V cíli Iditarod Trail Invitational 2015
Čím začít? Rozhodně velkým poděkováním vám všem, kteří jste mi fandili, drželi palce a posílali energii. Myslím, že jsem ji potřeboval a spotřeboval všechnu. Děkuju moc – zachránili jste mě!
Je velmi těžké popsat pocity, které jsem měl v cíli a které mám teď. Dostat se sem bylo letos hrozně těžký. Aljaška na nás letos vrhala všechno co umí – led ale i spoustu sněhu, teploty nad nulou ale i pod -40C a do toho nepříjemný vítr. Neumím říct kolikrát těžší než vloni, kdy to bylo sakra těžký, ale příroda tenkrát spolupracovala o hodně víc. Rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem si užíval každou minutu závodu. Všechna ta bolest ale přejde, když člověk přijede sem do městečka Nome a projede pod cílovou bránou, která tu je postavená pro závod musherů. Přestože tu o našem závodě téměř nikdo nic neví, pár lidí mě v cíli tento rok uvítalo.
Rád bych pogratuloval třem bikerům, kteří dokončili závod přede mnou. Jejich tempo bylo neuvěřitelný a to je častokrát potkaly o hodně horší podmínky než mě. Škoda, že se mi nepovedlo s nimi strávit na trati víc času – člověk se tak hrozně moc naučí. Tenhle závod není jen o fyzičce, ale i o znalosti místního prostředí, o tom co znamená jaká předpověď počasí, o tom koho se zeptat na podmínky na trati a jak jinak využít vše, co využít lze. No a navíc je to velké duševní síle a odolnosti. A v tom všem jsou ti přede mnou výrazně lepší.
Často jsem myslel na těch 5 závodníků, kteří se na nejdelší téměř 300km dlouhý opuštěný úsek vydali za mnou a stihly je ty přívaly sněhu. Jeden ze 2 bikerů, který byl den za mnou, udělal rozumné rozhodnutí a otočil se a po nějaké době si zavolal satelitním telefonem skútr z vesnice na začátku úseku. S jedním z chodců jsem mluvil, než se na ten úsek vydal, a napůl žertem jsem mu říkal: nedělej to, nechoď tam. Pro chodce je však výrazně jednodušší nabalit víc jídla a také je díky sněžnicím hluboký sníh nezastaví tak, jako bikery. Přesto mi včera řekl, že jsem měl pravdu a že tam neměl jít. Těch asi devět dní zcela bez pomoci v závalech sněhu a -40C bylo prý to nejhorší, co v životě zažil. Nakonec to však s dalším chodcem dokázali projít. Pro dalšího bikera a chodkyni poslali pořadatelé skútr (poté co se jeden z trackerů přestal hýbat na 19 hodin) a jeden z nich to odnesl vážnými omrzlinami na rukou. Jen těžko si dovedu představit, čím si tam během těch několika dní prošli. Bezpochyby jsou hrdinové letošního závodu. Bohužel i ti dva, co to zvládli a pokračovali dál po Yukonu, museli před pár dny z vážných osobních důvodů vzdát.
Po 18 dnech, 4 hodinách a 59 minutách jsem se stal 4. a zároveň tedy posledním, kdo se letos do cíle z 11 závodníků (kteří měli 1000 mílový závod v plánu) dostal. Člověk obvykle není za poslední místa rád, v tomhle případě se to ale vše posouvá do zcela jiné perspektivy. Pouhý fakt, že jsem byl jedním z těch, kterým se letos podařilo závod dokončit, je pro mě neskutečným vítězstvím nad sebou samým. A člověk tenhle závod dělá tak trochu sám pro sebe. Navíc vyhrát si musí každý dobře rozmyslet, jedinou cenou pro vítěze v tomhle závodě je totiž start zdarma další rok…
Během těch 18 dnů jsem si zažil několik hodně slabých chvil a hodně těch “normálně” slabých. S některými se bylo dost těžké poprat, částečně kvůli tomu, že jsem většinu závodu absolvoval zcela sám. Nejdéle v kuse zcela sám to byly tři dny, což už bylo dost náročný. O to více si pak člověk cení i těch letmých setkání s místními ve vesnicích a později i mushery psího Iditarodu – i když to je třeba jen jednou za den. Velkou část dojmu, který si člověk z tohoto závodu odnáší, utváří právě ta setkaní. Mým asi nejkrásnějším zážitkem bylo přijetí ve vesnici Elim, kam jsem dorazil pozdě večer a dostalo se mi přijetí stejného, jako se dostává hrdinům pro místní – musherům. Děti chtěli můj podpis na bundu, stejně jako musherů a byl jsem pozván do checkpointu Iditarodu (ačkoliv jsem neměl psy). Dali mi najíst (nejen toho, co zbylo po již projetých musherech) a vyspat se na betonové podlaze na tenké podložce. Jen tak bez spacáku jsem si tam lehl do rohu, pod hlavu jsem si dal péřovku a rukáv omotal kolem hlavy, aby mě nerušilo světlo. Když jsem za hodinu a půl v jednu v noci vstával, vedle mě stejným způsobem spala jedna z největších musherských legend. Zážitek, který si nekoupíte…
Cítím se neskutečně šťastný, že jsem dostal opět šanci, být součásti tohoto závodu. Beru to jako ohromný dar, kterého se snažím nezneužít, protože dobře vím, že se ho mnoho jiným lidem nikdy nedostane, i když si to třeba strašně moc přejí.
Děkuju všem sponzorům, kteří mě podpořili a pomohli mi dosáhnout cíle! Díky Foto Škoda a Nikonu jsem si opět přivezl spoustu fotografií a foťák i při těch teplotách k nežití ani jednou nezaváhal. Jen díky oblečení a spacáku od The North Face jsem bez újmy přežil tu brutální zimu – a často jde i o maličkosti – třeba jen rozbitý zip může mít fatální následky. To samé platí o vlněném spodním prádle Devold, které funguje úžasně a kromě mě zachránilo i spoustu lidí okolo mě pokaždé, když jsem se svlékl – prostě nesmrdí. Velký dík patří Bicyclecafe, kde mi perfektně připravili kolo (a byl jsem velmi rád za tu výměnu maziva za to určené do -50C) – tak jak je jejich standardem! Kolo fungovalo na jedničku a není náhodou, že 3 ze 4 letošních finišerů jeli právě na fatbiku místního výrobce a jednoho z hlavních inovátorů – Fatback Bikes. Velké díky za podporu patří i Imola Recycling! Kameru Drift jsem s sebou vezl stejně jako vloni, kdy fungovala perfektně, ale nějak jsem se letos k filmování nedostal, paradoxně jsem na to letos neměl čas (a v té zimě by mi navíc asi umrzly prsty). Jedna z mála věcí, které jsem se nepřejedl bylo sušené maso od Angusfarm Soběsuky – pochutnal jsem si na něm i večer po dojetí, což se o jiném jídle, které jsem s sebou měl, říci nedá. Popruh na foťák Peak Design mi častokrát doslova umožnil fotit – ve velké zimě jde o sekundy a ztrácet je dlouhou manipulací s foťákem nelze.
Největší poděkování však patří mé úžasné ženě Veronice, která má pro tyhle šílenosti, které vyvádím, neobvyklé pochopení. Strašně se mi po ní během závodu stýskalo a už se moc těším zpět domů.
Závod se mi povedlo absolvovat bez větších zdravotních komplikací. Jako potenciálně velká komplikace vypadala ošklivě sedřená kůže na dlani hned první den po pádu na ledě. Díky místu rány se mi to nedařilo udržet v čistotě a zhruba po týdnu se mi tam začala rozjíždět infekce, kterou se mi pak naštěstí podařilo potlačit. V cíli mi to už připomíná jen strup. Sedací partie si opět očekávaně zažily středověk a v určitém okamžiku jsem si (bez dostupného zrcadla) fotil to, co tam mám, abych zjistil jak moc to je vážné a jak to léčit. Kolenům jsem se pak už jen smál, obě mi to chvílema zkoušely komplikovat, ale neuspěly. Stejně jako vloni jsem se neubránil miniaturní omrzlině na špičce nosu, po té už ale není ani stopy. Naopak stále necítím špičky prstů – ne následkem omrznutí, ale otlačení od řidítek. Paradoxně nejhorší věc na mě skočila až den po dojetí. Místo toho abych se cpal pizzou, burgery a pil pivo, strávil jsem poslední dva dny v dosahu záchodu. Takže zatím těch více než (během závodu) shozených 5 kilo nenabírám, ale spíš dál hubnu. Spolu s rozhašenou termoregulací (kdy mi najednou začne být taková zima, že musím do teplé sprchy) a strašnými sny (o tom jak jsem stále někde na cestě a musím jet dál) je to dost náročný, ale to se brzo spraví. Včera jsem přeletěl z Nome do Anchorage a domů se dostanu do konce týden. Už se nemůžu dočkat.
Ještě jednou velké díky všem!
Pavel
Cau Pavle, ty blazne, je to skvely.
Dík Robo!
Ahoj Pavle,
je opravdu neuveritelne co jsi jiz podruhe dokazal. Obrovska gratulace a respekt!
Díky Aleši! Kdybych neměl fotky, tak bych tomu asi taky nevěřil 🙂
Parádní výkon a životní zážitek. Gratuluji.
Díky! Ano, jen málo co mám v hlavě „vypálené“ více, než tyto zážitky.
Gratuluji moc Pavle! Sledovala jsem poctivě průběh Vaší cesty. Byly momenty kdy jsem měla starost, když jste se neposouval dál. Vyptavala jsem se kluků, jestli jste v pořádku. Pro nás, kteří jsme seděli pěkně v suchu a teplu je dost těžko představitelné v plném rozsahu čím vším si člověk tam musel projit a jak moc vnitřního odhodlaní je potřeba ze sebe vykřesat v takových podmínkách.
Vy jste to nevzdál a to je podle mne ta největší cena ze všech. Možná jste neporazil tři jezdce před Vámi, ale rozhodně jste vyhral boj nad vlastní (lidskou) slabostí. Není lepšího vítezství. Po takovém boji spousta životních trablů může člověku připadat malicherná. Vy víte, že maté na to je překonávát a že jen tak něco nevzaváté. Co říct víc než BRAVO. Budu se těšit na výraz a úsměv bojovníka 🙂 Zdraví Anna.
Moc děkuju Anno! Děkuju, že jste na mě v teple mysleli, já jsem na Vás v teple naštěstí moc nemyslel, to bych asi nedojel 🙂 Přesto byly okamžiky, kdy už se mi moc dál nechtělo. A možná kdyby nikdo nevěděl, že tam jsem, možná bych i dál nešel. Proto si tak strašně moc važím té podpory – pomáhala mi neselhat a dokončit to pro mě, ale i pro Vás!
Congratulations on a fantastic race in challenging conditions! I am amazed by anyone who continued on from Mcgrath knowing there was a big snow storm coming in from the north, even more amazed by the folks like you who did it mostly solo. Fantastic job, I hope to travel with you again sometime!
Hey Jay! I confess I had no idea – silly right? (I only started check weather forecast later from Ruby on) If I knew I would either go as fast as I could, not resting in McGrath for 9 or so hours or I don’t know… The solo was the hardest aspect of them all, but at the end it felt very good to know I could do it.
I cannot wait to root for you next year, I’m pretty sure it;s going to be epic, as ever 🙂
Looking forward to share the trail with you again sometimes!
Obrovskej respekt, jste hrdina a inspirativní člověk. Pevného zdraví vám přeji
Moc děkuju! Těší mě, pokud jsem posloužil jako inspirace!
Pavle,
plno energie, mnoho štěstí, pevné zdraví přeji a moc obdivuji.
Jste blázen a těm já fandím, chápu a „závidím“.
Eva
Zdravím Evo, moc Vám děkuju!
Gratuluji Pavle,
neskutečný příběh o lidském odhodlání, posunutí lidských možností umocněný středoevropanem, který žije v jiném klimatu. Jako úspěšný účastník 1000 miles 2014 Jana Kopky si to stejně neumím představit.Jsi vzácný člověk a ještě jednou díky.
Míra Hůlka
Ahoj Míro, moc děkuju! Současně gratuluju k absolvování 1000 miles – díky tomu si to myslím můžeš umět představit víc než většina ostatních! Měj se a hodně úspěchů, včetně těch ultravytrvaleckých!
Ahoj Pavel,si pre vela ludí inspirácia.Klobúk dolu.
Ahoj Igor, díky moc a je mi ctí! Měj se!
Pavle smekám před Vámi. Když se chce tak jde opravdu vše. Gratuluji k dokončení závodu a přeji další životní úspěchy.
Díky Martine, i já Vám přeju hodně úspěchů! Souhlasím – jsou vyjímky, se kterými člověk prostě nic nenadělá, ale zbývá pořád strašně moc toho, co prostě jde.
Obrovská gratulace Pavle! Takové činy jsou inspirací pro všechny, kdo je sledují. Potřebujeme důkazy o vůli a síle člověka. A ty je kolem sebe házíš po hrstech. Vážně obrovskej respekt, famózní výkon.
Ahoj Roberte, díky moc! Strašně moc mě těší, pokud kromě toho, že to dělám pro sebe a plním si tím svě sny, poskytnu inspiraci nebo jinak pomůžu i ostatním. Ještě jednou díky!
Pavle diky,
moc hezky napsany, je z toho citit opravdovost a pokora.
Drzeli jsme ti s Emou pesti a doprovazeli te na cele osamele Ceste.
To co jsi prozil, ti uz nikdo nikdy nevezme a to co ti to prineslo, je nemozny nikde koupit.
Prejeme ti, abys byl dlouho, nebo spis naporad stejne dobrej chlap a zaroven kluk a zdravi a stestena, aby se te i nadale drzelo.
ahoj nekdy na kole
snad:)
tpx a ema
Ahoj Tomáši, děkuju za gratulaci, držení palců a hezký přání! Bylo to úžasný a přál bych vám, aby jste to také mohli zažít. Ať se vám daří a mějte se užasně! Pavel