhovor VELO

Rozhovor publikován v časopisu VELO 5/2014. V časopisu své zážitky popisuje také Honza Kopka, doporučuji přečíst.

VELO-5-2014

OČIMA DRUHÉHO ČECHA NA STARTU
PAVEL RICHTR

Honza Kopka letos na startu nestál jako jediný Čech, doplnil ho Pavel Richtr. Novic na dlouhé trase měl za sebou zatím jediný start na kratší distanci, při své premiéře dokončil na čtvrtém místě, tedy před pátým Honzou. S Pavlem jsme se dohodli, že mu v bodech nastíníme, o čem bychom se rádi dozvěděli – přece jen zážitků je spousta a vtěsnat všechny na malý prostor není snadné. Zajímal nás rozdíl v přípravě a taktice s ohledem na délku trasy, jaké to bylo nejet sám, ale ve dvou s Honzou, zda Pavel neměl chuť chytit se nejrychlejších a odjet s nimi, když po závodě Honza Kopka sám uznal, že Pavel na tom byl lépe, jak došlo k jejich rozdělení, jak je spokojený se svým výkonem a podobně. Tady je jeho redakcí lehce nasměrovaný příběh.

Závodu jsem se zúčastnil již v roce 2012 na trase 350 mil (kratší varianta povinná pro nováčky) a vybral si tenkrát nejtěžší rok v historii. Po většinu trasy jsem tlačil kolo v hlubokém sněhu, zažil dny samoty a strašných -45 °C. Do cíle dorazila jen třetina závodníků a na 1000 mil se nevydal nikdo – nešlo to. Měl jsem tedy z 1000 mil velký respekt a trénink jsem tomu přizpůsobil. Najel jsem výrazně více kilometrů než předloni a cítil se lépe.

Taktiku dopředu moc vymyslet nejde, vše se odvíjí podle podmínek (nejvíce ovlivňující faktor je počasí a sněhové podmínky na trase), které se mohou zásadně změnit během pár minut. Navíc jsem nevěděl, jak zvládnu více než dvoutýdenní nonstop zátěž – je to věc, kterou člověk při jakkoliv těžkém tréninku prostě nevyzkouší. Na Aljašku jsem odjížděl s cílem závod ve zdraví dokončit. Může to znít málo ambiciózně, ale kdo jednou zažil vrtochy Aljašky, pochopí. Měl jsem tedy v plánu konzervativní tempo a dostatek odpočinku (alespoň pět hodin denně).

Kolo jsem měl to samé co minule, od aljašského výrobce Fatback. Jedinou změnou bylo použití řazení 1×11 – výhodou jsou menší
hmotnost a méně komponentů a tedy menší riziko technických problémů,což je při tomto závodě klíčové. Největší chybou byla volba pneumatik – ty s hroty byly letos absolutní nutností. Aljaška byla pokryta ledem a spoustu míst jsme na běžných pláštích překonávali s velkými obtížemi, pomaleji a s množstvím bolestivých pádů.

Také v oblečení a vybavení jsem udělal jen pár změn, po několikaletém ladění jsem to už minule měl dost vychytané. Kromě masky na obličej, kterou bych vybral trochu jinou, jsem byl maximálně spokojen. Některé nejteplejší věci jsem vůbec nepoužil, ale člověk je s sebou prostě mít musí.

Chvíli po startu jsme se sjeli s Honzou a jeli většinu závodu spolu, což bylo fajn a máme spoustu společných vzpomínek, které jen tak nezmizí. Vůbec jsme to předem neplánovali, ale zpočátku jsme si výborně sedli nejen tempem, což je nutný předpoklad společné jízdy ve velké zimě. Jinak totiž ten, co čeká, promrzá, což není dobré.

Bylo velmi zajímavé vnímat rozdíl mezi tím, když člověk jede sám a když jede ve dvou. Druhý člověk poblíž znamená řádově několikrát větší bezpečí – pocitově i reálně. I když se Aljaška brání a jde do tuhého, ve dvou se stále cítíte relativně bezpečně a „v pohodě“, až bych řekl nesmrtelně.

Stejně tak jako cestování ve skupině k tomuto závodu patří i jízda sólo. Při obou si to člověk „užije“ – i když trochu jiným způsobem. Ty okamžiky, kdy je člověk sám v extrémních podmínkách a musí se spolehnout jen sám na sebe a často se dostává mimo svou komfortní zónu, jsou však ty nejsilnější a člověka často ovlivní na celý život. Myslím, že je to jeden z nejspolehlivějších, současně však nejdrsnějších způsobů, jak poznat sama sebe.

V průběhu závodu jsem začal mít pocit, že bych jel sám asi trochu rychleji a s kratšími pauzami pro spánek. Poprvé jsem se od Honzy odpojil devátý den, kdy jsem jel déle do noci a zkrátil a maximálně zefektivnil noční přestávku. Ihned jsem plnou měrou dostal to, co se mi předtím nedostávalo – strach z vlků uprostřed noci a o samotě zcela jinak vnímané hledání srubu, řešení defektu v -25 °C a boj s větrem, při kterém jsem si výstroj upravoval vleže, schovávaje se za malou závěj sněhu. A taky jsem si konečně užil trochu závodění. Tři závodníci před námi to po spolu stráveném času také rozjeli a nic si zadarmo nedávali.
Večer jsem se však ve vesnici dozvěděl, že je na asi nejdrsnějším úseku závodu přes zamrzlé moře před námi závodník už více než den a ráno pořadatelé plánovali jet ho hledat. Rozhodl jsem se čekat na zprávy o něm a ztratil tak tři hodiny náskoku. Rozhodnutí nelituji – přestože je to závod, člověk nesmí nikdy ztratit hlavu a riskovat více, než na co je připraven, mohlo by to být fatální. Později (200 mil před koncem závodu) jsem už další závodění ani neplánoval, ale v jednom okamžiku, kdy jsem se ocitl dost před Honzou, mě spontánně napadlo, že si to chci vlastně ještě dát víc sám a závodněji. Opět toho nelituji, těch posledních 30 hodin jsem si náramně užil a byly to jedny z nejintenzivnějších okamžiků závodu.

Po závodu samozřejmě každý ví, co by udělal jinak a lépe. Asi bych jel trochu rychleji hned od prvních dnů a trochu méně odpo- číval. Myslím, že i tak bych měl rezervu pro případ náhlých komplikací a zpomalení postupu. Sil jsem měl totiž dost, posledních 150 mil jsem k mému překvapení ujel nejrychleji ze všech závodníků, a přesto jsem se cítil dobře. Myslím, že jsem i v letošní velmi silné konkurenci měl na to bojovat o bednu. Na druhou stranu ale i ti přede mnou dělali určitě chyby a měli možná na víc. Se čtvrtým místem jsem však nadmíru spokojen – závod jsem ve zdraví dokončil, pořádně si ho užil, a o to jde v první řadě.

Zimní Aljaška, závod, atmosféra okolo a lidé, které tam při závodě člověk potká, mi jsou teď po druhé účasti ještě větší drogou než po první. Velký respekt ale zůstal stejný, přestože jsme si závod letos díky velmi dobrému stavu cesty odbyli rychleji než jiné roky. Velmi silně mě to tam táhne zpět a já vím, že se tam ještě určitě chci vypravit.

Pavel Richtr

Iditarod Trail Invitational 2014 – rozhovor pohora.cz

Sepsání deníku z letošního závodu mi opět zabere nějaký čas, takže zatím sem budu dávat rozhovory pro různá média. Toto bylo publikováno na pohora.cz.

Iditarod Trail Invitational 2014 – Jak chutná s odstupem času bramborová medaile?

Letošní ročník legendárního závodu Iditarod Trail Invitational, který se jel začátkem března, byl pro české barvy určitě úspěšným. Letos se o skvělou reprezentaci opět zasadili Jan Kopka (5. místo) a Pavel Richtr, který obsadil čtvrtou, bramborovou pozici.

Iditarod Trail Invitational mladším bratříčkem mašérského Iditarodu
Jedná se o výzvu s bohatou historií. První závod Iditarodu byl uskutečněn již v roce 1973. O deset let později se na stejné trati začal pořádat také závod Iditarod Trail Invitational. Definice trati je jednoduchá. Cílem závodníků je urazit vzdálenost mezi vnitrozemním Knik Lake a pobřežím Beringova moře a Aljašského zálivu, tedy Nome. Délka tohoto úseku je kolem 1600 kilometrů. Podmínky jsou tvrdé. Mrazy kolem -50°C, ledový vítr a neobydlená divočina. Úspěchem už je závod ve zdraví dokončit.

Výsledky

Cyklisté – Iditarod 2014 (celkem 23 závodníků)
1. Jeff Oatley (Alaska) – 10 d 2 h 53 min (nový rekord trati!)
2. Aidan Harding (UK) – 11 d 4 h 15 min
3. Phil Hofstetter (Alaska) – 12 d 6 hours
4. Pavel Richtr (CZE) – 12 d 21 h 34 min
5. Honza Kopka (CZE) – 13 d 5 h 40 min

V Iditarod Trail Invitational závodí cyklisté, chodci a lyžaři. Závod se koná vždy týden před mašérským Iditarodem. Na kole české barvy letos hájila dvojice Jan Kopka a Pavel Richtr, který si po povinné 350 mílové štaci (pro nováčky) v roce 2012, vyzkoušel i „plnou verzi“ závodu.

S odstupem času položme Pavlovi pár otázek…

Jak ses po závodě díval na čtvrté místo?
V první řadě jsem byl strašně šťastný, že jsem v cíli a že jsem to vůbec dojel. Na čtvrtém/pátém místě jsem jel několik dnů, takže to ani nemohlo být v cíli velké překvapení. Ti tři přede mnou jsou legendy ultra dlouhých bikových závodů – čtvrté místo v této letošní konkurenci tak pro mě bylo rozhodně úspěchem.

Jsou momentální pocity jiné?
V podstatě ne, stále jsem velmi spokojen. Po bitvě je každý generál, takže teď s odstupem vím, co jsem mohl v průběhu závodu udělat lépe, výrazně rychleji a že jsem asi nakonec měl dost sil na to, abych si to rozdal o bednu. Jelikož je to nonstop závod, do výsledného umístění podstatnou měrou vstupuje také doba odpočinku (což není jen čistá doba spánku, ale celková doba strávená mimo kolo) – i zde jsem měl rezervy. Byl to můj první závod na 1000 mil a vlastně jsem tak trochu sbíral zkušenosti a zjišťoval, jak se s tím moje tělo a hlava popere.

Byl jsi v průběhu závodu na lepším než čtvrtém místě?
Ne.

V čem působilo problémy rekordně teplé počasí?
Teplé počasí s minimem sněžení týdny před závodem znamenalo několik výhod. Cesta byla až na pár výjimek tvrdá, projetá, zřetelná a nehrozilo tak tlačení kola hlubokým sněhem. Nevýhodou byla spousta holého ledu, po kterém se bez hrotů na pneumatikách jelo velmi obtížně a s množstvím pádů. Na několika místech nestihly potoky a řeky 100% zmrznout – hrozilo proboření a dokonce jsme se museli ledovou tříští brodit. Během závodu bylo teplo kolem nuly jen asi tři dny. Šlo to přežít, jen byl trochu problém s ustrojením. Počítám s výrazně nižšími teplotami a některé oblečení, které mám na sobě, nemohu odkládat. Větral jsem tedy, jak mohl, rozepínal všechny možné větrací otvory a zipy. Důležité je se nezpotit – když pak v noci teplota klesne o 20 stupňů, byl by to velký problém.

Myslíš, že mělo počasí vliv na skvělé časy ve srovnání s jinými roky?
Ano, kvalita cesty (tedy tvrdý ujetý sníh a led) měla zásadní vliv. Jakmile by napadl nový sníh, časy by se rázem mohly zhoršit i o několik dnů. Současně se letos sešla na 1000 mílové trase opravdu elita. Vítěz závodu Jeff Oatley doposud jezdil (a několikrát vyhrál) jen kratší 350 mílový závod. Tento rok se poprvé vydal na dlouhou trasu a zaslouženě vyhrál v nepochopitelném čase.

Jaké to bylo spát v aljašské divočině? Setkal ses s nějakými zvířaty, třeba i přes den?
Není to nic moc. Většinou zima, a když je člověk sám, tak i trochu strach. A občas trochu víc strach. Na zimu se jde připravit – výbavou a tréninkem. S tím strachem se toho moc nenadělá, nejlepší je na něj nemyslet.

Setkal jsem se s losy a menšími dravci, naštěstí jen přes den. Vlky jsem naštěstí neviděl. Ale podle množství jejich stop všude kolem, oni mě asi ano.

Na Iditarod Trail Invitational Pavla podpořila firma The North Face, jež mu poskytla špičkové vybavení do náročných podmínek, které v Aljašské divočině panují.

Jak jsi před závodem trénoval? A kolik jsi měl naježděno?
Cílený trénink trval asi 6 měsíců. Hlavně objem, 4 hodiny a více. Občas jsem za větší zimou jel někam do hor. Trénuju většinou sám, takže jsem toho ke konci tréninku měl už docela dost. Párkrát jsem si dal něco extra dlouhého, třeba 14 hodin, přes noc, abych věděl, jak na tom jsem. Najel jsem přes 10 tisíc km, na silnici i v terénu. Kromě kola trochu běhám a plavu.

Můžou s tebou organizátoři počítat pro příští rok?
Příští rok to nedám, ačkoliv bych hrozně rád. Příprava zabírá mnoho času a je to dost nákladný podnik. Vrátit se na Aljašku rozhodně chci, je to droga.

Díky za rozhovor a šťastný budoucí návrat na Aljašku!

V cíli ITI 2014 / Video

Při závodě jsem se snažil – pokud to šlo – natáčet moje dojmy, zážitky a to všecho okolo mě. Myslím, že se mi povedlo přivézt zajímavé záběry. Perfektně se mi osvědčila odolná kamera Drift Ghost-S. O práci a zkušenostech s kamerou v extrémních podmínkách tu ještě časem něco napíšu, mohlo by se to někomu hodit.

Než se postříhá něco většího, mrkněte na první krátký video edit. Díky H2Omaniaks Production (střih)!

Obrazem: 1000 mil Iditarod Trailu na Aljašce

První výběr fotografií ze závodu Iditarod Trail Invitational 2014 na Aljašce spolu s komentáři. Publikováno na mtbs.cz zde.

Obrazový deník Pavla Richtra, kterak zdolal extrémní závod na Aljašce …

DSC_0218
Hned po příletu do Anchorage jsem sednul na kolo a seznámil se s místní faunou!

DSC_0223
To vlevo jsou balíčky s jídlem závodníků poslané na trať. Tedy zhruba 650 kg snickersek, čokolády, ořechů, sušenýho masa a dalších pochoutek

DSC_0250
Moje krabičková dieta na 20+ dnů. Zabaleno a posláno do eskymáckých vesnic na trati závodu

DSC_0305
5 minut před startem. Letos je start po několika letech na novém místě a nikdo pořádně neví kterým směrem se bude startovat. Nikdo ale na startu extra nespěchá, během několika dalších dnů a týdnu se všichni vyzávodí dosyta…

DSC_0339
Yentna Station – první checkpoint. 60mil za necelých 7 hodin je super tempo. Před dvěma lety jsem sem šel v hlubokém sněhu 33 hodin…

DSC_0341
Uvnitř Yentna Station – tlačíme s Honzou něco teplýho do žaludku a vyrážíme dál. Během noci se překvapivě citelně ochlazuje na -25C. První závodníci odstupují (omrzliny, vykloubené koleno po pádu na ledu)

DSC_0508
Skoro nahoře v průsmyku Rainy Pass (asi 1300 mnm). Jako na měsíci – krásné a přitom děsivé a strašidelné. Moc se tu nechci zdržovat – ačkoliv je asi málo sněhu a laviny nehrozí, jednoho nebožáka na skútru tu už lavina před pár lety zabila. Je to dost speciální místo, za rok tu tudy projde asi stovka lidí

DSC_0580
Checkpoint v Rohnu – začátek aljašského vnitrozemí a opravdové pustiny. Uvnitř stanu jsou kamna, opět polévka z konzervy a druhý balíček s jídlem. Opět si z něj beru jen pár věcí a zbytek zde nechávám pro závodníka za mnou

DSC_0600
Obvykle je zde velmi málo sněhu, letos však asi 40 mil zcela bez sněhu. Jízda po kořenech, kamenech a tajgou s obrovskými drny je s plně naloženými koly velmi vyčerpávající

DSC_0609
Když se stopy těch před námi ztrácí v ledové tříšti, nevěstí to nic dobrého. Klackama zjišťujeme hloubku a pak v návlecích na nohy brodíme. Na tomto místě se mi také přihodil první defekt, měním duši.

DSC_0630
Kilometry dlouhá jezera a led bez jakéhokoliv sněhu. Naštěstí fouká přesně zezadu, takže se s jednou nohou na zemi nechávám unášet jak plachetnice. Led je zcela průhlednej a ačkoliv je asi dost silnej, jsem z toho pořádně vybrnkanej

DSC_0752
Cestou míjíme několik městeček duchů – zcela opuštěných po skončení zlaté horečky

DSC_0811
Začátek pustiny. Nejdelší liduprázdný úsek závodu – 270 km mezi dvěma obydlenými místy. Trochu depka. A kdo tady kde kdy mohl hledat kuchaře? Ceduli si fotím, abych později věděl, jestli to byla jen halucinance nebo ne.

DSC_0821
Našli jsme srub, sušíme, vaříme, spíme. Ta stříbrná láhev od vařiče (spoluzávodníka Boba) má vadné těsnění a benzín pomalu vytéká na stůl. V jednu v noci když Bob před odchodem vařič zapaluje, srub málem lehne popelem. Hasiči by to sem asi nestihli – vlastně by oheň ani nikdo neviděl.

DSC_0834
Pustina pokračuje, vyrážíme po páté ráno, opět se nějak přikosilo (-25C) a ani nádherný východ slunce nás moc nezahřívá.

DSC_0854
Zcele nečekaně nacházíme u cesty naše předem poslané baličky s jídlem, dopravené sem letadlem. Naštěstí si jich místní zvířátka nevšimla.

DSC_0970
Večer se vydáváme na téměř 140 km úsek směrem k pobřeží Beringova moře. Západ je opět parádní, cesta chvílemi měkne, ale stále si není na co stěžovat.

DSC_0978
Někdy kolem jedné v noci dojíždím na srub, dost psychicky vyčerpán – jedu sám, opět mi začalo pomalu ucházet zadní kolo, vyplašil jsem (a on mě) nějakýho ptáka, který mi pak několikrát zaútočil na kolo, a zbytečně (doufám) se nervuju vlčíma stopama. Také zjišťuju, že se mi začíná rozpadat zadní plášť a praská zadní ráfek.

DSC_1026
Další den – asi nejtěžší úsek závodu. 60 km po zamrzlém moři. To uprostřed je cípek poloostrova s malým nouzovým přístřeším. Za ním je dalších 55 km mořského ledu.

DSC_1037
Celý den brutální vítr, před kterým se není na moři kam schovat. Od rána do noci s polepených obličejem, v masce a lyžařských brýlích. To co mi teče z nosu a jídlo, které mi zapadne za masku, mi za maskou namrzá – masku ale sundat nelze, velmi rychle bych si přivodil omrzliny.

DSC_1069
Dalších asi 15 km ledu! Už to skoro vzdávám. Opět několikrát na tvrdý led padám a lokty a kolena už skoro bolestí necítím. Cíl se ale blíží a tak bolest přestávám vnímat.

DSC_1072
Poslední den závodu, první fotka, kterou mám morál udělat. Po dvou hodinách spánku jsem asi ve tři vyrazil z vesnice White Mountain, před rozedněním zažil strašný peklo ve větrné bouři (zoufalý úkryt v rozpadlém srubu než se mi povedlo trochu zahřát ruce), na 15 minut ztratil cestu a pak na rozbitém ledu ještě jeden defekt. Na 6 hodin až moc událostí – začínám toho mít dost.

DSC_1078
Cílovka. Člověk dojede pod tenhle oblouk, sám se vyfotí, zavolá pořadatelům a to je vše. Ne že by bylo třeba nějakých ovací – ta největší radost se odehrává ve vlastní mysli. Trochu jsem si pobrečel. Úžasný pocit dokázat to a mít to za sebou!

DSC_1086
Hodinu po dojetí, v teple, čekám na pizzu. Kontroluju GPS, jestli se mi to nezdálo…(Moving Time přestal ukazovat po 99h 59m)