Iditarod Trail Invitational 2016 – z Kaltagu k pobřeží Beringova moře

Phil je na pobřeží Beringova moře! Do Kaltagu na břehu Yukonu dojel včera ráno v 10:30, zdržel se jen dvě hodiny a vyrazil na 120 km úsek do Unalakleet na pobřeží. Na tomto úseku jsou opět dva nouzové sruby – ten první Phil minul, v tom druhém zastavil večer o půl osmé večer jen na hodinu. Vcelku překvapivě pak před bivakem pokračoval dál jen hodinu a půl. Pravděpodobně není velká zima, jinak by raději odpočíval ve srubu. Nebyl asi ještě dostatečně unavený a správný čas na odpočinek přišel až za hodinu a půl, tedy v deset. Před půl třetí už byla ale zase v pohybu a do Unalakleetu dojel před pár minutami, tedy před šestou ranní. Dost nešťastný čas na to něco ve vesnici shánět. Pravděpodobně bude po krátkém odpočinku pokračovat dál. Pokud nemá jídlo u někoho z místních, nebo se nedobouchá do místní pizzerie (která bude mít během závodu musherů otevřeno nonstop), bude asi pokračovat do další vesnice. (Aktualizace: ano, Phil zde ani nezastavil a jede dál!) Cesta je zdá se velmi rychlá a do další vesnice Shaktoolik je to 60 km a za dobrých podmínek určitě méně než 8 hodin cesty. Pak následuje kritický úsek – přejezd zálivu Beringova moře. Myslím tedy, že Phil zvolí krátký odpočinek v Shaktooliku a pak vyrazí přes moře. Pokud jsou dobré podmínky, není na co čekat. Dle aktuální situace a pravděpodobného dalšího postupu to vypadá, že půjde Phil přes moře alespoň zčásti přes noc. Phil v tomto okamžiku závodí pouze sám se sebou – lépe řečeno s časem. Stále má totiž šanci zajet rekord a případně pokořit hranici 10 dnů. Pokud mu tedy nedojde nebo ho nepotká nějaký problém, uvidíme asi ultra efektivní postup vpřed s velmi krátkými zastávkami a velmi málo spánku. Moc mu to trápení, které si teď na sebe chystá nezávidím 🙂
Opět pár mých fotek a zážitků. V roce 2014 jsem úsek projel od 4 odpoledne do 11 hodin ráno s asi 3 hod spánku na druhém srubu, který se jmenuje Old Woman Cabin. Trošku jsem tam tenkrát v -30 po půlnoci panikařil – na místě, kde jsem čekal srub, byla ruina starého stubu s rozbitým oknem a dveřmi zavátými sněhem dokořán. Až asi za kilometr tam byl najednou dost mimo cestu ten nový. Celou noc jsem řešil nějaký pomalý defekt, který se pak na ránem ráno jevil ok, ale ráno jsem ho v -20 přeci jen musel vyřešit měnit duši. Vloni jsem na úsek vyrazil ráno a díky postupně zaváté nesjízdné cestě došel jen ke srubu prvnímu – Tripod Flats cabin – pojmenovanému podle plání okolo, kde jsou pro navigaci umístěné velké dřevěné trojnožky. Potkal jsem tam podruhé trail breakery od musherského závodu a ti mě varovali před aktuálním počasí v Unalakleetu, kde měl být 90km/h vítr. Při -30 by to v takové větru nebylo nic moc, tak jsem tam přespal a vyrazil ve 4 ráno. Vítr byl ok, co však nebylo ok bylo těch -45 po celý zbytek noci a ráno. Do Unalakleetu jsem dorazil brzo odpoledne, v pizzerii jsem ještě před jídlem usnul a pak se rozhodl pokračovat dál až druhý den. Boj z tou zimou mě strašně (hlavně psychicky) vyčerpával a já se nemohl odhodlat vyjet dál do podobně studené noci.
Ti tři za Philem ještě odpočívají v Nulatu na Yukonu, Bob je o jednu vesnici za nimi – v Galeně. Včera o půlnoci se mi Bob ozval na FB, zajímalo ho, jestli se mi při kazil sýr, který jsem vezl vloni (venku se nezkazí nic, ale balíčky na nás čekají buď na poštách nebo u někoho doma). Byl jsem radostí bez sebe, že si povídám s Bobem, který se za chvíli chystal vyrazit z Ruby na Yukon. Zmínil se o problémech s řazením, které ho den předtím hodně zdržovaly. Prý tam bylo hodně závějí a dun po skútrech a nemohl zařadit správný převod. Nakonec až v Ruby zjistil, že to bylo povolenou zadní osou. Dále říkal, že tam byl většinu cesty čelní vítr a často musel šlapat i z kopce. Do Ruby dorazil o půl třetí ráno a spal tam mezi balíky slámy uchystanými pro psí závod, než se ráno dostal do B&B.

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

2014 – vyrážím do západu přespat na jednom ze dvou srubů na dalších 110 kilometrech

2014 – Old Woman cabin (ten novější ze dvou, které se jmenují stejně, ten starší už je jen ruina)

2014 Výměna duše v -20. Tam někde 40km vzadu je Unalakleet a moře.

2014 Konečně vidím Unalakleet. Cesta byla samý led, což bylo bez plášťů s hroty velmi rychlé, ale hodně nebezpečné a také často bolestivé.

2015 Věděl jsem, že ti tři přede mnou tady ještě projeli. Zavátá cesta tedy znamenala konec nadějím, že se k nim ještě někdy přiblížím.

2015 První ze dvou srubu na tomto úseku – Tripod Flats cabin. Odsud jsem ve 4 ráno vyrážel do strašné zimy.

2015 -45C. Bylo to strašný…

2015 O pár hodin později. Už je tepleji (-35, nezamrzají mi k sobě řasy atd.) ale maska je zmrzlá na kost a u nosu mi visí ledová bambule.

2015 Unalakleet, pizzerie Peace On Earth. Pro dnešek konec, do další takhle studené noci jsem se bál vyrazit.

Pokračování na další článek: Iditarod Trail Invitational 2016 – přes zamrzlé Beringovo moře