Radost a trápení na sněhu

Včera jsem se vydal po stopách letního přeběhu Krkonoš. Jelikož jsem se do Krkonoš dostal až asi v 13:00 a bez naplánovaného transferu z Harrachova, rozhodl jsem se pouze pro část přeběhu. Auto jsem nechal v Horním Maršově a plánoval se vrátit autobusem z Pece. Jelikož jsem už přesně to samé vyzkoušel loni v zimě, věděl jsem do čeho jdu.

Vyrazil jsem bez sněžnic a návleků. Sněhu bylo zpočátku pomálu, až nad Horními Albeřicemi jsem se začal trochu bořit a pak už se to jen horšilo. Při stoupání na Pomezní hřeben jsem se občas bořil až po kolena a dávno si přestal vyndávat sníh zapadající do bot a za jazyk, protože bych to dělal po každém kroku. Na hřebenu se to trochu zlepšilo, přesto byl běh velmi náročný. Stoupaní za Pomezkami bylo snad úplně nejhorším místem, v 30cm rozbředlého rozšlapaného sněhu nešlo ani jít, natož běžet. K výraznému zlepšení došlo nad Jelenkou, kde mrzlo a sníh držel. Až na Sněžku to šlo parádně, navíc přicházející fronta a slunce spolu vytvářeli úžasnou podívanou.

Na liduprázdné Sněžce jsem se začal zajímat o to kdy mi jede z Pece autobus. Byl jsem v klidu, protože jsem věděl, že poslední jede až někdy o půl osmé, takže ten určitě stihnu. Dozvěděl jsem se, že jede jeden za 40 minut (18:10) a pak až ten poslední. Hnán představou více než hodinového čekání na autobus jsem vyrazil směr Pec. Vzhledem k tempu, boření se a únavě z předešlých 25 km byl seběh velmi vysilující – pohyboval jsem se okolo 85% max TF, což mi přišlo na závěr více než čtyřhodinového běhu docela dost. V lese pod Růžohorkami to bylo nepříjemně umrzlé, takže to nepřestalo být zajímavé až do Pece. Autobus jsem po seběhu trvajícím 34 minut stihl a vydýchávájící se jsem přemýšlel o tom jak si to příště lépe naplánuju.