Rozhovor pro interaktivní měsíčník o dobrodružství, extrémních sportech a nevšedním cestování.
K sehnání zdarma zde:
AppStore – https://itunes.apple.com/us/app/aventuro-magazin-o-cestovani/id691806056?l=cs&ls=1&mt=8 a
Google Play – https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.magazino.aventuro&hl=cs
Na pokec
Text: Veronika Valtrová / aventuro
Aljašský závod Iditarod Trail Invitational zná v tuzemsku málokdo, avšak za oceánem je to pojem. Jedná se o vůbec nejtěžší zimní závod na světě. Extrémní zima, široké zasněžené pláně, stovky kilometrů v tichu a samotě jen s vlastními silami pěšky, na běžkách či na kole. S tím se před dvěma lety rozhodl ujet 350 mil i Pavel Richtr. Svým úspěchem si zajistil i možnost zúčastnit se „plné verze“ závodu, kdy má již v únoru zdolat 1000 mil…
…jak jsi k takovému závodu přišel?
Dozvěděl jsem se o něm od cyklisty Jana Kopky, ten mě inspiroval, a shlédl krátký dokument o závodu Iditarod. Bylo mi jasné, že je to něco strašného, ale že bych to možná mohl zvládnout. Nikdy předtím jsem neměl ambice dojít na severní pól nebo vylézt osmitisícovku. Mezi prvotním nadšením a realizací cesty na Aljašku uplynulo pět let, kdy jsem se pohyboval na sinusoidě – chvílemi jsem měl pocit, že to zvládnu, že to bude super a že tam chci. Euforii střídalo vystřízlivění, že je to už příliš, že to není pro mě, že zemřu (směje se…) Naštěstí v době, kdy jsem tam jel, jsem byl na vlně.
Člověk musí nejprve pořadatelům dokázat, že závod zvládne – chtějí znát výsledky předchozích závodů a důležitá je zkušenost se zimním trekováním a schopnost fungovat sám v zimě. A pak ho musí pozvat. Stejně je to s delší trasou, nováčka na ni nepustí, nejdřív musí dokázat, co umí, na 350 mílích.
Jak ses na extrémní závod a mrazivé podmínky připravoval?
Přežití v extrémní zimě je věda sama o sobě, zkušenost, která se musí získat. Já jsem hodně četl, přečetl jsem deníky snad všech lidí, kteří závod absolvovali. A věděl jsem o všech potížích, se kterými se potýkali, od šlápnutí do vody přes setkání s losy. Možná jsem strávil víc času teoretickou přípravou než fyzickou, ale na kole jezdím celý život. Denně teď v přípravě jezdím i pět a více hodin. Ale někdy ani příprava a zkušenosti nestačí. Potkal jsem se tam s místním člověkem, který závod absolvoval úspěšně několikrát. Ale jednou právě šlápnul do vody a myslel si, že jeho bota ji nepropustila. Opak zjistil až po dvou hodinách chůze v půlce více než stokilometrového úseku, který měl ten den ujít. Musel v cestě pokračovat a přišel o dva prsty. I zkušený tedy může chybovat.
Setkala se tvoje očekávání a předpoklady s realitou?
Zpětně jsem byl překvapený, jak si člověk může připadat připravený, ale pak zjistí, že nebyl – hlavně na kombinaci samoty a únavy. Závod lze pojmout několika způsoby. Buď tak, že jde člověk přes závit, protože závodí. Nebo to jde ve větším klidu. Na trase jsou checkpointy, kde se dá relativně pohodlně vyspat v chajdě nebo ve vyhřátém stanu, kde není – 30 ˚C, ale třeba jen – 5 ˚C, takže krása. Pak ale nastanou okolnosti, kdy nejen kvůli závodění, ale i třeba kvůli pohodlnější cestě, se jde nebo jede přes noc. Nebo jde někdo před vámi, takže se držíte jeho stop. Takhle jsem se v druhé půlce závodu díky minimu spánku dostal do stavu, kdy únava a vyčerpání začínaly být na hraně… Bylo zajímavé poznat v tohle sama sebe.
Na co člověk myslí na 350 mílích?
Rozhodně jsem vypnul, ale bylo by nepřesné říct, že na nic V podstatě bylo krásné, že člověk úplně odbourá malichernosti a zbytné potřeby. Samozřejmě vnímá tu krásu kolem sebe a absolutní jedinečnost každého okamžiku toho zážitku – tedy pokud na to zrovna má náladu. Jinak řeší jen, jestli mu je teplo, jestli nemá hlad, aby neomrznul, v horším případě jestli na tom místě nechcípne…, to je strašně silný zážitek, který se nedá jen tak zažít. A ten možná nutí podobně smýšlející lidi jít do extrému znovu, protože během cesty cítí, že žijí, protože tam je život opravdu na kost. Rozhodně jsem nemyslel na to, co se kde děje nebo jakou práci jsem nechal za sebou. Mysl člověka dost zaměstnávají základní potřeby, a čím jsou horší podmínky, tím víc.
V poslední den cesty, když bylo nejmrazivější počasí, jsem se několik hodin soustředil jen na to, abych si mezi prsty poctivě přehazoval hřejivý sáček a o některý z prstů nepřišel. Další věc, na kterou člověk občas myslí, i když by neměl, je, že to vzdá. Ale kromě checkpointů se závod vzdát nedá, není kde, není komu. A v checkpointu člověk obvykle načerpá fyzickou i morální sílu jít dál. Stavy blízké rezignaci mě párkrát potkaly, ale nedalo se svítit, musel jsem pokračovat.
Jaký byl tvůj první závod? Asi těžko předpokládat, že i když mi o Iditarodu vyprávíš s úsměvem, šlo všechno jen hladce…
Poprvé jsem se účastnil a hned šlo o jeden z nejtěžších ročníků, protože hned po startu napadlo asi 60 čísel sněhu, takže cesty zmizely a jen veteráni věděli, kudy jít. Startovalo se ve dvě hodiny odpoledne a nad ránem jsem zjistil, že jsme zvládli jen 60 kilometrů, a to jsme prvních 25 km jeli po silnici. Přitom v předchozích ročnících byli ve stejnou dobu lidé o sto padesát km dál. V tuhle chvíli závod spousta lidí vzdala, mě zachránila jen nevědomost a nemožnost srovnání, nevěděl jsem, co mě ještě čeká.
První krizi jsem dostal po dvou a půl dnech tlačení, kdy se v hlubokém sněhu nedalo jet. Zjistil jsem, že jsem si na checkpointu zapomněl vložky do bot, což mě jako cyklistu nepřivyklého dlouhému pochodování rozhodilo. Začaly se mi dřít nohy a udělaly se mi puchýře. Člověk může být velký hrdina, ale když mu praskne puchýř, který si pak celý den dál rozedírá do krve, tak se v cestě dá jen těžko pokračovat. V tenhle moment jsem si říkal, že už to s nohami bude jenom horší a že to bude konec. Ale naštěstí se mi už nezhoršovaly, naopak.
Druhá krize na mě přišla právě pod vlivem samoty a vyčerpání, které mě dostaly v půlce trasy při přechodu Alaska Range. Což je nejděsivější místo trasy, kde hrozí stržení lavin, je tam ještě větší chladno a často velmi silný ledový vítr. Já jsem pod hory dorazil ve čtyři hodiny odpoledne, přede mnou šlo pár lidí, takže jsem předpokládal vyšlapané stopy, a tak jsem vyrazil přes hory na noc. Asi ve dvě ráno jsem vylezl nahoru, kde jsem se začal bořit ještě víc, a to mě hrozně zlomilo. Začal jsem počítat, zda mám dostatek jídla a jestli z hor vyjdu za den nebo za dva, když to půjde takhle. Přitom jsem usínal na kole, až jsem párkrát za jízdy spadnul… Rozednilo se, a i když mi fyzicky nebylo lépe, chmury přešly – všechno je to o hlavě.
Jak dlouho jsi byl na cestě? A na jakém kole?
Já jsem trasu ujel za 6 dní a 18 hodin. Dojelo jen 18 lidí z 50, přičemž 8 z toho bylo na kole, zbytek běžci. Pro účastníky delší verze závodu je cíl pro 350 mil jen další checkpointovou zastávkou, ale ten rok nepokračoval dál nikdo, počasí to nedovolilo, byl to opravdu extrémní ročník.
Mám speciální kolo od aljašského výrobce Fatback. Kola určená do sněhu jsou specifická pro svůj tlustý plášť a široký rám.
Co jíš? Co tě nejvíc nakopne?
Na krátkou trasu si člověk může nechat poslat dva pětikilové balíčky, v němž můžou být baterky a jídlo, které letadlo vyhodí u checkpointu. Namíchal jsem si takový junk food, ořechy, sladkosti – energetické bomby o nízké hmotnosti a malém objemu. Vždycky je ale potřeba mít rezervu, člověk nemůže počítat s tím, že balíček najde. Udělal jsem ale chybu, že jsem si nabalil málo slaných věcí.
Máš svůj tip na úspěch?
Klíčová je důkladná příprava. Kromě již zmíněné teoretické je třeba taky trochu potrénovat. Pro úspěch v podobných závodech je nejdůležitější vytrvalost. A také aby tělo umělo efektivně zpracovávat energii. Když trénuju, vyrážím na pět, šest hodin a nepotřebuju jíst, tělo se musí naučit hospodařit s energií co nejefektivněji.
Jak je to s orientací, kdo tě „vede“, jak poznáš, kudy (ne)jít?
Cesta není předepsaná, důležité je jen dostat se do checkpointu. Měl jsem svoji navigaci, kterou jsem se orientačně řídil, ale když vyšlapaná cesta zapadla sněhem, nezbývalo, než počkat až kolem půjde někdo další, kdo zná správný směr. Veteráni takhle někdy nahmatávali správnou cestu nohama. Když se zabořili víc, věděli, že tudy ne… V tyhle momenty jsem si říkal, že tam nemám co dělat… Časem člověk ale nabere zkušenosti, dneska už třeba vím, kdy se vyplatí jet i přes noc, kdy si sníh sedá, a jede se po něm lépe.
Tak mě napadá, co divoká zvěř?
Ze zvířat je asi největším nebezpečím los. Vlci jsou tam také, ale jsou plaší. Kdežto na losa narazíte u cesty – čím větší zima, tím větší pravděpodobnost, že se budou motat kolem vyšlapaných stezek. A los je nebezpečný svojí nevyzpytatelností, z jeho výrazu nepoznáte, chystá-li se k ústupu nebo útoku… Často na to doplatí psí spřežení – několikrát se stalo, že rozdupal pár psů.
Vědět, že jsi po několika dnech strávených v samotě na aljašských pláních kousek od cíle, musí být parádní pocit…
Posledních osmdesát km je rovinka, člověk podléhá dojmu, že je to kousek, což je omyl. Byl to asi nejstrašnější úsek, protože teploty dosáhly – 45˚C. Jel jsem je s Philem, kterého jsem potkal na posledním checkpointu. Snažil jsem se držet jeho tempo, což byla hloupost, jel rychleji, takže jsem se více potil, méně jsem jedl. Když jsem se chtěl napít, ulomil jsem si plastový úchyt zipu, takže jsem se už po zbytek závodu k pití nedostal. Když se Phil začal strojit do zateplených kalhot, o kterých tvrdil, že je až dosud nikdy nepotřeboval (a to už jel závod poněkolikáté), a já nic podobného neměl, napadlo mě, jestli nezmrznu. Padali jsme únavou z kol, byli jsme vyřízení. I v posledních dvaceti kilometrech jsem pochyboval, jestli zvládnu dojet. Když jsme pak v dáli viděli radiovou věž v cílovém městečku, rozlilo se mi po těle úžasný teplo…
První zkušenost dobrá, v únoru tě čeká další výzva – celých 1100 mil, cítíš se připravený?
Doufám, že ano, ale to se ukáže až na místě. Závod není ani tak o fyzičnu, jako o přípravě a psychice. Spousta tamních lidí mi držela palce, protože se říkalo, že nováček nikdy nevyhraje. Ale věřili mi a fandili, byl jsem tam před dvěma lety takový zázrak z východní Evropy. S veteránem držím druhou příčku. Letošního ročníku budeme s Honzou Kopkou reprezentovat Českou republiku ve dvou. Dlouhou trasu v historii závodu zvládlo jen 38 lidí, tak doufám, že se k té hrstce připojíme.
Slyšela jsem, že si s sebou letos bereš kameru, můžeme se tedy těšit, že zdokumentuješ svoji cestu zasněženou Aljaškou?
Je to poněkud smělý plán… Vím, jak je komplikované, když je člověku zoufale, se donutit jen k tomu, aby fotil. Natož aby vytáhnul kameru, zmrzlými prsty s ní manipuloval a natáčel. Přičemž nejlepší záběry vznikají, když je člověku nejhůř. Ze zkušenosti ale vím, že donutit se v těchto okamžicích zaznamenávat a dokumentovat zážitky je velmi náročné. Z té nejhorší noci závodu, kterou jsem na prvním závodě na Aljašce zažil, mám jednu jedinou rozklepanou fotku polární záře, a to je všechno. (směje se)
INFO
Iditarod je tradiční aljašský závod, jehož první ročník se uskutečnil už v roce 1975, účastníci závodí se psími spřeženími. Před dvaceti lety se lidé domluvili, že zkusí trasu ujít vlastními silami – jít ji pěšky, na běžkách či na kole – tento závod je pojmenován Iditarod Trail Invitational. Startovné na kratší trasu je 1100 USD a jen o 200 USD je dražší celá trasa, kde už jsou účastníci zcela sami se svojí silou a odhodláním.
Závod vzešel z nápadu vzdát hold hrdinům, kteří v roce 1925 na saních tažených psím spřežením dovezli do města Nome v odlehlé části Aljašky vakcínu proti záškrtu, čímž zachránili tisíce Eskymáků.
