Iditarod Trail Invitational 2016 – cesta k Yukonu

První biker už je na Yukonu! Phil projel téměř 300 km opuštěný úsek za dva a půl dne. Ke konci to bylo pomalejší a vzhledem k rychlostem i jen 4 km/h asi občas i tlačil. Je mi záhadou, proč se vydal k asi 3 km od cesty vzdálenému letišti Poorman Airstrip. Kromě nějaké boudy, která ale asi není otevřená k volnému použití, tam není vůbec nic. Nikdy jsem ani odbočku k němu vedoucí neviděl (ale také jsem tam byl pokaždé v dost unaveném stavu). Možná následoval stopy skútrů, ale na to už tam byl několikrát, aby znal správnou cestu. (Vloni tam šel běžec Tim, který ale téměř bojoval o život a šel tam hledat jídlo.) O 10 km dál pak pak sjel k řece, kde zabivakoval. Podle mapy to vypadá na naprosto stejné místo jako vloni – příhodně chráněné před sněhem a větrem. Přišel jsem tam vloni k pár hodin opuštěným postelím jeho a Jeffa, kteří jeli den přede mnou. Od 6 ranní do 3 odpoledne překonal zbylých 70 km do vesnice Ruby na břehu Yukonu.
O mém příjezdy do Ruby v 2014 jsem psal tady http://pavelrichtr.cz/…/iditarod-2014-nejvetsi-bloudeni-be…/
Vloni jsem už byl chytřejší, ale na přímé cestě k B&B okolo letiště jsem se sněhem brodil už po kolena. Nějak jsem nemyslel na to co bude zítra, protože jsem byl opravdu psychicky vyřízený (napůl vyděšený a napůl šťastný, že jsem se sem dostal). V B&B mi pak řekli, že rozhodně dál jet nemůžu, protože cesta na Yukonu zapadala, a nejlepší bude počkat na skútry jedoucí před závodem. Tak jsem tam strávil 2 dny čekáním (a léčením zánětu, který se mi rozjel v tom odřeném zápěstí) a jedním zkušebním výletem po Yukonu – 5 km hodinu tam a to samé zpět – prostě to nešlo. Nebo jsem se moc bál na zavátý Yukon, kde je bezpečné následovat jen jednu stopu vyjetou místními. Ti 3 přede mnou stihli ve zbytcích bouře přejet do další vesnice a dost pak na Yukonu trpěli. To už byla sněhová bouře pryč a teploty na řece padaly k -40C.
Po Yukonu se jede asi 210 km. Většinou fouká severák, takže zpočátku hlavně zboku a zepředu. Cestou se jde zastavit ve dvou vesnicích, kam si většinou na místní pošty posíláme naše vlastní balíčky s jídlem a bateriemi.
Phil se v Ruby zdržel jen asi 2 hodiny, v 5 odpoledne vyrazil na řeku a v 1 v noci dojel do první vesnice na Yukonu – Galena, kde se určitě vyspí někde v teple. Cesta po Yukonu není podle jeho rychlosti úplně nejtvrdší, ale mohlo by to být o hodně horší. Díky velmi rychlému začátku závodu zaostává Phil jen kousek za rekordem závodu (trochu přes 10 dnů), který byl však zajet za super ideálních podmínek v roce 2014.
Na opuštěném úseku před Yukone je v tomto okamžiku šest. První tři jedou spolu a mometální spí kousek před místem, kde spal včera Phil. Bob je asi 30 km zpět a spí v druhém ze dvou nouzových srubů na tomto úseku. Na prvním srubu už asi hodinu odpočívají další dva Jill (nováček na dlouhé trase a první žena v pořadí) a Mike. Všichni jedou naprosto úžasně a podmínky na trase jsou přes občasné tlačení zdá se dost dobré – doufám, že jim to vydrží!!!

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

2014 – dálnice na Yukonu mezi Ruby a Galena

2015 – místo kde spal Phil (extra smrková izolace) a Jeff (to vyležené místo o kus dál, stlát ho nebaví). Zdá se, že letos spal Phil na stejném místě

2014 Druhý nouzový srub na nejdelším neobydleném úseku.

2015 Tohle hezky ukazuje jak jsem se cítil, když jsem se po třech dnech samotky hlubokým sněhem protlačil do Ruby.

2015 V Ruby – druhý den ráno bylo už jasno, -30 a cesta na Yukonu (to je široká bílá věc vzadu) pohřbená pod sněhem.

Druhý den jsem udeělal zoufalý pokus postoupit dál. Nejdříve jsem šel po správné cestě (která tam ale nebyla vidět), pak jsem uviděl tuhle projetou tak jsem se k ní asi 500 probrodil (stopy přicházející zprava). Bohužel vedla někam jinam a ja se po ní po chvíli vrátil (tlačíc kolo) zpět do Ruby (vesnice na úpatí toho kopce vpředu).