Transrockies 2008 – den 3, 4 a 5

Den 3.

Časovka v okolí Nipiky byla na Transrockies novinkou. V celkovém pořadí horší dvě třetiny týmů startují po půlminutách dopoledne, my startujeme až odpoledne o půl druhé. Svítí sluníčko a v kempu panuje i díky o hodinu pozdějšímu vstávání uvolněná atmosféra. Všichni vědí, že si dnes musí odzávodit jen 44.2 km a 1514 výškových metrů a že nás dnes nečeká balení a vybalování věcí a stěhování.

Na trať vyrážíme za ostrého odpoledního slunce a začínáme se proplétat pověstnou Nipickou sítí singletracků a double tracků. Ačkoliv není první část moc kopcovitá, díky velmi náročnému terénu ukrajujeme z prvního okruhu jen velmi pomalu. Místy vede stezka přímo lesem a přeskakování klád, kličkování mezi stromy a neustálé zpomalování a rozjíždění se ubírá hodně sil. Až před první občerstvovačkou konečně předjíždíme pár týmů. Po občerstvovačce stoupáme po široké šotolině a následně se po asi 8 km singletracku po dlouhém průseku, vracíme zpět k Nipice. Poprvé se přibližujeme k jednomu ze tří kaňonů a několikrát střídavě tlačíme kola do výšky nad kaňon, jedeme po hraně kaňonu nad 50 metrovou strmou stěnou a pak opět padáme dolů sjezdy na hraně sjízdnosti.

Vjíždíme do Nipiky, občerstvujeme se a pokračujeme do druhého, kratšího okruhu. Velká část tohoto okruhu vede podél řek a kaňonů, párkrát řeky překonáváme po lávkách. Předjíždíme stále více týmů, vyčerpaných tropickým počasím. Až do konce nám okruh nedává nic zadarmo, náročnými technickými singletracky se jen velmi pomalu blížíme do cíle. V cílí si uvědomujeme, že jsme dali všechny sjezdy, i když jsme byli upozorněni na pár nesjízdných – občas to ale bylo jen tak tak.. Většina lidí se po absolvování celého závodu shodla, že Nipická časovka byla nejparádnějším bikováním celého týdne. Více vám napoví video. S časem 3:10, což je na časovku vcelku dost, jsme opět 21.

Po dojetí absolvujeme každodenní rutinu – fronta na mytí kol, fronta na sprchy, kontrola kola a mazání řetězu. Díky tropickému vedru se nám daří usušit navlhlé spacáky a všechno v potoce vyprané oblečení na kolo. Večer ještě s čelovkou mířím za mechaniky vyřešit volnou zadní nábu, v podstatě můj jediný technický problém během celého závodu.

Den 4.

Vstáváme opět do mrazivého rána a pře sebou máme nejdelší etapu – 109.7 km, výškových 2567 m.
Přestože je ráno hrozná zima, vyrážíme v očekávání horkého dne krátký-krátký a s rukávy. Cestou z Nipiky projíždíme pár cest, po kterých jsme už jeli včera a stáčíme se hlouběji do hor. Dnešní etapa vede jedním z nejodlehlejších míst kanadských Skalistých hor. Předloni se zde staly dva vážnější úrazy a pořadatelé pak vysvětlovali, proč tam jeden závodník s propíchnutou plící a zraněním hlavy čekal na pomoc více než hodinu. Dostalo se nám tenkrát vysvětlení, že vrtulník musel letět s prvním vážně zraněným až do Calgary a druhé zranění vyžadovalo rovněž transport na speciální úrazovku do Calgary. Mimochodem autem to je prý odsud do nejbližší nemocnice přes 5 hodin.

Po 50 minutách se dostáváme k prvnímu velkému kopci (500 m na sedmi kilometrech a to samé dolů) a poté k první občerstvovačce na 29. km. Ještě asi dalších 5 km je po šotolinové dálnici rychle z kopce, takže se tvoří spolupracující skupinky. Následujících 20 km však opět všichni jedou sami za sebe – absolvujeme mix rychlých krátkých sjezdů a prudkých stoupání místy ve velmi náročném singletracku s množstvím brodů, které se nedají než chodit. Druhá občerstvovačka na 49. km je u osamělého srubu na břehu řeky Palliser River. Trať závodu zde přetíná nejdelší a nejhlubší brod ze všech sedmi etap. 30 metrů v silném proudu ledové vody do půli stehen a koly na zádech nebyla žádná legrace. Jak jsme viděli večer na videu – zvláště příslušnice něžného pohlaví menšího vzrůstu často potřebovaly pomoc ostatních, aby se přes řeku dostaly.

Za řekou nastupujeme do dalšího brutálního stoupání – 700 m na 8 km – nejprve šotolina, v závěru náročný singletrack. Na vrcholu stoupání v téměř 2000 m n.m. dojíždíme/docházíme v celkovém pořadí druhý smíšený tým – Katka Nash (Hanušová) a Steven Wallace – a ve sjezdu po široké šotolině začínáme spolupracovat.

Asi po 8 km sjezdu odbočujeme na nenáročný, mírně se svažující double track a než se dostáváme k poslední občerstvovačce, projíždíme ještě několika brody. Z občerstvovačky právě odjíždí asi osmičlenná skupina, kterou však nestihneme Vyrážíme tedy na zbývajících ,vesměs lehce klesajících, 30 km po šotolině pouze s Katkou a Stevenem. Kromě pár stoupání celý zbytek etapy letíme vysoko přes 30 km/h a vzorně se s Stevenem střídáme – Katce z kopce chybí naše kila a nikdo z nás se za ni v háku pořádně neschová.

Bezmála 110 km zvládáme za 5:51 na 19. místě. Tento další kemp v divočině je nádherné místo „in the middle of nowhere“, u jezera Whiteswan Lake. Místo je to tak odlehlé a nepřístupné, že sem některé doprovodné vozy, jedoucí po sjízdných cestách, přijíždějí později než většina závodníků. Cítíme se vcelku dobře, ale únava z uplynulých čtyř etap se začíná ozývat. Nehet palce na noze, který jsem si narazil druhý den, je podlitý krví, strašně bolí a vypadá, že upadne. Od paramediků dostávám antibiotika (že prý by tam mohl být zánět), která po konzultaci s kamarádem a závodícím doktorem Andy Reedem zahazuji.

Den 5.

V osm ráno vyrážíme ukrojit dalších 88.5 km a 2247 m převýšení. Opět je zima, ale předpověď slibuje další slunečný den. V hlavním balíku objíždíme prvních 15 km a po pár brodech začínáme šplhat nahoru. 700 m na 12 km nám dává pořádně zabrat – to, co máme za sebou, je čím dál více znát. Po rychlém sjezdu se na 45. km občerstvujeme a dalších 25 km lehce stoupáme po nenáročných cestách zpět nad 1500 m n.m. Spolupracujeme se dvěma Iry – spíše morálně, než že by šlo jet v háku – a tak nám tento pro mě ubíjející a vyčerpávající úsek relativně rychle plyne.

Na třetí občerstvovačce (68. km) nám jedna z dobrovolnic říká: teď se vám to bude moc líbit. Smějeme se a říkáme si, že to je super. Asi po dvou stech metrech však téměř narážíme hlavou do kopce. Povětšinou v kamenné suti, a kromě pár jetitelných úseků s koly na zádech, zdoláváme v třicetistupňovém vedru více než 500 výškových metrů na pěti kilometrech. Dostáváme se tak nad 2000 m n.m. Do cíle už je to odsud jen dolů, ale dolů při Transrockies někdy znamená pořádnou dřinu. Před námi je kultovní sjezd zvaný Rock Garden – dva asi osmisetmetrové úseky volných kamenů. Místo, které má z minulých ročníků na svědomí několik ošklivých úrazů a nespočet pádů. Velká část závodníků jde tento úsek pěšky.

Ti, co se bojí jet rychleji, většinou padají (spoustu pádů vidíme na fotografiích promítaných večer), protože je volné kameny snáze rozhodí. Míjíme spoustu tlačících a defekty spravujících závodníků a dáváme to s Vildou celé, ačkoliv ke konci už téměř neudržím řidítka. Odpočinek se však nekoná – po tomto extrémně fyzicky a technicky náročném sjezdu nás čeká dalších asi 8 km dolů terénem, který nám nedává možnost si odpočinout. Až posledních 7 km šotoliny do cíle je zdánlivě odpočinkových, ale jelikož se před cílem honíme s jiným týmem, dojíždíme do Elkfordu pořádně vyšťaveni.

Elkford je malé městečko obklopené uhelnými doly, což ale není vůbec patrné. Přijetí je fantastické a všichni si užívají dotek civilizace. Hlavně tedy teplou sprchu beze spěchu kvůli nedostatku vody. Všichni se snaží odpočívat a schovávají se před sluncem Ve stanovém městečku panuje pohodová a velmi přátelská atmosféra. Hlavně Američané a Kanaďané se s námi dávají do hovoru a rádi si povídají o závodě i o všem možném. Jdu řešit svůj nehet – situace je tak kritická, že souhlasím se závodícím doktorem Andym a nechávám si od něj jehlou nehet provrtat. Překvapivě to – tak jak mi Andy tvrdil – vůbec nebolí, krev vytéká ven a palec získává původní tvar. Večer se nutím do jídla. Po prvních dnech, kdy jsem se úspěšně přecpával ráno i večer, se mi teď do jídla moc nechce. Ale tlačím do sebe co se dá, zítra nás čeká asi nejtěžší etapa.