Archive for category: Iditarod 2012

Asi ve dvě v noci mě vzbudili odcházející Pete a Phil. Nezmohl jsem se na žádnou reakci – ani jsem to však neměl v plánu. Tělo si říkalo o trochu více spánku, než uplynulou hodinu a půl. Budík v pět jsem vůbec neslyšel a probudil se až ve čtvrt na osm. To kolik bylo hodin, mě vyděsilo – měl jsem takový ten pocit, jaký člověk má, když zaspí něco důležitého. Tomu jsem se vzápětí v duchu pousmál – bylo dost absurdní stresovat se zaspáním uprostřed té pustiny, která mě obklopovala. Dalším šokem byla zima ve srubu. Ačkoliv prý Pete a Phil před odchodem kamna naložili dřevem, brzy to v nich dohořelo a teplota uvnitř srubu se začala nevyhnutelně srovnávat s venkovními asi -25. Smutně jsem se ze spacáku, kde jsem byl jen ve spodním prádle, koukal na moje věci rozvěšené po srubu. Nebylo to příjemné vstávání, jelikož bylo ve srubu pod nulou (voda v camelbaku začala zamrzat).

Uvnitř srubu ráno po probuzení

V osm jsem vyrazil na zbývající úsek cesty do eskymácké vesničky Nikolai. Zbývalo mi asi 55 km, takže kalkulačka v mojí hlavě vypočítala, že i kdybych měl jít pěšky, do noci tam budu. Za denního světla jsem si měl šanci prohlédnout, jak to tu vlastně vypadá. Aljašská tajga s pár nízkými stromy, nízkými keři a z pár centimetrů sněhu vyčnívajícími stvoly suché trávy – celé to vypadalo při vycházejícím slunci krásně i smutně zároveň. Měl jsem štěstí, že nefoukalo – tento úsek je téměř celý úplně bez ochrany před větrem a pokud zde fouká, bývá to tu často peklo na zemi.

Aljašská tajga – naštěstí nefoukalo

Ze stop ve sněhu jsem vyčetl, že se přede mne v noci opět dostali první dva běžci – Geoff a Tim, kteří spali jen krátce někde u cesty. Vypadalo to, že byla cesta ujetá jen jedním skútrem se sáněmi, které po sobě zanechaly tři vyjeté – jakoby široké běžkařské – stopy. Po nich se pak prošli Pete a Phil a první dva běžci. Podle stop Pete i Phil kola skoro stále tlačili. Později jsem se od nich dozvěděl, že v těch třech vyjetých stopách, které za sebou nechal skútr se sáněmi, šlo jet jen s velkou námahou a velkou část cesty tedy opravdu tlačili. Pokusil jsem se jet a překvapivě to docela šlo. Kvalitě cesty asi trochu pomohly sáně těch dvou běžců přede mnou. Bylo to však dost náročné – neustálé balancování a snaha udržet se v té správné stopě byly velmi namáhavé a vyčerpávající. Bylo to jak intervaly – 200 až 500 m dřiny a pak zastavit, napít se, medvídek nebo kousek čokolády jako odměna a za minutu znova další interval. Byl jsem si vědom, že se tímhle způsobem vyčerpávám více než bych měl, ale cokoliv bylo lepší než muset kolo tlačit! Navíc se cesta postupně lepšila, intervaly se prodlužovaly a byl jsem schopný jet třeba i kilometr v kuse.

Před jedenáctou jsem došel k velké očekávané atrakci – můstku přes potok Sullivan Creek. Asi desetimetrová kovová lávka přes potok tu působí jako zjevení z jiného světa. Potok nikdy nezamrzá a na lávce je k zábradlí na šňůře uvázaná plechovka, pomocí které lze z potoku nabrat vodu. To jsem samozřejmě nemohl nevyužít. Musel jsem sundat rukavice (abych si je nenamočil) a bundu (abych se dostal ke camelbaku) a teprve pak jsem zjistil, že mám vak s vodou téměř plný. Asi jsem s ní včera dost šetřil. Celá akce doplňování vody tedy skončila tristně: doplněn asi půl litr vody, ztracených 15 minut, zmrzlé ruce, zmrzlý já a politý batoh. Paráda. Příště to tu budu muset udělat trochu lépe!

Můstek přes potok Sullivan Creek

Několik následujících hodin jsem postupoval po téhle asi 35 km dlouhé rovince a s výjimkou několika jezer, kde byla stopa zavátá, šlo téměř stále jet – tedy tím mým intervalovým způsobem. Vzdálenost jsem překonal za 6.5 hodiny (včetně doplňování vody z potoka), takže to zase takový fofr nebyl. Monotónost narušili tři události. Nízký přelet místního bush pilota Michaela byl asi tím největším překvapením. Dále jsem dojel běžce a dostal se tak za první dva bikery. A do třetice – malou komplikací byly suchem a mrazem podrážděné oči, na což jsem byl připraven a kapky do očí to hravě vyřešily.

Ruina srubu u Salmon River, zatáčka doprava směrem k Nikolai

U ruiny srubu u Salmon River trasa prudce zahnula doprava směrem k Nikolai, vzdáleném asi 19 km. Bylo půl třetí a já měl výbornou náladu – do Nikolai to byl kousek, šlo jet (pomalu a s námahou ale přeci) a svítilo sluníčko. Na pár místech byly ve sněhu vedle cesty otisky bikerů přede mnou, když si několikrát ustlali po pádu do strany. Ať už se jednalo o usnutí za jízdy, nebo problém s vyšlápnutím, pokaždé mě tyhle “stopy unavených cestovatelů” trochu rozesmály a pomáhaly mi zůstat bdělý. Přemýšlel jsem, jak asi daleko přede mnou jsou…

Tady si někdo ustlal

Cesta kousek před Nikolai

Příjezd do Nikolai byl trochu civilizačním šokem. Široká cesta, něco jako skládka u cesty, sloupy el. vedení a pak první domy. Byl jsem z toho trochu paf a snažil se ve změti skútrových stop následovat ty Peta a Phila, protože jsem měl jen velmi hrubou představu, kde je CP6 – dům eskymáků Nicka a Olene Petrusků. Po projetí vesničky jsem se přece jen ztratil a správným směrem mě poslal až eskymák projíždějící na skútru. Dům je téměř kilometr za vesnicí, takže se nejednou stalo, že nováčci, co přijeli v noci a neměli se koho zeptat na cestu, strávili noc venku nebo v místní kapličce a do CP dorazili až ráno. Do domu Petrusků jsem dorazil o půl šesté.

Příjezd do Nikolai

Hned ve dveřích jsem se seznámil s Billem, jedním z dvojice pořadatelů, a pak s našimi hostiteli – Nickem a Olene. Vzápětí jsem byl přesunut ke stolu a porci úžasných špaget. Od Peta a Phila, kteří dojídali, jsem se dozvěděl, že sem dorazili necelou půlhodinu přede mnou! To jsem vůbec nechápal – jak mi mohl poslední úsek od srubu sem trvat 7 a půl hodiny a jim 15 hodin? Nechápal to ani šestinásobný vítěz Pete a to co jsem mu řekl “už jsem fakt nechtěl dál tlačit, tak jsem se trochu trápil a jel” – ho moc neuklidnilo. Během jídla jsem zaslechl, jak se baví s Billem o tom, že odtud do cíle v McGrath nás čeká parádní cesta (Bill tam odsud právě přijel a mířil do Rohnu, kde se chystal pomáhat závodu psů) a že je letos možno jet někde nějakou zkratkou.

Začal jsem přemýšlet co dál. Zcela upřímně poslední na co jsem myslel bylo závodění. Pete si určitě nechtěl nechat vzít šesté vítězství, a Phil měl na to mu to znepříjemnit. Já jsem věděl, že je za mnou další biker asi o jeden den, a chtěl jsem si tedy jen dojet do cíle pro třetí flek, což byl pro mě výsledek z říše snů. Po závodě jsem o tom hodně přemýšlel a napadalo mě, co by se stalo, kdybych neměl ze soupeřů takový respekt, ale kdyby se nepočítá a hlavně noc, která nás čekala, příliš prostoru pro riskování nenabízela.

Jediné co mi mohlo překazit můj finiš a čeho jsem se chtěl vyvarovat, byla nějaká hloupá chyba při navigaci a zabloudění. Ať už při vyjetí z vesnice a najetí na správnou cestu, tak kdekoliv během posledního úseku. Přeci jen už to byla cesta mezi dvěma vesnicemi a na takových se mohou vyskytovat zkratky, odbočky a další záludnosti. Plánoval jsem tedy jít si na chvíli odpočinout a pak vyrazit s Petem a Philem a držet se jich než začnou závodit a já nutně odpadnu a pak nějak dojet po jejich stopách. Poprosil jsem domácí o budíček až budou vstávat Pete a Phil a šel jsem do vedlejšího pokoje spát.

Během asi hodiny a půl strávené v posteli jsem naspal necelou hodinu. Často jsem se budil a zase upadal do polospánku. V jednom okamžiku jsem zaslechl jak se baví Pete s dorazivšími běžci a říká jim o tom, jak jsem tady byl rychle a že taky můžu klidně být v ČR nějaký mistr. V duchu jsem se tomu smál, ale to, že Pete sedící v kuchyni u stolu znamená, že musím také vstávat, mi v tom polospánku nedošlo. Po nějaké době jsem nakonec sám vstal a ve dveřích pak potkal Nicka jak mě jde vzbudit. Vešel jsem do kuchyně a zjistil jsem, že Pete je už fuč. Phil tam ještě byl, trochu bojoval s oteklýma nohama a po závodě zmínil, že chtěl vyjet dříve než vstanu. Zeptal jsem se ho, jestli mu nebude vadit, že vyjedu s ním, na což opáčil: OK, vyjedeme spolu a pak si zazávodíme.

Kontrola oblepených nohou před posledním úsekem z Nikolai do McGrath

Krátce po deváté jsme spolu vyrazili na posledních 50 mil. Poslední úsek jsem vnímal tak trochu jako formální dojetí závodu, kde už se nikdy nic zásadního neděje. Opět jsem však trochu podlehl tomu, že je to už jen 50 – takže kousek. Míle nejsou kilometry a 80 km na sněhu je pořádná dávka. Phil vyrazil s maskou na obličeji, což mě trochu překvapilo. Vzápětí si moje notně zpomalená hlava uvědomila, že u Petrusků doma byla řeč o velmi chladné noci. A když eskymák řekne velmi chladná, znamená to, že nebude okolo -30. Hned po vjetí na řeku, kde se drží studený vzduch, jsme dostali studenou ránu. Rtuť na mém malém teploměru klesla na jeho minimum – tedy -30, Phil říkal, že je tak -35 a bude hůř. A opravdu bylo od toho okamžiku po všech směrech jen hůř…

Začala nám být oběma zima. Phil často slézal z kola a zahříval nohy chůzí, já jsem zase musel záhy vyndat a nasadit masku. Několikrát jsem musel zastavit a doupravovat výstroj. Phil to často využíval k chůzi, a pokud se mi vzdálil na víc než tak sto metrů, začínal se otáčet a poté co jsem ho dojel se pak ptal, jestli je vše ok. Přestávala to být sranda. Phil měl nášlapy a tuším zimní tretry Lake a nedařilo se mu udržet nohy zahřáté. Po chvíli zastavil a řekl mi, že si musí dát do bot warmers (hřejivé sáčky – po roztrhnutí obalu se spustí chemická reakci a na 6-10 hodin topí okolo 60 stupňů – poslední pomoc, když selžou ostatní způsoby jak zahřát prsty na nohou a rukou). Nastartoval dva sáčky, chvíli čekal, než se rozjedou, a pak si je začal dávat do bot pod prsty. To už jsem si začal uvědomovat, že i mě v mém brutálním mrazuvzdorném systému obutí začínají prsty na nohou mrznout. Navíc jsem měl na nohou – tak jako celý závod doposud – jen jedny lehce zateplené neprodyšné ponožky z VB (vapor barrier) materiálu. Myslelo mi to ale hodně pomalu a tak jsem tam na Phila jen tak koukal, čekal a naivně doufal, že to tak hrozné nebude. Teplota však stále klesala a po pár minutách jízdy bylo jasné, že i já musím nohy pořešit. Rozhodl jsem se také pro hřejivé sáčky, jelikož jsem si nebyl jistý, že by tomu ponožky navíc zásadně pomohly a nemusel to pak za chvíli řešit znovu. Během zouvání a manipulace se sáčky jsem se nevyhnul sundávání rukavic, což bylo velmi nepříjemné. Nastartoval jsem proto do zálohy i další dva sáčky – pro případ, že budu muset v průběhu noci něco řešit bez rukavic a nedokážu už prsty sám zahřát.

Cesta byla na řece i mimo ní perfektně ujetá a ztvrdlá, takže jsme docela frčeli – trochu přes 10 km/h, což vzhledem k zimě a našemu stavu nebylo špatné. Sám bych jel asi volněji, ale Phil za to docela tahal, a jelikož mě bylo líp ve dvou, snažil jsem ho uviset. Moc chytré to nebylo, protože jsem se začal dost potit a přes rukávy neprodyšné vesty se do dalších vrstev oblečení dostávalo dost vlhkosti. Začínal jsem cítit, jak mi začínají vrstvy oblečení trochu namrzat, což rozhodně nebylo dobré. Také jsem v tom tempu jedl a pil o dost méně, než kdybych jel sám svým tempem a měl na to čas. Ani to nebylo dobré.

Brzy po vyjetí z vesnice Nikolai jsme zahlédli v dálce červené světlo – rádiovou věž ve vesnici McGrath, cíli závodu. To červené světlo mělo nepopsatelnou sílu. Bylo to jako světlo na konci tunelu, konec té hrozné zimy a únavy, cíl, jídlo, postel, spánek… Teplo, které na tu dálku vyzařovalo, mě však moc nehřálo. Závodili – pokud se tomu tak dá říci – jsme tam s Philem a teplota dál klesala. Na rukou jsem (kromě vatových návleku na řidítkách) měl jen fleecové rukavice, což během všech předchozích dnů závodu v pohodě stačilo. Teď se mi však do prstů začala dávat nepříjemná zima a tak jsem sáčky nejdříve držel v dlaních proti řidítkům a pak si je dal přímo do rukavic. Celá situace s tou zimou mi dost zaměstnávala hlavu, takže bych – nebýt Philova upozornění – zmeškal naprosto úžasnou zelenou polární záři. Zmohl jsem se jen na jednu rozmazanou fotku a moc si tu nádheru v tom okamžiku neužil. Nabýt té záře, asi bych ani neměl z poslední noci žádnou fotku.

Polarní záře kousek za Nikolai

Někdy kolem 2 hodiny ranní, tedy asi 5 hodin po vyjetí, na nás oba plíživě přišla krize. Vzájemná komunikace v maskách nebyla úplně jednoduchá, a často jsme si nerozuměli a museli slova opakovat. Když mi Phil říkal, že musí být okolo -45, nechal jsem si to opakovat raději vícekrát. Phil vypadal dost zmrzle, najednou zastavil a začal si strojit dost teple vypadající kalhoty a říkal mi, že je ještě nikdy během 4 předchozích Iditarodů nemusel obléci. To mě opravdu hrozně vyděsilo – Phil, který žije v Nome (cíl 1000 mílového Iditarodu) a v podobných podmínkách normálně trénuje – tuhle zimu přestává zvládat? Co mám pak dělat já? Co bude dál, jak tahle noc dopadne? Já jsem na tom nebyl o nic lépe – spíš jsem na tom byl hůře. Zima na prsty na nohou, strašná zima na prsty na rukou, celkově jsem začínal prochládat a do toho se rozjížděl kvalitní hlaďák. Ideální, když se člověk potřebujete zahřát pohybem! Zcela nesmyslně se mi nechtělo lézt do brašny pod sedlem a vyndat péřovku a brutální palčáky – stále jsem si říkal, že to nemá cenu a že to zvládnu takhle jak jsem. Byli jsme vzdušnou čarou asi 30 km od cíle, reálná vzdálenost se však těžko odhadovala.

To, co se dělo následující tři hodiny bylo bez přehánění jedním z nejsilnějších zážitků mého života. Pohybovali jsme se vpřed, ale jen velmi pomalu a s vypětím všech sil. Většinu i velmi malých kopečků jsem slézal z kola a šel. Měl jsem pocit, že jakmile vystoupáme pár metrů výše od řeky, cítím jak se o pár stupňů otepluje. Návrat na řeku byl však pak vždy jako rána kladivem. Prsty už jsem dávno neměl strčené v prstech rukavic, ale sevřené v pěst a svírající hřejivé sáčky, Jelikož mi ale takhle omrzaly palce a malíkové hrany, neustále jsem sáčky v rukavicích přemísťoval, jak bylo potřeba, i po pár sekundách. Dlouhé desítky minut to byla činnost, která mou hlavu zaměstnávala téměř na sto procent. (Fakt nevím, proč jsem si radši nevzal ty palčáky!) Dech a pot na mě namrzal a bylo čím dál komplikovanější se dostávat pod bundu pro pití. Při jednom z pokusů rozepnout zip mrazem prasknul plastový taháček na zipu. Po chvíli zip opět zamrzl a bez taháčku to znamenalo, že už se do cíle nenapiju. Postupovali jsme vpřed čím dál pomaleji a se spoustou krátkých zastávek. Philovi se špatně vystupovalo z jednoho pedálu a často se tedy kácel do strany na zem. A to červené světlo, které bylo skoro stále v dohledu, se vůbec nepřibližovalo!

Po stopách Peta a Billova skútru jsme odbočili z řeky na zkratku, která nás měla dovést k nějakému dolu a pak k silnici do vesnice. Cesta to byla trochu méně ujetá, takže to naše vrávorání nijak neusnadnila. Běžec Geoff, který tudy šel pár hodin po nás, to popsal jako stopy z posledních sil bojujících cestovatelů – spousta zastávek, spousta stop vedle kol na místech, která vypadala perfektně jetelně, a otisky těl ve sněhu. Celou tu dobu jsem myslel jen na to, jestli bude ještě hůř, a jestli to prostě a jednoduše dám! Nevím, jestli překvapivě nebo ne mi ty myšlenky vůbec nedovolily podléhat hrozné únavě na rozdíl od Phila, který párkrát snad i za pohybu usnul. Bylo to opravdu ne na hraně, ale za hranou.

Po nekonečném trápení jsme před šestou ranní uviděli relativně blízko nás jasné světlo. Trvalo nám asi 15 minut, než jsme se dostali blíže a poznali v něm osvětlení dolu, který jel nonstop. Po dalších pár minutách jsme se podél plotu dostali na silnici a vjezd do areálu dolu. Byl jsem z toho dost v šoku – plot, stožáry s osvětlením, asfaltka (pokrytá ledem) – bylo to najednou trochu moc civilizace. A pak kolem nás projelo obrovské nákladní auto. Moje oči pátraly v kabině po řidiči – asi abych se ujistil, že tu nejsme sami. Dle pohledu byl řidič ještě v trochu větším šoku než já.

Čekalo nás posledních 12 mil / 20 km po silnici do cíle. Přítomnost civilizace se mi pokoušela zvednout náladu, ale strašná únava a zima byly proti. Normálně bych se asi radoval, že už to je jen kousek a nic nehrozí. Byl jsem ale úplně na dně a stále přemýšlel, jestli to dojedu. Konečně jsem se však přiměl vyndat péřovku Sir Joseph a palčáky, které jsem narval do návleků na řidítkách. Plná pusa skittles mi trochu zlepšila náladu a dodala energii. Vyrazili jsme, ale po pár metrech jsem zjistil, že to na takhle upuštěných pneu nedojedu, a dopumpoval jsem. Přiustrojen jsem se během chvíle trochu zahřál, ale začali jsme s Philem se svítáním oba usínat za jízdy. Několikrát jsme málem nabourali do sněhových bariér u silnice. Dva opilci na výletě. Po silnici jezdila v pravidelných asi 15 minutových intervalech v obou směrech nákladní auta. Ačkoliv se nám vyhýbala jak mohla, ty přijíždějící zezadu jsme s hlavami zabalenými v několika kapucích často neslyšeli a bylo to dost nebezpečné. Jednou jsem v polospánku před jedním hodil trochu myšku, což mě dost probudilo. Říkal jsem si: “To by bylo fakt blbý, dojet Iditarod a pak se nechat přejet náklaďákem kousek od cíle!”. Byl jsem však v takovém stavu, že ačkoliv jsem si pořád říkal “”Nesmíš spát, přejede tě auto!“, nijak to nepomáhalo a usínal jsem za jízdy dál.

Stále jsem přemýšlel jestli to dojedu a marně jsem hledal poslední zbytky sil. 20 km je normálně opravdu kousek, ale mílové ukazatele vůbec neubíhaly a jel jsem snad už jen silou vůle. Celé to po chvíli zachránil Phil. V rámci boje s usínáním se se mnou začal bavit. Bavili jsme se o tom co děláme, kde žijeme a tak podobně. Přes masky to byla náročná a komplikovaná debata, ale účel splnila perfektně a mílové ukazatele začaly ubíhat tak, že jsem i některé minul. Prostě je to jen o hlavě. Dokonce se mi i posledních asi 5 mil jelo o trochu lépe. Celou dobu jsem si co chvíli kontroloval nos, který mi trochu namrzal a já měl strach, aby mi teď na úplném konci neomrzl. Někde mezi ukazatelem 1 a 2 mil byla do sněhu u silnice zaražena cedule z kartónu s nápisem U sport, 2 m / 3.2 km, kde jsem Phila vyfotil.

Phil – 2 míle do cíle!

Za pár minut se začaly objevovat první domečky – vesnice McGrath. Věděl jsem, že je cíl v domě Petera a Tracy, a spoléhal jsem na Phila, že ví kde dům je. Až později jsem si uvědomil, že má McGrath asi 350 obyvatel a pár silnic, které kromě té, po které jsme přijeli, nikam za město nevedou. Bylo tedy absurdní bát se, že se tam ztratíme. Na jedné z prvních odboček jsem však měl dojem, že Phil váhá kam jet, což mě málem zlomilo. Měl jsem sil jen na dojetí – představa, že tu někde budeme půl hodiny bloudit, mě vyděsila. Přeci jen bylo stále pod -40. Phil jel však najisto a pár minut po osmé jsme zajeli k domu Petera a Tracy. Místní pilot Michael nám na schodech domu natočil krátké video.

Cíl závodu – dům Petera a Tracy (foceno druhý den po závodu, když jsem na to sebral síly)

Cílová fotografie – Phil a já

Vešli jsme dovnitř a bylo po všem – cíl! 6 dnů 18 hodin 8 minut, druhé místo spolu s Philem. Pete dorazil o tři hodiny dříve, vyhrál tak pošesté a už spal. Měl strach, že ho dojedeme, tak to jel v jiném tempu než my – rozhodně na silnici, kde nám posledních 20 km trvalo více než dvě hodiny.

Peter a Tracy jsou úžasní hostitelé a během snídaně (vyhlášené Peterovy lívance) mi pomalu začalo docházet, co se stalo. Jsem tu! Dokázal jsem to! Phil musel být další den v práci, takže stihl jen rychlou snídani, sprchu a – což jsem vůbec nechápal, jak mohl dokázat – vyšel ven do mrazu, sedl na kolo a odjel na letiště. Já jsem šel spát a probudil se až někdy večer a v obýváku potkal Geoffa a Tima – prvního a druhého běžce v cíli.

Pohled na teploměr od snídaně – už se oteplilo skoro na -40

Peterovy vyhlášené lívance – kdo nebyl u Petera doma, nezažil co je to pohostinnost!

Velké díky patří Peterovi a Tracy za možnost pobýt v cíli tři dny a potkat tak všechny další závodníky, kterým se povedlo závod letos dokončit, a slyšet jejich zážitky a příběhy, které se často velmi lišily od těch mých. Do cíle se dostalo ze 47 startujících jen 18 (8 bikerů a 10 běžců – výsledky), což znamená nejnižší procento v historii závodu. Současně byl čas vítěze závodu díky obtížným podmínkám historicky nejdelší. Poslední letošní nej se týká dlouhé trasy na 1000 mil, na kterou se opět poprvé v historii závodu nikdo z McGrath nevypravil.

Trvalo mi několik dalších dnů, ale vlastně spíše týdnů to celé strávit a utřídit si zážitky. Bez nejmenších pochyb to bylo největší dobrodružství, které jsem zažil. Daleko to překonalo očekávání, se kterými jsem do toho šel!

Rád bych poděkoval pořadatelům (Bill & Kathi) za to, jaký úžasný závod organizují. Velký dík patří všem hostitelům a podporovatelům závodu a také všem závodníkům, kteří jsou ohromnou inspirací. Velké díky patří všem, co mi doma drželi palce a partnerům, jejichž podpory si velice vážím. Díky i Honzovi Kopkovi za inspiraci a zkušenosti, které jsem se od něj měl šanci naučit. V první řadě chci však poděkovat všem blízkým a hlavně Verče, která má pochopení jednak pro tuto šílenost, ale i pro náročnou přípravu, která akci předchází!

Aktuálně
V cíli závodu jsem si nijak nedovedl představit, že bych pokračoval dál do Nome. Nicméně pohled do startovní listiny Iditarod Trail Invitational 2014 napoví, že je všechno jinak.

Varování
Letošní ročník závodu se neobešel bez hledání ztracených závodníků a vážných omrzlin, končících amputací.
Pro zajímavost zde volně překládám slova Beata – účastníka závodu: Účast v tomto závodě dobře zvaž. Člověk, který není perfektně připraven, si může ublížit. Schopnost rychle a inteligentně reagovat v těch nejhorších podmínkách je nutností. Opravdu velmi malá chyba, která při normálním závodě nemusí znamenat ani odstoupení ze závodu, zde může znamenat ztrátu končetiny. Jsi za sebe plně odpovědný. Pokud se rozhodneš ze závodu odstoupit, můžeš mít před sebou 80 km v extrémním mrazu a podmínkách. Pomoc může dorazit za velmi dlouhou dobu, kdy už z tebe může být kostka ledu. Být nepřipraven neohrožuje jen tebe, ale také ty, kteří se ti vyrazí pomoci, což pro ně může být nebezpečnou akcí. Pokud přesto chceš závod absolvovat, najdi si někoho, kdo ho již dokončil a nech si od něj poradit.

Předchozí část

Budík ve čtyři ráno odmítám poslouchat. Myslím sice na Daria, se kterým jsme domluveni, ale strašná fyzická únava vítězí. Trochu sobecky si v polospánku říkám: buď na mě chvíli počká, nebo prostě nepočká a půjde sám. Bylo mi to v tom okamžiku úplně jedno. Nabýt většího vědomí a vstát se mi povedlo až za půl hodiny. S velkými obtížemi jsem sešel ze schodů a potkal Lou a Erica. Oba jsou hrozně fajn lidi a velmi zkušení bikeři, Lou byla dokonce držitelkou ženského rekordu trasy. Seznámil jsem se s nimi v Kanadě na Transrockies v roce 2004. Před chvílí přijeli a řešili co dál. Až později jsem se dozvěděl, že zde bohužel vzdali, využili dopoledne krátkého okna dobrého počasí a odlétli zpět do Anchorage.

Nikde jsem neviděl Daria, tak jsem se šel podívat na seznam příchodů/odchodů. V políčku OUT měl napsáno něco kolem čtvrt na jednu. Moc jsem tomu nerozuměl, ale byl jsem rád, že jsem ho svým přispáním nijak nezdržel. Dal jsem si snídani a u kamen posbíral všechny moje usušené věci. Asi 15 minut mi zabrala péče o nohy. Na pár místech se objevily puchýře (některé podlité krví) a na nártu jsem měl odřeninu od jazyku boty. Bylo mi jasné, že tohle nemůžu ignorovat a pokud s tím něco neudělám, může to už během dalšího dne způsobit velký problém. Pár gelových náplastí a leukoplasti a bylo vyřešeno.

Ranní pedikůra

V šest jsem se místních zeptal kudy dál, rozloučil se, zapsal do seznamu svůj čas odchodu a vyšel ven do zimy. Asi po třech minutách jízdy na kole jsem z něj však málem překvapením spadl. Přede mnou byla asi 4 m široká perfektně utažená cesta a navíc vedla stejným směrem, kam jsem potřeboval jet. Zázrak! Rozjel jsem se po ní opojen rychlostí asi 10 km/h. Začalo mi docházet, že je zde malé letiště (pro letadla s ližinami) a že je to asi nějaká obslužná cesta. Minul jsem pár dřevěných staveb, možná malých hangárů. V jednom z nich se svítilo a byla v něm vidět nějaká rolba či co. Asi díky už téměř 3 dnům mimo civilizaci jsem z toho byl trochu v šoku a zapochyboval jsem, jestli to není sen. I kdyby byl, skončil po půl hodině “nárazem” do závěje sněhu. Hezky ujetá cesta skončila a dál už bylo to, co jsem z minulých dnů důvěrně znal. Jelikož přede mnou nešel nikdo asi 5 hodin, cesta byla dost zafoukaná a rozhodně po ní nešlo jet.

Konec naději dobré cesty již po půl hodině

Během ponurého zataženého rozednívání, po pár hodinách tlačení, na mě dolehla první větší krize. Začal jsem pochybovat, jestli tohle někam vede a jestli ještě zvládnu několik dnů tlačit kolo. Krátký odpočinek jsem zkombinoval s kontrolou chodidel a toho, jestli náplasti drží na místě. Při nasazování bot jsem s hrůzou zjistil, že v nich nemám vložky. Musel jsem je zapomenout u kamen mezi tou spoustou věcí ostatních. Při tom jak se závod vyvíjel a jak vypadala moje chodidla to mohlo mít fatální důsledky. Napadlo mě, že bych z něčeho mohl vyrobit provizorní, ty by ale rozhodně při mnohahodinovém pochodu nedržely na místě. Hlavou mi na chvilku probleskla myšlenka na návrat zpět, ale představa tří hodin vlečení kola zpět rozhodla. Navíc mi začínala být zima a musel jsem se začít hýbat. Trochu rezignovaně jsem vyrazil dál a říkal si, že tedy uvidím, jak to půjde. Přiznám se, že  tam úplně vzadu v hlavě jsem začal mít myšlenky na zabalení závodu. Až později jsem zjistil, kolik závodníků mělo podobné myšlenky a podlehlo jim. Já jsem měl asi velké štěstí, že to na mě vždy přišlo tam, kde jednoduše zabalit nešlo a zbývalo jen jít dál.

Ne úplně optimisticky naladěn

Dvě bebe sušenky a protrhávající se oblačnost přispěly k výraznému zlepšení nálady. Vyfotil jsem 125 km vzdálenou nejvyšší horu Severní Ameriky – Mount McKinley (Denali) – která, jako by mně chtěla dodat energii, na chvilku vykoukla  zpoza mraků. Před polednem jsem začal stoupat na Shell Hills, kde jsem pak nahoře potkal Daria. Byl dost zničený a vyprávěl, jak se mu v noci po 5 mílích udělalo špatně, šel tedy zpět do Skwentny a po chvíli opět vyrazil na cestu. Moc dobrou noc za sebou tedy neměl. Z Shell Hills jsem došel (pár desítek metrů z kopce i jel) k jezeru Shell Lake, kde měl být srub s možností jídla. Na jezeře foukalo tak, že jsem poprvé nasadil lyžařské brýle a šátek tak, aby úplně zakrývaly celý obličej. Spolu s běžkyní Shawn jsme po 40 minutovém přechodu jezera zafoukanou stopou dorazili k Shell Lake Lodge. Tohle místo jak z pohádky a burger k obědu parádně zahnaly dopolední trudomyslnost. Uvnitř jsem narazil na Peta a Phila, kteří spali někde na Shell Hills a dospávali tady v teple. Po hodině vyrazili dál, já jsem odpočíval ještě další hodinu a vydal se na asi 40 km do dalšího check pointu.

 Mount McKinley

Před Shell Hills

Shawn před Shell Lake

Mizející cesta na jezeře Shell Lake

Vichřice uprostřed jezera Shell Lake

Shell Lake Lodge

Phil a Pete odpočivají v Shell Lake Lodge

Z větší části vedla cesta přes otevřené pláně, takže dost foukalo. Ačkoliv místní pilot Michael dělal, co mohl, a několikrát cestu na skútru projel, stále pokračovalo tlačení. Obloha se k večeru úplně vyjasnila a ochladilo se. Horský masiv Alaska Range se pomalinku  přibližoval a jakoby upozorňoval na to všechno dobrodružství, které bylo ještě přede mnou. Se soumrakem na mě poprvé dolehla samota a ta nekonečná rozlehlost Aljašky všude kolem mě. S velkým respektem jsem se do ní pouštěl hlouběji krok za krokem a doufal, že nebude nic namítat.

Cesta směrem na Finger Lake

Mentálně jsem se připravoval na celonoční pochod, když jsem těsně před setměním zahlédl na zemi divné stopy. Stopy kol, vedle kterých nebyly stopy bot! Uvědomil jsem si, že už pár minut jdu po cestě, která konečně dost umrzla a půjde to jet. Nevěřícně jsem sedl na kolo a jel. Nebylo to zrovna nejrychlejší, ale jet 8 km/h je o hodně lepší než jít rychlostí poloviční. Cesta na check point ubíhala a já se tam sám uprostřed noci poprvé během závodu cítil naprosto úžasně.

Na jezeře Finger Lake – těsně před Winter Lake Lodge (CP3)

Okolo jedenácté jsem po přejetí několika jezer dorazil na to správné: CP3 – Winter Lake Lodge na Finger Lake. 210 km znamená lehce za třetinou závodu, čas od startu 3 dny 9 hodin (tedy o 4 hodiny víc, než v té době platný rekord celé trasy). Do hlavní chaty, která je velmi luxusním a drahým resortem, jsme měli přístup zezadu do kuchyně. Tam potkávám Peta  a Phila, kteří dorazili asi půl hodiny přede mou a prý viděli moje světlo, běžkyni Ann a reportéra Craiga. Na verandičce malého dřevěného domečku, který je nám vyhrazen pro přespání, nacházím svůj pětikilový balíček s jídlem a bateriemi.  Když jsem ho před třemi týdny odesílal z Čech, doslova jsem se s ním loučil a doufal v naše opětovné shledání, které bude nutně znamenat nic menšího než úspěšný pohyb po trase Iditarodu. Větší emoce však byly spjaty s balíčkem druhým, který na mě čekal někde za horami ve vnitrozemí.

Balíčky závodníků

Uvnitř Winter Lake Lodge – Ann a Craig

Doplnění zásob z balíčku

Uvnitř kůlničky na spaní mi finálně došlo, proč někteří závodníci spí raději venku. Víc lidí než metrů čtverečních neslibovalo moc kvalitní odpočinek. Jediné volné místo bylo buď na zemi nebo nahoře na palandě. Na zem se mi moc nechtělo – obával jsem se, že by někdo z uprostřed noci příchozích nebo odchozích nemusel dovřít dveře a já bych v přetopené místnosti schytal při zemi -25 stupňový průvan. Ulehl jsem tedy na palandu jen ve spodním triku a cyklistických kraťasech a přikryl se spacákem. Probudil jsem se asi po dvou hodinách úplně durch. Někdo z odcházejících potřeboval dosušit své věci a rozpálil kamna do červena. Pár lidí již bylo pryč, takže jsem se přesunul dolů a ještě znovu usnul.

Naše kůlnička na spaní – luxus!

Okolo půl šesté vstávám, přebírám věci z balíčku a balím vše na kolo. Všichni, co tu byli večer, už jsou pryč, naopak pár dalších lidí přišlo v noci. Od nich a z proškrtaného seznamu příchodu/odchodů se dovídám, že už téměř 20 lidí závod vzdalo. Trochu mě těší, že jsem jako nováček došel takhle daleko, ale neskromně mi to nestačí – jsem tu, žiju si svůj sen a chci jít ještě dál! Teploměr ukazuje -20 a já vyrážím směr další check point, vzdálený 56 km. Asi po kilometru krásně ujeté cesty se přede mnou objevují hluboké závěje s hlubokými stopami běžců. Ti tomu asi také nechtěli uvěřit a nenasadili hned sněžnice. Mě už také nemůže nic překvapit, takže slézám z kola a ihned se mi v hlavě rozbíhá kalkulačka, počítající jak dlouho to tímhle šnečím tempem potrvá do dalšího check pointu a dále jak to mění situaci. Jeden z veteránů o tomto závodu prohlásil, že závodník neustále přemýšlí co se stane za hodinu, dvě, půlden a den a nestále tomu a aktuální situaci přizpůsobuje svoji strategii. Faktorů, které vstupují do hry jsou desítky: stav cesty, aktuální a předpovídaný vítr, sníh, teplota, únava, množství vody na pití, projetý skútr měnící cestu k lepšímu nebo horšímu, denní doba, vzdálenost nějakého úkrytu atd.

Rychlý ale krátký začátek dne

Teplota slibující lepší cestu

Po běžcích nezůstává v hlubokém sněhu dobrá cesta

Cesta pokračovala nízkým lesem zvlněným terénem podhůří a pomalu jsem začal nabírat nadmořskou výšku. Chvílemi se muselo tlačit, ale v porovnání s minulými dny jsem si opět začínal připadat jako biker a ne chodec. Největší atrakcí bylo několik prudkých krátkých sjezdů Happy River Steps, z nichž některé jsem radši sklouzal vedle kola. Trasa závodu psích spřežení se letos tomuto úseku vyhýbala, protože se zde v minulosti několik musherů zranilo. Po finálním sjezdu na řeku Happy River následuje známý brutální kopec, kde všechny ztracené výškové metry opět pracně získáme. Nejprudší úvodní asi 200 m část jsem nahoru s kolem lezl s několika pauzami asi 15 minut. V minulosti museli někteří závodníci z kola sundat bagáž a jít kopec nadvakrát. Paradoxně mi hodně pomohly brzdy – kolo jsem postrčil dopředu, zabrzdil a udělal krok a tak pořád dokola. Byl jsem rád, že jsem po vzoru některých nesundal kvůli úspoře hmotnosti přední brzdu. Při použití jen jedné brzdy kolo v kopci klouzalo zpět.

Happy River Steps – série opravdu prudkých sjezdů

Stojka na hraně schůdnosti od řeky Happy River

Později odpoledne jsem zaslechl v dálce za sebou skútr. Byl to divný pocit – uvědomil jsem si, že je to první zvuk kromě větru a za celý den. Obával jsem se, že skútr vrchní zmrzlou vrstvu sněhu naseká a nepůjde jet. Zrychlil jsem proto a snažil se dojet co nejdál, než mě dojede. Byl to Craig – chvíli jsme se bavili a já zavtipkoval, že ačkoliv ho hrozně rád vidím, mám trochu strach, že teď bude cesta horší. Pokrčil rameny a jel dál. Můj úsudek však nebyl správný – cestu nezhoršil, naopak tomu trochu pomohl. O pár hodin později na check pointu jsem se mu omlouval za ty mnou vyřčené neslušnosti, což ho pobavilo.

Jeden z prudších kopců. Neměl jsem k tomu moc co říci. Díky Cesare za video!

Zbytek cesty do check pointu to docela šlo – určitě více než polovinu šlo jet. Dokonce jsem během jednoho sjezdu na chvíli mohl přestat šlapat a nechal to trochu rozjet a opájel se rychlostí. V těchto místech jsem předjel pět běžců, dalších asi pět bylo stále na čele závodu před bikery. Byl jsem hrozně unaven, ale všechny moje myšlenky byly už teď upřeny směrem k dalšímu úseku závodu – velmi nebezpečnému a právem obávanému přechodu Alaska Range přes Rainy Pass.

Byl jsem dost unaven…

Kousek před jezerem Puntilla Lake

Obklopen štíty hor, které se ztrácely v nízké oblačnosti, jsem o půl páté dorazil na jezero Puntilla Lake k chatě Rainy Pass Lodge – CP4. 265 km za 4 dny a 2 hodiny, přibližně v polovině závodu – té jednodušší a zahřívací polovině! Toto je poslední výspa civilizace, dál už jsou jen hory a nekonečná liduprázdná pustina mrazivého aljašského vnitrozemí.

Pro závodníky je opět vyhrazen malý rozpadající se srub – stále však neuvěřitelný luxus pro každého, kdo se sem po 4 dnech dostal po svých. Hlavní chata je opět luxusní resort a jdu tam jen do kuchyně nahlásit čas příchodu. Pohled na seznam závodníku odhaluje další zeštíhlení závodního pole – odhadem už nás bojuje jen asi polovina, což tu prý ještě nebylo.

Rainy Pass Lodge – CP4

Srub pro závodníky

Ve srubu spí několik běžců a bikeři Pete a Phil se chystají k odchodu a přechodu hor. Na cestu přes hory se už dříve během dne vydali asi 4 první běžci. Dostávám v hrnci s horkou vodou ohřátou konzervu s polévkou a zvažuji další postup. Pete před odchodem pronáší něco v tom smyslu, že přes Rainy Pass je to vždy něco mezi 12 a 16 hodinami. Vím však, že to v minulosti byly i tři dny. Stalo se, že skútry jedoucí přes průsmyk pár dnů před závodem zapadly a závodníci tak byli prvními, kdo se v zimě přes průsmyk vydali. Existuje spousta pravdivých historek o tom, jak na sebe čekali v bouři ve srubu bez střechy uprostřed hor, než jich bylo dost a vyrazili hlubokým sněhem na druhou stranu hor. Jindy se závodníci i po dnu cesty do průsmyku vraceli zpět a pokud nevzdali, pokoušeli se o přechod znovu. Pokud se k tomu přidá minimální viditelnost, velká zima a časté vichřice, které mohou pocitovou teplotu zatlačit hluboko pod mínus padesát, je velký respekt opravdu na místě. Třešničkou na dortu je pak riziko lavin v celé délce průsmyku, který je zaříznut mezi okolní štíty s prudkými hladkými úbočími.

Uvnitř srubu

Těch několik závodníků, kteří se přede mnou přes hory vydali, mi dodalo falešný pocit, že v tom nebudu úplně sám a rozhodl jsem se chvíli odpočinout a vyrazit na noc.

Trasa z CP2 do CP4

Pokračování příště… ještě více trápení, ještě větší zima a šáhnutí si na dno – nejednou…

Předchozí část / Další část

Start. Ve 14:00 jsme vyrazili za dobrodružstvím. Odhadem dvě třetiny ze 47 závodníků na kole, ostatní chodci/běžci a dva na běžkách. Paradoxně je na startu běžkařů obvykle velmi málo (pokud vůbec nějací) – pohyb na běžkách je na neupravené cestě velmi náročný a při extrémně nízkých teplotách ani nejde namazat. Běžci vyrazili přímo rovně přes jezero, bikeři po vyjeté cestě nalevo. Pravidla žádnou cestu nepředepisují. Jediným zákazem vysloveným na předstartovní schůzce byla jízda hned od startu po silnici, po které jsme přijeli autobusem. Bikeři se totiž v minulých letech na startu otočili a vystartovali uplně opačným směrem a jeli prvních cca 20 km po silnici. Obecně je tato první část závodu specifická – díky blízkosti civilizace a víkendových chat a tím množství projetých skůtrových cest je zde více možností jak projet první desítky kilometrů. Místní si tak zde často na základě aktuálních informací o stavu cest vybírají tu nejrychlejší. Před rokem tu pár závodníků z Evropy zabloudilo a muselo se několik kilometrů vracet. Byla to jedna z prvních zpráv z trati v místním online plátku Alaska Dispatch: několik euro závodníků zabloudilo už na dvacáte míli závodu, jeden šel špatně a ostatní následovali jeho stopy. Takto jsem se proslavit nechtěl – plán byl tedy následovat někoho, kdo to tu zná. Plán dobrý, realizace horší.

V prvních minutách po startu jsem začal vnímat realitu a nervozitu vystřídala euforie a možná jsem měl i husí kůži. V duchu jsem si říkal: ”Je to tady! Jsem tady a jedu Iditarod!” a asi jsem se i usmíval. To, o čem jsem mnoho let snil a na co se připravoval, se právě dělo. Asi po 5 km volným tempem po dobře ujeté skůtrovce jsme přijeli na křižovatku, kde některé stopy kol přede mnou uhýbaly o 90 stupňů na cestu doleva, některé vedly rovně. Moc se mi to nezdálo, ale poté co se doleva vydali 4 bikeři včetně Seana, následoval jsem je. Po dlouhých 5 km, kdy jsme vlastně jeli kolmo na přímou cestu a já to nevydržel a zeptal se Seana jestli určitě ví kam jedeme, jsme přijeli na onu na startu zakázanou silnici (tady už se však po ní jet mohlo). Po silnici jsme vyrazili svižným tempem mezi 15-20 km/h, což s 35 kilovým kolem na pětipalcových gumách není žádný výlet. Snažil jsem se držet svoje tempo, když kolem mě prolétla skupinka, ve které byl Pete Basinger (5ti násobný vítěz a držitel rekordu krátké trasy), Jeff Oatley (také minulý vítěz) a další esa. Nijak jsem se nesnažil jet s nimi a v duchu si říkal, že tyhle bikery vidím v závodě naposledy.

Chvíli po startu, na pár dní naposledy na kole…

Ještě na silnici začal padat sníh a já si vzpomněl na varování pořadatelů ohledně na toto odpoledne předpovídané sněžné bouře. V tu chvíli jsem ještě netušil, že jsou tyhle první vločky začátkem něčeho opravdu epického, co vyrobí nejhůře prostupné cesty, nejpomalejší časy a nejvíce odstoupivších závodníků za 10 let novodobé historie závodu.

Silnice mě už za hustého sněžení vyplivla na široký průsek, rozježděný od skůtrů a s přibývajícím novým sněhem. Postupně jsem šel s tlakem v gumách uplně na minimum a i tak jsem začínal místy tlačit. Asi po hodině jsem zjistil, že nemám sluneční brýle, které se mi předtím zamlžily a dal jsem si je na čelo. Vracet se a hledat je nemělo smysl. To mě dost rozhodilo – sice jsem měl ještě lyžařské pro případ velké zimy/větru, ale ty byly čiré a pokud by mě čekalo několik dnů na ostrém slunci na sněhu, mohla to být konečná. Snažil jsem se si z toho vzít ponaučení, koncentrovat se a neudělat žádnou další chybu (a hlavně nic dalšího neztratit, protože kromě jednoho páru ponožek jsem sebou žádné věci, které bych si mohl dovolit ztratit, neměl).

Sledování stop bikera přede mnou

Po další hodině tlačení jsem pomalu přestával vidět bikera, jehož stopy jsem následoval a ani za sebou jsem už v dohledu nikoho neměl. Najednou přijel zezadu chlap na skůtru, zastavil u mě a zeptal se mě: “Víš, kam jdeš?” Opáčil jsem, že ano a že to na konci průseku střihnu nahoru po řece. On na to, že na řece asi není vyjetá cesta a že jsem asi kilometr zpátky minul jasně zřetelnou odbočku. Po předchozí zkušenosti s partičkou skůtrařů jsem se ho raději zeptal, jestli patří k závodu a on že ano, že je reportér. V tom mi docvaklo, že to je Craig Medred, autor výše zmíněného článku a reportér sledující (jak podmínky dovolí) náš závod a pak hlavně závod psích spřežení, startující týden po našem závodě. Zeptal jsem se ho, jestli je Craig a že jsem četl jeho knížku, což ho pobavilo, zeptal se mě odkud jsem a jak se jmenuju, poznamenal si to na kus papíru a vyrazil zachránit toho neštastníka přede mnou. Sakra, druhá chyba, která mohla skončit hodně špatně! Vydal jsem se zpět a myslel na to, jak se proslavím hned první den v článku na Alaska Dispatch. Pavel, nováček z Evropy se ztratil hned na 30. kilometru. A jak si to přečtou všichni, co mě sledují doma a mají o mě strach a jak jim to rozhodně nepřidá. Paráda.

O 15 minut později žasnu, jak jsem mohl odbočku přehlédnout a tlačím kolo (již po správné trase) dál. Padá tma, stále hustě sněží, ale asi 15 bikerů přede mnou to docela slušně ušlapává. 8 km k jezeru Flathorn Lake dávám za 2.5 hodiny. Před devátou přicházím spolu s Kalifornským párem Louise Kobin (držitelka ženského rekordu do McGrath) a Eric Warkentin nad jezero. U cesty sedí na sněhem pokrytém skůtru Craig (a ten také pomalu zapadává sněhem) a odmítá riskovat a jet v noci dál, protože cesta na jezeře zmizela pod odpoledním návalem sněhu. Na druhé straně cesty si asi 4 závodníci chystají bivak s tím, že teď nemá cenu pokračovat a doufají, že ráno cestu někdo projede. Bohužel pak ráno zjistili, že nejenže nikdo neprojel, ale další sníh zakryl i cestu, kterou jsme pak večer prošlapali a někteří z nich vzdali už na tomto místě a vrátili se na start. Na spaní jsem se ještě necítil a tak pokračuji dál.

Na jezeře byl postup ještě pomalejší, navíc se na pár místech objevila voda. Jev, kterému se říká overflow, vzniká praskáním ledu (rozpínáním nebo pod vahou sněhu) a následným provalením se vody nad led. Overflow po pár hodinách opět zamrzá, během té doby je však velkým nebezpečím. Bylo sice jen pár stupňů pod nulou, ale i tak by voda v botě znamenala velké komplikace. V minulých ročnících se zde povedlo lidem zajet nohou do vody až nad koleno a způsobit si omrzliny, takže každé místo s mokrými šlápotami procházím s největší obezřetností. I tak při jednom došlápnutí vyzkouším vodotěsnost bot nad kotník. Skupinku čelovek v dálce přede mnou jsem ještě na jezeře dostihl a s překvapením zjistil, že jsem s asi 10 bikery na čele závodu.

Voda na jezeře Flathorn Lake

Zde začalo to největší peklo. Skůtrovka zcela zmizela pod nánosy sněhu ja jsem s údivem pozoroval jak ostřílení místňáci hledají cestu – po hmatu, tedy přesnějí po došlapu. Tam, kde se po došlapu bořili jen po kolena a byl cítit pevný podklad, tam byla cesta. Tam, kde kde zapadalo hlouběji – klidně i po pás, cesta nevedla. Pro prvního v řadě to bylo neskutečná dřina, takže jsme se točili po několika málo minutách. Na špici mi to šlo mizerně, vláčet nebo spíše nést 35 kg kolo v 40 – 60 cm hlubokém sněhu a hledat cestu jsem zvládal podprůměrně. Nijak mi ani nepřidávalo to, že za mnou v těch okamžicích byli ti největší favoriti a veteráni závodu já se nemohl ubránit dojmu, že je zdržuji. Ti na pár místech, kde jsme cestu zcela ztratili, předváděli nevídané věci: dva, tři nechali kola stát a vydali na různé strany hlubokým sněhem a hledali, kde se začnou méně bořit a kde je cesta. I tak jsme se párkrát několik desítek metrů vraceli a hledali cestu znova.

Hledání cesty na konci jezera Flathorn Lake

Jeff Oatley a Heather Best se rozhodli zabivakovat, ostatní pokračovali přes větru otevřený Dismal Swamp za neutichající vichřice a sněžení dál. V nejhlubším sněhu jsem řešil drobný problém s obuví – přes horní okraj (tak ve dvou třetinách lýtka) mi do nich vrchem začal padat sníh. Rozbalil jsem 10 cm límec na horní částí galoší, ale nedařilo se mi jej potmě zapnout. Uvědomil jsem si, že jsem to vyzkoušel jen jednou doma v obýváku, což evidetně nestačilo. Opět jsem si vzpomněl na to, co říkají pořadatelé: ačkoliv si nováčci myslí, že jsou připraveni, tak nejsou! Doufal jsem, že podobných překvapení mě už čeká co nejméně.

Celonoční procházka s biky v Dismal Swamp

Kromě pár křovisek nebylo okolo nic vidět a čas začal plynout jako ve zpomaleném filmu. Podle GPS logu jsme se pohybovali rychlostí od 500m/h do 2.5km/h. Někdy kolem půlnoci se pak stala v tomto závodě zcela nevídaná věc – došli a začali nás předcházet běžci! Se sněžnicemi a sáněmi se jim šlo výrazně lépe a jak rychle přišli, tak rychle zmizeli vepředu před námi. Bohužel stopa po sáních byla užší, než stopa bikera tlačícího kolo vedle sebe, takže nám to běžci moc neusnadnili.

Pouštíme běžce do vedení!

Začal jsem trochu ztrácet na první a jen jsem občas prohodil pár slov se dvěma bikery okolo – Robin MacAlpine (žijící v cílovém McGrath) a Russell Worthington z Austrálie. S Russellem jsme se seznámili už před závodem, s Robinem teprve před chvílí. Robin mi vyprávěl, že nějaký čas pracoval v Evropě a i v Praze a ptal se mě jak se řekně česky donut, na což jsem mu nebyl schopný odpovědět. Jdu trochu rychleji a Robin také bivakuje, takže pokračuji sám. V dálce před sebou vidím čtyři první bikery a trochu rezignovaně jdu pořád dál.

Půl čtvrté ráno, sám v Dismal Swamp

11.5 km od začátku jezera jsem urazil za sedm a půl hodiny! Ve čtvrt na pět ráno jsem se dostal kousek před řeku Susitna na místo, které vypadalo jako skladiště závodníků. Jsou tam vzrostlé stromy a je to poslední před větrem a trochu i sněhem chráněné místo před tím, než se cesta dostává na širokou řeku. Všichni bežci se tu rozhodli na chvíli prospat – jednak si odpočinout a také v naději, že se tu třeba ráno někdo objeví na skůtru a projede těch 40 cm nového sněhu. První čtyři bikeři rozdělali oheň, začali vyrábět ze sněhu vodu a vypadali, že budou pokračovat dál. Bez velkého rozmýšlení jsem se rozhodl pro odpočinek. Nenašel jsem volné místo pod větvemi stromů, takže jsem si musel místo pro bivak nejdříve ušlapat v hlubokém sněhu. Jelikož jsem spotřeboval litr vody z láhve a asi polovinu ze 3 litrů v camel bagu na zádech, rozdělal jsem vařič a vyrobil litr vody. Vyhlídka rychlejšího postupu zítra byla minimální a chtěl jsem mít dost vody na – v horším případě – celý další den tlačení kola. Vyzul jsem se a tak, jak jsem byl, jsem ulehl do spacáku. Naštěstí mi v tom okamžiku vůbec nedocházela absurdnost situace. Minulé roky už byli v tomto okamžiku první bikeři za druhým check pointem na 145. km, zatímco my jsme se dostali jen asi 65 km od startu – a to byl navíc začátek a úsek na silnici velmi rychlý. Hladina adrenalinu v krvi mi ještě chvíli nedává spát, takže za stálého sněžení usínám až před pátou, s budíkem nastaveným na osmou.

Rozpouštění sněhu, místo bivaku

Pokračování příště…

Předchozí část / Další část

Pozn.: Celou dobu co jsem se pohyboval, mi běžela GPS, takže teď zpětně přesně vidím, jak jsem se kde dlouho zdržel a jaká byla moje rychlost.