Archive for month: Březen, 2015

Čím začít? Rozhodně velkým poděkováním vám všem, kteří jste mi fandili, drželi palce a posílali energii. Myslím, že jsem ji potřeboval a spotřeboval všechnu. Děkuju moc – zachránili jste mě!

Je velmi těžké popsat pocity, které jsem měl v cíli a které mám teď. Dostat se sem bylo letos hrozně těžký. Aljaška na nás letos vrhala všechno co umí – led ale i spoustu sněhu, teploty nad nulou ale i pod -40C a do toho nepříjemný vítr. Neumím říct kolikrát těžší než vloni, kdy to bylo sakra těžký, ale příroda tenkrát spolupracovala o hodně víc. Rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem si užíval každou minutu závodu. Všechna ta bolest ale přejde, když člověk přijede sem do městečka Nome a projede pod cílovou bránou, která tu je postavená pro závod musherů. Přestože tu o našem závodě téměř nikdo nic neví, pár lidí mě v cíli tento rok uvítalo.

Rád bych pogratuloval třem bikerům, kteří dokončili závod přede mnou. Jejich tempo bylo neuvěřitelný a to je častokrát potkaly o hodně horší podmínky než mě. Škoda, že se mi nepovedlo s nimi strávit na trati víc času – člověk se tak hrozně moc naučí. Tenhle závod není jen o fyzičce, ale i o znalosti místního prostředí, o tom co znamená jaká předpověď počasí, o tom koho se zeptat na podmínky na trati a jak jinak využít vše, co využít lze. No a navíc je to velké duševní síle a odolnosti. A v tom všem jsou ti přede mnou výrazně lepší.

Často jsem myslel na těch 5 závodníků, kteří se na nejdelší téměř 300km dlouhý opuštěný úsek vydali za mnou a stihly je ty přívaly sněhu. Jeden ze 2 bikerů, který byl den za mnou, udělal rozumné rozhodnutí a otočil se a po nějaké době si zavolal satelitním telefonem skútr z vesnice na začátku úseku. S jedním z chodců jsem mluvil, než se na ten úsek vydal, a napůl žertem jsem mu říkal: nedělej to, nechoď tam. Pro chodce je však výrazně jednodušší nabalit víc jídla a také je díky sněžnicím hluboký sníh nezastaví tak, jako bikery. Přesto mi včera řekl, že jsem měl pravdu a že tam neměl jít. Těch asi devět dní zcela bez pomoci v závalech sněhu a -40C bylo prý to nejhorší, co v životě zažil. Nakonec to však s dalším chodcem dokázali projít. Pro dalšího bikera a chodkyni poslali pořadatelé skútr (poté co se jeden z trackerů přestal hýbat na 19 hodin) a jeden z nich to odnesl vážnými omrzlinami na rukou. Jen těžko si dovedu představit, čím si tam během těch několika dní prošli. Bezpochyby jsou hrdinové letošního závodu. Bohužel i ti dva, co to zvládli a pokračovali dál po Yukonu, museli před pár dny z vážných osobních důvodů vzdát.

Po 18 dnech, 4 hodinách a 59 minutách jsem se stal 4. a zároveň tedy posledním, kdo se letos do cíle z 11 závodníků (kteří měli 1000 mílový závod v plánu) dostal. Člověk obvykle není za poslední místa rád, v tomhle případě se to ale vše posouvá do zcela jiné perspektivy. Pouhý fakt, že jsem byl jedním z těch, kterým se letos podařilo závod dokončit, je pro mě neskutečným vítězstvím nad sebou samým. A člověk tenhle závod dělá tak trochu sám pro sebe. Navíc vyhrát si musí každý dobře rozmyslet, jedinou cenou pro vítěze v tomhle závodě je totiž start zdarma další rok…

Během těch 18 dnů jsem si zažil několik hodně slabých chvil a hodně těch “normálně” slabých. S některými se bylo dost těžké poprat, částečně kvůli tomu, že jsem většinu závodu absolvoval zcela sám. Nejdéle v kuse zcela sám to byly tři dny, což už bylo dost náročný. O to více si pak člověk cení i těch letmých setkání s místními ve vesnicích a později i mushery psího Iditarodu – i když to je třeba jen jednou za den. Velkou část dojmu, který si člověk z tohoto závodu odnáší, utváří právě ta setkaní. Mým asi nejkrásnějším zážitkem bylo přijetí ve vesnici Elim, kam jsem dorazil pozdě večer a dostalo se mi přijetí stejného, jako se dostává hrdinům pro místní – musherům. Děti chtěli můj podpis na bundu, stejně jako musherů a byl jsem pozván do checkpointu Iditarodu (ačkoliv jsem neměl psy). Dali mi najíst (nejen toho, co zbylo po již projetých musherech) a vyspat se na betonové podlaze na tenké podložce. Jen tak bez spacáku jsem si tam lehl do rohu, pod hlavu jsem si dal péřovku a rukáv omotal kolem hlavy, aby mě nerušilo světlo. Když jsem za hodinu a půl v jednu v noci vstával, vedle mě stejným způsobem spala jedna z největších musherských legend. Zážitek, který si nekoupíte…

Cítím se neskutečně šťastný, že jsem dostal opět šanci, být součásti tohoto závodu. Beru to jako ohromný dar, kterého se snažím nezneužít, protože dobře vím, že se ho mnoho jiným lidem nikdy nedostane, i když si to třeba strašně moc přejí.

Děkuju všem sponzorům, kteří mě podpořili a pomohli mi dosáhnout cíle! Díky Foto Škoda a Nikonu jsem si opět přivezl spoustu fotografií a foťák i při těch teplotách k nežití ani jednou nezaváhal. Jen díky oblečení a spacáku od The North Face jsem bez újmy přežil tu brutální zimu – a často jde i o maličkosti – třeba jen rozbitý zip může mít fatální následky. To samé platí o vlněném spodním prádle Devold, které funguje úžasně a kromě mě zachránilo i spoustu lidí okolo mě pokaždé, když jsem se svlékl – prostě nesmrdí. Velký dík patří Bicyclecafe, kde mi perfektně připravili kolo (a byl jsem velmi rád za tu výměnu maziva za to určené do -50C) – tak jak je jejich standardem! Kolo fungovalo na jedničku a není náhodou, že 3 ze 4 letošních finišerů jeli právě na fatbiku místního výrobce a jednoho z hlavních inovátorů – Fatback Bikes. Velké díky za podporu patří i Imola Recycling! Kameru Drift jsem s sebou vezl stejně jako vloni, kdy fungovala perfektně, ale nějak jsem se letos k filmování nedostal, paradoxně jsem na to letos neměl čas (a v té zimě by mi navíc asi umrzly prsty). Jedna z mála věcí, které jsem se nepřejedl bylo sušené maso od Angusfarm Soběsuky – pochutnal jsem si na něm i večer po dojetí, což se o jiném jídle, které jsem s sebou měl, říci nedá. Popruh na foťák Peak Design mi častokrát doslova umožnil fotit – ve velké zimě jde o sekundy a ztrácet je dlouhou manipulací s foťákem nelze.

Největší poděkování však patří mé úžasné ženě Veronice, která má pro tyhle šílenosti, které vyvádím, neobvyklé pochopení. Strašně se mi po ní během závodu stýskalo a už se moc těším zpět domů.

Závod se mi povedlo absolvovat bez větších zdravotních komplikací. Jako potenciálně velká komplikace vypadala ošklivě sedřená kůže na dlani hned první den po pádu na ledě. Díky místu rány se mi to nedařilo udržet v čistotě a zhruba po týdnu se mi tam začala rozjíždět infekce, kterou se mi pak naštěstí podařilo potlačit. V cíli mi to už připomíná jen strup. Sedací partie si opět očekávaně zažily středověk a v určitém okamžiku jsem si (bez dostupného zrcadla) fotil to, co tam mám, abych zjistil jak moc to je vážné a jak to léčit. Kolenům jsem se pak už jen smál, obě mi to chvílema zkoušely komplikovat, ale neuspěly. Stejně jako vloni jsem se neubránil miniaturní omrzlině na špičce nosu, po té už ale není ani stopy. Naopak stále necítím špičky prstů – ne následkem omrznutí, ale otlačení od řidítek. Paradoxně nejhorší věc na mě skočila až den po dojetí. Místo toho abych se cpal pizzou, burgery a pil pivo, strávil jsem poslední dva dny v dosahu záchodu. Takže zatím těch více než (během závodu) shozených 5 kilo nenabírám, ale spíš dál hubnu. Spolu s rozhašenou termoregulací (kdy mi najednou začne být taková zima, že musím do teplé sprchy) a strašnými sny (o tom jak jsem stále někde na cestě a musím jet dál) je to dost náročný, ale to se brzo spraví. Včera jsem přeletěl z Nome do Anchorage a domů se dostanu do konce týden. Už se nemůžu dočkat.

Ještě jednou velké díky všem!
Pavel