Online sledování závodu Iditarod Trail Invitational 2017
Start 26.2.2019 14:00 (v ČR +10 hodin, tedy o půlnoci).
Průběh závodu možno také sledovat na http://trackleaders.com/iti17 a facebookové stránce závodu – facebook.com/iditarodtrailinvitational.
Pavel Richtr: Na aljašském Iditarod Trailu jsem brečel. Několikrát
Text převzatý ze stránek pořadu Casablanca (Radio Wave). Odkaz na rozhovor v rádiu dole na stránce.
Jak se jezdí na kole v –45 stupních? Extrémní cyklista Pavel Richtr má za sebou trojnásobnou účast na patrně nejextrémnějším cyklistickém závodě světa. Iditarod Trail totiž vede napříč zasněženou Aljaškou a závodníci nemají od pořadatelů po většinu trasy aljašskou divočinou žádné ubytování, jídlo anebo doprovod – prostě téměř žádnou podporu.
„To, jak jsem si to celé představoval, bylo jen slabým odvarem toho, jaké to pak bylo na vlastní kůži. Včetně těch těžkých okamžiků,“ řekl Pavel Richtr kdysi o své první účasti na legendárním závodě Iditarod Trail. To ještě absolvoval – v extrémních podmínkách s množstvím nového sněhu – krátkou verzi závodu. Už tehdy ale tušil, že se na vysilující trasu vrátí. Dnes už má za sebou dvě dokončené dlouhé verze. „Často stíhám vnímat aljašskou krajinu. Když svítí slunce a mráz zrovna není příliš krutý. To si pak říkám, že je krásné, že jsem zrovna teď tady,“ říká Pavel. „Hodně momentů ale docením až později z fotek. Nebo ani to ne, protože jsem neměl ani sílu vytáhnout foťák,“ přiznává.
Co se děje v hlavě extrémního bikera?
„Během závodu navzdory únavě nemám chuť praštit kolem a všeho nechat. Prostě to nejde, to bych tam umřel,“ říká Pavel Richtr. Jak Iditarod Trail probíhá? Usnul Pavel někdy za jízdy? Proč si krájí jídlo na jednotlivá sousta? Jak se přejíždí zamrzlé řeky a mořské zálivy? Co se děje v hlavě závodníka po deseti dnech osamělého závodění a překonávání sebe samého v divočině? Jaký dojem na něj dělají ghost towns, opuštěná zlatokopecká městečka? Proč v cíli závodu i na trase několikrát brečel?
Poslechněte si záznam vysílání se skromným vyprávěním Pavla Richtra.
Stránka pořadu Casablanca s rozhovorem.
Online sledování závodu Iditarod Trail Invitational 2015
Start 1.3.2015 14:00 (v ČR +10 hodin, tedy o půlnoci).
Aktualizace: Online sledování ukončeno, průběh závodu možno zpětně přehrát na trackleaders.com/iti15.
Odpařovací bariéra (Vapor Barrier) je tenká neprodyšná vrstva oblečená přímo na tělo nebo na slabou první vrstvu. Pod VB zůstává veškerá vypocená vlhkost a svrchní izolační vrstvy tak zůstávají suché. Jejich průběžným oblékáním a svlékáním se reguluje tepelný komfort a omezuje pocení. Systém VB funguje pouze při nízkých teplotách, má své výhody a nevýhody i své zastánce a odpůrce.
Publikováno v časopise Svět Outdooru 4/2014 str. 62-64 – celý časopis ke stažení (PDF).
Mé video s ukázkou praktické aplikace přímo na aljašském Iditarodu můžete zhlédnout zde.
Je vám v zimě pořád chladno, přestože jste nabalení? Máte studené nohy? Trápí vás ráno navlhlý spacák? Možná to má řešení! Tento článek pojednává o odpařovací bariéře, což je kontroverzní systém řešení izolace a oblékání. Je zdánlivě postavený na hlavu a určitě není vhodný pro každého a do každé situace.
Jsem extrémní biker a potřebuju mít i v mrazech minimum věcí. Proto jsem zvolil řešení, které odstraňuje problém pocení, a navíc mi na delší akce stačí méně věcí. Obleču se zdánlivě úplně špatně. Přímo na těle mám zcela neprodyšnou vrstvu. Přes tuhle vrstvu jednoduše žádný pot do dalších vrstev neprostoupí, potím se jen pod ní. Další jsou pak libovolné izolační vrstvy, a to klidně i takové, jejichž izolační vlastnosti degradují při provlhnutí (např. peří). Je to totiž jedno – žádný pot se k nim nedostane. Svrchní vrstva musí chránit před větrem a vodou, prodyšná ale zase být nemusí. Šokující, že? Systém se označuje jako VB z anglického Vapor Barrier – odpařovací bariéra. Ale popořádku…
Tepelný komfort v zimě
Každý zná základní princip toho, jak se naše tělo zbavuje přebytečného tepla. Pokud je produkce a ztráta tepla v rovnováze, cítíme se komfortně. Pokud se začneme přehřívat, tělo odpoví produkcí potu (který cítíme, proto se používá termín znatelné pocení) a jeho odpařováním se pokožka ochlazuje. Jakmile odložíme vrstvy oblečení nebo když se okolní teplota sníží, produkce potu ustane a my se zase budeme cítit komfortně. I v tomhle okamžiku se ale pořád trochu potíme – vlhkost z pokožky se vypařuje do okolního vzduchu, což nás neustále trochu ochlazuje. Pro tenhle jev se používá pojem neznatelné pocení. Veškeré odpařování potu ale probíhá jen tehdy, pokud je vlhkost okolního vzduchu menší než 100 % (jinak už vzduch nemůže pojmout víc vlhkosti).
Pokud jsme v chladném počasí oblečeni podle systému vrstveného oblékání, máme na sobě tři vrstvy (nebo více podle okolností): sací, izolační a svrchní. Sací má odvodem vlhkosti směrem od těla skrz povrch materiálu udržovat pokožku suchou. Izolační zadržuje tělesné teplo, ale je i prodyšná, aby umožňovala rychle odvádět pot ven směrem k vnější vrstvě oblečení. Svrchní vrstva pak chrání proti vlivům počasí (déšť, sníh, vítr), současně ale umožňuje průchod vodních par směrem ven.
Kam s potem v zimě?
Co se v zimě děje s potem, který naše tělo produkuje? Pokud je množství potu relativně malé (daří se nám odvětrávat a odkládat vrstvy v případě zvýšené zátěže a produkce tepla), máme dobrou šanci, že velká část potu prostoupí vrstvami
a odpaří se do vzduchu. To je ideální stav, který může být často těžké dosáhnout. Co se tedy může stát, když to není tak ideální? V první řadě není snadné rychle a přesně odvádět přebytečné teplo (odvětráním, odložením vrstvy), zvlášť když intenzita fyzické zátěže kolísá. Dále se má většina z nás tendenci oblékat tepleji, abychom se cítili spíš v teple, než naopak. Dalším faktorem, který může přispívat k nadměrnému pocení, je paradoxně sací vrstva. Čím je dokonalejší, čím rychleji odvádí pot a vy se cítíte v suchu, tím později si uvědomíte, že se potíte víc, než jste si mysleli. Většinou totiž poznáme přehřívání teprve až si všimneme, že jsme se zpotili. Navíc se tím může úplně potlačit jediná funkce potu, což je ochlazování. Místo toho, aby se pot odpařoval, a tak ochlazoval tělo, je rychle odváděn a jen zvlhčuje další vrstvy oblečení. V neposledním řadě je komplikací i vysoká vlhkost okolního vzduchu (blíží se v chladném zimním počasí 100 %, kromě např. pólů apod.). Jak už bylo uvedeno, i kdyby byly vrstvy superprodyšné, pot se pak bude odpařovat minimálně.
Co se děje s nadbytečným potem, který se neodpaří? Pot (voda) zůstane v izolační vrstvě (vrstvách), a tím sníží její termoizolační schopnosti. Přímým důsledkem je větší prochládání a diskomfort, při nízkých teplotách a delším pobytu venku pak nastupuje riziko podchlazení. Při velmi nízké okolní teplotě může navíc na vnitřní straně svrchní vrstvy dojít ke kondenzaci vodních par, a tedy k dalšímu promáčení termoizolačních vrstev, v horším případě i k tvorbě ledu pod svrchní vrstvou. U materiálů pro izolační vrstvy výrobci sice často uvádějí zachování vlastností, i když jsou vlhké, ale fyziku nikdo neoklame. Nepomůže ani přidání další izolační vrstvy – ta během chvíle také zvlhne a situaci nijak nezachrání.
Vlhké oblečení na expedici
Výše zmíněné problémy s potem uvízlým v oblečení jsme asi všichni zažili. Pokud se jedná o krátkou zimní aktivitu s vysokou intenzitou a blízko je teplá místnost i suché oblečení, není to zase tak velký problém. Ke konci nám je možná trochu víc zima, pak ale zalezeme do tepla a všechno je vyřešeno. Představte si ale, že jste na několikadenní expedici, venkovní teploty se pohybují mezi 0 a –25 °C (pocitová na větru je i níž), všechnu vodu si nesete s sebou nebo ji vyrábíte ze sněhu a máte velmi malou nebo žádnou možnost oblečení sušit nebo měnit. Pak je propocená izolační vrstva velký problém, který může vést k silnému podchlazení a ještě horším koncům. Jak se s tím vypořádat? Nebylo by lepší pocení omezit nebo zastavit, než přebytečný pot neúspěšně odvádět?
Odpařovací bariéra
Jak funguje VB v praxi? Veškerý pot, který vyprodukujete, zůstává na pokožce pod první VB vrstvou, pro kterou se používají různé materiály, zpravidla jsou to velmi tenké bundy se zátěrem. Komfort nošení takové bundy přímo na tělo je však mizerný, proto bývá vnitřní strana opatřena savým materiálem, který zaručí rozptýlení potu na větší plochu (nikoliv však jeho odvod). Alternativně se dá pod VB vrstvu použít tenké spodní triko – zase jen pro účel většího komfortu a rozptýlení potu.
Jaké jsou výhody VB systému? To, že se přehříváte (a tedy vaše oblečení neodpovídá fyzické aktivitě), zjistíte v podstatě ihned tak, že ucítíte pot na pokožce. Máte tedy možnost výrazně rychleji (než u konvenčního systému oblékání) zakročit – odvětrat, odložit vrstvu, a tím ihned zabránit dalšímu pocení (znatelnému, VB zastavuje ale i neznatelné). Omezení pocení má i další benefit – zamezíte vlastní dehydrataci. Tím jednak ušetříte vodu, kterou byste jinak museli tělu dodat, ale snížíte i riziko podchlazení a omrznutí. Dále zredukujete počet vrstev oblečení, nutných k dosažení stejného tepelného komfortu (udávaný tepelný zisk VB vrstvy je až 10 °C). Zamezením úniku potu totiž zcela zamezíte ztrátě tepla vypařováním. No a ta největší – už zmíněná – výhoda je, že izolační vrstvy nikdy nezvlhnou a zachovávají si nezměněné termoizolační vlastnosti po celou dobu pobytu venku (i několik dní). Pokud jste v opravdu náročných podmínkách, může vám tento systém třeba i zachránit život.
A jaké jsou nevýhody VB systému? V první řadě je to úzký rozsah použití. VB se dá úspěšně použít jen v dostatečné zimě – tedy při teplotách pod cca 5 °C. Na jiné než zimní použití tedy spíš rovnou zapomeňte, jinak se prostě uvaříte. Dále je to nepohodlí, které vznikne, když se zpotíte. Do té doby, než se potu zbavíte (např. odvětráním kolem krku), jste prostě jako ve vlastní šťávě. To není vůbec nic příjemného, a pokud se vám to vymkne z rukou, mohou přijít komplikace (např. opruzeniny, kožní problémy apod.). VB jednoduše vyžaduje velmi aktivní přístup k oblékání a regulaci vrstev, případně i regulaci intenzity zátěže – jen tak jde silnému pocení pod VB vrstvou zabránit. Malému zpocení pod VB vrstvou se však ani zkušený uživatel občas nevyhne a je potřeba být na to připraven a počítat s tím. Z toho vyplývající nevýhodou je to, že VB systém není pro každého a je nutné se s ním naučit pracovat. Pokud neinvestujete čas do jeho pochopení a důkladného vyzkoušení, pravděpodobně vám nikdy dobře neposlouží. Ačkoliv se používá od 2. světové války, možná právě z těchto důvodů nedošlo k jeho velkému rozšíření a produkuje ho jen pár malých outdoorových značek. Hlavní zaměření VB (výše zmíněné několikadenní zimní expedice), nutný velmi aktivní přístup k oblékání a složitost vysvětlení systému zákazníkovi bohužel VB odsouvá do outdoorového undergroundu.
Moje vlastní zkušenosti
Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil VB správně používat. První výklus s VB bundou v –10 °C skončil neslavně – byl jsem moc oblečený a pot mi stekl a úplně promočil spodní prádlo tak, že mi za hodinu málem umrzl zadek. Po určité době jsem to vychytal a začal jsem si VB systém užívat i v našich zimních podmínkách. Představte si, že jdete celý den v –10 °C v tenkém spodním prádle a VB bundě a kalhotách, jenom když začne hodně foukat, přidáte další windstoperovou vrstvu. V noci bivak – tak jak jste, lehnete do spacáku (zatímco si ostatní převlíkají zpocené spodní prádlo) – a ráno zase tak, jak jste, vyrazíte dál. Mým hlavním impulzem naučit se pracovat s VB byl zimní závod na 1600 km bez podpory napříč Aljaškou – Iditarod Trail Invitational. Při mé první účasti jsem použil VB ponožky a bundu jen v teplotách pod –35 °C. Při druhé jsem měl ponožky i bundu na sobě pořád a s velkým úspěchem jsem je použil v teplotách od +5 do –45 °C. Pod tenkou VB bundou jsem vezl tenké spodní vlněné merino triko (ani po dvou týdnech nesmrdělo!). Přes VB jsem měl silnější vlněné triko a softshell bundu – takhle jsem pohodlně fungoval do –30 °C! Ponožky používám speciální, slaminované tři do jedné (tenká syntetická vrstva, VB vrstva a pak svrchní izolační), kromě největší zimy (pod –40 °C) to byly jediné ponožky, které jsem na nohou měl. Provizorní VB ponožky z plastového pytlíku jsou podle mého názoru i v našich zimních podmínkách nejpoužitelnější VB aplikací. VB vložku do spacáku nepoužívám, protože její funkci částečně supluje VB bunda, jinak bych ji určitě použil. Do největší zimy jsem měl připravené palčáky s VB vložkou, ty jsem ale zase použil jen v největším extrému.
Použití VB je velmi kontroverzní záležitost. Je jen na vás, jestli se rozhodnete systém vyzkoušet
a naučit se ho používat. Asi to nebude úplně jednoduché a nebude to hned, ale je možné, že vás výsledky pozitivně překvapí.
Doplnění článku
Konkrétní produkty, které používám jsou tyto:
Lehká bunda Lighting Bug Jacket jako spodní vrstva, bez kapuce, zipy v podpaží i na předloktí. Bundu mám na sobě neustále, i v ní spím.
Ponožky tři v jednom VaprThrm® – Hi-Rise Insulated Socks. Ponožky mám na sobě neustále, i v nich spím.
Palčáky Vapor Mitt. Používám pouze v největší zimě (pod -40) pokud nemám ruce schované navlecích na řidítkách.
Mám pro vás bleskovou soutěž o 3 vstupenky na Brněnský SPORT Life (6.-9.11. 2014). Vstupenky jsou elektronické (PDF), předání tedy proběhne zasláním emailem.
Máme málo času, soutěž je tedy rychlá a pravidla jednoduchá. Dole na stránce jsou tři fotky z mé jedné loňského vyjížďky. Vaším úkolem je uhádnout, kde jsou všechny tři fotky vyfocené. Dnes (7.11.2014) v 21:00 hodin večer vyberu tři odpovědi, které budou buď správně nebo se nejvíce přiblíží, do 22:00 je vyhlásím a budu je kontaktovat ohledně předání výhry (email adresa). Tipovat můžete u příspěvku na mé FB stránce, nebo zde dole pod článkem v komentářích. 3 výherce vyhlásím zde v tomto článku a zároveň na FB. Pokud bude výherce na FB, budu ho kontaktovat, pokud bude zde v komentářích, budu čekat až se výherce ozve sám.
Nápověda: jedná se o Krkonoše.
Tipujte místa všech tří fotografií, nikoliv pouze jedné. (spravný tip je tedy např: 1. Pomezní boudy, 2. pramen Labe a 3. horní stanice lanovky Medvědín).
Soutěž ukončena. Vyherci jsou dva odvážní účastníci! Pokud máte o vstupenky zájem, kontaktujte mě.
1.
2.
3.
Ačkoliv už od projetí cíle uplynuly skoro dva týdny, stále jsem při vzpomínce na ten okamžik dost naměkko. Vjel jsem na Front Street v Nome a z dálky vyhlížel cílový oblouk. Bylo před polednem a vůbec nikdo si mě tam nevšímal. Jen jedna paní se psem asi tušila, o co se jedná, a houkla na mě good job. To byl jediný fanoušek v cíli. Konec Front Street se blížil a oblouk nikde. Byl jsem tu moc rychle a oblouk, který je primárně určen pro psí Iditarod, byl ještě uklizen bokem. Už jsem si myslel, že se budu muset zeptat, kde oblouk je (a v duchu jsem se té absurditě smál), když jsem ho ve vedlejší uličce zahlédl. Zabrzdil jsem, slezl z kola, sednul si pod oblouk, vyfotil se pod ním a rozbrečel jsem se. Jen tak pro sebe, aby to nikdo neviděl. Po chvíli rozjímání o tom, co se vlastně stalo a co se děje, jsem poprosil kolemjdoucí pár o jednu fotku pod obloukem i s kolem a odešel jsem hledat nějakou pizzerii. Tu jsem našel rychle a stejně tak rychle jsem objednal největší pizzu, co měli – 19″. Poslední povinnost byla zavolat pořadatelům, že jsem zde. Dovolal jsem se do schránky, nechal zprávu a zavolal Verunce (to jsem se znovu rozbrečel), která pak zprávu a čas mého dojezdu poslala dále do světa. Když mi poté ohromnou pizzu přinesli, říkal jsem si, že to bude ostuda, až ji půlku nesním. Trvalo to dvě hodiny a pizzu a 5x doplněnou sklenici koly jsem spořádal vcelku bez bolesti (a bez odskočení si na záchod). Jako by tělo odmítalo uvěřit, že je konec, a jako velbloud nabíralo zásoby na další úsek závodu.
Fakta jsou následující – 8.3.2014 v 11:34 jsem úspěšně dokončil závod Iditarod Trail Invitational. Na trati jsem strávil 12 dnů 21 hodin a 34 minut a překonal tak 14 let starý rekord závodu (15 dnů) – stejně jako všech 5 prvních závodníků v cíli. Do cílového městečka Nome na okraji Beringova moře jsem po překonání 1000 mil (1600 km) dorazil na 4. místě.
Průběh závodu poznamenal neobvyklý průběh zimy na Aljašce. Místo hlubokého sněhu, se kterým jsem se potýkal při své minulé účasti v závodě v roce 2012, jsem letos bojoval s více než stovkou kilometrů hladkého ledu a úseky zcela bez sněhu (kořeny, kameny, hrbolatá tajga s obrovskými drny). Jednou z největších překážek byl brutální vítr na pobřeží Beringova moře v poslední třetině závodu. Některým závodníkům zde nezbylo než se desítky kilometrů vracet a čekat na lepší počasí. Během závodu teplota klesla až k -30C, ale zhruba ve třetině závodu se vyšplhala krátkodobě na velmi nezvyklých a pro nás komplikovaných +5C.
Závod jsem absolvoval bez větších zdravotních komplikací. V prvních dnech závodu mě trápily odřené sedací partie – problém, který jsem očekával a který se po pár dnech vyřešil. Z jídla co jsem jedl se mi udělaly boláky na jazyku, což mi několik dnů značně komplikovalo příjem stravy, než jsem to dostal pod kontrolu výplachy solí. V samotném závěru závodu jsem se v noci po pouhých dvou hodinách spánku ve sněžné bouři nevyhnul drobným omrzlinám na nose (díky nastupujícímu pocitu: to už je jen kousek, to už vydržím). S výsledkem jsem nadmíru spokojen, ačkoliv věřím, že bych při lepší strategii (hlavně rozvržení a doby odpočinku) mohl dosáhnout času ještě lepšího.
Veškerá technika, kolo i oblečení fungovalo perfektně a i zpětně jsem s volbou veškerého materiálu nadmíru spokojen. Jedinou komplikací bylo několik defektů (píchlé duše), způsobených jízdou po rozbitém ledu a místech bez sněhu a prasklý zadní ráfek (později identifikováno jako výrobní vada).
Úspěšné dokončení závodu je pro mě splněním ohromného snu a cíle, který jsem nosil v hlavě více než 6 let a na kterém jsem usilovně pracoval. Snu, který mi na začátku přišel zcela nereálný.
Děkuju všem sponzorům, kteří mě podpořili a pomohli mi dosáhnout cíle!
Diky patří těmto partnerům: Nikon, The North Face, Devold, Bicyclecafe, Drift, Fatback a Peak Design.
Strašně moc děkuju všem v rodině, kamarádům, znamým i neznamým, kteří mi fandili a sledovali mě! Málokdo by uvěřil, jaký pocit to je, číst si všechny ty zprávy. Občas se mi to povedlo i během závodu a není větší síly, která by pak člověka hnala dopředu! DÍKY MOC!
Díky patří i Honzovi Kopkovi, se kterým jsme spolu jeli velkou část závodu a sdílíme tak spoustu nezapomenutelných zážitků.
První výběr fotografií spolu s komentáři je publikován zde na mtbs.cz
Fotografií mám spoustu další budou následovat.
První krátký video edit ze záběrů, které jsem při závodě natočil můžete shlédnout zde. Další budou následovat.
Aktuální informace – pravděpodobná změna trasy závodu – čtěte dole…
Mnoho lidí se mě ptá, jak dlouho závod pojedu. Ano, do určité míry to záleží na mně: na tom, jak rychle mi to pojede, jak mi bude a zda budu nebo nebudu muset řešit nějaké problémy. V porovnání s tím hlavním faktorem, který délku závodu ovlivňuje, jsou však výše zmíněné podstatně méně významné.
POČASÍ. Aljaška v minulosti několikrát ukázala, kdo je pánem a kdo je tím, kdo se musí s pokorou přizpůsobit, bojovat a třeba i odejít poražen. Pokud řeky, po kterých se pohybujeme stovky kilometrů, nezamrznou nebo roztají, závod se nekoná. Pokud napadne tolik sněhu, že se ani skútrům nepovede projet a vyjet cestu, může rychlost pohybu spadnout až na pouhých 0.5 km/h. Překonání úseků, které jdou normálně projet za pár hodin, může trvat i několik dnů. Silný vítr může zkomplikovat i tlačení kola a přízemní blizard zcela znemožnit orientaci. V extrémních případech je někdy jedinou možností návrat zpět.
Jak dlouho to tedy bude trvat, když příroda dovolí? Pohled do výsledků z minulých ročníků napoví, že to jde i za 15 dnů. Zajímavé je, že to bylo v roce 2000 – tedy dlouho před předtím, než se objevily fatbiky s tlustými pneu. To jen dokazuje, jak moc je to o podmínkách a kvalitě cesty. Naopak v roce 2012 jsem měl to „štěstí“ a zažil jeden z těch náročnějších ročníků závodu – více deník zde. Časy na krátké 350-mílové variantě závodu byly dvojnásobné, dojelo historicky nejmenší procento závodníků a na dlouhou trasu (1000 mil) se poprvé v historii závodu nikdo z McGrath nevypravil. Jednoduše to nešlo. Pokud se však neděje nic mimořádného (pokud to vůbec lze napsat) a podmínky jsou průměrné (opět to samé), tak se časy pohybují v rozmezí 20-25 dnů.
Nezbývá tedy, než očekávat to nejhorší a tajně si přát podmínky co nejlepší. A jak to zatím vypadá? Prosinec a leden byl na Aljašce mimořádně teplý – teploty se často pohybovaly nad nulou a místo sněžení byl častější déšť. Několik závodů psích spřežení muselo být zrušeno a zásobování některých odlehlých míst nebylo možné, protože nemohla letadla přistávat na špatně zamrzlých řekách a jezerech. Naštěstí se počasí během posledního týdne trochu umoudřilo, mrzne a teploty padají k obvyklejším -20. Na webu se objevilo několik fotek z různých míst na trati – ty jsem pro ilustraci porovnal s mými ze stejných míst.
Zde je jezero Flathorn Lake. Já jsem tam před dvěma lety tlačil kolo v hlubokém sněhu, před týdnem bylo jezero jako zrcadlo bez stopy sněhu:
Toto je Dismal Swamp. Před dvěma lety neskutečný boj v hlubokém sněhu, před týdnem perfektně ujetá dálnice:
Rohn, kontrolní bod CP5. Nachází se ve srážkovém stínu za pohořím Alaska Range, přesto tam nějaký sníh bývá. Letos nic. Ačkoliv by se to mohlo zdát výhodou, znamená to větší riziko defektu a také problém se sháněním sněhu pro výrobu vody:
Žádný sníh může znamenat i velkou komplikaci pro orientaci. Trasa závodu nevede po žádných cestách – žádné tam nejsou. Trasa vznikne až v zimě tak, že ji na skútrech projedou místní Eskymáci nebo předvoj závodu psích spřežení Iditarod, který startuje týden po nás. Tam, kde není trasa zřejmá díky průseku ve vegetaci nebo kde není vyznačena tripody s reflexními značkami (foto dole, autor Davis Lincoln), nemusí být vůbec vidět, kam se má jet!
Ani jízda po (za normálních podmínek pod sněhem schovaných) trsech trávy aljašské tundry není žádný med – lépe řečeno jet nejde vůbec. Foto od účastníka závodu Sean Grady (jeho deník zde).
A na závěr ješte jedna strašidelná fotka. Takhle to vypadalo na trase minulý rok. Jasná odpověď na to, proč je dobré být připraven na vodu na trase… (foto Hideo Sato, alaskadispatch.com)
2014: Pojedeme letos jinudy? Pořadatelé závodu psích spřežení dnes vydali zprávu o možné změně trasy závodu. Důvodem je kritický nedostatek sněhu cestou dolů z průsmyku Rainy Pass do kontrolního bodu Rohn. Do 17.2. se rozhodnou, zda bude start tak jako vždy poblíž Anchorage, nebo bude přesunut hlouběji do vnitrozemí do Fairbanks (jak už se stalo v roce 2003). Trasa by pak vedla přes Nenana, Manley a Tanana do Ruby a pak už dále po klasické trase závodu.
Co by to pro nás znamenalo? Pravděpodobně nižší teploty, delší vzdálenosti mezi kontrolními body a trochu „nudnější“ trasa po řekách Tanana a Yukon. Pravděpodobně také výrazně větrnější podmínky – na někdy až několik kilometrů široké řece se prostě před větrem nikam schovat nejde!
Sněhu je v první části závodu celkově velmi málo, nicméně ten největší problém je dle vyjádření místních výše zmíněný úsek dolů z Rainy Pass, konkrétně pak úzká soutěska Dalzell Gorge. Bez sněhu, který je používán na stavbu mostů přes potok, je to nebezpečné místo s příkrými stěnami po stranách a spoustou ledu. Sněhu je na tomto místu obvykle velmi málo (vyz výše), letos tam však není téměř žádný, což dělá situaci ještě bezvýchodnější. V nedalekém kontrolním bodu Rohn prý zatím ani nemohou přistávat letadla.
Sněhové mosty v soutěsce Dalzell Gorge (2012)
Dle názoru lidem blízkým pořadatelům psího Iditarodu je dost nepravděpodobné, že do 17.2. napadne dostatek sněhu, a s největší pravděpodobností tedy dojde ke změně trasy psího závodu. Náš závod bude pravděpodobně změnu následovat, jelikož je do určité míry závislý na stopě, kterou projíždí psí závod. Další variantou, která mě napadá je vyhnutí se kritickému úseku delší cestou okolo hor, kterou používá závod skútrů Irondog, startující týden před naším závodem.
Nad přesnou trasou závodu se tedy vznáší spousta otazníků. Nezbývá než čekat na konečné rozhodnutí pořadatelů – jedno je však jisté: letošní závod bude letos opět speciální 🙂
Ozývám se tu po dlouhé době s aktualitou. Teď, s blížícím se závodem, se to tu budu snažit aktualizovat pravidelněji, ačkoliv je to ve finální fázi příprav a týden před odjezdem velmi náročné.
Minulý týden jsem odeslal balíčky s jídlem a bateriemi do Anchorage. Všechny tři balíčky (každý po 4.5 kg) musí být doručeny do Anchorage do 15.2., kdy je pořadatelé vyzvednou a letecky dopraví na tři kontrolní body – Fingerlake (CP3, míle 150), Rohn (CP5, míle 200) a Cripple (kontrolní bod na konci nejdelšího – 105-mílového – úseku celé trasy, míle cca 450). Balení a posílání balíčků je vždy trochu vypjaté. Jednak je to dost práce vše sehnat – některé věci se mi ani sehnat nepodařilo a budu je ještě v noci 14.2. po příletu do balíčků doplňovat (hřejivé pytlíky se u nás asi úplně přestaly prodávat a pochoutky s arašídovým máslem se mi také nepodařilo sehnat v dostatečném množství). Bude to asi znít divně, ale balení je i trochu emotivní. V duchu si představuji, jaké to bude, až se s balíčky opět shledám, kde to bude a co se asi zrovna bude dít. Tyto myšlenky mě v duchu přenášejí na místo „činu“ a lehce mě při nich mrazí v zádech.
Od odeslání se modlím a hypnotizuji tracking, aby došly včas a vlastně vůbec došly – s posíláním jídla do USA to není úplně košer. Snažím se tím moc nestresovat, ale nemít balíčky na kontrolních bodech je účast v závodě přinejmenším velmi komplikující skutečnost…
O víkendu jsem se vydal potrénovat na hřebeny Krkonoš – jednak jsem měl o víkendu cestu tím směrem a také v honbě za sněhem. Velkým lákadlem byla i výstraha meteorologů před extrémně silným větrem na hřebenech. Normální člověk by se tam asi nevydal, pro mě to však byl úžasná možnost vyzkoušet něco, co se může odehrávat i na Aljašce (tam ale třeba i při o 40 stupňů větším mrazu!). Měl jsem v plánu jet s téměř plná nabaleným kolem, chvilku někde zabivakovat a pak trochu pojezdit. Jelikož jsem však do Pece dorazil až ve 3 v noci (sobotní ráno), bivak jsem vypustil a dal to bez spaní. Na hřebenech to opravdu fučelo. Jinými slovy – NIKDY jsem nezažil silnější vítr! Jízda po větru šla ustát, z boku to šlo hůře (v náklonu a při nečekaném poryvu větru i několikeré ulehnutí i s kolem na bok) a proti jen s velkými obtížemi. Nejhorší to bylo u Sněžných jam. Tam jsem kolo táhnul bokem za sebou za řídítka a dával pozor abych neuklouzl a nebyl i z kolem odfouknut. Celé to byl vcelku plodný experiment, poladil jsem nasazování masky a lyžařských brýlí tak, aby se mi při fyzické námaze nezamlžovaly. Druhá maska na obličej, kterou s sebou povezu a která je teplejší a jde stáhnout do úzkého průzoru kolem očí, se ukázala jako pro kombinování s brýlemi nevhodná. Mám ji s sebou do extrémních mrazů (pod cca -35) bez většího větru.
Nakonec jsem se k autu do Pece vrátil asi ve 4 hodiny odpoledne. Solidní 13ti hodinový trénink – trochu test co to udělá, když se jde trochu přes závit (noc předtím žádný spánek). Až na lehkou ospalost ke konci jsem se cítil fajn, takže spokojenost.
Mrkněte na fotky z mého nového odolného Nikonu 1 AW1 a video z Driftu. Točil jsem do té doby co to vítr umožnil, takže to nejhorší se mi zaznamenat nepovedlo (bylo mi líto nechat kameru ulítnout)…
Jenom velmi málo bikerů má radost ze současného „jarního“ počasí. Ještě méně se jich těšilo na velikonoční víkend s předpovídanými přívaly sněhu. Předpověď vyšla, což znamenalo podmínky pro jednu z posledních fatbikových vyjížděk letos.
V sobotu jsem obkroužil oblíbené šumavské kolečko, kde je parádní technický trail. Sněhu bylo docela dost, ale díky vyšlapané cestičce to bylo skoro celé jetelné. Navíc – překvapivě – šla sjet a vyjet některá místa, která bez sněhu v létě nejdou. To bylo jednak díky sněhu, který srovná nekteré hrboly, kořeny apod., ale i díky tlustým gumám s neskutečným gripem. V neposlední řadě pomůže sníh i psychicky – vyrábí iluzi pádu do měkkého (sněhu nebylo tolik ale přeci jen to pomáhá – vyzkoušeno, viz video).
V sobotu jsem to objel potmě a byl jsem úplně nadšen – říkal jsem si: tohle je moje vyjížďka roku! Nutně jsem se tam musel vrátit i v neděli s kamerou na hlavě. Přes noc ovšem spadlo dalších skoro 10 cm a cestou prošel jen jeden člověk, takže to bylo o trochu pomalejší a jen o trošku méně zábavnější. Přesto s přehledem druhá nejlepší vyjížďka roku. Tady je video z neděle a pár fotek ze soboty.
Na fatbiku se to líbí i holkám! Prý že lepší než běžky!
