Archive for month: Březen, 2016

Phil přejel/přešel moře! Ale postupně. Z Kaltagu, který projel na ránem pokračoval ihned dál. Hned za vesnicí, kde měl sjet ze silnice a pokračovat při pobřeží, vyjel nahoru na kopec a tam 3 hodiny stál. Netuším o co šlo. V deset už by zpátky na kole a pokračoval ďábelskou rychlostí téměř 15km/h. Vcelku rychle přejel Borůvkové hory (Blueberry Hills), kde je několik prudkých stoupání a prudkých sjezdů a za jasného počasí krásné výhledy. Jako všude na pobřeží (tedy z Kaltagu až do cíle) zde většinou fouká velmi silný vítr. V horách to ale ještě není tak hrozné. To začne až po sjetí z hor na cestu po pláži, kde už člověk ze severu zcela nechráněn a vítr se do něj opře plnou silou. Těchto 17 km může zabrat i několik hodin a je prvním varováním před tím, co bude následovat. Phil zde zpomalil na cca 8 km/h. O půl páté odpoledne dorazil do vesnice Shaktoolik, které je největrnější místo na trase, a nejde pochopit, proč tam vůbec lidi žijí. Z jedné strany je moře, pak je dvojřad domů okolo silnice a z druhé strany opět voda (delta řeky a zamrzlé bažiny a step). Phil se zdržel hodinu a pokračoval do nouzového srubu vzdáleného 22 km. Zabralo mu to tři a půl hodiny. Podle rychlosti tedy asi občas tlačil – komplikací je přímý čelní vítr a pravděpodobně měkká cesta. Posledních 5 km už je po mořské ledě. Srub je na malém výběžku pevniny do moře (viz foto). Pokud fouká vítr (a tam fouká vždy) tak se tam moc vyspat nedá, spíš jen sebrat síly a odvahu vyrazit na mořský led. Srub je miniaturní a natřený na oranžovo, aby nešel přehlédnout. Tady už totiž opravdu jde do tuhého. Ačkoliv už i cesta po pevnině ke srubu je totálně placatá bez jakékoliv možností úkrytu před větrem, na moři začíná to opravdové větrné peklo. Srub je poslední místo, kde si jde před dalšími 45 km ledu odpočinout v závětří. Pro mě osobně je to jedno z nejděsivějších míst na trase. Phil zde odpočíval od devíti večer a v půl třetí se vydal na moře. Má za sebou asi 30 km a už vjel na pobřeží (což tam ale skoro není poznat). Letos ho totiž cesta kopíruje větším obloukem. V minulosti vedla přímo na sever do vesnice Kaltag, v posledních letech se však uprostřed moře objevuje otevřená voda (moře) a cesta se tedy prodlužuje a vede blíže pobřeží. Philovi to zabralo 6 hodin, pravděpodobně tedy většinu času kolo tlačí. Na místě je okolo -15, vítr okolo 30 km/h, pocitová teplota -27C. Nejpravděpodobnější příčina pomalého postupu je tedy spíše než protivítr neprojetá cesta.
Philovi o naší půlnoci uběhne 9 den závodu. Stále má teoretickou šanci na rekord závodu, který je 10 dnů 3 hodiny. Rychlost postupu ale naznačuje, že tam je přeci jen dost sněhu (a ne super tvrdý ujetý trail) a šance se zmenšuje. Přesto drží Phil opravdu neskutečné tempo. Další dva jsou za ním asi 170 km.
Opět jsou zde fotky z mých dvou průjezdů. První byl s žaludkem plným velké pizzy. Přes kopce z Kaltagu to šlo hezky. Když jsem pak sjel na pláž, začal mě vítr shazovat z kola. Masku a brýle jsem si tam nasazoval vleže schovaný za malou návěj – peklo. Ve vesnici jsem se pak od místních dozvěděl, že je u břehu voda a na druhém straně moře se cesta ztrácí se v rozlámaném ledu. Po telefonu jsem se hlásil pořadatelům a ti mi řekli, že Phil vyrazil na moře před více než dnem a ještě nedorazil na druhou stranu (a sami už byli trochu nervózní). Já jsem se tam strachy málem po…. a čekal na zprávy o Philovi. Je na dlouhé vyprávění, co se mu tam všechno přihodilo (bloudění, omrzlé oči, návrat do srubu, defekty na moři). Můj přechod druhý den (spolu s Honzou) bylo asi to nejhorší co jsem tam kdy zažil. Je to zoufalý pocit být tam uprostřed té pustiny větru napospas. Tenkrát bylo moře téměř hladký led a bez hrotů nešlo kolo často ani tlačit – spíš za sebou na boku táhnout. Bloudění v metrových krách za tmy na konci moře byla už jen třešnička. Moře jsem překonal asi za 16 hodin.
Vloni jsem se na moře vydal ve dvě v noci a skoro celé jsem to díky měkkému trailu šel. Ve tři mě předjel první musher a během noci a dne dalších asi 5. Málem jsem se jim vrhal kolem ramen, jak bylo příjemné tam někoho potkat. Vítr byl dost v pohodě, což se pak zhoršilo hned další den a trvalo 3 dny, než se podařilo dalším musherům moře přejet. Do Kaltagu jsem dorazil před šestou večer, 15 minut po zavření pošty s mým balíčkem s jídlem, s rozmazaným viděním a psychicky úplně na dně. Děsilo mě, že díky nesjízdné stopě budu tlačit odsud až do cíle několik dalších dnů…

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

2014 – ještě před Shaktoolikem a mořem – Blueberry hils – cesta se ztrácí v rozlámaném ledu řeky.

2014 – ještě před Shaktoolikem a mořem – Blueberry hils – totálně bez sněhu, cesta umrzlá tráva nebo led. Připadal jsem si jak ve Skotsku.

2014 – ještě před mořem – výhled z Blueberry hills. To dole je 17 km úsek po pobřeží do vesnice Shaktoolik. Tam dole začně vždy strašné větrné peklo. Fotím si to a vůbec se tam dolů netěším.

2015 – Shaktoolik, největrnější místo, nikdo nechápe jak tam můžou lidi žít. Vlevo moře, vpravo pustá step, která vypadá jako moře.

Poslední úkryt před 45 km mořského ledu. Často se tam tísní i několil lidí, čekající na lepší podmínky (menší vítr) a odhodlávající se k dalšímu postupu. Někteří se však museli otočit a vrátit se zpět do 20 km vzdálené vesnice. Foto: www.jilloutside.com

Pohled na moře od srubu. tam vzdau 45 km daleko je vesnice Koyuk, kam se strašně moc chcete dostat. Na moři je někdy úplně hladký led, jindu (jako vloni) sníh. Foto: www.jilloutside.com

2014 – Začátek moře, upouštím tlak aby guma na ledu trochu víc seděla. V pozadí výběžek pevniny s nouzovým srubem.

2014 Uprostřed zálivu Beringova moře. Marné pokusy o nasednutí na kolo, vítr to nedovoluje.

2014, na moři. Peklo. Duct tape na obličeji se mi začíná odlepovat a já nevím co s tím. Taky mě dost štvě všechno to jídlo, který mi zapadlo za masku a spolu s tím, co mi teče z nosu to tam vyrábí trochu nepohodu…

2014 Nezbývá než tlačit.

2015 – Musherka Aliy Zirkle, v tomto okamžiku čtvrtá v pořadí. Od tohoto dne to bylo veselejší – občas mě předjel nějaký musher.

2015 – pohled zpět na moje stopy přes moře.

2015 ve škole v Kaltagu, totálně mimo, přisleplej a zničenej.

Pokračování na další článek:

Zprávy z Yukonu. Z trackeru začalo být včera podezřelé, že Phil ve vesnici Galena odpočívá více než 8 hodin. Během rána vyšlo najevo, že má Phil rozbitou kliku a čeká na novou. Od Jeffa, který jel závod na 350 mil a už je doma ve Fairbanks, jsem se dozvěděl více detailů. Phil mu z Galeny volal ve dvě v noci a pokoušeli se po telefonu problém vyřešit. Nešlo to, takže v tom pokračovali až ráno. To už vcelku rychle zjistili, že je karbonová klika uvolněná od středové osy a opravit se to nepovede. Jeff sehnal novou kliku a hodil je ve Fairbanks na malé letadlo, které mělo cestu do Galena. Nahlásil, že ji Phil dostane ve 3 odpoledne (pokud počasí dovolí) a ve 4 by měl pokračovat dál. Všechno klaplo – na trackeru je vidět jak jel Phil před třetí na letiště a ve čtyři už vyrážel dále na Yukon. Pro Phila je to ohromná ztráta a prý byl dost rozložen – stále totiž držel téměř stejné tempo jako Jeff během jeho rekordní jízdy v roce 2014. Na druhou stranu se mu to stalo na nejlepším místě z hlediska možnosti doručení náhradního dílu. A také měl velké štěstí, že věděl komu zavolat a že byl Jeff schopný takhle neskutečně rychle pomoci. Od Jeffa je to úžasná pomoc jeho kamarádovi, který měl (doufejme, že stále má) šanci pokořit jeho famózní rekord.
V jednu hodinu v noci dojel Phil do další vesnice Nulato. Poslední dva roky je tam cesta o necelých 20 km delší, protože jedna zákruta Yukonu nezamrzá a je ji nutné objet po lovecké stezce po břehu. O půl páté vyrazil dál a během několika hodin dorazí do vesnice Kaltag, kde konečně opustí Yukon. Cesta se zdá být vcelku dobrá a počasí s teplotami do -20C také. Podle Jeffa pak dále na pobřeží Beringova moře, kam to má Phil něco přes sto kilometrů, moc nového sněhu není, takže by to mohlo být dále velmi rychlé.
Další čtyři bikeři dorazili do Ruby, odpočívají a každou chvíli vyrazí na Yukon (teď tam je ráno 8 hodin). Bob tam dorazil pár hodin za trojicí před ním a stejně jako Phil absolvoval procházku k opuštěnému letišti Poorman. Těším se až se dozvím, co tam některé ze závodníků letos tak táhlo. Jill a Mike na druhém srubu před Ruby také ještě spí. Za nimi včera na tento dlouhý opuštěný úsek vyrazila legenda závodu – běžec Tim Hewitt. Závod na 1000 mil už pěšky dokončil osmkrát!!!. Vloni to zkoušel na kole a bohužel mu nepřálo počasí po dlouhém boji v hlubokém sněhu musel vzdát. Tento rok jde pěšky a pokouší se překonat svůj rekord a dosáhnout cíle pod 20 dnů, což se ještě nikdy nikomu nepovedlo.
Opět sem dávám mé fotky z tohoto úseku. V roce 2014 byla první část ještě ledová a super rychlá, pak ale napadlo pár cm sněhu a šlo to pomaleji. Vloni to šlo super pomalu a asi třetinu jsem tlačil. Navíc bylo pořád mezi -30 a -40. Ale potkal jsem tam dva Čechy! Více info u fotek.

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

2014 – pár cm nového sněhu postup lehce zpomalilo. Cesta byla většinou stále vidět, ale těžko se odhadovalo, která ze stop je nejvíce vyjetá a nejtvrdší.

2014 konec Yukonu – to na břehu je vesnice Kaltag

2015 – Iditarod trail breaker. Těchto šest borců jede pár dnů před čelem muscherského závodu a projíždějí a značí jim cestu. Pokybují se neksutečně efektivně a 1000 mil trailu znají nazpeměť do nejmenšího detailu. Potkal jsem se s nimi několikrát.

2015 – Yukon, kousek za vesnicí Nulato, -40C. Cesta je sice projetá, ale jelikož je to hodně sněhu bez pevného podkladu, jet se většinou nedá. Většinu z 60km ten den jsem kolo tlačil.

2015 – Yukon, stále tlačím

2015 – mrazivý východ slunce na Yukonu. Na Yukon jsem takové zažil tři.

2015 – škola v Nulato. Tady okolo je to vyhlášené vlčí teritorium a ty vlci jsou prostě všude, i ve škole! 🙂

2015 – Radka a Tomáše jsem potkal asi 3 dny po závodě v roce 2012 – projížděli si trasu Iditarodu na skútrech těsně před musherským závodem a dozvěděli se o bláznivým Čechovi, který to jel na kole. Doma jsme pak byli v kontaktu a kluci si shodou okolností naplánovali ten samý výlet opět na tento rok. Těšili jsme se na shledání „někde“ na trase. Cestou jsem na ně úplně zapomněl. Asi desátý den závodu za sebou slyším skútr, sesedám a uhýbám do hlubokého sněhu. Skútry zastavily pár metrů za mnou a ti dva vypnuli motor a šli ke mně. Teprve až když se ozvalo nadšený „No tak čau!“ mi došlo, kdo to je. Proběhlo objímání, tohle selfie, kluci mi nabízeli čokoládu, což jsem v souladu s pravidly odmítl (a té jsem měl dost). Kdyby měli pivo tak bych asi zhřešil 🙂 Cestu mi moc nevylepšili, druhý den možná spíš naopak, ale radost z toho neuvěřitelnýho setkání Čechů na Yukonu to nijak nezmenšilo! Od kluků mám pár fotek, které vám ukážu. Kluci trpěli v té zimě snad víc než já (na skútru se člověk moc nezahřeje), ale zase byli už asi za 2 dny v cíli…
Další setkání jsme zatím ještě nenaplánovali 🙂

2015 fotka od kluků – odjíždím od místa setkání abych se zahřál.

2015 – další fotka od kluků druhý den ráno. Kvuli té hrozné zimě se jim nechtělo na řeku vyrážet tak brzo ráno.

2015 – to moře sněhu všude přede mnou je Yukon. V dálce před tím hřeben zahýbá doleva.

2015 – Opouštím Yukon a vjíždím do Kaltagu – těsně před západem

Servis kola večer ve škole v Kaltagu. Poprvé mažu řetěz (po 1000 kilometrech) a sundávám něktéré z protiskluzových šroubů na pedálech, protože mi začínají dělat díry do měkké podrážky nálveků na boty

Pokračování na další článek: Iditarod Trail Invitational 2016 – z Kaltagu k pobřeží Beringova moře

Z vesnice McGrath – cíle závodu na 350 mil – se dál vydávají jen ti, kteří jsou přihlášení na 1000-mílový závod. Letos jich je 16, z toho 3 běžci. Je však možné (a často se tak stává), že někteří z nich skončí tady – většinou z důvodů zranění nebo velmi špatných podmínek dále na trase.
Po 22 km kilometrech do vesnice Takotna následuje několika kilometrové stoupání, které je posledním místem, kde občas místní jezdí na skútru. Dalších necelých 300 km je zcela neobydlená pustina. Jediní, kdo tento úsek v zimě projíždí, jsou závod skútrů IronDog (dva týdny před naším závodem), pak my a pár dnů po nás musheři závodu Iditarod. To jak se povede tento úsek projet záleží strašně moc na podmínkách. Pokud po projetí závodu skútrů 2 týdny nesněží, dá se to po perfektně ujeté stopě projet za dva dny (můj první průjezd tímto místem v roce 2012). Ten druhý den mi tedy trval 25 hodin (od 4 ráno do 5 ráno další den) a ujel jsem 200 km. Pak jsme s Honzou ještě asi do 7 hledali ve vesnici Ruby na břehu Yukonu nějaký teplý nocleh. Poprvé v životě jsem tam zažil jaké to je být tak ospalý, že usínáte ve stoje (pak jsem se tam radši o něco opřel, abych se nezrakvil pádem na zem).
Pokud zde nasněží a cesta se stane neprůchodnou, často závodníkům nezbývá než třeba i pár dnů čekat na čelo musherského závodu, kterému cestu projíždí 6 skútrů. Zcela unikátní situace nastala vloni, kdy byl kvůli nedostatku sněhu musherský závod veden trochu jinudy. Za námi tedy už tímhle místem neměl nikdo (až do příští zimy) projet. První den jsem dojel za půlku a druhý den to vypadalo, že kolem půlnoci budu u Yukonu. Pak ale přišla sněhová bouře, která všechno změnila. Zbývajících pouhých 60km jsem tlačil včetně 3 hodin spánku asi 30 hodin, začal jsem si rozpočítávat příděly jídla a na rozedřené nohy jsem několikrát musel lepit americkou pásku (náplasti selhávaly). Tahle třídenní samotka (s výjimkou velmi blízkého setkání tváří v tvář s dvěma vlky) byla životním zážitkem, který se jen velmi těžko takhle v rychlosti vypráví.
Ty, co na tento úsek vyrazili den za mnou a později, sníh zasypal výrazně dříve. Někteří měli dost rozumu, vrátili se a vzdali. Ti další tam během následného prudkého ochlazení prošlapáváním cesty strávili asi 7 dní v teplotách i pod -40C. Jejich boj s živly vešel do historie závodu jako jeden z nejbrutálnějších. Někteří se pak na konci pár kilometrů přeci jen museli nechat svézt na skútru a díky omrzlinám vzdát. Lásku k závodu jim to však nijak nepřekazilo, protože letos závodí znovu!
Na tomto úseku jsou dva nouzové sruby a zhruba někde uprostřed tam u cesty na závodníku čekají jejich vlastní, z letadla shozené, balíčky s jídlem (ten třetí a posledních z těch, které pořadatelé na trasu závodníkům dopraví).
Phil se na tento úsek vydal v poledne a k prvnímu srubu dojel v deset večer. Cesta je tedy vcelku dobrá. Na srubu odpočíval jen asi 2 hodiny a po půlnoci pokračoval dál. Vcelku překvapivě však po hodině zastavil a zabivakoval venku na cestě. Na cestu se opět vydal až v 8 ráno. Od té doby ujel za 4.5 hod 35 km. Jelikož se jeho postup spíše ještě zpomalí díky horám, nevyhne se dalšímu bivaku na tomto úseku.
Bob z McGrath vyrazil po 8 večer. Kousek za vesnicí ale minul odbočku z řeky. Pokračoval po řece a trvalo dost dlouho, než si svou chybu uvědomil a otočil se. Sledovat to online jak jde 2 hodiny tam kam nemá byla hrůza. Stálo ho to celkem 6 hodin! Ve tři hodiny ráno se vrátil zpět do vesnice a já měl obavu, abych ho to nezlomilo a nevzdal. Ráno po deváté však vyrazil s dalším závodníkem a už po správné cestě. Ještě mi stihnul napsat, že měl alespoň čas opravit problém s brzdou, netuším jaký. Jsou to hrozné nervy to takhle z tepla sledovat a můžu jen odhadovat co se za kterým pohybem nebo pauzou skrývá – a sám vím, že těch věcí může být nepočítaně.
Na dlouhou trasu tedy za Philem dnes ráno místního času vyrazili 4 bikeři. Další zprávy zítra!

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

Ghost town Ophir – město duchů – tak jak to tady zchudlí zlatokopové nechali, tak to tady desítky let je.

Reklamní okénko: právě jsem z mého balíčku (rozložený dole uprostřed cesty) vytáhl to, na co jsem se těšil nejvíc – sušené maso od Angusfarm Soběsuky! Vloni byly balíčky o pár kilometrů jinde a částečně zapadané sněhem, takže jsem je málem minul.

Většina těchto přechodů často velmi pochybně zamrzlých potoků je nervy drásající…

Rok 2014 – za hezkého počasí je to tu takové vcelku čarokrásné. Přede mnou už „jen“ asi 80 km téhle pustiny.

Rok 2014 – s Bobem cca v polovině úseku.

Rok 2014 – s touhle věčně se přelévající a zamrzající vodou člověk nikdy neví. Já jsem se tam trochu propadl, naštěstí to mým botám moc nevadí. Tam na úpatí té hory je první ze dvou nouzových srubů.

Rok 2015 – za hnusného počasí a zvlášť pak o samotě je to tu dost chmurné. Stopy tří závodníků asi den před mnou už zapadali sněhem. Sněhu pak následující den napadlo tolik, že už za mnou žádný biker neprošel. Já to měl o chlup.

Rok 2015 – únava, nesoustředěnost atd prostě nevím proč jsem tady lehnul. Poprašek sněhu ty drny a hrboly nijak nevyhladil, jen je úspěšně skryl. Přesto jsem to tady strašně rval, abych to měl co nejrychleji za sebou.

2015 – první nouzový srub. Tento rok jsem si ho jen vyfotil a jel k tomu druhému. Tam jsem dojel po půlnoci.

2015 – ten přešťastný výraz má asi na svědomí hlavně setkání s dvěma vlky, kteří šli po cestě proti mě. Nebo je to možná teplotou nad nulou. To se ale pak také samo vyřešilo 🙂

2015 – konec nadějím na relativně rychlý postup. Takhle to bylo celou noc. Spát jsem šel jen na chvíli, bál jsem se, že tam zapadám.

2015 – asi tří-hodinový bivak vedle ruiny zlatokopeckého srubu. Vyrobit vodu na zítra, teplé jídlo na teď. Usnul jsem žvýkajíc lehce okořeněné sušené maso, takže mě ráno dost pálila pusa. Ale dožvýkal jsem to.

2015 – celou noc i den tohle. Peklo jménem Poorman Road. Největší tlačící rychlost okolo 4km/h, někdy ale jen 2.

Pokračování na další článek: Iditarod Trail Invitational 2016 – cesta k Yukonu

První závodníci už překonávají 150 km úsek do indiánské vesnice Nikolai. Zde už to je ta pořádná Aljaška. 150km neobydleného ničeho úplně bez lidí. Na tomto úseků je několik „atrakcí“. Nejdříve široká řeka (buď nepříjemný led nebo naopak voda). Pak desítky kilometrů spáleniště (místo jednoho z velkých lesních požárů), kterému se říká Burn. I podle místních strašidelné místo – zvlášť když je horší viditelnost a vítr, který v pahýlech spálených stromů opravdu strašidelně kvílí. Pak spousta potoků a jezer (opět více než kilometr dlouhých, někdy pouze se zbytky vyrytých stop od skútrů). Malý „ledovec“, což je potok, který zamrzá tak, že postupně ledem zaleje celou stráň a vyškrábat se na něj může být velký boj. Zhruba v půlce je nouzový srub (poškrábaný od medvědů), který je však asi 1.5km od cesty, takže už musíte být dost zoufalí, abyste k němu šli (dvakrát jsem tam byl). Dále nezamrzající potok s lávkou, kde je plechovka s provázkem pro nabrání vody. Lze použít, pouze pokud ji někdo před vámi s dobrým úmyslem nenechá plnou vody (tedy ledu). No a nakonec kilometry tvrdých drnů velkých jak hlava, po kterých jde jet jen s vypětím všech sil. Bývá tu velmi málo sněhu, poslední roky i teploty nad nulou a bláto. Zažil jsem tam ale i -35 a šlápnutí do vody v tomto úseku má už v minulosti na svědomí jeden amputovaný prst.

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

Spáleniště Burn – pokud fouká vítr, jde se tady strachy po….

Spousta ledu anebo vody – ta je horší.

Spousta jezer – když je teplo, stojí na nich voda.

Radši nevidět – 40km rovinka…

Drnové peklo. Pokud je dost sněhu, vůbec o nich nevíte.

Pohled zpět na překonané hory.

Ostrý test brodících návleků

Na jednom z nekonečných jezer – v noci asi lepší, protože není vidět, jak jsou dlouhá.

S tímhle si moc vody nenaberete. Nikdo. Až do konce zimy.

Pohled zpět na hory, přes které jsme sem přišli.

„Ledovec“. Asi sto metrů hladkého ledu. Šoupal jsem pod sebou kolo, šlapka fungovala jako kotva. Hroty na botách moc nefungovaly.

Pády unavených a usínajících závodníku přede mnou.

Pokračování na další článek: Iditarod Trail Invitational 2016 – první závodnící v McGratch, cíli závodu na 350 mil