Přeběh Krkonoš

Další foto

Asi o půl šesté ráno jsme vyběhli z Horního Maršova směrem na Rýchorskou boudu a dále pak na po červéné a zelené směrem k Pomezkám. Na louce před Rýchorským křížem se nám nalevo otevřel pohled na Sněžku, která vypadala nepříjemně daleko. A to jsme věděli, že až se na ní dostaneme velikou oklikou přes Pomezky (asi 10 km daleko), nebude to ani v půlka trasy. Běželo se nám dobře, pouze při stoupání na Pomezní hřeben nás na pár místech brzdilo hledání průchodu bahnitými úseky. Nahoře na hřebenu jsme za běhu lehce posvačili a začali klesat na Pomezky. Po seběhu po zelené na Pomezky pozor – ocitáte se v Polsku, kousek za hraničním přechodem. Poté co jsme prostředkem silnice neohroženě proběhli hraničním přechodem, vyběhl za námi pohraničník a zavolal si nás zpět. Vilda bez dokladů chvíli čelil hrozbě sepisování protokolu a pokuty, nakonec jsme však byli propuštěni a ještě dlouhou se bavili jeho hláškou: „Co si myslíte? Že si takhle jen tak můžete pobíhat po horách“.

Z Pomezek jsme (dalších 25km) pokračovali po červené směr Jelenka, za kterou jsme na schodech vedoucích na Svorovou horu (1410m) poprvé vyrazně zpomalili do svižné chůze a udělali pár fotek. Na hřebenu jsme se opět rozeběhli a poté se vyškrábali na Sněžku. V nohách jsme podle Polaru měli 22km a nastoupných 1500m. Na vrcholu na nás čekali roztleskávačky od Vildy (Pája a Péťa), kterým jsme pomohli od čokolády a vody. Z 1.5 litru ionťáku na zádech mi jestě asi 3 deci zbývaly, takže jsem v té rychlosti ani vodu nedoplňoval (Vilda myslím také ne). Vyrazili jsme dál s tím, že je to na Špindlerovku kousek. S tím kouskem jsem se ale trochu seknul a navíc jsem úplně nepochopitelně odbočil lehce doprava hned za boudou dole pod Sněžkou. To že neběžíme po červené po hraně nad polským plesem ale klesáme do Polska jsem přes Vildovo pochybování o směru přiznal až asi po kilometru. Po návratu zpět jsme začali ukrajovat z nekonečných 11km (včetně těch 2 navíc) ke Špindlerovce. Slunce vystoupalo vysoko a přes příjemný vítr začalo být dost teplo. Zbytek vody jsem vypil a dopadla na mě krize, vlastně jediná ted den. Věděl jsem, že si jídlo ani gel s tou vyprahlostí a bez vody moc neužiju, a tak jsem se snažil moc na tu krizi nemyslet a běžet dál. Trochu jsem asi přestal myslet i na to že musím zdvihat nohy a párkrát škobrtnul a nakonec i si dokonce odřel koleno. Než jsme doběhli na Špindlerovku tak jsem tou krví trochu děsil protijdoucí turisty. Tam jsem si koleno umyl a po Cole jsme pokračovali směrem Dívčí kameny a Mužské kamemy. Při seběhu jsme posvačili a sbírali síly před posledním stoupíním na Vysoké Kolo (1506m), kde jsme na 4,5km nasbírali 400 výškových metrů. V závěru stoupání dostihla krize Vildu, který s ní pak víceméně objoval do konce. Kousek za Violíkem (1472m) jsem minuli metu 42km a pogratulovali si navzájem k tomu, že od teď je to ultramaraton.

Čekalo nás posledních asi 8km z kopce dolů, pouze za pramenem Labe se cesta na okamžik narovnala. Klikatá modrá z Pančavské Louky dolů na Krakonošobu snídani se vcelku dala, naopak finální 4km po asfaltu podél Mumlavy už nás moc nebavily. Moc jsem si ten asfalt v trail runningových Salomonech neužíval, ale únava a bolest ustupovala někam do pozadí tak jak jsme se blížili do cíle – k Mumlavským vodopádům. Byl jsem trochu překvapen jak dobře jsem se po 49km a 2100 nastoupaných metrech cítil. Nohy mě bolely, nicméně to byly unavené svaly, žádné bolavé klouby či namožené úpony. Přestože jsem neuvážlivě běžel v úplně nových botkách (Salomon XA Pro 3D), po puchýřích ani stopy. 

Měl jsem možnost vyzkoušet bežecký batoh Salomon XA Pro Packvest 15. Do batohu se v podstatě ustrojíte jako do krátké vestičky a po seřízení všech popruhů batoh drží absolutně perfektně a nijak při běhu neposkakuje. Můžu jen doporučit.