Iditarod Trail Invitational 2012 – CP2 / CP4

Budík ve čtyři ráno odmítám poslouchat. Myslím sice na Daria, se kterým jsme domluveni, ale strašná fyzická únava vítězí. Trochu sobecky si v polospánku říkám: buď na mě chvíli počká, nebo prostě nepočká a půjde sám. Bylo mi to v tom okamžiku úplně jedno. Nabýt většího vědomí a vstát se mi povedlo až za půl hodiny. S velkými obtížemi jsem sešel ze schodů a potkal Lou a Erica. Oba jsou hrozně fajn lidi a velmi zkušení bikeři, Lou byla dokonce držitelkou ženského rekordu trasy. Seznámil jsem se s nimi v Kanadě na Transrockies v roce 2004. Před chvílí přijeli a řešili co dál. Až později jsem se dozvěděl, že zde bohužel vzdali, využili dopoledne krátkého okna dobrého počasí a odlétli zpět do Anchorage.

Nikde jsem neviděl Daria, tak jsem se šel podívat na seznam příchodů/odchodů. V políčku OUT měl napsáno něco kolem čtvrt na jednu. Moc jsem tomu nerozuměl, ale byl jsem rád, že jsem ho svým přispáním nijak nezdržel. Dal jsem si snídani a u kamen posbíral všechny moje usušené věci. Asi 15 minut mi zabrala péče o nohy. Na pár místech se objevily puchýře (některé podlité krví) a na nártu jsem měl odřeninu od jazyku boty. Bylo mi jasné, že tohle nemůžu ignorovat a pokud s tím něco neudělám, může to už během dalšího dne způsobit velký problém. Pár gelových náplastí a leukoplasti a bylo vyřešeno.

Ranní pedikůra

V šest jsem se místních zeptal kudy dál, rozloučil se, zapsal do seznamu svůj čas odchodu a vyšel ven do zimy. Asi po třech minutách jízdy na kole jsem z něj však málem překvapením spadl. Přede mnou byla asi 4 m široká perfektně utažená cesta a navíc vedla stejným směrem, kam jsem potřeboval jet. Zázrak! Rozjel jsem se po ní opojen rychlostí asi 10 km/h. Začalo mi docházet, že je zde malé letiště (pro letadla s ližinami) a že je to asi nějaká obslužná cesta. Minul jsem pár dřevěných staveb, možná malých hangárů. V jednom z nich se svítilo a byla v něm vidět nějaká rolba či co. Asi díky už téměř 3 dnům mimo civilizaci jsem z toho byl trochu v šoku a zapochyboval jsem, jestli to není sen. I kdyby byl, skončil po půl hodině “nárazem” do závěje sněhu. Hezky ujetá cesta skončila a dál už bylo to, co jsem z minulých dnů důvěrně znal. Jelikož přede mnou nešel nikdo asi 5 hodin, cesta byla dost zafoukaná a rozhodně po ní nešlo jet.

Konec naději dobré cesty již po půl hodině

Během ponurého zataženého rozednívání, po pár hodinách tlačení, na mě dolehla první větší krize. Začal jsem pochybovat, jestli tohle někam vede a jestli ještě zvládnu několik dnů tlačit kolo. Krátký odpočinek jsem zkombinoval s kontrolou chodidel a toho, jestli náplasti drží na místě. Při nasazování bot jsem s hrůzou zjistil, že v nich nemám vložky. Musel jsem je zapomenout u kamen mezi tou spoustou věcí ostatních. Při tom jak se závod vyvíjel a jak vypadala moje chodidla to mohlo mít fatální důsledky. Napadlo mě, že bych z něčeho mohl vyrobit provizorní, ty by ale rozhodně při mnohahodinovém pochodu nedržely na místě. Hlavou mi na chvilku probleskla myšlenka na návrat zpět, ale představa tří hodin vlečení kola zpět rozhodla. Navíc mi začínala být zima a musel jsem se začít hýbat. Trochu rezignovaně jsem vyrazil dál a říkal si, že tedy uvidím, jak to půjde. Přiznám se, že  tam úplně vzadu v hlavě jsem začal mít myšlenky na zabalení závodu. Až později jsem zjistil, kolik závodníků mělo podobné myšlenky a podlehlo jim. Já jsem měl asi velké štěstí, že to na mě vždy přišlo tam, kde jednoduše zabalit nešlo a zbývalo jen jít dál.

Ne úplně optimisticky naladěn

Dvě bebe sušenky a protrhávající se oblačnost přispěly k výraznému zlepšení nálady. Vyfotil jsem 125 km vzdálenou nejvyšší horu Severní Ameriky – Mount McKinley (Denali) – která, jako by mně chtěla dodat energii, na chvilku vykoukla  zpoza mraků. Před polednem jsem začal stoupat na Shell Hills, kde jsem pak nahoře potkal Daria. Byl dost zničený a vyprávěl, jak se mu v noci po 5 mílích udělalo špatně, šel tedy zpět do Skwentny a po chvíli opět vyrazil na cestu. Moc dobrou noc za sebou tedy neměl. Z Shell Hills jsem došel (pár desítek metrů z kopce i jel) k jezeru Shell Lake, kde měl být srub s možností jídla. Na jezeře foukalo tak, že jsem poprvé nasadil lyžařské brýle a šátek tak, aby úplně zakrývaly celý obličej. Spolu s běžkyní Shawn jsme po 40 minutovém přechodu jezera zafoukanou stopou dorazili k Shell Lake Lodge. Tohle místo jak z pohádky a burger k obědu parádně zahnaly dopolední trudomyslnost. Uvnitř jsem narazil na Peta a Phila, kteří spali někde na Shell Hills a dospávali tady v teple. Po hodině vyrazili dál, já jsem odpočíval ještě další hodinu a vydal se na asi 40 km do dalšího check pointu.

 Mount McKinley

Před Shell Hills

Shawn před Shell Lake

Mizející cesta na jezeře Shell Lake

Vichřice uprostřed jezera Shell Lake

Shell Lake Lodge

Phil a Pete odpočivají v Shell Lake Lodge

Z větší části vedla cesta přes otevřené pláně, takže dost foukalo. Ačkoliv místní pilot Michael dělal, co mohl, a několikrát cestu na skútru projel, stále pokračovalo tlačení. Obloha se k večeru úplně vyjasnila a ochladilo se. Horský masiv Alaska Range se pomalinku  přibližoval a jakoby upozorňoval na to všechno dobrodružství, které bylo ještě přede mnou. Se soumrakem na mě poprvé dolehla samota a ta nekonečná rozlehlost Aljašky všude kolem mě. S velkým respektem jsem se do ní pouštěl hlouběji krok za krokem a doufal, že nebude nic namítat.

Cesta směrem na Finger Lake

Mentálně jsem se připravoval na celonoční pochod, když jsem těsně před setměním zahlédl na zemi divné stopy. Stopy kol, vedle kterých nebyly stopy bot! Uvědomil jsem si, že už pár minut jdu po cestě, která konečně dost umrzla a půjde to jet. Nevěřícně jsem sedl na kolo a jel. Nebylo to zrovna nejrychlejší, ale jet 8 km/h je o hodně lepší než jít rychlostí poloviční. Cesta na check point ubíhala a já se tam sám uprostřed noci poprvé během závodu cítil naprosto úžasně.

Na jezeře Finger Lake – těsně před Winter Lake Lodge (CP3)

Okolo jedenácté jsem po přejetí několika jezer dorazil na to správné: CP3 – Winter Lake Lodge na Finger Lake. 210 km znamená lehce za třetinou závodu, čas od startu 3 dny 9 hodin (tedy o 4 hodiny víc, než v té době platný rekord celé trasy). Do hlavní chaty, která je velmi luxusním a drahým resortem, jsme měli přístup zezadu do kuchyně. Tam potkávám Peta  a Phila, kteří dorazili asi půl hodiny přede mou a prý viděli moje světlo, běžkyni Ann a reportéra Craiga. Na verandičce malého dřevěného domečku, který je nám vyhrazen pro přespání, nacházím svůj pětikilový balíček s jídlem a bateriemi.  Když jsem ho před třemi týdny odesílal z Čech, doslova jsem se s ním loučil a doufal v naše opětovné shledání, které bude nutně znamenat nic menšího než úspěšný pohyb po trase Iditarodu. Větší emoce však byly spjaty s balíčkem druhým, který na mě čekal někde za horami ve vnitrozemí.

Balíčky závodníků

Uvnitř Winter Lake Lodge – Ann a Craig

Doplnění zásob z balíčku

Uvnitř kůlničky na spaní mi finálně došlo, proč někteří závodníci spí raději venku. Víc lidí než metrů čtverečních neslibovalo moc kvalitní odpočinek. Jediné volné místo bylo buď na zemi nebo nahoře na palandě. Na zem se mi moc nechtělo – obával jsem se, že by někdo z uprostřed noci příchozích nebo odchozích nemusel dovřít dveře a já bych v přetopené místnosti schytal při zemi -25 stupňový průvan. Ulehl jsem tedy na palandu jen ve spodním triku a cyklistických kraťasech a přikryl se spacákem. Probudil jsem se asi po dvou hodinách úplně durch. Někdo z odcházejících potřeboval dosušit své věci a rozpálil kamna do červena. Pár lidí již bylo pryč, takže jsem se přesunul dolů a ještě znovu usnul.

Naše kůlnička na spaní – luxus!

Okolo půl šesté vstávám, přebírám věci z balíčku a balím vše na kolo. Všichni, co tu byli večer, už jsou pryč, naopak pár dalších lidí přišlo v noci. Od nich a z proškrtaného seznamu příchodu/odchodů se dovídám, že už téměř 20 lidí závod vzdalo. Trochu mě těší, že jsem jako nováček došel takhle daleko, ale neskromně mi to nestačí – jsem tu, žiju si svůj sen a chci jít ještě dál! Teploměr ukazuje -20 a já vyrážím směr další check point, vzdálený 56 km. Asi po kilometru krásně ujeté cesty se přede mnou objevují hluboké závěje s hlubokými stopami běžců. Ti tomu asi také nechtěli uvěřit a nenasadili hned sněžnice. Mě už také nemůže nic překvapit, takže slézám z kola a ihned se mi v hlavě rozbíhá kalkulačka, počítající jak dlouho to tímhle šnečím tempem potrvá do dalšího check pointu a dále jak to mění situaci. Jeden z veteránů o tomto závodu prohlásil, že závodník neustále přemýšlí co se stane za hodinu, dvě, půlden a den a nestále tomu a aktuální situaci přizpůsobuje svoji strategii. Faktorů, které vstupují do hry jsou desítky: stav cesty, aktuální a předpovídaný vítr, sníh, teplota, únava, množství vody na pití, projetý skútr měnící cestu k lepšímu nebo horšímu, denní doba, vzdálenost nějakého úkrytu atd.

Rychlý ale krátký začátek dne

Teplota slibující lepší cestu

Po běžcích nezůstává v hlubokém sněhu dobrá cesta

Cesta pokračovala nízkým lesem zvlněným terénem podhůří a pomalu jsem začal nabírat nadmořskou výšku. Chvílemi se muselo tlačit, ale v porovnání s minulými dny jsem si opět začínal připadat jako biker a ne chodec. Největší atrakcí bylo několik prudkých krátkých sjezdů Happy River Steps, z nichž některé jsem radši sklouzal vedle kola. Trasa závodu psích spřežení se letos tomuto úseku vyhýbala, protože se zde v minulosti několik musherů zranilo. Po finálním sjezdu na řeku Happy River následuje známý brutální kopec, kde všechny ztracené výškové metry opět pracně získáme. Nejprudší úvodní asi 200 m část jsem nahoru s kolem lezl s několika pauzami asi 15 minut. V minulosti museli někteří závodníci z kola sundat bagáž a jít kopec nadvakrát. Paradoxně mi hodně pomohly brzdy – kolo jsem postrčil dopředu, zabrzdil a udělal krok a tak pořád dokola. Byl jsem rád, že jsem po vzoru některých nesundal kvůli úspoře hmotnosti přední brzdu. Při použití jen jedné brzdy kolo v kopci klouzalo zpět.

Happy River Steps – série opravdu prudkých sjezdů

Stojka na hraně schůdnosti od řeky Happy River

Později odpoledne jsem zaslechl v dálce za sebou skútr. Byl to divný pocit – uvědomil jsem si, že je to první zvuk kromě větru a za celý den. Obával jsem se, že skútr vrchní zmrzlou vrstvu sněhu naseká a nepůjde jet. Zrychlil jsem proto a snažil se dojet co nejdál, než mě dojede. Byl to Craig – chvíli jsme se bavili a já zavtipkoval, že ačkoliv ho hrozně rád vidím, mám trochu strach, že teď bude cesta horší. Pokrčil rameny a jel dál. Můj úsudek však nebyl správný – cestu nezhoršil, naopak tomu trochu pomohl. O pár hodin později na check pointu jsem se mu omlouval za ty mnou vyřčené neslušnosti, což ho pobavilo.

Jeden z prudších kopců. Neměl jsem k tomu moc co říci. Díky Cesare za video!

Zbytek cesty do check pointu to docela šlo – určitě více než polovinu šlo jet. Dokonce jsem během jednoho sjezdu na chvíli mohl přestat šlapat a nechal to trochu rozjet a opájel se rychlostí. V těchto místech jsem předjel pět běžců, dalších asi pět bylo stále na čele závodu před bikery. Byl jsem hrozně unaven, ale všechny moje myšlenky byly už teď upřeny směrem k dalšímu úseku závodu – velmi nebezpečnému a právem obávanému přechodu Alaska Range přes Rainy Pass.

Byl jsem dost unaven…

Kousek před jezerem Puntilla Lake

Obklopen štíty hor, které se ztrácely v nízké oblačnosti, jsem o půl páté dorazil na jezero Puntilla Lake k chatě Rainy Pass Lodge – CP4. 265 km za 4 dny a 2 hodiny, přibližně v polovině závodu – té jednodušší a zahřívací polovině! Toto je poslední výspa civilizace, dál už jsou jen hory a nekonečná liduprázdná pustina mrazivého aljašského vnitrozemí.

Pro závodníky je opět vyhrazen malý rozpadající se srub – stále však neuvěřitelný luxus pro každého, kdo se sem po 4 dnech dostal po svých. Hlavní chata je opět luxusní resort a jdu tam jen do kuchyně nahlásit čas příchodu. Pohled na seznam závodníku odhaluje další zeštíhlení závodního pole – odhadem už nás bojuje jen asi polovina, což tu prý ještě nebylo.

Rainy Pass Lodge – CP4

Srub pro závodníky

Ve srubu spí několik běžců a bikeři Pete a Phil se chystají k odchodu a přechodu hor. Na cestu přes hory se už dříve během dne vydali asi 4 první běžci. Dostávám v hrnci s horkou vodou ohřátou konzervu s polévkou a zvažuji další postup. Pete před odchodem pronáší něco v tom smyslu, že přes Rainy Pass je to vždy něco mezi 12 a 16 hodinami. Vím však, že to v minulosti byly i tři dny. Stalo se, že skútry jedoucí přes průsmyk pár dnů před závodem zapadly a závodníci tak byli prvními, kdo se v zimě přes průsmyk vydali. Existuje spousta pravdivých historek o tom, jak na sebe čekali v bouři ve srubu bez střechy uprostřed hor, než jich bylo dost a vyrazili hlubokým sněhem na druhou stranu hor. Jindy se závodníci i po dnu cesty do průsmyku vraceli zpět a pokud nevzdali, pokoušeli se o přechod znovu. Pokud se k tomu přidá minimální viditelnost, velká zima a časté vichřice, které mohou pocitovou teplotu zatlačit hluboko pod mínus padesát, je velký respekt opravdu na místě. Třešničkou na dortu je pak riziko lavin v celé délce průsmyku, který je zaříznut mezi okolní štíty s prudkými hladkými úbočími.

Uvnitř srubu

Těch několik závodníků, kteří se přede mnou přes hory vydali, mi dodalo falešný pocit, že v tom nebudu úplně sám a rozhodl jsem se chvíli odpočinout a vyrazit na noc.

Trasa z CP2 do CP4

Pokračování příště… ještě více trápení, ještě větší zima a šáhnutí si na dno – nejednou…

Předchozí část / Další část