Iditarod Trail Invitational 2016 – město duchů a nejdelší opuštěný úsek

Z vesnice McGrath – cíle závodu na 350 mil – se dál vydávají jen ti, kteří jsou přihlášení na 1000-mílový závod. Letos jich je 16, z toho 3 běžci. Je však možné (a často se tak stává), že někteří z nich skončí tady – většinou z důvodů zranění nebo velmi špatných podmínek dále na trase.
Po 22 km kilometrech do vesnice Takotna následuje několika kilometrové stoupání, které je posledním místem, kde občas místní jezdí na skútru. Dalších necelých 300 km je zcela neobydlená pustina. Jediní, kdo tento úsek v zimě projíždí, jsou závod skútrů IronDog (dva týdny před naším závodem), pak my a pár dnů po nás musheři závodu Iditarod. To jak se povede tento úsek projet záleží strašně moc na podmínkách. Pokud po projetí závodu skútrů 2 týdny nesněží, dá se to po perfektně ujeté stopě projet za dva dny (můj první průjezd tímto místem v roce 2012). Ten druhý den mi tedy trval 25 hodin (od 4 ráno do 5 ráno další den) a ujel jsem 200 km. Pak jsme s Honzou ještě asi do 7 hledali ve vesnici Ruby na břehu Yukonu nějaký teplý nocleh. Poprvé v životě jsem tam zažil jaké to je být tak ospalý, že usínáte ve stoje (pak jsem se tam radši o něco opřel, abych se nezrakvil pádem na zem).
Pokud zde nasněží a cesta se stane neprůchodnou, často závodníkům nezbývá než třeba i pár dnů čekat na čelo musherského závodu, kterému cestu projíždí 6 skútrů. Zcela unikátní situace nastala vloni, kdy byl kvůli nedostatku sněhu musherský závod veden trochu jinudy. Za námi tedy už tímhle místem neměl nikdo (až do příští zimy) projet. První den jsem dojel za půlku a druhý den to vypadalo, že kolem půlnoci budu u Yukonu. Pak ale přišla sněhová bouře, která všechno změnila. Zbývajících pouhých 60km jsem tlačil včetně 3 hodin spánku asi 30 hodin, začal jsem si rozpočítávat příděly jídla a na rozedřené nohy jsem několikrát musel lepit americkou pásku (náplasti selhávaly). Tahle třídenní samotka (s výjimkou velmi blízkého setkání tváří v tvář s dvěma vlky) byla životním zážitkem, který se jen velmi těžko takhle v rychlosti vypráví.
Ty, co na tento úsek vyrazili den za mnou a později, sníh zasypal výrazně dříve. Někteří měli dost rozumu, vrátili se a vzdali. Ti další tam během následného prudkého ochlazení prošlapáváním cesty strávili asi 7 dní v teplotách i pod -40C. Jejich boj s živly vešel do historie závodu jako jeden z nejbrutálnějších. Někteří se pak na konci pár kilometrů přeci jen museli nechat svézt na skútru a díky omrzlinám vzdát. Lásku k závodu jim to však nijak nepřekazilo, protože letos závodí znovu!
Na tomto úseku jsou dva nouzové sruby a zhruba někde uprostřed tam u cesty na závodníku čekají jejich vlastní, z letadla shozené, balíčky s jídlem (ten třetí a posledních z těch, které pořadatelé na trasu závodníkům dopraví).
Phil se na tento úsek vydal v poledne a k prvnímu srubu dojel v deset večer. Cesta je tedy vcelku dobrá. Na srubu odpočíval jen asi 2 hodiny a po půlnoci pokračoval dál. Vcelku překvapivě však po hodině zastavil a zabivakoval venku na cestě. Na cestu se opět vydal až v 8 ráno. Od té doby ujel za 4.5 hod 35 km. Jelikož se jeho postup spíše ještě zpomalí díky horám, nevyhne se dalšímu bivaku na tomto úseku.
Bob z McGrath vyrazil po 8 večer. Kousek za vesnicí ale minul odbočku z řeky. Pokračoval po řece a trvalo dost dlouho, než si svou chybu uvědomil a otočil se. Sledovat to online jak jde 2 hodiny tam kam nemá byla hrůza. Stálo ho to celkem 6 hodin! Ve tři hodiny ráno se vrátil zpět do vesnice a já měl obavu, abych ho to nezlomilo a nevzdal. Ráno po deváté však vyrazil s dalším závodníkem a už po správné cestě. Ještě mi stihnul napsat, že měl alespoň čas opravit problém s brzdou, netuším jaký. Jsou to hrozné nervy to takhle z tepla sledovat a můžu jen odhadovat co se za kterým pohybem nebo pauzou skrývá – a sám vím, že těch věcí může být nepočítaně.
Na dlouhou trasu tedy za Philem dnes ráno místního času vyrazili 4 bikeři. Další zprávy zítra!

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

Ghost town Ophir – město duchů – tak jak to tady zchudlí zlatokopové nechali, tak to tady desítky let je.

Reklamní okénko: právě jsem z mého balíčku (rozložený dole uprostřed cesty) vytáhl to, na co jsem se těšil nejvíc – sušené maso od Angusfarm Soběsuky! Vloni byly balíčky o pár kilometrů jinde a částečně zapadané sněhem, takže jsem je málem minul.

Většina těchto přechodů často velmi pochybně zamrzlých potoků je nervy drásající…

Rok 2014 – za hezkého počasí je to tu takové vcelku čarokrásné. Přede mnou už „jen“ asi 80 km téhle pustiny.

Rok 2014 – s Bobem cca v polovině úseku.

Rok 2014 – s touhle věčně se přelévající a zamrzající vodou člověk nikdy neví. Já jsem se tam trochu propadl, naštěstí to mým botám moc nevadí. Tam na úpatí té hory je první ze dvou nouzových srubů.

Rok 2015 – za hnusného počasí a zvlášť pak o samotě je to tu dost chmurné. Stopy tří závodníků asi den před mnou už zapadali sněhem. Sněhu pak následující den napadlo tolik, že už za mnou žádný biker neprošel. Já to měl o chlup.

Rok 2015 – únava, nesoustředěnost atd prostě nevím proč jsem tady lehnul. Poprašek sněhu ty drny a hrboly nijak nevyhladil, jen je úspěšně skryl. Přesto jsem to tady strašně rval, abych to měl co nejrychleji za sebou.

2015 – první nouzový srub. Tento rok jsem si ho jen vyfotil a jel k tomu druhému. Tam jsem dojel po půlnoci.

2015 – ten přešťastný výraz má asi na svědomí hlavně setkání s dvěma vlky, kteří šli po cestě proti mě. Nebo je to možná teplotou nad nulou. To se ale pak také samo vyřešilo 🙂

2015 – konec nadějím na relativně rychlý postup. Takhle to bylo celou noc. Spát jsem šel jen na chvíli, bál jsem se, že tam zapadám.

2015 – asi tří-hodinový bivak vedle ruiny zlatokopeckého srubu. Vyrobit vodu na zítra, teplé jídlo na teď. Usnul jsem žvýkajíc lehce okořeněné sušené maso, takže mě ráno dost pálila pusa. Ale dožvýkal jsem to.

2015 – celou noc i den tohle. Peklo jménem Poorman Road. Největší tlačící rychlost okolo 4km/h, někdy ale jen 2.

Pokračování na další článek: Iditarod Trail Invitational 2016 – cesta k Yukonu