Iditarod 2014 – největší bloudění během závodu

Ne všechno se povede napoprvé a ne nadarmo se říká, že tenhle závod není zdaleka jen o tom, jak rychle člověk jede na kole. Tahle malá příhoda z půlky trasy je toho důkazem.

Podle nadpisu by se mohlo zdát, že šlo o nějaký velký problém. Velký nebyl a ani následky nebyly nijak hrozné – ale to předbíhám. 2. března brzo ráno jsme se s Honzou dostali těsně k eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu. Za sebou jsme měli 200 km ujetých za 25 hodin v kuse. Ze srubu uprostřed nejdelšího (300 km) neobydleného úseku na trati závodu jsme to sem dojeli dost fyzicky i psychicky vyčerpaní. Minulé ráno bylo hodně studené, já jsem řešil během dne defekt duše a kolem jedenácté večer jsme oba začali usínat za jízdy. Z toho nás pak dokonale probudil pád Honzy ve sjezdu na ohromném čerstvě vzniklém přelivu ledu přes cestu a pak nehoda s vodou vytékající z camelbaku do spodních vrstev jeho oblečení. Asi 30 km před Ruby jsme překonávali několik vysokých hřebenů a ačkoliv bylo v údolích k -30, nejrozumnější se zdálo si odpočinout a zabivakovat. Blízkost vesnice a tedy nějakého teplého přespání byla ale velkou motivací. Takže jsme to dotáhli a v pět ráno jsme se ocitli uprostřed lesa na křižovatce širokých cest (to byla pro nás velká atrakce) asi kilometr od Ruby. Bez velkého váhání jsem se vydal tou, která vedla přímým směrem k vesnici. Po 100m prudkého sjezdu – z opatrnosti a obavy, že se budu muset vracet do kopce – jsem znovu zkonzultoval GPS. Vypadalo to, že cesta vede jen k nějaké místní přistávací dráze (označovat to letiště by bylo příliš), a hrozilo tedy, že tam tudy neprojedeme. Vrátil jsem se zpět na křižovatku a dlouhým sjezdem po druhé odbočce jsme sjeli dolů do vesnice, téměř na břeh Yukonu.

V tom okamžiku začalo opravdu dlouhé hledání, kde se vyspat. Jednou z hypotetických variant byla škola, ale jelikož byla neděle, moc jsme v to nedoufali. Dále měly být ve vesnici dvě bed&breakfast. Bohužel jsme nevěděli, kde jsou B&B ani škola. Byla strašná zima (nebo se mi to jen zdálo díky vyčerpání), takže jsem ustrojil primaloftku, teplejší rukavice a vydali jsme se pátrat. V pět hodin ráno tam samo sebou nikde nikdo na optání nebyl, takže jsme začali hledat stavení, kde by byl někdo vzhůru. To, že najdeme B&B přímo, bylo nepravděpodobné – na cedule a směrovky si tam moc nepotrpí. Vesnice se rozkládá na prudkém svahu, což nám pohyb dost zpomalovalo – na kole už jsme totiž zvládali jet jen z kopce. Musel na nás být z výšky dost vtipný pohled. Dva šourající se zakuklenci tlačící kola, čas od času potkávající se a pak zase vyrážející do uliček na průzkum. Bohužel jsem se v tom stavu v těch pár uličkách nebyl schopný pořádně orientovat a logicky uvažovat a mnoho jsme jich prošli víckrát než jednou (viz mapa – ironií je, že některé uličky jsme naopak úplně vynechali). Našel jsem i poštu a místní diesel generátor (každá vesnice má svůj, je to primární zdroj elektřiny), ale po bydlení nebo lidech na optání ani památka. Honzovi se pak povedlo vlézt do nějakého baráku a optat se společensky unaveného místního. Ten byl ale v takové náladě, že mu nebylo vůbec rozumět.

Zoufalá akce pokračovala bez výsledku a mě začalo napadat, jestli nebude nakonec přeci jen lepší někde rozbalit spacák a zalehnout. Tohle totiž nikam nevedlo – jen jsme ztráceli čas a promrzali. Byla mi ale hrozná kosa a navíc jsem odmítal vzdát hledání noclehu v teple, zvlášť když musel být tak blízko. Po nějakém čase jsme se vydali po ulici/silnici do prudkého kopce. Narazili jsme na dům, kde se uvnitř pohybovali dva Eskymáci. Ti nás také zaregistrovali a ihned vyšli ven a velmi ochotně radili. Opět měli zřejmě dost kvalitní večírek, protože byla jejich artikulace mizerná. Přesto jsme pochopili, že škola je úplně na kopci a B&B těsně před ní. Šouravým krokem jsme kola asi za 10 minut vystrkali na kopec a zahlédli školu, což je obvykle největší a nejmodernější budova ve vesnici. Samozřejmě byla zamčená, ale my jsme se jen tak nevzdali a celou školu obešli (to je ta klička vpravo nahoře na mapě) a zkusili všechny dveře – co kdyby. Nic. Projel jsem ulici před školou, kde mělo být B&B – také nic. Vydali jsme se hlavní ulicí dál, až jsme dojeli téměř k tomu letišťátku. Tam se mi jet nechtělo – bylo to asi 200 m do kopce a nevypadalo to, že tam někdo je. Vedle cesty bylo něco jako veliká garáž, s do dálky svítícím otáčejícím se majákem. Vrata byla otevřená a Honza tam chtěl jít hned spát. Já jsem měl strach – jedno z pravidel závodu je zákaz vstupu na soukromé pozemky a dva závodníci byli před pár lety kvůli porušení pravidla diskvalifikováni. A to jsem opravdu nechtěl – i když by nás tam ten někdo asi nechal přespat, za risk to nestálo. Vydali jsme se zpět a Honza přitom prozkoumal pár domů, jestli neuvidí někoho vzhůru. V jednom viděl přes okno malou holčičku, ale neodvážil se jít dovnitř, protože by ji asi dost vyděsil. Už dost rezignovaní jsme se vrátili ke škole, znovu (!) vyzkoušeli všechny dveře a pak si začali rozkládat spacáky před hlavními dveřmi. Bylo těsně před rozbřeskem, byla strašná kosa a mně se strašně nechtělo spát venku. Nemohl jsem se prostě smířit s tím, že za chvíli se začnou lidi probouzet a někdo by nám poradil. Navíc jsem tušil, že tu to B&B musí být někde velmi blízko.

Jak jsme si tam tak pomalu a s nechutí chystali bivak, 100m od nás projelo směrem dolů do vesnice auto. Následovat ho a hledat ho dole ve vesnici a v případě neúspěchu tlačit kolo zpět byla hrozná představa, takže jsme to vzdali. Nepamatuji si, jestli jsem Honzu přemluvil, nebo šel sám, ale opět vyrazil k domu s holčičkou. Naopak velmi přesně si pamatuji, jak jsem během těch asi 5 minut čekání na Honzu začal poprvé v životě regulérně usínat ve stoje. Po pár zavrávoráních jsem popošel ke dveřím školy a zády se o ně opřel, abych při dalším usnutí ve stoje nějak nepříjemně neupadl. Fakt peklo.

Honza je v průnicích do domů se spícími lidmi opravdu eso a uspěl! Pán mu řekl, že B&B je hned vedle školy a že nám to přijde ukázat. Opravdu se za pár minut pán objevil, přišel v té zimě asi 300m a ukázal nám, kde je B&B. Ani mě moc nepřekvapilo, že to bylo asi 100m vedle nás. Sbalili jsme si rychle spacáky ze země a za minutu jsme už ťukali na dveře B&B. Všechno klaplo ok, dostali jsme hned snídani a za hoďku jsme už uléhali do postelí. Velkým bonusem a štěstím bylo to, že maminka paní domácí pracovala na poště. Usínali jsme tedy s tím, že nám – než se probudíme – přijedou baličky z pošty až pod nos. A to byla neděle – den kdy je pošta zavřená!

Celé to tedy na konec dopadlo vcelku dobře. Jednou z point je, že člověk s předchozími zkušenostmi z této vesnice (nebo závodníci z Aljašky, kteří vědí, koho se zeptat) by to celé zvládl za 5 minut, místo našich 2 hodin 15 minut! Podobný příběh (i když trochu kratší) jsme zažili hned následující noc/pozdní ráno. Je to opravdu názorná ukázka toho, jak jednoduše může člověk při tomto závodu nahnat nebo ztratit čas. Do hry ale vstupuje spoustu dalších faktorů. Je dobré vědět otevírací hodiny pošt, kde na nás čekají námi dopředu poslané balíčky s jídlem a bateriemi. Jídlo se dá nějak řešit, ale lithiové baterie ve vesnicích koupit nelze a pokud dojdou a člověk nestihne otevřenou poštu, může třeba i víc než den čekat. Dalším faktorem je počasí, které může a každý rok míchá kartami a kvůli kterému taky můžeme čekat několik dnů, ale to už je na další vyprávění…

Obr.: 2.3.2014, 5:00 až 7:15, hledání noclehu v eskymácké vesnici Ruby na břehu Yukonu.
Ruby

4 replies
  1. Jay C
    Jay C says:

    That hill up to the runway from yukon is huge – that must have been amazingly frustrating.. Fantastic job out there, hope to see you next year!

    Odpovědět

Trackbacks & Pingbacks

  1. […] zbylých 70 km do vesnice Ruby na břehu Yukonu. O mém příjezdy do Ruby v 2014 jsem psal tady http://pavelrichtr.cz/…/iditarod-2014-nejvetsi-bloudeni-be…/ Vloni jsem už byl chytřejší, ale na přímé cestě k B&B okolo letiště jsem se sněhem […]

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.