Iditarod Trail Invitational 2014 – rozhovor VELO
Rozhovor publikován v časopisu VELO 5/2014. V časopisu své zážitky popisuje také Honza Kopka, doporučuji přečíst.
OČIMA DRUHÉHO ČECHA NA STARTU
PAVEL RICHTR
Honza Kopka letos na startu nestál jako jediný Čech, doplnil ho Pavel Richtr. Novic na dlouhé trase měl za sebou zatím jediný start na kratší distanci, při své premiéře dokončil na čtvrtém místě, tedy před pátým Honzou. S Pavlem jsme se dohodli, že mu v bodech nastíníme, o čem bychom se rádi dozvěděli – přece jen zážitků je spousta a vtěsnat všechny na malý prostor není snadné. Zajímal nás rozdíl v přípravě a taktice s ohledem na délku trasy, jaké to bylo nejet sám, ale ve dvou s Honzou, zda Pavel neměl chuť chytit se nejrychlejších a odjet s nimi, když po závodě Honza Kopka sám uznal, že Pavel na tom byl lépe, jak došlo k jejich rozdělení, jak je spokojený se svým výkonem a podobně. Tady je jeho redakcí lehce nasměrovaný příběh.
Závodu jsem se zúčastnil již v roce 2012 na trase 350 mil (kratší varianta povinná pro nováčky) a vybral si tenkrát nejtěžší rok v historii. Po většinu trasy jsem tlačil kolo v hlubokém sněhu, zažil dny samoty a strašných -45 °C. Do cíle dorazila jen třetina závodníků a na 1000 mil se nevydal nikdo – nešlo to. Měl jsem tedy z 1000 mil velký respekt a trénink jsem tomu přizpůsobil. Najel jsem výrazně více kilometrů než předloni a cítil se lépe.
Taktiku dopředu moc vymyslet nejde, vše se odvíjí podle podmínek (nejvíce ovlivňující faktor je počasí a sněhové podmínky na trase), které se mohou zásadně změnit během pár minut. Navíc jsem nevěděl, jak zvládnu více než dvoutýdenní nonstop zátěž – je to věc, kterou člověk při jakkoliv těžkém tréninku prostě nevyzkouší. Na Aljašku jsem odjížděl s cílem závod ve zdraví dokončit. Může to znít málo ambiciózně, ale kdo jednou zažil vrtochy Aljašky, pochopí. Měl jsem tedy v plánu konzervativní tempo a dostatek odpočinku (alespoň pět hodin denně).
Kolo jsem měl to samé co minule, od aljašského výrobce Fatback. Jedinou změnou bylo použití řazení 1×11 – výhodou jsou menší
hmotnost a méně komponentů a tedy menší riziko technických problémů,což je při tomto závodě klíčové. Největší chybou byla volba pneumatik – ty s hroty byly letos absolutní nutností. Aljaška byla pokryta ledem a spoustu míst jsme na běžných pláštích překonávali s velkými obtížemi, pomaleji a s množstvím bolestivých pádů.
Také v oblečení a vybavení jsem udělal jen pár změn, po několikaletém ladění jsem to už minule měl dost vychytané. Kromě masky na obličej, kterou bych vybral trochu jinou, jsem byl maximálně spokojen. Některé nejteplejší věci jsem vůbec nepoužil, ale člověk je s sebou prostě mít musí.
Chvíli po startu jsme se sjeli s Honzou a jeli většinu závodu spolu, což bylo fajn a máme spoustu společných vzpomínek, které jen tak nezmizí. Vůbec jsme to předem neplánovali, ale zpočátku jsme si výborně sedli nejen tempem, což je nutný předpoklad společné jízdy ve velké zimě. Jinak totiž ten, co čeká, promrzá, což není dobré.
Bylo velmi zajímavé vnímat rozdíl mezi tím, když člověk jede sám a když jede ve dvou. Druhý člověk poblíž znamená řádově několikrát větší bezpečí – pocitově i reálně. I když se Aljaška brání a jde do tuhého, ve dvou se stále cítíte relativně bezpečně a „v pohodě“, až bych řekl nesmrtelně.
Stejně tak jako cestování ve skupině k tomuto závodu patří i jízda sólo. Při obou si to člověk „užije“ – i když trochu jiným způsobem. Ty okamžiky, kdy je člověk sám v extrémních podmínkách a musí se spolehnout jen sám na sebe a často se dostává mimo svou komfortní zónu, jsou však ty nejsilnější a člověka často ovlivní na celý život. Myslím, že je to jeden z nejspolehlivějších, současně však nejdrsnějších způsobů, jak poznat sama sebe.
V průběhu závodu jsem začal mít pocit, že bych jel sám asi trochu rychleji a s kratšími pauzami pro spánek. Poprvé jsem se od Honzy odpojil devátý den, kdy jsem jel déle do noci a zkrátil a maximálně zefektivnil noční přestávku. Ihned jsem plnou měrou dostal to, co se mi předtím nedostávalo – strach z vlků uprostřed noci a o samotě zcela jinak vnímané hledání srubu, řešení defektu v -25 °C a boj s větrem, při kterém jsem si výstroj upravoval vleže, schovávaje se za malou závěj sněhu. A taky jsem si konečně užil trochu závodění. Tři závodníci před námi to po spolu stráveném času také rozjeli a nic si zadarmo nedávali.
Večer jsem se však ve vesnici dozvěděl, že je na asi nejdrsnějším úseku závodu přes zamrzlé moře před námi závodník už více než den a ráno pořadatelé plánovali jet ho hledat. Rozhodl jsem se čekat na zprávy o něm a ztratil tak tři hodiny náskoku. Rozhodnutí nelituji – přestože je to závod, člověk nesmí nikdy ztratit hlavu a riskovat více, než na co je připraven, mohlo by to být fatální. Později (200 mil před koncem závodu) jsem už další závodění ani neplánoval, ale v jednom okamžiku, kdy jsem se ocitl dost před Honzou, mě spontánně napadlo, že si to chci vlastně ještě dát víc sám a závodněji. Opět toho nelituji, těch posledních 30 hodin jsem si náramně užil a byly to jedny z nejintenzivnějších okamžiků závodu.
Po závodu samozřejmě každý ví, co by udělal jinak a lépe. Asi bych jel trochu rychleji hned od prvních dnů a trochu méně odpo- číval. Myslím, že i tak bych měl rezervu pro případ náhlých komplikací a zpomalení postupu. Sil jsem měl totiž dost, posledních 150 mil jsem k mému překvapení ujel nejrychleji ze všech závodníků, a přesto jsem se cítil dobře. Myslím, že jsem i v letošní velmi silné konkurenci měl na to bojovat o bednu. Na druhou stranu ale i ti přede mnou dělali určitě chyby a měli možná na víc. Se čtvrtým místem jsem však nadmíru spokojen – závod jsem ve zdraví dokončil, pořádně si ho užil, a o to jde v první řadě.
Zimní Aljaška, závod, atmosféra okolo a lidé, které tam při závodě člověk potká, mi jsou teď po druhé účasti ještě větší drogou než po první. Velký respekt ale zůstal stejný, přestože jsme si závod letos díky velmi dobrému stavu cesty odbyli rychleji než jiné roky. Velmi silně mě to tam táhne zpět a já vím, že se tam ještě určitě chci vypravit.
Pavel Richtr
