Rozhovor pro Kolopro.cz

Publikováno zde:
http://www.kolopro.cz/dobrodruh-pavel-richtr-jemuz-ucarovaly-snowbiky.htm a
http://www.stopaprozivot.cz/dobrodruh-pavel-richtr-je-rad-za-snowbikovy-boom.htm

Dobrodruh Pavel Richtr je rád za snowbikový boom

Pavel Richtr je v první řadě zdatný cyklista a také muž, kterému mimo jiné učaroval snowbike. Na něm se v roce 2012 zúčastnil extrémního závodu Iditarod Trail na Aljašce a při premiéře skončil na děleném druhém a třetím místě. Má velkou radost, že snowbiky stále víc expandují v Česku. Rád by si na něm zajel i nějaký ze závodů Stopy pro život, ale kvůli termínové kolizi to nezvládne.

V roce 2014 ho opět čeká cesta na Aljašku. S tím rozdílem, že tentokrát se vydá na drsnější delší variantu závodu než tu, kterou absolvoval před necelými dvěma lety.
Pro kolo s tlustými plášti, na němž se dá slušně pohybovat nejen na sněhu, se u nás vžil název snowbike. Pavel se s tím však příliš neztotožňuje. „Když ve světě řeknete snowbike, tak je to označení bobu s lyžičkami, na kterém se sedí. Všude se tomu říká fatbike, prostě tlusté kolo,“ říká na úvod našeho rozhovoru.

Můžeš prozradit, jak ses dostal ke snowbiku?
Dozvěděl jsem se, že se jezdí nějaký extrémní závod na Aljašce. Začal jsem se o to zajímat. Od první myšlenky ke startu na Iditarod Trail uplynulo nějakých pět let. Původně jsem dokonce zvažoval, že bych ho absolvoval pěšky, kolo mi tenkrát přišlo jako přítěž a komplikace. Dneska mi to přijde strašně liché a jsem rád, že jsem se rozhodl pro kolo.

Ten závod je vypsán i pro pěší?
Jako první se na trasu závodu vydali běžkaři, postupně se přidali cyklisté a chodci. V současnosti je ale běžkařů nejmenší procento z přihlášených. Jednak jsou tam špatné cesty a v té zimě pořádně nefungují vosky. Chodců je každý rok asi třetina, nejvíc lidí tam jezdí na biku díky tomu, že se objevila tlustá kola.

Kolik lidí se sejde na startu?
Je to limitované maximálním počtem 50 startujících. Před pěti lety se to ani nezaplnilo, dneska už je těžký se tam dostat. Nepustí tam jen tak někoho, kdo by si mohl ublížit. Vždycky dávají přednost předchozím účastníkům a pak se dobírá z prověřených lidí. Startovné je kolem 1000 dolarů.

Co za to dostanete?
Tričko, čepici… Při závodě je na pár kontrolních bodech k dispozici nějaké nouzové spaní, na dvou místech nám z letadla shodí naše balíčky s jídlem.

Můžeš laikovi popsat, jak takový závod vypadá?
Dlouhá trasa měří 1000 mil, kratší 350. Jako nováček musíš povinně napoprvé absolvovat tu kratší vzdálenost. Pravidla jsou jednoduchá: zvládnout trasu co nejrychleji. Nejsou žádné etapy, jen pár kontrolních bodů, které člověk musí projít nebo projet. Jak a kde odpočíváš, to je tvoje věc.

Kolik jsi toho naspal ty?
Rok 2012, kdy jsem tam startoval, byl velmi atypický. Po startu napadlo asi 60 centimetrů sněhu. Půlku trasy jsem kolo musel tlačit, nedalo se jet. Tenhle ročník dokončilo nejmenší procento lidí v historii závodu. Nikdo se ani nevydal na tu dlouhou trasu, protože díky čerstvému sněhu trvalo vše o hodně delší dobu.

Za jak dlouho se dá kratší trasa na snowbiku překonat?
Když je dobré počasí a tvrdý povrch, bez spaní se to dá ujet za dva dny a sedmnáct hodin. My to jeli skoro sedm dnů, dohromady jsem naspal asi dvacet hodin. Když se kolo musí v hlubokém sněhu tlačit, hrozně se pronese… Ze začátku nám přálo počasí, bylo příjemných minus patnáct, ale zažil jsem tam i minus 45 stupňů. To už je boj o život.

Co všechno na kolo všechno dáváš?
Stan nevozím kvůli váze, jen pořádný spacák a karimatku. Jinak věci, abych dokázal pár dnů někde přežít, kdyby se něco stalo. Nějaké jídlo, věci na spaní. Když jsem šel na start, nabalený kolo vážilo 35 kilo.

Proč se člověk na tenhle závod vrací?
Je to největší sportovní zážitek mého života a ohromná výzva. Může za to kombinace aljašské přírody, lidí, které tam potkáš a ryzího dobrodružství, které už jinde na světě jen tak nezažiješ. Když jsem dokončil svůj první ročník, hned jsem věděl, že chci jet znovu a tu delší trasu. V roce 2013 jsem si dal pauzu, protože je to finančně dost náročná akce, ale v únoru tam odlítám znovu. Jen ten závod na dlouhé trase může trvat 20-25 dnů. Ačkoliv je to závod, jediný cíl většiny účastníku je ve zdraví dokončit.

Máš rád extrémy?
Asi jo, tak nějak postupně to přišlo s tím, jak člověk posouvá svoje limity. On je extrém subjektivní pojem – to, co je pro někoho nebezpečný extrém, je pro druhé relativně bezpečná zábava. Je to o tom být připraven. Párkrát do roka třeba s kamarády v zimě chodíme spát na Sněžku. Jen tak ze srandy, abychom si ráno vyfotili východ slunce. Někteří z nich jsou poprvé hrozně vyděšení, ale pak poznají, že to v pohodě zvládnou, i když pro normálního člověka je nemyslitelné spát jen ve spacáku bez stanu nahoře na Sněžce. Rázem jsou z nich pro běžného člověka extrémisté, kteří riskují. Byli jsme tam i nedávno. Když je dobrý spacák, dá se to přežít bez újmy. Zvládne to i kancelářská krysa, která nikdy nic neudělala (smích).

Jaký cyklista jsi?
Jezdil jsem poháry v cross country, pak maratony, dělal jsem triatlon. Dostal jsem se k etapákům, v Kanadě jsem byl třikrát na TransRockies. Pomalu jsem se přesunul ke čtyřiadvacetihodinovkám, ale ne zas tak intenzivně. Hrozně moc mě baví singlespeed. Ale jak jsem poznal Aljašku a propadl snowbiku, stal se ze mě v uvozovkách invalida, kterého ostatní závody nenaplňují na 100% a má tu jednu velkou věc, k níž se upíná.

Kolik kilometrů najedeš za rok?
Nemám to úplně přesně spočítané, ale když se chystám na závod, může to být třeba i 2500 za měsíc. Kilometry najíždím i na silničním kole kvůli objemu, abych se vydržel hýbat těch patnáct a víc hodin denně. A samozřejmě na biku. Když je mokro a déšť, nemám to rád, radši jezdím doma na trenažeru. Ožívám, když je větší zima.

Co říkáš rozvoji snowbiků u nás?
Je to úžasný. Letos do toho naskákaly velké firmy a jsem zvědav, jak se rozšíří na celoroční ježdění. Protože tahle kola nejsou jen na zimu, ale i na ježdění v létě. V extrémních terénech to oceníte.

Jak se díváš na expanzi snowbiků do Stopy pro život?
Je to dobrá myšlenka a věřím, že do toho lidi půjdou.

Tobě to ale kvůli kolizi s Aljaškou nevyjde.
Bohužel. Odlétám už v půlce února a vracím se někdy na konci března. Přitom by mě zrovna Krkonošská sedmdesátka hodně lákala. Třikrát jsem ji jel na běžkách a hrozně rád bych ti zkusil na kole. My u nás dosud mohli jet závod na snowbikách jen v Orlických horách při závodě psích spřežení. Čekám, že na Stopě pro život to bude díky připravené stopě úžasné.

Spoustu dalších informací o Pavlovi a jeho počínání nejen na Aljašce se můžete dočíst na webu www.pavelrichtr.cz.

Text: Pavel Šťastný
Foto: pavelrichtr.cz