Iditarod Trail Invitational 2016 – přes zamrzlé Beringovo moře

Phil přejel/přešel moře! Ale postupně. Z Kaltagu, který projel na ránem pokračoval ihned dál. Hned za vesnicí, kde měl sjet ze silnice a pokračovat při pobřeží, vyjel nahoru na kopec a tam 3 hodiny stál. Netuším o co šlo. V deset už by zpátky na kole a pokračoval ďábelskou rychlostí téměř 15km/h. Vcelku rychle přejel Borůvkové hory (Blueberry Hills), kde je několik prudkých stoupání a prudkých sjezdů a za jasného počasí krásné výhledy. Jako všude na pobřeží (tedy z Kaltagu až do cíle) zde většinou fouká velmi silný vítr. V horách to ale ještě není tak hrozné. To začne až po sjetí z hor na cestu po pláži, kde už člověk ze severu zcela nechráněn a vítr se do něj opře plnou silou. Těchto 17 km může zabrat i několik hodin a je prvním varováním před tím, co bude následovat. Phil zde zpomalil na cca 8 km/h. O půl páté odpoledne dorazil do vesnice Shaktoolik, které je největrnější místo na trase, a nejde pochopit, proč tam vůbec lidi žijí. Z jedné strany je moře, pak je dvojřad domů okolo silnice a z druhé strany opět voda (delta řeky a zamrzlé bažiny a step). Phil se zdržel hodinu a pokračoval do nouzového srubu vzdáleného 22 km. Zabralo mu to tři a půl hodiny. Podle rychlosti tedy asi občas tlačil – komplikací je přímý čelní vítr a pravděpodobně měkká cesta. Posledních 5 km už je po mořské ledě. Srub je na malém výběžku pevniny do moře (viz foto). Pokud fouká vítr (a tam fouká vždy) tak se tam moc vyspat nedá, spíš jen sebrat síly a odvahu vyrazit na mořský led. Srub je miniaturní a natřený na oranžovo, aby nešel přehlédnout. Tady už totiž opravdu jde do tuhého. Ačkoliv už i cesta po pevnině ke srubu je totálně placatá bez jakékoliv možností úkrytu před větrem, na moři začíná to opravdové větrné peklo. Srub je poslední místo, kde si jde před dalšími 45 km ledu odpočinout v závětří. Pro mě osobně je to jedno z nejděsivějších míst na trase. Phil zde odpočíval od devíti večer a v půl třetí se vydal na moře. Má za sebou asi 30 km a už vjel na pobřeží (což tam ale skoro není poznat). Letos ho totiž cesta kopíruje větším obloukem. V minulosti vedla přímo na sever do vesnice Kaltag, v posledních letech se však uprostřed moře objevuje otevřená voda (moře) a cesta se tedy prodlužuje a vede blíže pobřeží. Philovi to zabralo 6 hodin, pravděpodobně tedy většinu času kolo tlačí. Na místě je okolo -15, vítr okolo 30 km/h, pocitová teplota -27C. Nejpravděpodobnější příčina pomalého postupu je tedy spíše než protivítr neprojetá cesta.
Philovi o naší půlnoci uběhne 9 den závodu. Stále má teoretickou šanci na rekord závodu, který je 10 dnů 3 hodiny. Rychlost postupu ale naznačuje, že tam je přeci jen dost sněhu (a ne super tvrdý ujetý trail) a šance se zmenšuje. Přesto drží Phil opravdu neskutečné tempo. Další dva jsou za ním asi 170 km.
Opět jsou zde fotky z mých dvou průjezdů. První byl s žaludkem plným velké pizzy. Přes kopce z Kaltagu to šlo hezky. Když jsem pak sjel na pláž, začal mě vítr shazovat z kola. Masku a brýle jsem si tam nasazoval vleže schovaný za malou návěj – peklo. Ve vesnici jsem se pak od místních dozvěděl, že je u břehu voda a na druhém straně moře se cesta ztrácí se v rozlámaném ledu. Po telefonu jsem se hlásil pořadatelům a ti mi řekli, že Phil vyrazil na moře před více než dnem a ještě nedorazil na druhou stranu (a sami už byli trochu nervózní). Já jsem se tam strachy málem po…. a čekal na zprávy o Philovi. Je na dlouhé vyprávění, co se mu tam všechno přihodilo (bloudění, omrzlé oči, návrat do srubu, defekty na moři). Můj přechod druhý den (spolu s Honzou) bylo asi to nejhorší co jsem tam kdy zažil. Je to zoufalý pocit být tam uprostřed té pustiny větru napospas. Tenkrát bylo moře téměř hladký led a bez hrotů nešlo kolo často ani tlačit – spíš za sebou na boku táhnout. Bloudění v metrových krách za tmy na konci moře byla už jen třešnička. Moře jsem překonal asi za 16 hodin.
Vloni jsem se na moře vydal ve dvě v noci a skoro celé jsem to díky měkkému trailu šel. Ve tři mě předjel první musher a během noci a dne dalších asi 5. Málem jsem se jim vrhal kolem ramen, jak bylo příjemné tam někoho potkat. Vítr byl dost v pohodě, což se pak zhoršilo hned další den a trvalo 3 dny, než se podařilo dalším musherům moře přejet. Do Kaltagu jsem dorazil před šestou večer, 15 minut po zavření pošty s mým balíčkem s jídlem, s rozmazaným viděním a psychicky úplně na dně. Děsilo mě, že díky nesjízdné stopě budu tlačit odsud až do cíle několik dalších dnů…

Odkaz na pokračování je dole pod obrázky.

2014 – ještě před Shaktoolikem a mořem – Blueberry hils – cesta se ztrácí v rozlámaném ledu řeky.

2014 – ještě před Shaktoolikem a mořem – Blueberry hils – totálně bez sněhu, cesta umrzlá tráva nebo led. Připadal jsem si jak ve Skotsku.

2014 – ještě před mořem – výhled z Blueberry hills. To dole je 17 km úsek po pobřeží do vesnice Shaktoolik. Tam dole začně vždy strašné větrné peklo. Fotím si to a vůbec se tam dolů netěším.

2015 – Shaktoolik, největrnější místo, nikdo nechápe jak tam můžou lidi žít. Vlevo moře, vpravo pustá step, která vypadá jako moře.

Poslední úkryt před 45 km mořského ledu. Často se tam tísní i několil lidí, čekající na lepší podmínky (menší vítr) a odhodlávající se k dalšímu postupu. Někteří se však museli otočit a vrátit se zpět do 20 km vzdálené vesnice. Foto: www.jilloutside.com

Pohled na moře od srubu. tam vzdau 45 km daleko je vesnice Koyuk, kam se strašně moc chcete dostat. Na moři je někdy úplně hladký led, jindu (jako vloni) sníh. Foto: www.jilloutside.com

2014 – Začátek moře, upouštím tlak aby guma na ledu trochu víc seděla. V pozadí výběžek pevniny s nouzovým srubem.

2014 Uprostřed zálivu Beringova moře. Marné pokusy o nasednutí na kolo, vítr to nedovoluje.

2014, na moři. Peklo. Duct tape na obličeji se mi začíná odlepovat a já nevím co s tím. Taky mě dost štvě všechno to jídlo, který mi zapadlo za masku a spolu s tím, co mi teče z nosu to tam vyrábí trochu nepohodu…