Online sledování závodu Iditarod Trail Invitational 2017
Start 26.2.2019 14:00 (v ČR +10 hodin, tedy o půlnoci).
Průběh závodu možno také sledovat na http://trackleaders.com/iti17 a facebookové stránce závodu – facebook.com/iditarodtrailinvitational.
Publikováno v Digitální foto magazín 6-2016
Pavel Richtr patří k největším vytrvalcům na naší planetě. Třikrát se zúčastnil ultramaratonu Iditarod Trail Invitational (viz rámeček), při němž musí účastníci zdolat 1 000 mil (více než 1 600 km) napříč mrazivou Aljaškou – pěšky, na lyžích či na kole. Pavel se rozhodl pro kolo. Tento závod je téma samo o sobě, nás však především zajímalo, jak se Pavlovi v extrémních podmínkách fotografuje.
Iditarod Trail Invitational patří k vůbec nejtěžším ultramaratonům. Co vás na něm přitahuje?
Příroda, to neuvěřitelné dobrodružství a překonání sebe sama. Ne všechno, co jsem tam zažil, bych si přál zažít znovu. Jsou to ale ty nejsilnější zážitky, které v hlavě utkví napořád. Zvládnutí všech těch někdy dost hrozivých situací člověka neuvěřitelně posílí a nabije. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se mi jinde nepodařilo najít nic většího, náročnějšího, ale ani krásnějšího. A nejsem sám – na Iditarod se na Aljašku opakovaně vrací okolo 90 % účastníků.
Jak v extrémních podmínkách funguje lidská psychika?
Po pár dnech zapomenete, že jste někde nechali vypnutý telefon, že máte nějakou práci, a radši i na to, že o vás má doma někdo strach. Vaše mysl se velmi rychle přeorientuje jen na ty opravdu důležité věci a všechny nepodstatné vytěsní. Tři týdny pak řešíte jen to, kam se ten který den dostanete, jestli budete spát v teple, či někde ve sněhu u cesty, jestli máte dostatek vody a jídla nebo jestli neomrzáte…
Předpokládám, že v takových podmínkách člověk zrovna nemá náladu fotografovat či natáčet video.
Foťák či kameru vyndávám jenvv okamžicích, kdy jsem na tom dobře. Z Iditarodu 2014 se mi povedlo sestříhat téměř půlhodinový dokument, ale když se na něj teď dívám, mám určité výhrady. Ten rok panovaly nezvykle dobré podmínky, a i když je na konci lmu vidět, že mám dost, je to stále více veselé, než to ve skutečnosti bylo.
Z legrace tomu říkám „falešná reklama“ na Iditarod. Když totiž padne kosa na kámen, na foťák nebo kameru si ani nevzpomenu. Jen pro představu, ročník 2015 byl naopak extrémně náročný a kvůli mrazu −45 °C a přívalům čerstvého sněhu dojeli do cíle pouze čtyři lidé – já byl čtvrtý. Ostatní účastníci to buď vzdali, nebo je místní museli zachraňovat. Ten rok jsem celé tři dny v kuse nepotkal živou duši, vyjma smečky vlků, která mi nějaký čas dělala společnost. A závodní pole bylo už od startu roztrhané, takže jsem téměř celý závod (18 dní) jel sám. Jen pro srovnání – i z Iditarodu 2015 jsem chtěl opět vyrobit dokument, ale přivezl jsem jen asi třicet sekund záznamu. Ještě teď semi ježí chlupy po těle, když vzpomínám na to, co jsem tam zažil.
Jak se vyrovnáváte se samotou?
Na samotu se nijak nemůžete připravit. Jak jsem říkal, tři dny jsem nepotkal nikoho a následujících dvanáct dní jen pár lidí, s nimiž jsem prohodil několik frází typu: Co tady dě- láš? Jedu na kole Iditarod. Ty jsi blázen. Čau! Pak tedy není divu, že jsem si povídal sám se sebou a ve stromech viděl podivné tvary. A když jsem ke konci závodu na zamrzlém zálivu Beringova moře, což je jeden z nejobá- vanějších úseků, ve tři ráno potkal psí spřežení, téměř jsem se radostí rozbrečel.
Čím fotografujete?
Prioritní jsou pro mě rozměry a hmotnost – nikdy jsem tam neměl nic jiného než kompakt. První rok jsem vezl Canon PowerShot S100. Měl jsem ho v kapse u kalhot. Nohy generují velké množství tepla a foťák byl relativně v bezpečí. Občas se stalo, že se sám zapnul, povysunul se objektiv a objevila se hláška „chyba objektivu“. To jsem pak trnul, zda se ho podaří restartovat, ale nezklamal mě.
Další rok jsem vsadil na odolný a mrazu-vzdorný Nikon 1 AW1. Vzal jsem si k němu pevný 27mm objektiv (po přepočtu), běžný zoom jsem si nemohl dovolit, foťák už by byl moc velký. A do třetice jsem měl Nikon Coolpix A s APS-C snímačem. Párkrát jsem sice musel řešit nechtěné zapnutí a vysunutí, ale jinak jsem byl velmi spokojen. Kromě jiného zvládaly Nikony naprosto perfektně měření expozice v náročných podmínkách – tím myslím zasněženou krajinu kontra moje černé oblečení. Málokdy jsem něco musel fotit podruhé.
V mrazu se kapacita baterek výrazně snižuje. Jak to řešíte?
Nikony se mi už nevešly do kapsy u kalhot, vozil jsem je v bundě, kde sice není takové teplo, ale nikdy se nestalo, že by mi foťák zamrznul. K AW1 jsem měl s sebou pět nebo šest baterek, nakonec jsem však použil jen dvě, celkem jsem pořídil asi 800 snímků. Podobně tomu bylo s Coolpixem A, třetí baterii jsem vyndal až poslední den, a to jen pro jistotu, abych případnou výměnu nemusel řešit v cíli.
Nicméně s baterkami šetřit musíte, fotku se snažím pořídit hned napoprvé dobře a zkontrolovat ji jen rychlým pohledem. I když jsem si právě kvůli úspoře baterie zaká- zal snímky prohlížet, někdy to nevydržím a ze- jména ke konci závodu si někde třeba v teple spacáku luxus zhlédnutí fotek dopřeji.
Popište nám, jak vlastně fotografujete.
Někdy ani neslezu z kola, ale když vidím nějakou zajímavou scenérii, záběru věnuji pár minut (nebo spíš desítek sekund) a řeším kompozici, odlesky v protisvětle nebo jiné aspekty. Protože jsem většinou sám, často komponuji záběr tak, aby v něm bylo moje kolo. Spoléhám se na automatiku, protože na manuální nastavení expozičních hodnot není čas ani energie. Navíc z rukou nikdy nesundávám tenké eecové rukavice, které znesnadňují manipulaci. A jak jsem řekl, fotku rychle zkontroluji a jedu dál.
Dají se nějak blíže popsat situace, kdy nemáte dost sil na fotografování?
Někdy jsem tak vyčerpaný, že si ani neuvědomuji, že bych měl fotit. Když jsem tam byl poprvé, poslední noc spadla teplota pod minus čtyřicet a člověk, s nímž jsem jel, mi říká: Podívej, polární záře. Nejen že jsem si jí nevšiml, ale vůbec jsem neměl myšlenky na to vyndat foťák. Nakonec jsem ji vyfotil spíš kvůli tomu, aby to nevypadalo, že melu z posledního. Z fotky samozřejmě nic nebylo, polární záři z ruky v polospánku na automat nevyfotíte.
A i když zrovna nejsem na dně a neřeším otázky přežití, je třeba si uvědomit, že jakákoli manipulace v extrémním mrazu je náročná. Přitom neustále řeším spoustu věcí – musím jíst a pít, občas si upravit masku či zkontrolovat polohu na GPS. Při každém úkonu je třeba vyndat ruce z teplých návleků na řídítkách. Pak mám na rukou jen ty tenké eecové rukavice a i v nich můžou ruce rychle prochladnout nebo omrznout. Navíc musím neustále dávat pozor, aby mi rukavice moc nenavlhly kontaktem s námrazou na oblečení kolem obličeje. To si pak dvakrát rozmyslíte, jestli vyndáte foťák.
Používáte nějaké fotografické vybavení?
Zvažuji každý gram, takže kromě zápěstního poutka Peak Design, které mi usnadňuje v rukavicích vyndat foťák z kapsy a držet ho, nic nevezu. Jen ty náhradní baterky a paměťové karty – používám běžné Kingstony (tedy ne modely do náročných podmínek) a karty před zaplněním neměním, což je možná přehnaná důvěra. Jednou jsem vezl malý GorillaPod, který mi v tom mrazu bohužel praskl.
Ještě nějaká specifika?
Nosím speciální spodní vrstvu oblečení, která nepropouští vlhkost do dalších vrstev. Díky tomu nemusím řešit vliv vlhkosti na foťáky. Nepoužívám žádné ochranné kryty. U Nikonu 1 AW1 jsem ani neměl krytku objektivu. Jednou mi spadla a věděl jsem, že by padala pořád, tak jsem ji podruhé ani nenasadil, v čisté prázdné kapse si přední člen objektivu nepoškrábete. Pokudvz mrazu přijdu do vyhřáté místnosti, foťák pochopitelně nezapínám, ale počkám, až se adaptuje na teplotu v místnosti. Nechci riskovat, že by kondenzace foťák poškodila.
Kromě Iditarodu se věnujete značce Peak Design, kterou zastupujete na našem trhu. Proč právě Peak Design?
Na začátku tomu pomohla náhoda, jak to v životě bývá. Jeden můj známý, se kterým jsem před mnoha lety spolupracoval na jiném projektu, začal pro Peak Design budovat distribuci mimo USA.
Počátky nebyly úplně jednoduché – přece jen to byla před pěti lety byla firma jednoho držáku, i když velmi inovativního. A to mě na téhle značce od začátku opravdu baví. Peak Design vyrábí pouze inovativní, výjimečné,
a někdy dokonce revoluční věci – třeba popruhy k foťákům, u kterých lze jednoduše měnit délka nebo je díky „kotvičkovému“ systému pohotově odpojit od těla. Na inovacích tato firma opravdu stojí. Když se jich před časem někdo ptal, zda plánují vyrobit vlastní stativ, odpověď zněla, že jedině v případě, když přijdou na nějakou zásadní inovaci, která stativ podstatně vylepší. Nikdy nevyrobí stativ jen proto, aby ho také měli v nabídce. Opravdu všechny jejich produkty představují velké vylepšení, nejsou to jen další krabice v regále.
Mohl byste zastupovat i méně inovativní značky?
Zabývám se i několika dalšími projekty. Inovace je určitě jejich společným rysem, současně však i praktičnost, bez které se sama inovace neprosadí. Těší mě, když si zákazník po nákupu produkt zamiluje, protože mu nějak zásadně usnadní nebo zpříjemní určitou činnost. Už několikrát se nám stalo, že za námi třeba na nějaké výstavě přišel spokojený zákazník a svěřil se, že ten a ten produkt je to nejlepší, co ho ve fotovýbavě potkalo za několik posledních let. To je pro mě ohromně motivující.
Na druhou stranu, pořád se jedná o dražší značku. Jak se vám daří běžným fotografům vysvětlit, že stojí za to si připlatit?
Snažíme se zákazníkům ukázat, proč a v čem jsou produkty Peak Design výrazně lepší než to ostatní, co je na trhu. Výhoda je, že to na produktech téhle značky vidíte na první pohled. Mnoho zákazníků tu funkčnost, kvalitu
i vzhled ocení a Peak Design si velmi oblíbí. Musím upozornit, že Peak Design je tak trochu návyková záležitost. Nabídka tvoří ucelený systém – produkty sice velmi dobře fungují samostatně, ale velká výhoda je v důmyslné propojenosti systému. Mnoho zákazníků tak neskončí u jednoho produktu, ale často si dokupují produkty další.
Po držáku Capture Camera Clip či popruhu Slide přibyla do nabídky i brašna Everyday Messenger Bag, v čem
spočívá její jedinečnost? Nejde o klasickou hranatou fotobrašnu – má specifický tvar, unikátní systém zavírání, promyšlený systém přepážek, které lze jednoduše konfigurovat, a spoustu dalších vychytávek – o brašně umím vyprávět více než 20 minut. Jak napovídá její název, může fungovat jako nenápadná fotobrašna přes rameno nebo „messenger“ brašna pro každodenní civilní použití. Navíc je to mimořádně elegantní taška, za niž se nebudete stydět ani na pracovní schůzce. Přitom fotovýbavě poskytuje dostatečnou ochranu a jako i jiné produkty Peak Design je do detailů promyšlená, perfektně řemeslně zpracovaná a pochopitelně kompatibilní s jinými produkty Peak Design. Prémiovému produktu odpovídá i cena. Měli jsme trochu obavu, jak se bude prodávat; i někteří obchodníci byli zpočátku trochu zdrženliví. Jedná se ale opravdu o unikátní produkt, a když člověk má šanci si ho osahat, už ho většinou nechce dát z ruky.
Jaké další produkty Peak Design chystá?
Ještě na tento rok jsou naplánovány dvě novinky. Bohužel nemůžu být konkrétnější, ale prozradím, že je rozhodně na co se těšit!
Pavel Richtr: Na aljašském Iditarod Trailu jsem brečel. Několikrát
Text převzatý ze stránek pořadu Casablanca (Radio Wave). Odkaz na rozhovor v rádiu dole na stránce.
Jak se jezdí na kole v –45 stupních? Extrémní cyklista Pavel Richtr má za sebou trojnásobnou účast na patrně nejextrémnějším cyklistickém závodě světa. Iditarod Trail totiž vede napříč zasněženou Aljaškou a závodníci nemají od pořadatelů po většinu trasy aljašskou divočinou žádné ubytování, jídlo anebo doprovod – prostě téměř žádnou podporu.
„To, jak jsem si to celé představoval, bylo jen slabým odvarem toho, jaké to pak bylo na vlastní kůži. Včetně těch těžkých okamžiků,“ řekl Pavel Richtr kdysi o své první účasti na legendárním závodě Iditarod Trail. To ještě absolvoval – v extrémních podmínkách s množstvím nového sněhu – krátkou verzi závodu. Už tehdy ale tušil, že se na vysilující trasu vrátí. Dnes už má za sebou dvě dokončené dlouhé verze. „Často stíhám vnímat aljašskou krajinu. Když svítí slunce a mráz zrovna není příliš krutý. To si pak říkám, že je krásné, že jsem zrovna teď tady,“ říká Pavel. „Hodně momentů ale docením až později z fotek. Nebo ani to ne, protože jsem neměl ani sílu vytáhnout foťák,“ přiznává.
Co se děje v hlavě extrémního bikera?
„Během závodu navzdory únavě nemám chuť praštit kolem a všeho nechat. Prostě to nejde, to bych tam umřel,“ říká Pavel Richtr. Jak Iditarod Trail probíhá? Usnul Pavel někdy za jízdy? Proč si krájí jídlo na jednotlivá sousta? Jak se přejíždí zamrzlé řeky a mořské zálivy? Co se děje v hlavě závodníka po deseti dnech osamělého závodění a překonávání sebe samého v divočině? Jaký dojem na něj dělají ghost towns, opuštěná zlatokopecká městečka? Proč v cíli závodu i na trase několikrát brečel?
Poslechněte si záznam vysílání se skromným vyprávěním Pavla Richtra.
Stránka pořadu Casablanca s rozhovorem.
Čím začít? Rozhodně velkým poděkováním vám všem, kteří jste mi fandili, drželi palce a posílali energii. Myslím, že jsem ji potřeboval a spotřeboval všechnu. Děkuju moc – zachránili jste mě!
Je velmi těžké popsat pocity, které jsem měl v cíli a které mám teď. Dostat se sem bylo letos hrozně těžký. Aljaška na nás letos vrhala všechno co umí – led ale i spoustu sněhu, teploty nad nulou ale i pod -40C a do toho nepříjemný vítr. Neumím říct kolikrát těžší než vloni, kdy to bylo sakra těžký, ale příroda tenkrát spolupracovala o hodně víc. Rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem si užíval každou minutu závodu. Všechna ta bolest ale přejde, když člověk přijede sem do městečka Nome a projede pod cílovou bránou, která tu je postavená pro závod musherů. Přestože tu o našem závodě téměř nikdo nic neví, pár lidí mě v cíli tento rok uvítalo.
Rád bych pogratuloval třem bikerům, kteří dokončili závod přede mnou. Jejich tempo bylo neuvěřitelný a to je častokrát potkaly o hodně horší podmínky než mě. Škoda, že se mi nepovedlo s nimi strávit na trati víc času – člověk se tak hrozně moc naučí. Tenhle závod není jen o fyzičce, ale i o znalosti místního prostředí, o tom co znamená jaká předpověď počasí, o tom koho se zeptat na podmínky na trati a jak jinak využít vše, co využít lze. No a navíc je to velké duševní síle a odolnosti. A v tom všem jsou ti přede mnou výrazně lepší.
Často jsem myslel na těch 5 závodníků, kteří se na nejdelší téměř 300km dlouhý opuštěný úsek vydali za mnou a stihly je ty přívaly sněhu. Jeden ze 2 bikerů, který byl den za mnou, udělal rozumné rozhodnutí a otočil se a po nějaké době si zavolal satelitním telefonem skútr z vesnice na začátku úseku. S jedním z chodců jsem mluvil, než se na ten úsek vydal, a napůl žertem jsem mu říkal: nedělej to, nechoď tam. Pro chodce je však výrazně jednodušší nabalit víc jídla a také je díky sněžnicím hluboký sníh nezastaví tak, jako bikery. Přesto mi včera řekl, že jsem měl pravdu a že tam neměl jít. Těch asi devět dní zcela bez pomoci v závalech sněhu a -40C bylo prý to nejhorší, co v životě zažil. Nakonec to však s dalším chodcem dokázali projít. Pro dalšího bikera a chodkyni poslali pořadatelé skútr (poté co se jeden z trackerů přestal hýbat na 19 hodin) a jeden z nich to odnesl vážnými omrzlinami na rukou. Jen těžko si dovedu představit, čím si tam během těch několika dní prošli. Bezpochyby jsou hrdinové letošního závodu. Bohužel i ti dva, co to zvládli a pokračovali dál po Yukonu, museli před pár dny z vážných osobních důvodů vzdát.
Po 18 dnech, 4 hodinách a 59 minutách jsem se stal 4. a zároveň tedy posledním, kdo se letos do cíle z 11 závodníků (kteří měli 1000 mílový závod v plánu) dostal. Člověk obvykle není za poslední místa rád, v tomhle případě se to ale vše posouvá do zcela jiné perspektivy. Pouhý fakt, že jsem byl jedním z těch, kterým se letos podařilo závod dokončit, je pro mě neskutečným vítězstvím nad sebou samým. A člověk tenhle závod dělá tak trochu sám pro sebe. Navíc vyhrát si musí každý dobře rozmyslet, jedinou cenou pro vítěze v tomhle závodě je totiž start zdarma další rok…
Během těch 18 dnů jsem si zažil několik hodně slabých chvil a hodně těch “normálně” slabých. S některými se bylo dost těžké poprat, částečně kvůli tomu, že jsem většinu závodu absolvoval zcela sám. Nejdéle v kuse zcela sám to byly tři dny, což už bylo dost náročný. O to více si pak člověk cení i těch letmých setkání s místními ve vesnicích a později i mushery psího Iditarodu – i když to je třeba jen jednou za den. Velkou část dojmu, který si člověk z tohoto závodu odnáší, utváří právě ta setkaní. Mým asi nejkrásnějším zážitkem bylo přijetí ve vesnici Elim, kam jsem dorazil pozdě večer a dostalo se mi přijetí stejného, jako se dostává hrdinům pro místní – musherům. Děti chtěli můj podpis na bundu, stejně jako musherů a byl jsem pozván do checkpointu Iditarodu (ačkoliv jsem neměl psy). Dali mi najíst (nejen toho, co zbylo po již projetých musherech) a vyspat se na betonové podlaze na tenké podložce. Jen tak bez spacáku jsem si tam lehl do rohu, pod hlavu jsem si dal péřovku a rukáv omotal kolem hlavy, aby mě nerušilo světlo. Když jsem za hodinu a půl v jednu v noci vstával, vedle mě stejným způsobem spala jedna z největších musherských legend. Zážitek, který si nekoupíte…
Cítím se neskutečně šťastný, že jsem dostal opět šanci, být součásti tohoto závodu. Beru to jako ohromný dar, kterého se snažím nezneužít, protože dobře vím, že se ho mnoho jiným lidem nikdy nedostane, i když si to třeba strašně moc přejí.
Děkuju všem sponzorům, kteří mě podpořili a pomohli mi dosáhnout cíle! Díky Foto Škoda a Nikonu jsem si opět přivezl spoustu fotografií a foťák i při těch teplotách k nežití ani jednou nezaváhal. Jen díky oblečení a spacáku od The North Face jsem bez újmy přežil tu brutální zimu – a často jde i o maličkosti – třeba jen rozbitý zip může mít fatální následky. To samé platí o vlněném spodním prádle Devold, které funguje úžasně a kromě mě zachránilo i spoustu lidí okolo mě pokaždé, když jsem se svlékl – prostě nesmrdí. Velký dík patří Bicyclecafe, kde mi perfektně připravili kolo (a byl jsem velmi rád za tu výměnu maziva za to určené do -50C) – tak jak je jejich standardem! Kolo fungovalo na jedničku a není náhodou, že 3 ze 4 letošních finišerů jeli právě na fatbiku místního výrobce a jednoho z hlavních inovátorů – Fatback Bikes. Velké díky za podporu patří i Imola Recycling! Kameru Drift jsem s sebou vezl stejně jako vloni, kdy fungovala perfektně, ale nějak jsem se letos k filmování nedostal, paradoxně jsem na to letos neměl čas (a v té zimě by mi navíc asi umrzly prsty). Jedna z mála věcí, které jsem se nepřejedl bylo sušené maso od Angusfarm Soběsuky – pochutnal jsem si na něm i večer po dojetí, což se o jiném jídle, které jsem s sebou měl, říci nedá. Popruh na foťák Peak Design mi častokrát doslova umožnil fotit – ve velké zimě jde o sekundy a ztrácet je dlouhou manipulací s foťákem nelze.
Největší poděkování však patří mé úžasné ženě Veronice, která má pro tyhle šílenosti, které vyvádím, neobvyklé pochopení. Strašně se mi po ní během závodu stýskalo a už se moc těším zpět domů.
Závod se mi povedlo absolvovat bez větších zdravotních komplikací. Jako potenciálně velká komplikace vypadala ošklivě sedřená kůže na dlani hned první den po pádu na ledě. Díky místu rány se mi to nedařilo udržet v čistotě a zhruba po týdnu se mi tam začala rozjíždět infekce, kterou se mi pak naštěstí podařilo potlačit. V cíli mi to už připomíná jen strup. Sedací partie si opět očekávaně zažily středověk a v určitém okamžiku jsem si (bez dostupného zrcadla) fotil to, co tam mám, abych zjistil jak moc to je vážné a jak to léčit. Kolenům jsem se pak už jen smál, obě mi to chvílema zkoušely komplikovat, ale neuspěly. Stejně jako vloni jsem se neubránil miniaturní omrzlině na špičce nosu, po té už ale není ani stopy. Naopak stále necítím špičky prstů – ne následkem omrznutí, ale otlačení od řidítek. Paradoxně nejhorší věc na mě skočila až den po dojetí. Místo toho abych se cpal pizzou, burgery a pil pivo, strávil jsem poslední dva dny v dosahu záchodu. Takže zatím těch více než (během závodu) shozených 5 kilo nenabírám, ale spíš dál hubnu. Spolu s rozhašenou termoregulací (kdy mi najednou začne být taková zima, že musím do teplé sprchy) a strašnými sny (o tom jak jsem stále někde na cestě a musím jet dál) je to dost náročný, ale to se brzo spraví. Včera jsem přeletěl z Nome do Anchorage a domů se dostanu do konce týden. Už se nemůžu dočkat.
Ještě jednou velké díky všem!
Pavel
Online sledování závodu Iditarod Trail Invitational 2015
Start 1.3.2015 14:00 (v ČR +10 hodin, tedy o půlnoci).
Aktualizace: Online sledování ukončeno, průběh závodu možno zpětně přehrát na trackleaders.com/iti15.
Trvalo to déle, než bylo v plánu, ale nakonec se povedlo! Velký dík patří H2Omaniaks Production, která vyrobila tento krátký dokument o mé loňské účasti na závodě Iditarod Trail Invitational 2014. Veškerý materiál jsem natočil kamerou Drift Ghost-S a natáčel jsem, kdy to šlo. Ty okamžiky, kdy mi do natáčení moc nebo vůbec nebylo, v dokumentu bohužel zachyceny nejsou. Doufám, že se vám bude film líbit – kameru mám letos opět s sebou a zase něco zkusím natočit.
Jste tu poprvé? Pak je tohle to správné místo, kde se dozvíte, co mám v plánu!
Iditarod Trail Invitational
[nejdelší, nejtěžší a nejnebezpečnější zimní závod na světě]
Aljaška
1600km
1.3.2015 – 3/2015
O ZÁVODU
Iditarod Trail Invitational
Je označován jako poslední opravdový závod. Nonstop napříč Aljaškou v extrémních mrazech na kole, pěšky nebo na běžkách, absolutně bez podpory. Nejtěžší zimní závod na světě, který se jezdí, aby člověk přežil, ne aby vyhrál. 560km (pro nováčky) nebo 1600km napospas kruté aljašské zimě, jen s tím co si člověk sám veze. Závodníci si sami volí, kdy a kde odpočívají a kdy je bezpečné pokračovat, co si s sebou vezou a jak moc chtějí riskovat. Trasa není předepsána, povinné jsou jen zastávky v několika kontrolních bodech.
Filozofií je minimum podpory pro maximum zážitku. Závod, který není pro každého. Chyba ve špatný okamžik může mít cenu ztraceného prstu nebo života. Častokrát je jedinou možností záchrany záchrana sama sebe. Pro ty, co s tuto filozofií nesouhlasí, očekávají značenou trasu a více podpory, existuje spousta jiných závodů (citace webu závodu).
Beat J. – účastník závodu: „Účast v tomto závodě dobře zvaž. Člověk, který není perfektně připraven, si může ublížit. Schopnost rychle a inteligentně reagovat v těch nejhorších podmínkách je nutností. Opravdu velmi malá chyba, která při normálním závodě nemusí znamenat ani odstoupení ze závodu, zde může znamenat ztrátu končetiny. Jsi za sebe plně odpovědný. Pokud se rozhodneš ze závodu odstoupit, můžeš mít před sebou 100 km v extrémním mrazu a podmínkách. Pomoc může dorazit za velmi dlouhou dobu, kdy už z tebe může být kostka ledu. Tvá nepřipravenost neohrožuje jen tebe, ale také ty, kteří se ti vyrazí pomoci – což pro ně může být nebezpečnou akcí. Pokud přesto chceš závod absolvovat, najdi si někoho, kdo ho již dokončil a nech si od něj poradit.“
Příběh
Kouzlu závodu Iditarod Trail Invitational jsem podlehl v roce 2007, hned když jsem se o něm dozvěděl. Extrémní obtížnost a zdánlivá „nereálnost“ celé akce byly obrovskou výzvou a já začal snít o tom, že se na Aljašku jednou vypravím. Následující roky jsem se na závod důkladně připravoval – fyzicky, psychicky i technicky.
Až v roce 2012 jsem byl pořadateli vybrán a jako jeden z 50 závodníků jsem se postavil na start. Závod byl poznamenán mimořádnou nepřízní počasí. Díky sněhové bouři krátce po startu a přívalům sněhu jsme více než polovinu závodu kola tlačili a na trase jsme strávili dvojnásobnou dobu.
Většina závodníků vzdala, cíle jich dosáhlo jen 18 a tento rok se tak stal historicky nejnáročnějším. Při teplotách padajících -50°C jsem závod po 350 mílích a 6 dnech 18 hodinách a 8 minutách dokončil v Eskymácké vesnici McGrath na děleném druhém místě. Stal jsem se tak nejúspěšnějším nováčkem v historii závodu. Mé výprávění o závodu můžete číst zde.
Závod byl pro mě nejsilnějším životním zážitkem a stejně tak jako většina veteránů závodu jsem ihned po dojetí věděl, že se na Aljašku musím vrátit! Jakožto úspěšnému účastníkovi závodu na 350 mil mi byl umožněn start v závodu na 1000 mil (1600 km) s cílem v Nome (tedy po celé trase legendárního závodu psích spřežení Iditarod).
24.2.2014 jsem se postavil na start závodu na 1000 mil. Průběh závodu poznamenal neobvyklý průběh zimy na Aljašce. Bojoval jsem s více než stovkou kilometrů hladkého ledu a úseky zcela bez sněhu (kořeny, kameny, hrbolatá tajga s obrovskými drny). Jednou z největších překážek byl brutální vítr na pobřeží Beringova moře v poslední třetině závodu. Některým závodníkům zde nezbylo než se desítky kilometrů vracet a čekat na lepší počasí.
Závod jsem po 12 dnech 21 hodinách a 34 minutách úspěšně dokončil a překonal tak 14 let starý rekord závodu (15 dnů) – stejně jako všech 5 prvních závodníků v cíli. Do cílového městečka Nome na okraji Beringova moře jsem po překonání 1000 mil (1600 km) dorazil na 4. místě.
Plán
1.3.2015 se opět postavím na start Iditarod Trail Invitational a to opět v závodu na 1000 mil (1600 km), na který je příhlášeno 11 závodníků (7 bikerů). Je to nejtěžší a nejnebezpečnější zimní závod na světě a za 14 let od vzniku závodu jej dokončilo pouze 42 závodníků. Čekají mě několika set kilometrové úseky bez jakékoliv civilizace a možností úkrytu nebo doplnění jídla, více než 200 km po zamrzlé řece Yukon, 80 km bez jakéhokoliv úkrytu po zamrzlém Beringově moři, únava, nedostatek spánku a permanentní stres z všudypřítomného nebezpečí, vlků a agresivních losů. To vše při teplotách, které mohou klesnout pod -50°C.
Vše, co potřebuji k přežití v Aljašské divočině, si povezu s sebou. Na trase je jen omezený počet míst, kde lze zásoby doplnit (tyto zásoby si předem připravím, na místo jsou dopraveny poštou – letecky, pokud to počasí umožní). V případě problémů si musím umět pomoci sám. Cíle bych měl dosáhnout za 15-25 dnů.
Více informací zde naleznete během pár dnů.
Za podporu děkuji mým partnerům!