Iditarod Trail Invitational 2016 – přes pohoří Alaska Range

Sny o rekordních časech se rozplynuly. Cestou na CP4 (Puntilla Lake, 270km) se o to velkou měrou postaral los, který šel několik kilometrů po trailu. Krátery, které vyrobil, později zamrzly a udělaly cestu místy nesjízdnou. V takovém oraništi je nekdy obtížné i jít. Závodníci na čele pak prý dokonce přišli mezi spoustu čerstvých stop, setkání s losem se ale naštěstí vyhnuli.

Za CP4 začíná pořádná pustina, kam už normálně nikdo nejezdí. Do CP5 je to přes hory (Alaska Range), což je asi nejvíc epický úsek, někdy ale také nejtěžší a nejstrašidelnější. Těchto pouhých 45 km se dá projet za 7 hodin, už se tím úsekem ale také probíjela velká skupina závodníků téměř 3 dny. Cesta nahoru nebývá dobře projetá a také bývá zafoukaná, protože už je nad úrovní stromů není tedy nijak krytá. Navigovat se pak dá pouze podle dřevěných tripodů. V průsmyku často strašně fouká a pár lidí si tam už pořídilo omrzliny. Pokud je moc sněhu, existuje tam reálné nebezpečí lavin (tuším, že už tam došlo k tragédii, ne však v našem závodě). Posledních pár kilometrů je úzká soutěska Dalzell Gorge, kde se asi stokrát přechází (ne vždy dobře) zmrzlá říčka (viz foto) – to je velmi stresující místo, hlavně v noci.

Šel jsem tam už třikrát a pokaždé to bylo úplně jiné. Nejsilnější zážitek byl ten z prvního přechodu. Noční procházka úplně o samotě (a nad ránem usínající a padající s kola) mezi těmi vysokými štíty okolo mi tenkrát dala dost zabrat. Psal jsem o tom tady: http://pavelrichtr.cz/…/iditarod-trail-invitational-2012-c…/
Podruhé to bylo za hezkého počasí, potřetí opět v noci – viz foto.

Za horami na závodníku čeká obvykle velmi málo sněhu (srážkový stín hor), vytápěný stan, druhý z balíčků s jídlem a pak jeden z nejdelších opuštěných úseků na trase.

Závodníkům na čele se to letos povedlo za 8 a půl hodiny – cestou nahoru do průsmyku to bylo špatné a tlačilo se, z průsmyku dolů už to bylo lepší. Teď tam ve stanu odpočívají před dalším úsekem. Podle pár dnů starých zpráv je na řece hned za CP otevřená voda, místy po kolena…

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

2012 Zhruba někde na vrcholu průsmyku

2012 Sestup z průsmyku na ránem. Konečně to začalo jet. Za chvíli jsem však začal za jízdy usínat. Pořádně mě zase probudilo až když jsem spadnul a koukal na ostrej trčící klacek kousek vedle obličeje.