Iditarod Trail Invitational 2012 – před startem

Tak jsem se konečně dostal k sepisování zážitků z loňského závodu Iditarod Trail Invitational na Aljašce. Asi hlavně pod vlivem toho, že za týden startuje další ročník…

Před startem

Iditarod Trail Invitational. Poslední opravdový závod. Nonstop napříč Aljaškou v extrémních mrazech na kole, pěšky nebo na běžkách, absolutně bez podpory. Nejtěžší zimní závod na světě, který se jezdí, aby člověk přežil, ne aby vyhrál. Žádné ceny pro vítěze. 560km (pro nováčky) nebo 1700km napospas kruté aljšaské zimě, jen s tím co si člověk sám veze. Závodníci si sami volí, kdy a kde odpočívají a kdy je bezpečné pokračovat, co si s sebou vezou a jak moc chtějí riskovat. Trasa není předepsána, povinné jsou jen zastávky v několika kontrolních bodech. Filozofií je minimum podpory pro maximum zážitku. Závod, který není pro každého. Chyba ve špatný okamžik může mít cenu ztraceného prstu nebo života. Častokrát je jedinou možností záchrany záchrana sama sebe. Pro ty, co s tuto filozofií nesouhlasí, očekávají značenou trasu a více podpory, existuje spousta jiných závodů (citace webu závodu).

Do Anchorage jsem přijel týden před závodem, pozdě večer. Eskymákovi v taxíku jsem dal adresu a cestou do B&B to na mě dost dolehlo. Co tady dělam? Na tohle nemám! Dá se z toho ještě vycouvat? Nervozita však ze mě spadla hned po příjezdu do hotýlku a setkání se s prvním závodníkem. Atmosféra v rodinném B&B byla nejen díky Irene (paní domácí) úžasná. Každý rok tu pobývají závodnící z Evropy a odjinud mimo USA. Postupně se nás tu sešlo 12 závodníků, kromě mě a jednoho dalšího to byli všichni již veteráni závodu, někteří dokonce několikanásobní finišeři. Můj spolubydlící Slovinec Rajko byl jeden ze dvou lyžařů v závodu a letos plánoval jet až do Nome (1700km). Dále tu bylo asi 7 Italů, Španěl Australan a Skot. Italové se každý večer zmocnili kuchyně a všem uvařili, takže to byla co se týče jídla první liga. Kromě mnoha úsměvných a mnoha děsivých historek o závodu a trase jsem se toho od veteránů moc nového nedozvěděl. Asi jsem o tom opravdu slyšel a přečetl už úplně všechno a zbývalo to jen zažít na vlastní kůži. Navíc jak říkají veteráni – Aljaška rozhodne, jestli tě pustí dál nebo ne.

Cyklostezka kousek za městem

Na předzávodní párty 2 dny před závodem jsem potkal další závodníky – s některými jsem se osobně seznámil, jiné (včetně několika ikon tohoto závodu) jsem poznával podle fotografií z minulých ročníků závodu. Parádní bylo setkání s místňákem Seanem. Ještě než jsem mu stihl říci, že jsem četl jeho detailní deník ze závodu a díky tomu mi přijde, že ho dobře znám, mi on řekl, jestli jsme se už někdy neviděli a že mě určitě zná. Další zajímavou postavou byl drobný Kanaďan Lindsay, který na kole závodil už na olympiádě v roce 1972 a teď se v “důchodu” baví tím, že jezdí jako messanger. Všichni co jsem potkal, byli hrozně fajn individua (v dobrém slova smyslu!).

Italové nakupují večer před závodem poslední nezbytnosti

Večer před startem se všichni postupně vytratili do pokojů, naspat co se dá před mnoha dny a v případě cesty do Nome týdny tam venku. Zašel jsem naposledy do garáže zkontrolovat kolo s jídlem a vším ostatním nabaleným v brašnách. Poněkolikáté jsem si prošel, co mám kde zabaleno. Člověk musí vědět, kde najít masku na obličej, když začne při -40°C vichřice, náhradní baterie nebo čelovka, když uprostřed noci zhasne světlo atd. Hlavně pro případ nehody (šlápnutí do vody) jsem chtěl mít absolutně jasno, kam pro co šáhnout – na hledání nemusí být čas.

Na poslední chvíli jsem si nechal to, co jsem dlouho odkládal – zadání 25 navigačních bodu do GPS navigace. Kromě pár instrukcí o trase douhé 560km, které by se vešly na jednu A4, je to to jediné, co nám pořadatelé dali. Ale s velkým varováním, že se na to nemáme spoléhat. Ano – podle GPS se v tomto závodě opravdu jet nedá. Buď existuje vyjetá stopa (po skůtru nebo zavodníkovi před vámi), nebo přesně víte, kudy se má jet (to nováček neví). V nejhorším pak nikam dál nejdete, zabivakujete a čekáte, kdy se to vylepší nebo pokud to jde, tak se vrátite na checkpoint. Stále je ale dobré GPS souřadnice těch pár významných bodů mít, i když některé jsou – jak jsem na vlastní kůži zjistil – o kousek vedle než v reálu opravdu leží.

Na pokoji jsem už měl jen oblečení, do kterého se ráno ustrojím a pár maličkostí, vše ostatní jsem už také zabalil do garáže. Usínání nebylo nic jednoduchého. Nešlo mi zpomalit proud myšlenek na to, co bude zítra. Mám všechno co budu potřebovat? Zvládnu to všechno – zimu, samotu, únavu? Co když se stane to anebo tamto?

Ráno se budím o hodně míň odpočinutý, než bych si přál. Trochu ve spěchu proběhl metabolický průvan – během snídaně jsem se do sebe snažil nacpat co nejvíc jídla a krátce po ní mi předstartovní nervozita několikrát vyprázdnila střeva. Po skypu jsem naposledy zavolal Verče a našim a ačkoliv jsem se snažil vypadat a znít v pohodě, věděl jsem, že se mi to ani trochu nedaří. Oni se taky snažili být v pohodě, ale bylo to dost emotivní. Ta spousta věcí, které jsem dělal na nějaký čas naposledy, mi na klidu nepřidávala. Třešničkou bylo vypnutí telefonu a jeho uložení mezi ostatní věci, které tu na mě měly čekat až do návratu.

Na kole jsme dojeli asi 2km k hotelu, kde byl sraz všech závodníků. Kola (a chodci sáně) jsme si naložíli do přívěsu a vyrazili autobusem na 90km cestu na start. Na sedadle přes uličku seděl Tim Hewitt, který už do Nome došel šestkrát. Vypadal zcela v klidu a okamžitě usnul, zatímco já se o to marně pokoušel. Nakonec jsem taky zabral, chvíli předtím než jsme dorazili na místo. Start je malé parkoviště u jezera Knik (kde to pořadatelé náležitě vyzdobí banerem Iditarod Trail Invitational) s přilehlým barem. Do tohoto trochu pajzlu jsme se všichni nahrnuli a objednali si poslední pořádné jídlo – hamburgr, mastné hranolky a kolu. Asi pět místních ochmelků na baru zapomnělo na svoje piva a americký fotbal v televizi a koukali, co tady těch téměř padesát závodníku ve flísu a goretexu nacvičuje.

Udělal jsem pár fotek kol a lidí venku před barem, naněkolikrát dokončil vyprazdňování (takhle kvalitní starťák jsem dlouho nepamatoval) a začal se chystat. Posledních 15 minut do startu už jsem byl v solidním transu, moc si nepamatuju co se dělo, asi mi ale někdo podal moje kolo a řekl jeď, protože odstartovat se mi povedlo.

Pokračování příště…

Další část