Příprava na Iditarod 2014

Ozývám se tu po dlouhé době s aktualitou. Teď, s blížícím se závodem, se to tu budu snažit aktualizovat pravidelněji, ačkoliv je to ve finální fázi příprav a týden před odjezdem velmi náročné.

Minulý týden jsem odeslal balíčky s jídlem a bateriemi do Anchorage. Všechny tři balíčky (každý po 4.5 kg) musí být doručeny do Anchorage do 15.2., kdy je pořadatelé vyzvednou a letecky dopraví na tři kontrolní body – Fingerlake (CP3, míle 150), Rohn (CP5, míle 200) a Cripple (kontrolní bod na konci nejdelšího – 105-mílového – úseku celé trasy, míle cca 450). Balení a posílání balíčků je vždy trochu vypjaté. Jednak je to dost práce vše sehnat – některé věci se mi ani sehnat nepodařilo a budu je ještě v noci 14.2. po příletu do balíčků doplňovat (hřejivé pytlíky se u nás asi úplně přestaly prodávat a pochoutky s arašídovým máslem se mi také nepodařilo sehnat v dostatečném množství). Bude to asi znít divně, ale balení je i trochu emotivní. V duchu si představuji, jaké to bude, až se s balíčky opět shledám, kde to bude a co se asi zrovna bude dít. Tyto myšlenky mě v duchu přenášejí na místo „činu“ a lehce mě při nich mrazí v zádech.

Od odeslání se modlím a hypnotizuji tracking, aby došly včas a vlastně vůbec došly – s posíláním jídla do USA to není úplně košer. Snažím se tím moc nestresovat, ale nemít balíčky na kontrolních bodech je účast v závodě přinejmenším velmi komplikující skutečnost…

O víkendu jsem se vydal potrénovat na hřebeny Krkonoš – jednak jsem měl o víkendu cestu tím směrem a také v honbě za sněhem. Velkým lákadlem byla i výstraha meteorologů před extrémně silným větrem na hřebenech. Normální člověk by se tam asi nevydal, pro mě to však byl úžasná možnost vyzkoušet něco, co se může odehrávat i na Aljašce (tam ale třeba i při o 40 stupňů větším mrazu!). Měl jsem v plánu jet s téměř plná nabaleným kolem, chvilku někde zabivakovat a pak trochu pojezdit. Jelikož jsem však do Pece dorazil až ve 3 v noci (sobotní ráno), bivak jsem vypustil a dal to bez spaní. Na hřebenech to opravdu fučelo. Jinými slovy – NIKDY jsem nezažil silnější vítr! Jízda po větru šla ustát, z boku to šlo hůře (v náklonu a při nečekaném poryvu větru i několikeré ulehnutí i s kolem na bok) a proti jen s velkými obtížemi. Nejhorší to bylo u Sněžných jam. Tam jsem kolo táhnul bokem za sebou za řídítka a dával pozor abych neuklouzl a nebyl i z kolem odfouknut. Celé to byl vcelku plodný experiment, poladil jsem nasazování masky a lyžařských brýlí tak, aby se mi při fyzické námaze nezamlžovaly. Druhá maska na obličej, kterou s sebou povezu a která je teplejší a jde stáhnout do úzkého průzoru kolem očí, se ukázala jako pro kombinování s brýlemi nevhodná. Mám ji s sebou do extrémních mrazů (pod cca -35) bez většího větru.

Nakonec jsem se k autu do Pece vrátil asi ve 4 hodiny odpoledne. Solidní 13ti hodinový trénink – trochu test co to udělá, když se jde trochu přes závit (noc předtím žádný spánek). Až na lehkou ospalost ke konci jsem se cítil fajn, takže spokojenost.

Mrkněte na fotky z mého nového odolného Nikonu 1 AW1 a video z Driftu. Točil jsem do té doby co to vítr umožnil, takže to nejhorší se mi zaznamenat nepovedlo (bylo mi líto nechat kameru ulítnout)…