Tak je to tady! Je skoro půlnoc a zítra ve 2 odpoledne (doma tedy přesně o půlnoci z neděle na pondělí) začne velké dobrodružství! Už v 10:30 nakládáme kola v centru Anchorage a jedem autobusem asi 2 hodiny na start, takže zítra ráno už to bude fofr.

Poslední fáze příprav byl velký shon – teprve před chvíli jsem to dokončil. S tím, jak se mi vše povedlo nabalit na kolo jsem vcelku spokojený. Kolo se vším všudy i jídlem na prvních pár dnů váží lehce nad 30 kg, což je o trochu méně než minule – a to vezu pár věcí navíc (např. bivakovací pytel). Mám o trochu lehčí kolo a nevezu některé zbytečnosti. Přesto se však s tím, co mám s sebou, cítím lépe než posledně.

Těžko se mi popisují pocity a myšlenky, které se mi teď honí hlavou. Bylo by na to třeba mnoho řádku. Je toho na mě trochu moc – zítra začíná to, o čem jsem snil, na co se těšil a připravoval dva roky. Ano, moc se těším a ano, jsem trochu nervózní. Přeju si, aby už bylo zítra 2 hodiny odpoledne, protože v tom okamžiku to ze mě všechno spadne a budu myslet už jen na to dobrodružství přede mnou.

Cesta bude zpočátku asi dobrá a rychlá, těžko odhadovat a stát se může cokoliv, ale na první checkpoint dorazí ti nejrychlejší (kteří míří jen do cíle krátké trasy 350 mil) během několika hodin, tedy ještě ten samý den. Jelikož mě čeká opravdu dlouhá cesta, mám v plánu začít rozvážně a nikam nespěchat. I spát se budu snažit dost, alespoň 4-5 hodin. Priorita je dojet a užít si to!

Jak nejlépe závod sledovat?
Iditarod Trail Invitational web: www.iditarodtrailinvitational.com (zde se budou objevovat zprávy o projetí kontrolními body)
Iditarod Trail Invitational Facebook: facebook.com/iditarodtrailinvitational
Můj Facebook, kde bude Verunka občas něco psát o mém postupu a pokud se mi jí povede zavolat z některé vesnice tak i aktuální zprávy z trasy: facebook.com/pavel.richtr

Zde mi můžete na nástěnce závodu nechat vzkaz, je možné, že se někde dostanu k počítači. 2014iti.messageboardchat.com

Díky moc za zprávy, které mi posíláte a za držení palců!

Strašně moc děkuju hlavně mojí nejúžasnější ženě Verunce za to, že se mnou posledních pár měsíců před závodem vydržela a za její podporu a pochopení pro tuhle nepochopitelnou věc! Díky i těm všem doma, co mi pomáhají s tím, aby některé věci fungovaly i beze mě.

Děkuju i všem partnerům, kteří mi pomáhají se závodu účastnit – Nikon, The North Face, Bicyclecafe, Devold, Drift, Fatback a Peak Design – viz partneři.

Jde se na to!

Asi ve dvě v noci mě vzbudili odcházející Pete a Phil. Nezmohl jsem se na žádnou reakci – ani jsem to však neměl v plánu. Tělo si říkalo o trochu více spánku, než uplynulou hodinu a půl. Budík v pět jsem vůbec neslyšel a probudil se až ve čtvrt na osm. To kolik bylo hodin, mě vyděsilo – měl jsem takový ten pocit, jaký člověk má, když zaspí něco důležitého. Tomu jsem se vzápětí v duchu pousmál – bylo dost absurdní stresovat se zaspáním uprostřed té pustiny, která mě obklopovala. Dalším šokem byla zima ve srubu. Ačkoliv prý Pete a Phil před odchodem kamna naložili dřevem, brzy to v nich dohořelo a teplota uvnitř srubu se začala nevyhnutelně srovnávat s venkovními asi -25. Smutně jsem se ze spacáku, kde jsem byl jen ve spodním prádle, koukal na moje věci rozvěšené po srubu. Nebylo to příjemné vstávání, jelikož bylo ve srubu pod nulou (voda v camelbaku začala zamrzat).

Uvnitř srubu ráno po probuzení

V osm jsem vyrazil na zbývající úsek cesty do eskymácké vesničky Nikolai. Zbývalo mi asi 55 km, takže kalkulačka v mojí hlavě vypočítala, že i kdybych měl jít pěšky, do noci tam budu. Za denního světla jsem si měl šanci prohlédnout, jak to tu vlastně vypadá. Aljašská tajga s pár nízkými stromy, nízkými keři a z pár centimetrů sněhu vyčnívajícími stvoly suché trávy – celé to vypadalo při vycházejícím slunci krásně i smutně zároveň. Měl jsem štěstí, že nefoukalo – tento úsek je téměř celý úplně bez ochrany před větrem a pokud zde fouká, bývá to tu často peklo na zemi.

Aljašská tajga – naštěstí nefoukalo

Ze stop ve sněhu jsem vyčetl, že se přede mne v noci opět dostali první dva běžci – Geoff a Tim, kteří spali jen krátce někde u cesty. Vypadalo to, že byla cesta ujetá jen jedním skútrem se sáněmi, které po sobě zanechaly tři vyjeté – jakoby široké běžkařské – stopy. Po nich se pak prošli Pete a Phil a první dva běžci. Podle stop Pete i Phil kola skoro stále tlačili. Později jsem se od nich dozvěděl, že v těch třech vyjetých stopách, které za sebou nechal skútr se sáněmi, šlo jet jen s velkou námahou a velkou část cesty tedy opravdu tlačili. Pokusil jsem se jet a překvapivě to docela šlo. Kvalitě cesty asi trochu pomohly sáně těch dvou běžců přede mnou. Bylo to však dost náročné – neustálé balancování a snaha udržet se v té správné stopě byly velmi namáhavé a vyčerpávající. Bylo to jak intervaly – 200 až 500 m dřiny a pak zastavit, napít se, medvídek nebo kousek čokolády jako odměna a za minutu znova další interval. Byl jsem si vědom, že se tímhle způsobem vyčerpávám více než bych měl, ale cokoliv bylo lepší než muset kolo tlačit! Navíc se cesta postupně lepšila, intervaly se prodlužovaly a byl jsem schopný jet třeba i kilometr v kuse.

Před jedenáctou jsem došel k velké očekávané atrakci – můstku přes potok Sullivan Creek. Asi desetimetrová kovová lávka přes potok tu působí jako zjevení z jiného světa. Potok nikdy nezamrzá a na lávce je k zábradlí na šňůře uvázaná plechovka, pomocí které lze z potoku nabrat vodu. To jsem samozřejmě nemohl nevyužít. Musel jsem sundat rukavice (abych si je nenamočil) a bundu (abych se dostal ke camelbaku) a teprve pak jsem zjistil, že mám vak s vodou téměř plný. Asi jsem s ní včera dost šetřil. Celá akce doplňování vody tedy skončila tristně: doplněn asi půl litr vody, ztracených 15 minut, zmrzlé ruce, zmrzlý já a politý batoh. Paráda. Příště to tu budu muset udělat trochu lépe!

Můstek přes potok Sullivan Creek

Několik následujících hodin jsem postupoval po téhle asi 35 km dlouhé rovince a s výjimkou několika jezer, kde byla stopa zavátá, šlo téměř stále jet – tedy tím mým intervalovým způsobem. Vzdálenost jsem překonal za 6.5 hodiny (včetně doplňování vody z potoka), takže to zase takový fofr nebyl. Monotónost narušili tři události. Nízký přelet místního bush pilota Michaela byl asi tím největším překvapením. Dále jsem dojel běžce a dostal se tak za první dva bikery. A do třetice – malou komplikací byly suchem a mrazem podrážděné oči, na což jsem byl připraven a kapky do očí to hravě vyřešily.

Ruina srubu u Salmon River, zatáčka doprava směrem k Nikolai

U ruiny srubu u Salmon River trasa prudce zahnula doprava směrem k Nikolai, vzdáleném asi 19 km. Bylo půl třetí a já měl výbornou náladu – do Nikolai to byl kousek, šlo jet (pomalu a s námahou ale přeci) a svítilo sluníčko. Na pár místech byly ve sněhu vedle cesty otisky bikerů přede mnou, když si několikrát ustlali po pádu do strany. Ať už se jednalo o usnutí za jízdy, nebo problém s vyšlápnutím, pokaždé mě tyhle “stopy unavených cestovatelů” trochu rozesmály a pomáhaly mi zůstat bdělý. Přemýšlel jsem, jak asi daleko přede mnou jsou…

Tady si někdo ustlal

Cesta kousek před Nikolai

Příjezd do Nikolai byl trochu civilizačním šokem. Široká cesta, něco jako skládka u cesty, sloupy el. vedení a pak první domy. Byl jsem z toho trochu paf a snažil se ve změti skútrových stop následovat ty Peta a Phila, protože jsem měl jen velmi hrubou představu, kde je CP6 – dům eskymáků Nicka a Olene Petrusků. Po projetí vesničky jsem se přece jen ztratil a správným směrem mě poslal až eskymák projíždějící na skútru. Dům je téměř kilometr za vesnicí, takže se nejednou stalo, že nováčci, co přijeli v noci a neměli se koho zeptat na cestu, strávili noc venku nebo v místní kapličce a do CP dorazili až ráno. Do domu Petrusků jsem dorazil o půl šesté.

Příjezd do Nikolai

Hned ve dveřích jsem se seznámil s Billem, jedním z dvojice pořadatelů, a pak s našimi hostiteli – Nickem a Olene. Vzápětí jsem byl přesunut ke stolu a porci úžasných špaget. Od Peta a Phila, kteří dojídali, jsem se dozvěděl, že sem dorazili necelou půlhodinu přede mnou! To jsem vůbec nechápal – jak mi mohl poslední úsek od srubu sem trvat 7 a půl hodiny a jim 15 hodin? Nechápal to ani šestinásobný vítěz Pete a to co jsem mu řekl “už jsem fakt nechtěl dál tlačit, tak jsem se trochu trápil a jel” – ho moc neuklidnilo. Během jídla jsem zaslechl, jak se baví s Billem o tom, že odtud do cíle v McGrath nás čeká parádní cesta (Bill tam odsud právě přijel a mířil do Rohnu, kde se chystal pomáhat závodu psů) a že je letos možno jet někde nějakou zkratkou.

Začal jsem přemýšlet co dál. Zcela upřímně poslední na co jsem myslel bylo závodění. Pete si určitě nechtěl nechat vzít šesté vítězství, a Phil měl na to mu to znepříjemnit. Já jsem věděl, že je za mnou další biker asi o jeden den, a chtěl jsem si tedy jen dojet do cíle pro třetí flek, což byl pro mě výsledek z říše snů. Po závodě jsem o tom hodně přemýšlel a napadalo mě, co by se stalo, kdybych neměl ze soupeřů takový respekt, ale kdyby se nepočítá a hlavně noc, která nás čekala, příliš prostoru pro riskování nenabízela.

Jediné co mi mohlo překazit můj finiš a čeho jsem se chtěl vyvarovat, byla nějaká hloupá chyba při navigaci a zabloudění. Ať už při vyjetí z vesnice a najetí na správnou cestu, tak kdekoliv během posledního úseku. Přeci jen už to byla cesta mezi dvěma vesnicemi a na takových se mohou vyskytovat zkratky, odbočky a další záludnosti. Plánoval jsem tedy jít si na chvíli odpočinout a pak vyrazit s Petem a Philem a držet se jich než začnou závodit a já nutně odpadnu a pak nějak dojet po jejich stopách. Poprosil jsem domácí o budíček až budou vstávat Pete a Phil a šel jsem do vedlejšího pokoje spát.

Během asi hodiny a půl strávené v posteli jsem naspal necelou hodinu. Často jsem se budil a zase upadal do polospánku. V jednom okamžiku jsem zaslechl jak se baví Pete s dorazivšími běžci a říká jim o tom, jak jsem tady byl rychle a že taky můžu klidně být v ČR nějaký mistr. V duchu jsem se tomu smál, ale to, že Pete sedící v kuchyni u stolu znamená, že musím také vstávat, mi v tom polospánku nedošlo. Po nějaké době jsem nakonec sám vstal a ve dveřích pak potkal Nicka jak mě jde vzbudit. Vešel jsem do kuchyně a zjistil jsem, že Pete je už fuč. Phil tam ještě byl, trochu bojoval s oteklýma nohama a po závodě zmínil, že chtěl vyjet dříve než vstanu. Zeptal jsem se ho, jestli mu nebude vadit, že vyjedu s ním, na což opáčil: OK, vyjedeme spolu a pak si zazávodíme.

Kontrola oblepených nohou před posledním úsekem z Nikolai do McGrath

Krátce po deváté jsme spolu vyrazili na posledních 50 mil. Poslední úsek jsem vnímal tak trochu jako formální dojetí závodu, kde už se nikdy nic zásadního neděje. Opět jsem však trochu podlehl tomu, že je to už jen 50 – takže kousek. Míle nejsou kilometry a 80 km na sněhu je pořádná dávka. Phil vyrazil s maskou na obličeji, což mě trochu překvapilo. Vzápětí si moje notně zpomalená hlava uvědomila, že u Petrusků doma byla řeč o velmi chladné noci. A když eskymák řekne velmi chladná, znamená to, že nebude okolo -30. Hned po vjetí na řeku, kde se drží studený vzduch, jsme dostali studenou ránu. Rtuť na mém malém teploměru klesla na jeho minimum – tedy -30, Phil říkal, že je tak -35 a bude hůř. A opravdu bylo od toho okamžiku po všech směrech jen hůř…

Začala nám být oběma zima. Phil často slézal z kola a zahříval nohy chůzí, já jsem zase musel záhy vyndat a nasadit masku. Několikrát jsem musel zastavit a doupravovat výstroj. Phil to často využíval k chůzi, a pokud se mi vzdálil na víc než tak sto metrů, začínal se otáčet a poté co jsem ho dojel se pak ptal, jestli je vše ok. Přestávala to být sranda. Phil měl nášlapy a tuším zimní tretry Lake a nedařilo se mu udržet nohy zahřáté. Po chvíli zastavil a řekl mi, že si musí dát do bot warmers (hřejivé sáčky – po roztrhnutí obalu se spustí chemická reakci a na 6-10 hodin topí okolo 60 stupňů – poslední pomoc, když selžou ostatní způsoby jak zahřát prsty na nohou a rukou). Nastartoval dva sáčky, chvíli čekal, než se rozjedou, a pak si je začal dávat do bot pod prsty. To už jsem si začal uvědomovat, že i mě v mém brutálním mrazuvzdorném systému obutí začínají prsty na nohou mrznout. Navíc jsem měl na nohou – tak jako celý závod doposud – jen jedny lehce zateplené neprodyšné ponožky z VB (vapor barrier) materiálu. Myslelo mi to ale hodně pomalu a tak jsem tam na Phila jen tak koukal, čekal a naivně doufal, že to tak hrozné nebude. Teplota však stále klesala a po pár minutách jízdy bylo jasné, že i já musím nohy pořešit. Rozhodl jsem se také pro hřejivé sáčky, jelikož jsem si nebyl jistý, že by tomu ponožky navíc zásadně pomohly a nemusel to pak za chvíli řešit znovu. Během zouvání a manipulace se sáčky jsem se nevyhnul sundávání rukavic, což bylo velmi nepříjemné. Nastartoval jsem proto do zálohy i další dva sáčky – pro případ, že budu muset v průběhu noci něco řešit bez rukavic a nedokážu už prsty sám zahřát.

Cesta byla na řece i mimo ní perfektně ujetá a ztvrdlá, takže jsme docela frčeli – trochu přes 10 km/h, což vzhledem k zimě a našemu stavu nebylo špatné. Sám bych jel asi volněji, ale Phil za to docela tahal, a jelikož mě bylo líp ve dvou, snažil jsem ho uviset. Moc chytré to nebylo, protože jsem se začal dost potit a přes rukávy neprodyšné vesty se do dalších vrstev oblečení dostávalo dost vlhkosti. Začínal jsem cítit, jak mi začínají vrstvy oblečení trochu namrzat, což rozhodně nebylo dobré. Také jsem v tom tempu jedl a pil o dost méně, než kdybych jel sám svým tempem a měl na to čas. Ani to nebylo dobré.

Brzy po vyjetí z vesnice Nikolai jsme zahlédli v dálce červené světlo – rádiovou věž ve vesnici McGrath, cíli závodu. To červené světlo mělo nepopsatelnou sílu. Bylo to jako světlo na konci tunelu, konec té hrozné zimy a únavy, cíl, jídlo, postel, spánek… Teplo, které na tu dálku vyzařovalo, mě však moc nehřálo. Závodili – pokud se tomu tak dá říci – jsme tam s Philem a teplota dál klesala. Na rukou jsem (kromě vatových návleku na řidítkách) měl jen fleecové rukavice, což během všech předchozích dnů závodu v pohodě stačilo. Teď se mi však do prstů začala dávat nepříjemná zima a tak jsem sáčky nejdříve držel v dlaních proti řidítkům a pak si je dal přímo do rukavic. Celá situace s tou zimou mi dost zaměstnávala hlavu, takže bych – nebýt Philova upozornění – zmeškal naprosto úžasnou zelenou polární záři. Zmohl jsem se jen na jednu rozmazanou fotku a moc si tu nádheru v tom okamžiku neužil. Nabýt té záře, asi bych ani neměl z poslední noci žádnou fotku.

Polarní záře kousek za Nikolai

Někdy kolem 2 hodiny ranní, tedy asi 5 hodin po vyjetí, na nás oba plíživě přišla krize. Vzájemná komunikace v maskách nebyla úplně jednoduchá, a často jsme si nerozuměli a museli slova opakovat. Když mi Phil říkal, že musí být okolo -45, nechal jsem si to opakovat raději vícekrát. Phil vypadal dost zmrzle, najednou zastavil a začal si strojit dost teple vypadající kalhoty a říkal mi, že je ještě nikdy během 4 předchozích Iditarodů nemusel obléci. To mě opravdu hrozně vyděsilo – Phil, který žije v Nome (cíl 1000 mílového Iditarodu) a v podobných podmínkách normálně trénuje – tuhle zimu přestává zvládat? Co mám pak dělat já? Co bude dál, jak tahle noc dopadne? Já jsem na tom nebyl o nic lépe – spíš jsem na tom byl hůře. Zima na prsty na nohou, strašná zima na prsty na rukou, celkově jsem začínal prochládat a do toho se rozjížděl kvalitní hlaďák. Ideální, když se člověk potřebujete zahřát pohybem! Zcela nesmyslně se mi nechtělo lézt do brašny pod sedlem a vyndat péřovku a brutální palčáky – stále jsem si říkal, že to nemá cenu a že to zvládnu takhle jak jsem. Byli jsme vzdušnou čarou asi 30 km od cíle, reálná vzdálenost se však těžko odhadovala.

To, co se dělo následující tři hodiny bylo bez přehánění jedním z nejsilnějších zážitků mého života. Pohybovali jsme se vpřed, ale jen velmi pomalu a s vypětím všech sil. Většinu i velmi malých kopečků jsem slézal z kola a šel. Měl jsem pocit, že jakmile vystoupáme pár metrů výše od řeky, cítím jak se o pár stupňů otepluje. Návrat na řeku byl však pak vždy jako rána kladivem. Prsty už jsem dávno neměl strčené v prstech rukavic, ale sevřené v pěst a svírající hřejivé sáčky, Jelikož mi ale takhle omrzaly palce a malíkové hrany, neustále jsem sáčky v rukavicích přemísťoval, jak bylo potřeba, i po pár sekundách. Dlouhé desítky minut to byla činnost, která mou hlavu zaměstnávala téměř na sto procent. (Fakt nevím, proč jsem si radši nevzal ty palčáky!) Dech a pot na mě namrzal a bylo čím dál komplikovanější se dostávat pod bundu pro pití. Při jednom z pokusů rozepnout zip mrazem prasknul plastový taháček na zipu. Po chvíli zip opět zamrzl a bez taháčku to znamenalo, že už se do cíle nenapiju. Postupovali jsme vpřed čím dál pomaleji a se spoustou krátkých zastávek. Philovi se špatně vystupovalo z jednoho pedálu a často se tedy kácel do strany na zem. A to červené světlo, které bylo skoro stále v dohledu, se vůbec nepřibližovalo!

Po stopách Peta a Billova skútru jsme odbočili z řeky na zkratku, která nás měla dovést k nějakému dolu a pak k silnici do vesnice. Cesta to byla trochu méně ujetá, takže to naše vrávorání nijak neusnadnila. Běžec Geoff, který tudy šel pár hodin po nás, to popsal jako stopy z posledních sil bojujících cestovatelů – spousta zastávek, spousta stop vedle kol na místech, která vypadala perfektně jetelně, a otisky těl ve sněhu. Celou tu dobu jsem myslel jen na to, jestli bude ještě hůř, a jestli to prostě a jednoduše dám! Nevím, jestli překvapivě nebo ne mi ty myšlenky vůbec nedovolily podléhat hrozné únavě na rozdíl od Phila, který párkrát snad i za pohybu usnul. Bylo to opravdu ne na hraně, ale za hranou.

Po nekonečném trápení jsme před šestou ranní uviděli relativně blízko nás jasné světlo. Trvalo nám asi 15 minut, než jsme se dostali blíže a poznali v něm osvětlení dolu, který jel nonstop. Po dalších pár minutách jsme se podél plotu dostali na silnici a vjezd do areálu dolu. Byl jsem z toho dost v šoku – plot, stožáry s osvětlením, asfaltka (pokrytá ledem) – bylo to najednou trochu moc civilizace. A pak kolem nás projelo obrovské nákladní auto. Moje oči pátraly v kabině po řidiči – asi abych se ujistil, že tu nejsme sami. Dle pohledu byl řidič ještě v trochu větším šoku než já.

Čekalo nás posledních 12 mil / 20 km po silnici do cíle. Přítomnost civilizace se mi pokoušela zvednout náladu, ale strašná únava a zima byly proti. Normálně bych se asi radoval, že už to je jen kousek a nic nehrozí. Byl jsem ale úplně na dně a stále přemýšlel, jestli to dojedu. Konečně jsem se však přiměl vyndat péřovku Sir Joseph a palčáky, které jsem narval do návleků na řidítkách. Plná pusa skittles mi trochu zlepšila náladu a dodala energii. Vyrazili jsme, ale po pár metrech jsem zjistil, že to na takhle upuštěných pneu nedojedu, a dopumpoval jsem. Přiustrojen jsem se během chvíle trochu zahřál, ale začali jsme s Philem se svítáním oba usínat za jízdy. Několikrát jsme málem nabourali do sněhových bariér u silnice. Dva opilci na výletě. Po silnici jezdila v pravidelných asi 15 minutových intervalech v obou směrech nákladní auta. Ačkoliv se nám vyhýbala jak mohla, ty přijíždějící zezadu jsme s hlavami zabalenými v několika kapucích často neslyšeli a bylo to dost nebezpečné. Jednou jsem v polospánku před jedním hodil trochu myšku, což mě dost probudilo. Říkal jsem si: “To by bylo fakt blbý, dojet Iditarod a pak se nechat přejet náklaďákem kousek od cíle!”. Byl jsem však v takovém stavu, že ačkoliv jsem si pořád říkal “”Nesmíš spát, přejede tě auto!“, nijak to nepomáhalo a usínal jsem za jízdy dál.

Stále jsem přemýšlel jestli to dojedu a marně jsem hledal poslední zbytky sil. 20 km je normálně opravdu kousek, ale mílové ukazatele vůbec neubíhaly a jel jsem snad už jen silou vůle. Celé to po chvíli zachránil Phil. V rámci boje s usínáním se se mnou začal bavit. Bavili jsme se o tom co děláme, kde žijeme a tak podobně. Přes masky to byla náročná a komplikovaná debata, ale účel splnila perfektně a mílové ukazatele začaly ubíhat tak, že jsem i některé minul. Prostě je to jen o hlavě. Dokonce se mi i posledních asi 5 mil jelo o trochu lépe. Celou dobu jsem si co chvíli kontroloval nos, který mi trochu namrzal a já měl strach, aby mi teď na úplném konci neomrzl. Někde mezi ukazatelem 1 a 2 mil byla do sněhu u silnice zaražena cedule z kartónu s nápisem U sport, 2 m / 3.2 km, kde jsem Phila vyfotil.

Phil – 2 míle do cíle!

Za pár minut se začaly objevovat první domečky – vesnice McGrath. Věděl jsem, že je cíl v domě Petera a Tracy, a spoléhal jsem na Phila, že ví kde dům je. Až později jsem si uvědomil, že má McGrath asi 350 obyvatel a pár silnic, které kromě té, po které jsme přijeli, nikam za město nevedou. Bylo tedy absurdní bát se, že se tam ztratíme. Na jedné z prvních odboček jsem však měl dojem, že Phil váhá kam jet, což mě málem zlomilo. Měl jsem sil jen na dojetí – představa, že tu někde budeme půl hodiny bloudit, mě vyděsila. Přeci jen bylo stále pod -40. Phil jel však najisto a pár minut po osmé jsme zajeli k domu Petera a Tracy. Místní pilot Michael nám na schodech domu natočil krátké video.

Cíl závodu – dům Petera a Tracy (foceno druhý den po závodu, když jsem na to sebral síly)

Cílová fotografie – Phil a já

Vešli jsme dovnitř a bylo po všem – cíl! 6 dnů 18 hodin 8 minut, druhé místo spolu s Philem. Pete dorazil o tři hodiny dříve, vyhrál tak pošesté a už spal. Měl strach, že ho dojedeme, tak to jel v jiném tempu než my – rozhodně na silnici, kde nám posledních 20 km trvalo více než dvě hodiny.

Peter a Tracy jsou úžasní hostitelé a během snídaně (vyhlášené Peterovy lívance) mi pomalu začalo docházet, co se stalo. Jsem tu! Dokázal jsem to! Phil musel být další den v práci, takže stihl jen rychlou snídani, sprchu a – což jsem vůbec nechápal, jak mohl dokázat – vyšel ven do mrazu, sedl na kolo a odjel na letiště. Já jsem šel spát a probudil se až někdy večer a v obýváku potkal Geoffa a Tima – prvního a druhého běžce v cíli.

Pohled na teploměr od snídaně – už se oteplilo skoro na -40

Peterovy vyhlášené lívance – kdo nebyl u Petera doma, nezažil co je to pohostinnost!

Velké díky patří Peterovi a Tracy za možnost pobýt v cíli tři dny a potkat tak všechny další závodníky, kterým se povedlo závod letos dokončit, a slyšet jejich zážitky a příběhy, které se často velmi lišily od těch mých. Do cíle se dostalo ze 47 startujících jen 18 (8 bikerů a 10 běžců – výsledky), což znamená nejnižší procento v historii závodu. Současně byl čas vítěze závodu díky obtížným podmínkám historicky nejdelší. Poslední letošní nej se týká dlouhé trasy na 1000 mil, na kterou se opět poprvé v historii závodu nikdo z McGrath nevypravil.

Trvalo mi několik dalších dnů, ale vlastně spíše týdnů to celé strávit a utřídit si zážitky. Bez nejmenších pochyb to bylo největší dobrodružství, které jsem zažil. Daleko to překonalo očekávání, se kterými jsem do toho šel!

Rád bych poděkoval pořadatelům (Bill & Kathi) za to, jaký úžasný závod organizují. Velký dík patří všem hostitelům a podporovatelům závodu a také všem závodníkům, kteří jsou ohromnou inspirací. Velké díky patří všem, co mi doma drželi palce a partnerům, jejichž podpory si velice vážím. Díky i Honzovi Kopkovi za inspiraci a zkušenosti, které jsem se od něj měl šanci naučit. V první řadě chci však poděkovat všem blízkým a hlavně Verče, která má pochopení jednak pro tuto šílenost, ale i pro náročnou přípravu, která akci předchází!

Aktuálně
V cíli závodu jsem si nijak nedovedl představit, že bych pokračoval dál do Nome. Nicméně pohled do startovní listiny Iditarod Trail Invitational 2014 napoví, že je všechno jinak.

Varování
Letošní ročník závodu se neobešel bez hledání ztracených závodníků a vážných omrzlin, končících amputací.
Pro zajímavost zde volně překládám slova Beata – účastníka závodu: Účast v tomto závodě dobře zvaž. Člověk, který není perfektně připraven, si může ublížit. Schopnost rychle a inteligentně reagovat v těch nejhorších podmínkách je nutností. Opravdu velmi malá chyba, která při normálním závodě nemusí znamenat ani odstoupení ze závodu, zde může znamenat ztrátu končetiny. Jsi za sebe plně odpovědný. Pokud se rozhodneš ze závodu odstoupit, můžeš mít před sebou 80 km v extrémním mrazu a podmínkách. Pomoc může dorazit za velmi dlouhou dobu, kdy už z tebe může být kostka ledu. Být nepřipraven neohrožuje jen tebe, ale také ty, kteří se ti vyrazí pomoci, což pro ně může být nebezpečnou akcí. Pokud přesto chceš závod absolvovat, najdi si někoho, kdo ho již dokončil a nech si od něj poradit.

Předchozí část

V CP4 jsem strávil pět a půl hodiny a nebyl to zrovna efektivně strávený čas. Rozvěsil jsem si věci u kamen, v hrnci s horkou vodou ohřál polévku v konzervě a snědl několik sucharů. Do svých zásob jídla jsem si sahat nechtěl – nevěděl jsem, jak dlouho půjdu přes hory a měl jsem strach, abych toho  měl dost. Postele byly obsazené a tak jsem se uchýlil na gauč. Tedy na půlku gauče – ta druhá byla promočená od vody, kapající ze stropu.  Snažil jsem se najít polohu, při které bych usnul. Když jsem měl nohy pokrčené, bolely mě kolena, natáhnout se tam však šlo velmi těžko. Bylo to velmi nepohodlné, ze zhruba tří hodin na gauči jsem mohl naspat jen tak asi devadesát minut. Během podvečera přišel Waltr a Dario, který se ptal Craiga, kolik stojí odsud letadlo. Netušil, že se neptá kvůli sobě, ale kvůli lyžaři Andreovi. Jelikož za mnou kromě Daria asi den žádný biker nebyl, napadlo mě, že pokud se nestane něco špatného, mohl bych dopadnout docela dobře. Spíše než myšlenkami na celkové pořadí jsem se ale zabýval myšlenkami na hory a mrazivou pustinu přede mnou.

Od Craiga, který mluvil přes satelitní telefon s Kathi (pořadatelka), jsem se dozvěděl, jaké jsou podmínky na trati přede mnou. Bill (druhý z pořadatelů) prý měl z druhé strany pohoří vyjet až na vrchol průsmyku Rainy Pass a sjet dolů asi desetkrát, takže by to měla být z průsmyku dolů dálnice. Craig mě upozornil, abych to bral s rezervou, ale já jsem tomu věřit chtěl. Chyba!

Doplnil jsem vodu, udělal jsem si ještě jeden Tang a horké instantní kakao a začal se strojit. Z brašny na kole jsem vyndal Tilak Stormku a přidělal ji na bagáž na řidítkách. Tušil jsem, že ji budu dnes v noci potřebovat. Dosud jsem šel/jel stále jen v silnějším vlněném spodním triku s dlouhým rukávem a Tilak Soft Shellku Ogre. Když se člověk hýbe a generuje teplo a zároveň v případě větší zátěže přebytečné teplo odvětrá, aby se nezpotil, dá se i ve velké zimě fungovat relativně nalehko.

Přesně v jedenáct večer jsem vyrazil směr mýtický a obvykle velmi náročný a nevyzpytatelný průsmyk Rainy Pass a zároveň do druhé, náročnější poloviny závodu. 55 km cesta do dalšího CP5 (Rohn – srub za horami) obnášela asi 20 km přiblížení se k ústí průsmyku, cestu nahoru do průsmyku a pak dlouhou cestu údolími ven z hor do vnitrozemí. Cesta byla zpočátku docela dobrá a až na pár krátkých úseků to šlo jet. Kolem jedné hodiny v noci jsem potkal něco, čeho jsem se od začátku závodu opravdu nemohl dočkat – stopy vlka. Stopy byly velké skoro jako dlaň ruky. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, bylo to, že stopy kolmo křižovaly naši cestu. Jde si po svém a my ho vůbec nezajímáme, řekl jsem si. Moc jsem se s čelovkou nerozhlížel, abych někde v dálce nezachytil odraz jeho očí.

Ajaj…

Cesta k horám stoupá z asi 600 m nad mořem do 800m v ústí průsmyku. Většina cesty tedy už byla nad hranicí lesa. Často jsem šel po rozlehlých pláních zastrugi, což jsou extrémně tvrdé a ostré rýhy a hřebeny přemrzlého sněhu, vzniklé větrnou erozí a přenášením a usazováním sněhu. Jet se v nich dalo jen místy, chůze pak byla také velmi náročná a kotníky namáhající. Pokud se cesta ztrácela, jedinou navigací byly dřevěné trojnožky s reflexními terčíky. Pod jednou z nich byly stopy po bivaku jednoho z běžců přede mnou.

Zastrugi – velmi náročný terén

Navigační tripod a místo bivaku jednoho z běžců

Ještě před horami se trochu vyjasnilo a tedy i ochladilo. Ústí průsmyku a hory vypadaly v měsíčním svitu majestátně, nepřístupně a trochu děsivě. Úzkým údolíčkem, obklopeným z obou stran příkrými úbočími, jsem se vydal nahoru do průsmyku. Cesta byla stále dobrá, ale už to bylo občas dost do kopce, tak jsem raději šetřil síly a kolo tlačil. I tak jsem podle stop dvou bikerů přede mnou jel o trochu rychleji než oni. Nedávalo mi to smysl – byli oba zkušenější a rychlejší – ale jelo se mi dobře, tak jsem to moc neřešil. Až později jsem se dozvěděl, že toho v tomto místě měli docela dost.

Cesta k ústí průsmyku

V horní části stoupání se najednou stopy rozdělovaly. Krátce jsem přemýšlel kam dál – nešlo se tu ztratit, spíše hrozilo, že bude jedna z cest špatná a budu se muset vracet. Vydal jsem se doprava  do prudkého kopce. Stopy se tam různě motaly a ubývalo jich, až jsem asi po pěti minutách škrábání se do kopce zjistil, že tudy ne. Přede mnou byly nepřekonatelné srázy a něco, co vypadalo jako suťové/lavinové pole. Otočil jsem se zpět a hledal, kudy se dostat na správnou cestu bez nutnosti sejít až k rozdvojení cest. Správnou cestu jsem zahlédl v údolíčku asi 15 m pod sebou. Prudký kamenný sráz však nevypadal moc bezpečně a střízlivě uvažující člověk by přímou cestu dolů okamžitě zavrhl. V mém stavu mi však zabralo několik dlouhých sekund, než jsem si uvědomil, jakou šílenost zvažuju a že těch pár ušetřených sil za to riziko nestojí. Až cestou zpět jsem většinu z těch stop “přečetl” a zjistil, že jsem nebyl zdaleka sám, kdo se vydal touto slepou odbočkou. Možná jsem ale byl jediný, kdo přehlédl a ignoroval dva kříže ve sněhu, kterými někdo podobně chybující přede mnou tuto cestu označil, aby ostatní varoval.

Po dalších 15 minutách jsem se ocitl nahoře v průsmyku. Stopy vedly ke srubu, který vypadal velmi zachovale, neměl však část střechy. Před srubem ležely sáně jednoho z běžců. Je nepsaným pravidlem tohoto závodu a vlastně i aljašské divočiny obecně, že když někoho potkáte, ověříte si, že je ten druhý ok a nepotřebuje pomoc. Čím nižší teplota a odlehlejší místo, tím spíše. Uvnitř srubu spal Frank, který,  jak jsem se později dozvěděl, se ve srubu pokoušel opravit rozbitou sněžnici a poté tam chvíli odpočíval.

Srub na vrcholu průsmyku Rainy Pass

Frank a jeho rozbitá sněžnice

Venku se mi po pár minutách udělalo špatně od žaludku. Bylo mi jasné, co to je – polévka zalitá několika kelímky pomerančového Tangu a teplého kakaa na přechozím CP – to nemohlo dopadnout dobře. Musel jsem si tam v nejvyšším místě trasy závodu v asi -25 odskočit kousek od cesty za křoví. Nic moc, ale nevolnost to vyřešilo.

Na vrcholu průsmyku Rainy Pass – nebo velmi blízko vrcholu…

Po chvíli – o půl sedmé ráno – jsem se dostal na vrchol průsmyku. Alespoň jsem si to tedy myslel, protože očekáváný rozcestník (foto ve dne zda a zde) jsem za tmy nikde neviděl. Udělal jsem si tedy alespoň fotku kola na sněhu (kdybych jich náhodou měl za ten týden málo) a čekal parádní sjezd dolů. Na vrcholu průsmyku bylo velmi málo umrzlého sněhu a dokonce z něj vykukovaly kameny, takže všechno (spolu s tím, co mi bylo řečeno na CP) nasvědčovalo perfektním podmínkám.  Bylo to ale úplně jinak. Přesně v okamžiku, kdy se to začalo svažovat a já se chystal nasednout na kolo, najednou přibylo sněhu a o jízdě nemohla být ani řeč. Byla to pro mě hrozná morální rána a úplně mě to během chvíle zlomilo – i fyzicky. Začal jsem se brodit hlubokým sněhem z kopce dolů a v podstatě ihned jsem dostal luxusní hlaďák. Bílé štíty hor vypadaly proti obloze před svítáním hrozivě a jako bych je slyšel říkat: chlape máme tě. Ve skutečnosti však bylo hrozivé ticho a ve mně z toho všeho byla mála dušička. Šinul jsem se dolů a v hlavě se mi nastartovala kalkulačka. Snažil jsem se vypočítat, za jak dlouho se touhle šnečí rychlostí dostanu z hor, jestli to bude ještě dnes a jestli mám dost jídla a sil. Do toho všeho mě začal dobíhat nedostatek spánku. Zpětně tyto okamžiky hodnotím jako jedny z nejhorších (o to nezapomenutelnějších!), ale mělo být ještě hůře.

Jen podle času u fotky vím, že utrpení trvalo asi hodinu. Bez varování jsem se najednou ocitnul na tvrdé cestě, po které šlo jet. Přeci jen jsem byl na druhé straně hor a přibližoval se vnitrozemí, kde je obvykle minimum sněhu a teploty o 20 stupňů nižší než před horami. Přesně o půl osmé jsem udělal první fotku a sedl na kolo. Cesta byla relativně dobrá, občas na ní nebyl skoro žádný sníh a koukala tráva a něco jako borůvčí. Nálada se mi s přibývajícím světlem trochu zlepšila, únava ale neustoupila. Ačkoliv to bylo mírně z kopce, jel jsem na nejlehčí převod a dost se motal. V jednom okamžiku jsem napůl usnul a napůl ztratil rovnováhu a lehnul si za jízdy do strany mimo cestu. Kousek od obličeje ze země čněl ostrý pahýl ulomeného keře (asi od skútru). To mě dost vyděsilo a zároveň perfektně probudilo.

Konečně lepší cesta

Cesta dolů z průsmyku

Cesta se postupně zlepšovala, až se mi to místy rozjelo tak, že jsem musel brzdit – paráda! Dál se vyjasňovalo a s tím i ochlazovalo. Moc jsem to nevnímal, až jsem se najednou uvědomil, že už mi je fakt zima. Rtuť teploměru ukazovala -30. Později jsem zjistil, že i když bylo ještě méně, rtuť nikdy více neklesala. Teploměr mi tedy dále sloužil jen ke kontrole, jestli je nad nebo pod -30. Oblékl jsem připravenou Stormku a pokračoval dál.

Ledový most

Posledních asi 10 km horami vede soutěskou Dalzell Gorge, kde cesta nespočetněkrát překračuje potok, který nezamrzá. Několikrát se přes vodu přejíždí po ledu, pod kterým je slyšet tekoucí voda. Na pár místech jsou od projížděčů trasy na skútrech postavené ledové mosty (vrstvením sněhu, větví, políváním vodou), jinde je vidět selhání původní trasy, probořený led či propadlý ledový most a nově natažená objízdná cesta. Často jsem se bál, že mě led nemůže unést, ale co unese skútr by mělo unést i mě. Přes nervy napnuté k prasknutí jsem zvládal fotit a vnímat tu mrazivou krásu místa, kde za rok projede jen pár lidí na skútru, pár bikerů a běžců a pak psí spřežení závodu Iditarod.

Soutěska Dalzell Gorge

Nespočet přechodů potoka

Po deváté jsem ze soutěsky vjel na řeku Tatina. Překonal jsem hory! Slezl jsem kola, udělal pár fotek a chvíli se jen tak rozhlížel po okolí. Byla tu ještě větší zima, na modrém ledu neležel žádný sníh a bylo neskutečné ticho. Trochu předčasně jsem se tam opájel tím, že jsem se dostal až sem. Do cíle bylo ještě hrozně daleko, ale to, že uvidím srub v Rohnu, bylo snem samo o sobě. Zima mi rozjímání přerušila a vydal jsem se do 5 km vzdáleného CP5. Cesta vedla po ledu zamrzlé řeky, kde byly jedinou stopou otisky pásu skútru v ledu. Po ledu jsem jel dost opatrně a kromě pár malých uklouznutí se mi povedlo nespadnout. Pak se cesta vyhoupla na břeh a vjel jsem do průseku lesa – letiště a po pár desítkách metrů jsem před desátou hodinou vjel do CP5 – Rohn.

Tatina River – jsem ve vnitrozemí na druhé straně hor

Cesta po řece do CP5

Čerstvý jako rybička

Letiště v Rohnu

Rohn je jeden srub, který je obydlen pár lidmi jen po dobu závodu psích spřežení a slouží pouze jako kontrolní bod – minulé roky i pro náš závod. Tento rok jsme do něj přístup neměli a byl zde pro nás postaven stan s kamny. To se nemusí zdát jako moc, ale -5 ve stanu je oproti -30 venku opravdu velký luxus!

Srub v CP5 / Rohn

Náš stan

Uvnitř jsem potkal dobrovolníky Roba a OE, kteří to tam šéfovali. Ve stanu byla kamna, trocha zásob jídla a prostor na spaní – to bylo 20 cm sněhu, na kterém byly zelené smrkové větve. Rob mě seznámil s pravidly: pokud se stan zaplní, první co přišli, odcházejí spát ven. Naštěstí jsem tu byl sám – všichni, co sem dorazili přede mnou, už zase pokračovali dál. Dostal jsem opět polévku v konzervě a venku jsem si z hromady balíčků vyhrabal ten svůj. Balíčků tam bylo po málu, protože v závodě už pokračovala méně než polovina závodníků. Balíčky závodníků, kteří v závodě dále nepokračují, jsou automaticky k dispozici ostatním. Zatímco se Rob a OE bavili komentováním toho, co za poklady v balíčcích našli, já jsem si z krabice zbytků vylovil velkou tubu Pringles – nic podobného jsem ve svém neměl a jejich slaná chuť byla po tom všem sladkém prostě úžasná!

Otázkou bylo co dál. Čekalo mě 160 km pustinou do eskymácké vesničky Nikolai. Někde za půlkou tohoto úseku měl být nouzový srub pro přespání, kousek před ním pak Bison camp – pár stanů sloužících v sezóně lovcům bizonů – o jeho stavu však nebyly žádné zprávy. Nechtělo se mi na tento úsek vyrážet na noc a bylo mi jasné, že to nedám na jeden zátah. Rozhodl jsem se tedy opět pro jen velmi krátký odpočinek a cestu během dne dál s tím, že uvidím, jak to půjde a kam se dostanu. Roba jsem požádal o probuzení za hodinu a půl a usnul jako špalek.

Půl hodiny po poledni se budím a připravuji se k odchodu. Do stanu mezitím dorazili další tři závodníci – běžci Frank (předtím spící nahoře v průsmyku ve srubu), Anne a někdo další. Všichni se chystali k delšímu odpočinku. Já jsem udělal další změnu v oblečení: pod spodní triko jsem navíc oblékl vestu z VB (vapor barrier) – materiálu, který od těla k dalším vrstvám nepropustí žádnou vlhkost a teplo a nedochází tak k provlhnutí a zhoršení termoizolačních vlastností všech dalších vrstev.

Uvnitř stanu – Anne uléhá k odpočinku, vzadu moje hromada věcí před zabalením a odchodem

Kamna a kuchyň uvnitř stanu

Pokouším se ujet z Rohnu se zavřenýma očima

Michael (pilot) se ujistil, že mám GPS souřadnice nouzového srubu 85 km daleko, udělal mi fotku a ve čtvrt na dvě opouštím Rohn vstříc té pustině. Po pár kilometrech po zamrzlé řece a modrém ledu vjíždím do lesa. Cesta je stále dobrá, ale v kopcích cítím, že na tom nejsem fyzicky úplně dobře. Přesto si stále v hlavě živím nereálný plán: jet až do Nikolai v jednom kuse. Spodní VB vrstva fungovala úžasně a opět jsem mohl odložit vrchní bundu. Kochal jsem se okolní přírodou – vysokými horami a zvláštně krásnou pustinou. Ohromné části lesa zde zničily lesní požáry a i když se tak stalo před desítkami let, velmi krátké vegetační období dává zeleni jen malou šanci se sebrat. Jedno z nejznámějších míst – příhodně nazvané Burn – je více než deset kilometrů táhnoucí se spáleniště, které má svou nepopsatelnou atmosféru. Tato krajina prý často u vyčerpaných a nevyspalých závodníků podněcuje halucinace.

Opouštím Rohn, do dalšího CP6 je to 160 km daleko

Pohled zpět na Rohn a v noci překonané pohoří Alaska Range

V pozadí hora Egypt mountain, kolem které trasa prochází

Na vrcholu jednoho z kopečků, opět pohled zpět na hory

Do cesty se mi postavilo několik opravdu prudkých kopců. Jeden z nich jsem stěží vytlačil, krůček po krůčku, opět za vydatné pomoci brzd. Adrenalinovou záležitostí bylo zdolání asi 100 m ledového svahu – Post  River Glacier. Nejedná se o ledovec, ale potok, který zamrzá tak, že celý svah pokryje ledem. Četl jsem historky, jak si závodníci přidělávali pedály na podrážky, aby se nahoru vyškrábali. Hřeby v mých botách to měly bezpečně řešit. Až na místě jsem zjistil, že mě hřeby na ledě udrží jen tak tak a že se v případě uklouznutí rozhodně nezastavím dříve než dole. Škrábal jsem se tedy nahoru podél ledu dokud to šlo, pak jsem kolo položil na led, a pedál tak fungoval jako kotva. To, že byla pod ledem slyšet tekoucí voda, mi na pohodě nijak nepřidávalo.

Brutální stojka, kterou jsem lezl nahoru asi pět minut

Ledový svah Post  River Glacier

Kolo – moje kotva bránící uklouznutí na hladkém ledu

Po chvíli jsem opět narazil na stopy vlka. Tentokrát však vlka lidé velmi zajímali. Jeho stopy několik dlouhých kilometrů následovaly stopy 4 závodníků přede mnou. Občas zmizely mimo cestu, pak se ale po chvíli opět vrátily. Snažil jsem se nemyslet na to, jestli mám za sebou také nějakého zvědavce, ale moc mi to nešlo.

Přestává sranda…

Burn – spáleniště

Pozdě odpoledne jsem potkal druhého běžce v pořadí – Geoff Roes. Zrovna byl skloněn nad potokem a nabíral si vodu. Dost jsem ho vyděsil. Chvíli po něm jsem potkal i prvního běžce – Tima Hewitta – kterého jsem na sebe pro jistotu už z dálky upozorňoval. Oba vypadali dost unaveně a shodně plánovali jít dokud budou moci a pak někde bivakovat.

Tim Hewitt

Pohled zpět na pohoří Alaska Range

Se soumrakem po šesté hodině to začalo jít všechno z kopce. Sníh se změnil v přemrzlou krupici a přestávalo jít jet. Dalších 15 km cesty bylo zvlněných malými kopečky. Do kopce jsem je všechny tlačil, z kopce většinou jel, pokud byla náhodou kousek rovina, tak jsem také tlačil. Někdo ze závodníků prý kopečky spočítal – bylo jich 50. Začínal jsem být strašně unaven, sotva jsem pletl nohama a myslel jen na Bison camp. Cesta byla čím dál užší a sevřená mezi nízké stromy a keře. Všude na cestě i mimo ní byla spousta losích stop, a to i přes stopy dvou bikerů přede mnou. Začínal jsem losy vidět za každým stromem a zatáčkou. Párkrát jsem si s nimi v duchu a pak i nahlas povídal – samozřejmě anglicky, aby mi rozuměli. Říkal jsem jim, že jsem nikdy losí maso nejedl (lež!) a že ačkoliv je zrovna moc rád nemám, nic jim neudělám a vůbec si mě nemusí všímat.  Ve stavu v jakém jsem byl, jsem se nad svým chováním vůbec nepozastavoval – což dobře vypovídá, jak jsem na tom byl. Myšlenky jsem měl všelijaké a vybavilo se mi to, co se říká o tomto závodu: když to budeš chtít vzdát, většinou nebudeš mít jak a stejně budeš muset pokrčovat. Jak pravdivé.

Peklo padesáti a jednoho kopce, na pár hodin poslední fotka, kterou jsem měl sílu udělat

Po sjezdu z posledního kopečku jsem o půl deváté – tedy již téměř za tmy – konečně dorazil k Bison campu. Nečekalo mě zde nic než polorozpadlé velké stany bez jakýchkoliv stop k nim vedoucím. Odmítal jsem realitu jen tak přijmout a brodil se hlubokým sněhem k prvnímu stanu, abych se přesvědčil zblízka. Nedalo se nic dělat a já vyrazil dál, směr nouzový srub, který měl být podle GPS 12 km daleko. Věci šly z kopce ještě více. Počítal jsem, že pokud budu muset tlačit, bude mi to trvat asi 3 hodiny a nebyl jsem si jistý, jestli to bez odpočinku zvládnu. Komfort srubu byl však velkým lákadlem. Už za hluboké tmy mi zablikala čelovka – varování před vybitím baterií. S paranoidní představou všech těch vlků a losů, kteří mě sledovali a šli pár desítek metrů za mnou, se mi nechtělo zastavovat, vytahovat zpod oblečení baterie a měnit je za nové. Raději jsem čelovku přepnul do úsporného režimu a na hlavu nasadil druhou malou, záložní. Cesta se trochu vylepšila a většinou šlo jet, náladu mi to však vůbec nezvedlo. Začal jsem vzpomínat na Verču a začal jí nahlas říkat to, co jsem jí říkal před závodem – že nemusí mít strach a že se jí v pořádku vrátím. Pokaždé mě to dohnalo k slzám.

Netuším, jak dlouhá doba uplynula, než jsem u cesty zahlédl ceduli Shelter Cabin 0.9 mi. Věděl jsem, že je srub kvůli bažinám postaven 1.5 km mimo cestu Iditarod trail. Proto jsem očekával vyjetou cestu rovně a z ní odbočku doprava ke srubu. Stopy bikerů a jednoho skútru, který tu jako jediný před závodem projel, však vedly doprava. To, co by člověku došlo během zlomku sekundu, jsem tam v tom svém stavu promýšlel pár minut. Měl jsem strach, že ani skútr ani bikeři ke srubu nejeli a pokoušel jsem se tam najít odbočku. Ve skutečnosti nebyla přímá cesta vyjetá vůbec a všechny stopy vedli ke srubu. Pamatuji si, že jsem si ceduli vyfotil, abych měl důkaz, kdybych po chvíli nevěděl, zda tam opravdu byla. Uf.

Cedule u odbočky ke srubu Bear Creek, pro jistotu si ji fotím

Po pár minutách jsem dojel ke srubu Bear Creek, u kterého byla opřená kola Peta a Phila. Bylo půl jedenácté, když  jsem vstoupil do vytopeného srubu, kde již oba spali. Zcela nesmyslně jsem jednoho z nich probudil, abych se dozvěděl, že tu jsou asi hodinu. To znamenalo, že jsem byl na posledním úseku minimálně o 4 hodiny rychlejší. Vůbec jsem to nechápal, ale nijak to nezměnilo můj plán se tady pořádně vyspat. Pokračovat dál v tomhle stavu bez řádného odpočinku by nebylo moc rozumné. Na vařiči jsem si uvařil Vitana kuřecí vývar do hrníčku a několikrát zkontrolovat uzávěr vařiče, abych nás tu v noci neotrávil. Rozvěsil jsem věci u kamen, přiložil do kamen, nastavil si budík na pátou a na horní palandě okamžitě usnul.

Srub Bear Creek

Pokračování příště… další trápení, opravdu ještě větší zima a velké finále…

Předchozí část / Další část