Transrockies Challenge 2004

8.-14.8.2004

Publikováno v časopise Velo.

Další foto

počasí, jak už je na Transrockies obvyklé, tento rok opět překvapilo. po prvním ročníku, kdy sněžilo, a druhém tropickém s hrozbou rozsáhlých lesních požárů bylo letošní TR opět zcela jiné – týden před závodem vytrvale pršelo, což proměnilo mnohé lesní cesty a zvláště single tracky v bahnivá koryta s až 50 metrů dlouhými kalužemi. pro Skuriho, letos na TR poprvé, bylo bláto velkým překvapením: „nemám bláto rád, takže jsem zezačátku opravdu trpěl. představte si, že jedete (nebo běžíte) 20km stále v 5 až 40cm hlubokém blátě! po 5km jste odkázán pouze na několik málo funkčních převodů, řetěz, jehož články nejdou rozpoznat, vbíhá do velké blátivé koule u středu, ze které ‚někde‘ dole opět vybíhá. k tomu si přidejte každých 10 minut brod ledově studenou vodou horských potoků a říček – na brody se pak člověk skoro těší – znamenají totiž výměnu bláta v tretrách za čistou vodu… u každého většího brodu člověk váhá, jestli má kolo omýt a namazat řetěz, nebo jestli budou bahenní koupele pokračovat.“ první tři dny, kdy poprchávalo a teplota byla vzdálená té obvyklé letní, byly opravdovou zkouškou připravenosti jezdců na nepříznivé podmínky. „největší krizi jsem měl třetí den, kdy to bylo první 2 hodiny za deště při asi 10°C stále z bláta do brodu a tak dokola. hrozně mi prochladly promočené ruce a nohy, po 30 metrovém brodu téměř po pás v ledové vodě na 30km jsem začal přemýšlet, jestli to pokud se počasí nezmění vydržím ještě další 4 dny. naštěstí však hned poté vylezlo zpoza mraků slunce a vydrželo tak až do konce závodu. utrpení třetího dne ale zdaleka nekončilo – na 40km jsme najeli na blátivou cestu, kde se bláto na kola lepilo takovým způsobem, že je po chvíli nešlo ani tlačit. nezbylo než těch 10 kilo bláta rukama setřít a hodit kolo na záda a jít dalších 7km (1,5 hod) pěšky. a to jsme před sebou měli stále ještě dalších 50km včetně dvou stoupání přes 2100m“, vzpomíná Skuri.

Doktor se letos zúčastnil TR podruhé: „oproti suchému loňsku to bylo o letos o hodně náročnější. člověk si to pořádně užije, když vstává každý den ráno v 6 hodin do tmy, venku hrozná zima a obouvá si mokré tretry, které prostě nemohly během těch 7 dnů vyschnout a obléká kalhoty s vložkou připomínající nasáklou houbu – v lepším případě čisté – to pokud se stanovalo poblíž potoka, kde si mohl člověk věci alespoň trochu vyprat. jednoduše ideální podmínky pro testování kol, oblečení a doplňků. velmi se nám osvědčily hlavně kraťasy sugoi, které spolehlivě fungovaly a zaručovaly komfort jaký jen extrémní podmínky dovolily. ne náhodou je vozilo kolem dvou třetin jezdců.“ pro Doktora je TR cenou zkušeností ohledně fungování kol a komponentů: „jel jsem na Morati HC 1.4 s vidlicí FOX float 100 rlc, Skuri na Kleinu Palomino, taktéž s vidlicí FOX. testovaný materiál splnil očekávání, kromě problémů s řazením, které se ale nevyhnuly nikomu, vše fungovalo bezchybně a my jsme se mohli plně soustředit na výkon. za celý závod jsme měli 3 defekty (píchnutí), opatrností při řazení v kritických situacích jsme se (spolu s velkou dávkou štěstí) vyhnuli jakýmkoli jinak velmi častým problémům – přetrhnutí řetězu a namotání přehazky. tyto problémy se letos nevyhnuly ani těm úplně nejlepším i přes velmi kvalitní technické zázemí. velkým překvapením pro mne byla výdrž brzdových destiček Hope Mini – celý závod jsme odjeli bez jejich výměny. většinou se ostatní neobešli bez alespoň jedné výměny. jezdci s V brake brzdami měnili špalky každý den a XTR špalky dokonce bikeshopu, jednomu ze sponzorů podniku a poskytovateli servisu, ke konci závodu došly. někteří zoufalí závodníci kupovali uprostřed divočiny nové XTR brzdy – jen kvůli špalkům!“

co se týče biků na TR, jednoznačně nejvíce zastoupenou značkou byl Rocky Mountain s modely ETS–x a Element. kola této garážové provenience z předměstí Vancouveru jistě nezapřely své kvality. mimochodem, na kolech Rocky Mountain Element jela i vítězná dvojice Karl Platt a Andreas Hestler. mezi ostatními značkami měli zastoupení Specialized, Santacruz, Norco, Maveric, Kona a Klein.

závod je opravdovou zkouškou všech závodníků. den začíná pestrou snídaní v 6 hodin v polním stanu, kdy se do sebe všichni snaží dostat co nejvíce energie v podobě jogurtů, pečiva, musli, hemenexu, párků, šunky, zeleniny i ovoce – je jasné, že správná výživa je při takto extrémní několikadenní zátěži velmi důležitá. během každé etapy byly 1 až 3 občerstvovačky, kde bylo možno doplnit chybějící zásoby jídla a pití. po dojetí pak bylo jedinou starostí umýt kolo (fronta na wapku někdy i 2 hodiny), umýt sebe (open air sprcha s přídělem 15 litrů studené vody na osobu – opět fronta) a vyprat oblečení na kolo. po večeři v 6 hodin už bylo do tmy jen velmi málo času na přípravu kola na další den a pak už jen zasloužený odpočinek – a tak stále dokola, 7 dní.

„od půlky závodu začne optimismus, že už to přeci jen nějak zvládnete. ke konci však nastupuje čím dál větší únava a vyčerpání. cítil jsem, že ze sebe vydávám opravdu maximum a bylo to opravdu na hraně, nedovedu si představit, že by byl závod najednou prodloužen o další den. když jsem si ráno před poslední etapou balil věci a chystal se na závod, bolel mě snad každý sval a vůbec jsem si nebyl jistý, zda to dnes bude ještě o závodění. dokázali jsme se ale s Doktorem vyhecovat a i s jedním defektem jsme se poslední den posunuli o tři místa dopředu v celkovém pořadí. pocity při vjezdu do cíle v horském městečku Canmore, kde vás na hlavní ulici vítá několik stovek lidí, nejdou slovy popsat…“ vzpomíná Skuri na poslední dny závodu. pokud si chcete udělat představu o náročnosti závodu, dejte si 7 krát po sobě rallye sudety, kolo a sebe myjte v potoce a spěte ve stanu a alespoň částečně se přiblížíte k tomu, o čem je závod TR.