Větrné peklo kousek před cílem
For English see the bottom of the page.
Bezkonkurenčně nejhorší okamžiky závodu jsem zažil těsně před svítáním, 8. března 2014, asi 60km před cílem v Nome. Vítr (z boku) byl úplně nejstrašnější, co jsem tam letos zažil. Ledem pokrytá zem mi nedávala moc šancí udržet se na kole a tak jsem stále dokola buď na poslední chvíli pád jistil nohou, nebo padal rovnou na zem. To však nebylo to nejhorší. Byla mi hrozná zima – hlavně na ruce – a já to nebyl schopný dostat pod kontrolu. Nastartoval jsem hřejivé pytlíky, ale ani s jedním v každé rukavici jsem ruce nezvládal zahřát a začínal jsem se opravdu bát o ruce. Mému stavu uřčitě přispělo i to, že běžel poslední 13. den závodu a měl jsem za sebou jen 2 a půl hodiny spánku a začínal jsem toho mít dost.
O náročnosti tohoto úseku jsem věděl, ale vše jsem si detailně přečetl až po závodě na oficiálních stránkách psího závodu Iditarod zde. Píše se tam mimo jiné:
Pokud vás zde zastihne silný vítr nebo bouře, může to být jeden z nejnebezpečnějších úseků závodu. Zde se může zrodit nový šampion, nebo stávající uplně selhat. To co by byla za hezkého počasí pohodová projížďka do cíle, se už několikrát stalo musherům téměř osudným. Když je hezky, jedná se o 5-8 hodinovou cestu, při špatných podmínkách projet nelze.
Podmínky na tomto úseku mohou být cokoliv mezi perfektními a strašnými a obvykle zahrnují hladký led, nezamrzlou vodu, závěje, tundru, písek a štěrk na cestě. Před tím, než se na tento úsek vydáte z White Mountain, MUSÍTE si zjistit aktuální počasí a podmínky a případně počkat na podmínky lepší, nebo alespoň jet s někým, kdo už tam v minulosti projel.
Klíčové je uvědomit si, že zde může být vítr extrémně omezený na malý úsek a velmi náhlý a silný. Pohybujete se zde skrz několik přirodních větrných tunelů („větrné díry – blow holes“), z nichž mohou v daném čase foukat některé (nebo všechny nebo žádné). Velmi jednoduše se můžete v jednom okamžiku dostat do větru o síle hurikánu se sněhem a vzápětí vejít na zcela klidné místo – nebo naopak. Vítr zde navíc může dosáhnout síly hurikánu během hodiny a stejně rychle opadnout.
O úseku, kde jsem zažil to nejhorší, se píše:
10 km mezi těmito dvěma přístřešky je tradičně nejhoší větrnou dírou v tomto místě. Tento úsek je zcela nechráněný a vítr o rychlosti větší než 130km/h a oslepující sněhové bouře zde nejsou vyjímkou.
Rozhodně jsem tam nezažil to nejhorší, ale i tak to bylo strašné. Ještě za tmy (kolem 7 hodiny ranní) jsem se dostal k nouzovému srubu Tommy Johnson’s cabin – na fotce nahoře od vítěze závodu Jeff Oatley, který si tam zažil něco podobného co já. Já jsem ale rozhodně neměl myšlenky na focení (vidíte rozdíl mezi vítězem a někým v hloubi závodního pole? 🙂 ) Kdybych neměl GPS souřadnice, asi bych srub minul, protože je asi 50 m od cesty. Nevím, jestli se dá vejít dovnitř – strávil jsem asi 20 minut v malé místnůstce s jednou chybející stěnou (na fotce zcela vlevo). To, co se mi tam honilo hlavou, je na delší vypravění a nechci to odbýt, takže až někdy příště.
Pár dnů po závodě jsem se od jednoho místního (díky Kevin!) dozvěděl, že je u srubu autonomní meteostanice, která monitoruje rychlost větru 24/7. Data z celého března, kdy tudy projeli všichni závodníci našeho závodu a všichni musheři psího Iditarodu, se mi povedlo sehnat. Jelikož si tam několik závodníků zažilo peklo (a vedoucí muscher Jeff King jedoucí za 5 vítězstvím tam závod kvůli strašným podmínkám vzdal), zpracoval jsem data do grafu (viz dole). Jsou na něm maximální a průměrná rychlost větru a okamžiky průjezdu místem jednotlivých závodníků (všichni závodníci našeho závodu a pět prvních musherů psího Iditarodu). Časy průjezdu jsem odhadl na základě časů z okolních kontrolních bodů, předpokládané rychlosti a ve většině případů ověřil se závodníky. Nutno podoknout, že se jedná o rychlost větru v jednom konkrétním místě, takže nemusí zcela přesně popisovat podmínky, které v tomto úseku jednotliví závodnící zažili. Pro ilustraci ale zcela jistě postačí.
Pozn.: Graf je v mílích za hodinu. Pro přepočet na km/h násobte 1.6 krát, takže např. 40mph odpovídá 64km/h.
English, in short:
I used the pic from Jeff Oatley – thanks Jeff.
This is Tommy Johnsons cabin, where I got at 7am, the wind was brutal and I spent 20 mins in the lee, trying to warm up my hands and deciding what to do next. Definitely the worst section of the race for me.
Thanks to Kevin, I found out there is a remote weather station on the cabin and I managed to get the windspeed (no temp though) updates 24/7. I compiled them to the chart above, showing max and average windspeed at the times ITI racers and top 5 Iditarod mushers passed this place. I used WM and Safety/Nome times to estimate the time, and then I checked the estimates with some of the racers. Note that this is the data from this very location, so may not tell 100% accurate story on what wind conditions each of the racers was facing in this stretch on the coast. Please feel free to comment!
Below is an excerpt from what Iditarod web says about this section:
This can be one of the most dangerous stretches on the race when the wind blows or a storm hits. It can make or break champions, not to mention back- of-the-packers. Mushers have nearly died within what would normally be a few hours’ easy running to Nome. In reasonable weather, this is a pleasant five- to eight-hour run; in the worst conditions, it can be impassable.
Trail conditions on this leg can range from excellent to abysmal, and usually include glare ice, overflow, drifted snow, bare tundra, sand, and exposed gravel on the road. You MUST check the weather carefully before leaving White Mountain; you may want to wait it out, stop at a shelter cabin, or at least convoy with another musher (preferably someone who has run this stretch before).
A major factor to consider in this area is that the wind can be extremely localized—and quite violent. You are moving through a series of natural wind tunnels, called “blow holes”, any of which (or all of which, or none of which) may be blowing at any given time. You can easily move through a hurricane-force gale with blowing snow and come suddenly into a calm area—or vice versa. Moreover, the wind can start up within minutes and reach hurricane force within an hour, or quit just as quickly.
The six miles between these cabins is traditionally the worst blow hole in the area, although the wind can blow just as hard until well past the Bonanza Ferry bridge, 12 miles from the cabin.
