Transrockies 2008 – den 6 a 7

/1 Komentář/in /by

Den 6.

Ráno při snídani roztrhávám pytlík z cukrem na oslazení čaje a bezmyšlenkovitě ho sypu na vajíčka. Hned si to uvědomím a spolu s člověkem sedícím vedle mě, který mi říká „Tired?“, se tomu smějeme. Únava je opravdu znát víc a víc. Nicméně si na ni zvykám a jakmile jsem na kole, tělo jakoby přepíná do jiného režimu. A pokud se nesnažím závodit opravdu na doraz, nemám problémy jet stále slušným tempem.

Přestože je ráno opět zima, jsme varováni před odpoledními teplotami přes třicet stupňů. Čeká nás 102.4 km bez dvou metrů 3000 metrů stoupání. Startujeme do pětikilometrového kopce po asfaltu, kde se startovní pole trochu roztrhává před nájezdem do úžasného singletracku nad kaňonem řeky Fording River. Asi na 15 km dlouhém,rychlém, šotolinovém úseku se necháváme strhnout ostatními a v malé pětičlenné skupince pronásledujeme velkou skupinu jedoucí na dohled před námi. Stíháním se zcela nesmyslně vyčerpáváme, protože skupinu dojíždíme asi kilometr před občerstvovačkou, za kterou začíná stoupání.

Pomalu vyrážíme do dalšího z mnoha „major climbs“, tentokrát je to 800 metrů do výšky na 20 kilometrech, včetně několika klesání. Kola tlačíme či neseme jen v závěru kopce a ze dvou tisíc metrů nad mořem klesáme náročným kamenitým sjezdem. Míjíme zde několik týmu opravujících defekty. Na 52. km, tedy těsně za půlkou etapy, do sebe na občerstvovačce cpeme pár kousků melounu, banánu, pomeranče a Cliff bar a doplňujeme ionťák. Další stoupání v kamenech, pár rychlých úseku a začínáme stoupat do nejvyššího místa etapy – sedlo Racehorse Pass (2130 m n.m.), kde překonáváme Great Divide – hranici povodí Pacifiku a Atlantiku. Díky spoustě volných kamenů je stoupání velmi náročné a často tlačíme.

Rychlým sjezdem po cestě, na pár místech přetnuté suťovými poli, ztrácíme na pěti kilometrech 400m a osamoceni jedeme dalších 20km až na třetí občerstvovačku na 80. km. To už je okolo jedné hodiny odpoledne a slunce vyhání teplotu na třicet stupňů. Vzpomínám na slova pořadatelů při popisu dnešní etapy včera po večeři: „Když už si budete myslet, že to máte za sebou, tak vás na 85. km čekají tři dvousetmetrová stoupání“. Jedná se o tři naprosto brutální stojky, většinou však na nejlehčí převod jetelné. Ve sjezdu po té druhé projíždím v rychlosti brod a slyším syčení od předního kola. Než přijíždí Vilda, tak kolo vyndávám z vidlice a chystám se měnit duši. Zjišťuji však, že syčení způsobila voda na kotouči brzdy, takže kolo v rychlosti nasazuji zpět a pokračujeme.

Ještě před vrcholem třetího kopce předjíždíme dva týmy, všichni toho však máme díky vražednému slunci a stoupání bez kousku stínu dost. Závěrečných 10 km z kopce po šotolině a asi kilometr po asfaltu do cíle nám utíká velmi rychle. Závodíme totiž s týmem, který jsme předjeli v posledním stoupání. Celou dobu udržujeme náskok asi 500 m a poslední kilometr vlastně spurtujeme, abychom pozici uhájili. V cíli v Crowsnest Pass nám ti dva gratulují a s úsměvem přiznávají, jak moc nás chtěli dojet.

Stanový kemp je postaven na kraji městečka na louce u hokejové haly. Nevydržíme do večeře o šesté a kupujeme si v supermarketu grilované kuře a pivo. Všichni studují průběžné výsledky, aby zvolili na poslední den správnou strategii. Jsme na 20. místě se ztrátou 4 minuty na tým před námi, půl hodiny za námi jsou dva týmy s minimálním rozestupem. Rozhodujeme se kontrolovat jeden z týmů za námi, protože mezi nimi očekáváme souboj. A uvidíme, jak silný bude tým před námi.

Den 7.

Letošní poslední etapa je nejtěžší poslední etapou v historii závodu. Oproti minulým ročníkům, kdy byla zpravidla nenáročná a maximálně 50 km dlouhá, dnes jedeme „plnotučných“ 78.8 km s 2101 výškových metrů. Přesto, nebo právě proto, že je to etapa poslední, je start vcelku nervózní. Spousta týmů se chystá bojovat o lepší místo, či obhajovat to stávající. Po předchozích šesti dnech už nikoho nepřekvapuje 300 metrů do výšky na vrchol sjezdovky hned po startu. Držíme se zuby nehty jednoho z týmů v pořadí za námi, ale pak mu ujíždíme, protože nastoupené tempo nevydrží. Až do první občerstvovačky na 25. km se doslova škrábeme do několika velmi prudkých kopců. Přestože jsou jetelné, jen málokdo jede a netlačí. Mírně zvlněným terénem se přibližujeme pod velký kopec s vrcholem na 55. km. Z jeho vrcholu klesáme nejdříve asi pět kilometrů po šotolině a pak deset singletrackem. Zde už se začínám opíjet myšlenkami na cíl a říkám si „už jsme tam!“

Opět, stejně jako včera, je pro nás v závěru etapy na 70. km připravena zkouška zbývajících sil. Při téměř 35 stupních Celsia v posledním výjezdu nastoupáme 200 metrů a zezadu nás dojíždí tým v pořadí za námi. Vtipkujeme s nimi, že by museli na těch do cíle zbývajících devíti kilometrech pořádně zabojovat, aby sjeli tu půlhodinu, co na ně máme. Na vrchol přijíždíme společně a s mozkem zcela upnutým k blížícímu se cíli vjíždíme do posledního úseku – sedmi kilometrů sjezdu parádním singletrackem.

Tak jak bylo avizováno, je tam vše, co potřebuje biker ke štěstí – lávky, proplétání se mezi stromy, serpentiny a prudké rychlé sjezdy, přírodní i umělé schody. Singletrack nás vyplivne na okraj Fernie, kde už slyšíme spíkra a diváky u cíle. Posledních 500 metrů před vjezdem do cílové rovinky je pro mě asi intenzivnějších než vlastní cílová rovinka. Promítám si tu strašnou dálku, co jsme absolvovali, bolesti a radosti celého týdne a jsem neuvěřitelně šťastný. Vjíždíme do velmi dlouhé cílové rovinky – hlavní ulice ve Fernie, kde je naprosto nepopsatelná atmosféra. Vítá nás více než tisícovka diváků a my máme spoustu času si to užít.

Na výkonu spousty týmů se v posledních etapách podepsala únava. My jsme se naopak postupně lepšili, do cíle dojíždíme na 16. místě a dostáváme se tím na celkové 19. místo s časem 29:24:33. Na hostelu, kde se ubytováváme, na nás doléhá totální únava a do prvního patra se šouráme z posledních sil. Je to jakoby měl mozek síly rozloženy přesně na sedm etap a teď po dojetí totálně vypnul a začal se dožadovat odpočinku. Za dvě hodiny balím sebe i kolo, protože vyrážím už v šest ráno autobusem na letiště do Calgary. Potom jdeme na závěrečnou party, kde to všichni pořadně oslaví a zapijou.

Druhý den v letadle mám smíšené pocity. Na jednu stranu jsem strašně rád, že to mám za sebou, nemusím ráno v šest lézt ze spacáku do zimy a podnikat všechnu tu dřinu. Na stranu druhou se mi po tom všem hrozně moc stýská a když zavřu oči, představuji si jak závod pokračuje a já se vyčerpaný šplhám do nějakého prudkého kopce a je mi přitom zvláštním způsobem dobře. Chci tam být zpět, v tom krásném, jednoduše spravedlivém světě, kde je zapomenuto na všechny nedůležité malichernosti a starosti a vše je jen o tom vyspat se, vyždímat se na kole, osprchovat se, umýt kolo a najíst se. To všechno v naprosto přátelské atmosféře, s lidmi, kteří milují kolo, přírodu a sdílejí spolu po celý týden své radosti i starosti. Tohle všechno způsobuje neuvěřitelně koncentrované vnímání celého týdne a závodu. Vše kolem něj se hluboce vrývá do paměti a nedává spát. Takže vím, že potřetí asi nebylo naposledy.

Transrockies 2008 – den 3, 4 a 5

/0 Komentáře/in /by

Den 3.

Časovka v okolí Nipiky byla na Transrockies novinkou. V celkovém pořadí horší dvě třetiny týmů startují po půlminutách dopoledne, my startujeme až odpoledne o půl druhé. Svítí sluníčko a v kempu panuje i díky o hodinu pozdějšímu vstávání uvolněná atmosféra. Všichni vědí, že si dnes musí odzávodit jen 44.2 km a 1514 výškových metrů a že nás dnes nečeká balení a vybalování věcí a stěhování.

Na trať vyrážíme za ostrého odpoledního slunce a začínáme se proplétat pověstnou Nipickou sítí singletracků a double tracků. Ačkoliv není první část moc kopcovitá, díky velmi náročnému terénu ukrajujeme z prvního okruhu jen velmi pomalu. Místy vede stezka přímo lesem a přeskakování klád, kličkování mezi stromy a neustálé zpomalování a rozjíždění se ubírá hodně sil. Až před první občerstvovačkou konečně předjíždíme pár týmů. Po občerstvovačce stoupáme po široké šotolině a následně se po asi 8 km singletracku po dlouhém průseku, vracíme zpět k Nipice. Poprvé se přibližujeme k jednomu ze tří kaňonů a několikrát střídavě tlačíme kola do výšky nad kaňon, jedeme po hraně kaňonu nad 50 metrovou strmou stěnou a pak opět padáme dolů sjezdy na hraně sjízdnosti.

Vjíždíme do Nipiky, občerstvujeme se a pokračujeme do druhého, kratšího okruhu. Velká část tohoto okruhu vede podél řek a kaňonů, párkrát řeky překonáváme po lávkách. Předjíždíme stále více týmů, vyčerpaných tropickým počasím. Až do konce nám okruh nedává nic zadarmo, náročnými technickými singletracky se jen velmi pomalu blížíme do cíle. V cílí si uvědomujeme, že jsme dali všechny sjezdy, i když jsme byli upozorněni na pár nesjízdných – občas to ale bylo jen tak tak.. Většina lidí se po absolvování celého závodu shodla, že Nipická časovka byla nejparádnějším bikováním celého týdne. Více vám napoví video. S časem 3:10, což je na časovku vcelku dost, jsme opět 21.

Po dojetí absolvujeme každodenní rutinu – fronta na mytí kol, fronta na sprchy, kontrola kola a mazání řetězu. Díky tropickému vedru se nám daří usušit navlhlé spacáky a všechno v potoce vyprané oblečení na kolo. Večer ještě s čelovkou mířím za mechaniky vyřešit volnou zadní nábu, v podstatě můj jediný technický problém během celého závodu.

Den 4.

Vstáváme opět do mrazivého rána a pře sebou máme nejdelší etapu – 109.7 km, výškových 2567 m.
Přestože je ráno hrozná zima, vyrážíme v očekávání horkého dne krátký-krátký a s rukávy. Cestou z Nipiky projíždíme pár cest, po kterých jsme už jeli včera a stáčíme se hlouběji do hor. Dnešní etapa vede jedním z nejodlehlejších míst kanadských Skalistých hor. Předloni se zde staly dva vážnější úrazy a pořadatelé pak vysvětlovali, proč tam jeden závodník s propíchnutou plící a zraněním hlavy čekal na pomoc více než hodinu. Dostalo se nám tenkrát vysvětlení, že vrtulník musel letět s prvním vážně zraněným až do Calgary a druhé zranění vyžadovalo rovněž transport na speciální úrazovku do Calgary. Mimochodem autem to je prý odsud do nejbližší nemocnice přes 5 hodin.

Po 50 minutách se dostáváme k prvnímu velkému kopci (500 m na sedmi kilometrech a to samé dolů) a poté k první občerstvovačce na 29. km. Ještě asi dalších 5 km je po šotolinové dálnici rychle z kopce, takže se tvoří spolupracující skupinky. Následujících 20 km však opět všichni jedou sami za sebe – absolvujeme mix rychlých krátkých sjezdů a prudkých stoupání místy ve velmi náročném singletracku s množstvím brodů, které se nedají než chodit. Druhá občerstvovačka na 49. km je u osamělého srubu na břehu řeky Palliser River. Trať závodu zde přetíná nejdelší a nejhlubší brod ze všech sedmi etap. 30 metrů v silném proudu ledové vody do půli stehen a koly na zádech nebyla žádná legrace. Jak jsme viděli večer na videu – zvláště příslušnice něžného pohlaví menšího vzrůstu často potřebovaly pomoc ostatních, aby se přes řeku dostaly.

Za řekou nastupujeme do dalšího brutálního stoupání – 700 m na 8 km – nejprve šotolina, v závěru náročný singletrack. Na vrcholu stoupání v téměř 2000 m n.m. dojíždíme/docházíme v celkovém pořadí druhý smíšený tým – Katka Nash (Hanušová) a Steven Wallace – a ve sjezdu po široké šotolině začínáme spolupracovat.

Asi po 8 km sjezdu odbočujeme na nenáročný, mírně se svažující double track a než se dostáváme k poslední občerstvovačce, projíždíme ještě několika brody. Z občerstvovačky právě odjíždí asi osmičlenná skupina, kterou však nestihneme Vyrážíme tedy na zbývajících ,vesměs lehce klesajících, 30 km po šotolině pouze s Katkou a Stevenem. Kromě pár stoupání celý zbytek etapy letíme vysoko přes 30 km/h a vzorně se s Stevenem střídáme – Katce z kopce chybí naše kila a nikdo z nás se za ni v háku pořádně neschová.

Bezmála 110 km zvládáme za 5:51 na 19. místě. Tento další kemp v divočině je nádherné místo „in the middle of nowhere“, u jezera Whiteswan Lake. Místo je to tak odlehlé a nepřístupné, že sem některé doprovodné vozy, jedoucí po sjízdných cestách, přijíždějí později než většina závodníků. Cítíme se vcelku dobře, ale únava z uplynulých čtyř etap se začíná ozývat. Nehet palce na noze, který jsem si narazil druhý den, je podlitý krví, strašně bolí a vypadá, že upadne. Od paramediků dostávám antibiotika (že prý by tam mohl být zánět), která po konzultaci s kamarádem a závodícím doktorem Andy Reedem zahazuji.

Den 5.

V osm ráno vyrážíme ukrojit dalších 88.5 km a 2247 m převýšení. Opět je zima, ale předpověď slibuje další slunečný den. V hlavním balíku objíždíme prvních 15 km a po pár brodech začínáme šplhat nahoru. 700 m na 12 km nám dává pořádně zabrat – to, co máme za sebou, je čím dál více znát. Po rychlém sjezdu se na 45. km občerstvujeme a dalších 25 km lehce stoupáme po nenáročných cestách zpět nad 1500 m n.m. Spolupracujeme se dvěma Iry – spíše morálně, než že by šlo jet v háku – a tak nám tento pro mě ubíjející a vyčerpávající úsek relativně rychle plyne.

Na třetí občerstvovačce (68. km) nám jedna z dobrovolnic říká: teď se vám to bude moc líbit. Smějeme se a říkáme si, že to je super. Asi po dvou stech metrech však téměř narážíme hlavou do kopce. Povětšinou v kamenné suti, a kromě pár jetitelných úseků s koly na zádech, zdoláváme v třicetistupňovém vedru více než 500 výškových metrů na pěti kilometrech. Dostáváme se tak nad 2000 m n.m. Do cíle už je to odsud jen dolů, ale dolů při Transrockies někdy znamená pořádnou dřinu. Před námi je kultovní sjezd zvaný Rock Garden – dva asi osmisetmetrové úseky volných kamenů. Místo, které má z minulých ročníků na svědomí několik ošklivých úrazů a nespočet pádů. Velká část závodníků jde tento úsek pěšky.

Ti, co se bojí jet rychleji, většinou padají (spoustu pádů vidíme na fotografiích promítaných večer), protože je volné kameny snáze rozhodí. Míjíme spoustu tlačících a defekty spravujících závodníků a dáváme to s Vildou celé, ačkoliv ke konci už téměř neudržím řidítka. Odpočinek se však nekoná – po tomto extrémně fyzicky a technicky náročném sjezdu nás čeká dalších asi 8 km dolů terénem, který nám nedává možnost si odpočinout. Až posledních 7 km šotoliny do cíle je zdánlivě odpočinkových, ale jelikož se před cílem honíme s jiným týmem, dojíždíme do Elkfordu pořádně vyšťaveni.

Elkford je malé městečko obklopené uhelnými doly, což ale není vůbec patrné. Přijetí je fantastické a všichni si užívají dotek civilizace. Hlavně tedy teplou sprchu beze spěchu kvůli nedostatku vody. Všichni se snaží odpočívat a schovávají se před sluncem Ve stanovém městečku panuje pohodová a velmi přátelská atmosféra. Hlavně Američané a Kanaďané se s námi dávají do hovoru a rádi si povídají o závodě i o všem možném. Jdu řešit svůj nehet – situace je tak kritická, že souhlasím se závodícím doktorem Andym a nechávám si od něj jehlou nehet provrtat. Překvapivě to – tak jak mi Andy tvrdil – vůbec nebolí, krev vytéká ven a palec získává původní tvar. Večer se nutím do jídla. Po prvních dnech, kdy jsem se úspěšně přecpával ráno i večer, se mi teď do jídla moc nechce. Ale tlačím do sebe co se dá, zítra nás čeká asi nejtěžší etapa.

Transrockies 2008 – den 1 a 2

/0 Komentáře/in /by

Ohlédnutí za letošním Transrockies Challenge 2008 – dojmy a zajímavosti tak jak mi utkvěly v hlavě. Tento text byl rovněž publikován na mtbs.cz. Uvidíte zde více jinde nepublikovaných fotek a samozřejmě rovněž videa z kamery na helmě, kterou zapůjčila www.sportkamery.cz.

Den 1.

První etapa byla sice druhou nejkratší, ale co se stoupání týče zcela rovnocennou s těmi nejtěžšími. Čekalo nás 52.3 km při převýšení 2478 m. Místo startu – lyžařský areál Panorma Ski Resort – je třetí v Severní Americe v převýšení sjezdovek a pořadatelé toho bezezbytku využili. Hned po startu v 1150 m n.m. jsme během 11 km po šotolině a občas přímo sjezdovkou nahoru vystoupali do téměř 2500 m n.m. – nejvyššího bodu celého závodu. Odměnou nám bylo následujících asi 15 km opravdu drsného vysokohorského singletracku. Rychlé krátké sjezdy, lezení přes kameny s kolem na zádech, traverzy v suťových polích – to vše většinou na hřebenu s úžasnými výhledy do 1000 m hlubokých údolí pod námi. Méně techničtí bikeři, kteří získali v technicky nenáročném stoupání po startu, se zde opravdu trápili a propadali zpět. Ochlazení, kroupy a poté mírné sněžení v 2500 m n.m. ale nepřidaly nikomu. Po první, velmi technické části klesání (brody, hluboké bláto, uklouzané sjezdy, kde nešlo skoro ani jít), následovala pohodlná a rychlá šotolina. Do cíle nám pak zbývalo stoupání na malý hřebínek a velmi rychlý sjezd cestou s nepříjemnými vyjetými kolejemi.

První den nám moc nevyšel. Já jsem na prvním hřebenu bojoval s žaludeční nevolností a prostál jsem v součtu více než 20 minut. Vilda, který v technické pasáži při sněžení přehlédl malý kořínek a skočil přes řidítka a lehce si naseknul palec, jel pak v těžkých sjezdech trochu opatrněji. Vyšlo z toho 23. místo ze 106 týmů. I po odečtení toho co jsme nahoře pročekali, bychom nebyli lépe než asi 15. Bylo tedy zřejmé, že je v hlavní kategorii opravdu velká konkurence.

Většina závodníků byla překvapena technickou náročností první etapy. Kromě elitní desítky byly časy přes 4 hodiny, což vypovídá o rychlostním průměru. I další Češi na Transrockies – v kategorii 80+ favorizovaní Jan Kopka a Milan Špolc, jedoucí na hardtailech – byli velmi zaskočeni a s technickými pasážemi se prali. První den naznačil, že pořadatelé zareagovali na námitky o velkém množství šotolinových úseků v minulých ročnících. I proto se o tomto ročníku začalo hovořit jako o výrazně náročnějším a zábavnějším. Během odpoledne v kempu K2 Ranch sice ještě párkrát sprchlo, ale do dalšího dne vypadalo počasí nadějně.

Den 2.

V šest ze spacáku do mrazivého rána a rychle na snídani do velkého jídelního stanu, kde se každý v bundě, čepici a s čelovkou snaží do sebe nacpat, co se dá. V osm vyrážíme do nejkopcovitější etapy – 3813 výškových metrů na 73.7 km.

Po klidném a mírně zvlněném začátku v okolí kempu a asi 5 km po silnici nabíráme prvních 700 m stoupání – šotolina a jetelný singletrack. Ve sjezdu jsem pak poprvé a naposled za celý týden zcela záhadně spadl, asi ve čtyřicítce, při vyhýbání se kaluži na široké šotolině. Na zemi jsem dobrzdil mimo cestu v nějakém křoví a zázrakem jsem si jen (i přes tretru) namlátil palec na noze.

Na 38. km začalo druhé velké stoupání – více než 1000 m do výšky na pouhých šesti kilometrech. Začátek po lesní cestě s kameny šel jet, v následující prudké části už všichni tlačili. Cestička pak najednou skončila a přišlo brutální lezení nahoru, přímo lavinovým suťovým polem.

Chvílemi blahořečím kovovým hřebům na tretrách, zakusujících se do zvětralé skály, naopak na kamenných plotnách mi to klouže a pomáhám si rukama. Ačkoliv je to po hodině hrozná dřina, mám z toho všeho kolem úžasný pocit (endorfiny pracují) a jde se mi dobře. Paradoxně mě nejvíce bolí ruce od nesení kola na zádech. Co chvíli si je proklepávám a každých zhruba 10 minut kolo na čtvrt minutky sundávám a odpočívám. Vildovi lezení moc nesedlo a po dojetí se mi svěřil, že to pro něj byl nejhorší okamžik celého závodu a uvnitř pochyboval,jestli tohle celý týden vydrží. Okolo lezoucí Američané a Kanaďané, vesměs zvyklí na takovéhle věci, jsou překvapeni pouze délkou stoupání a vtipkují o tom, že to měl být bikový závod. Italsky ani španělsky neumím, ale Evropané rozhodně nevtipkovali.

Po hodině a půl a asi 700 výškových metrech se ozývá ze shora křik a všichni před námi se začínají vracet dolů proti nám. Čelo závodu dosáhlo hřebenu a zjistilo, že tam opravdu žádná cesta není. Všem došlo, že jsme v lavinovém poli měli jít jen asi 5 minut a pak zahnout doprava do lesa. Někdo ze závodníků nás všechny nazývá ovcemi, protože jsme slepě šli za prvními Italy, kteří toho s jejich bídnou angličtinou při popisování trasy moc nepochytili a odbočku přehlédli.

Cesta dolů je skoro horší než nahoru, klouže to a občas se ozývají výkřiky „Roooock!!!“ – to když někdo uvolňuje balvan, který se pak řítí dolů korytem proti ostatním závodníkům. Zpět dole u správné odbočky do lesa mezitím vzniká totální zácpa. Na úzký singletrack se jako první dostaly nejpomalejší týmy, následované těmi rychlejšími a až úplně nakonec těmi nejrychlejšími. Dalších 5 km tedy jdeme stylem minuta tlačení, minuta čekání.

To co měl být parádní sjezd těsně před závodem zbudovaným singletrackem, bylo tedy spíše trápení mezi davy lidí.K budování bikových singletracků v Kanadě – to je pro našince velmi nepochopitelná záležitost. Někoho napadne udělat stezku, vezme motorovku a vypraví se do lesa (národní park mu není překážkou). Pokácí pár stromů (pařezy nechá na místě), přeřeže klády přes cestu (pouze ty větší), odhrabe mech a odkryje kořeny a řekne o novém trailu kamarádům. Ti to tam pak trochu projezdí a za rok je z toho vyhlášený trail. Je tedy jasné, že ani nejtěžší technické pasáže na Transrockies Američany a Kanaďany nijak nepřekvapují – naopak je těší a v cíli si o nich nadšeně vypráví.

Na 50. km, po druhé občerstvovačce, se cesta rozšířila a začala stoupat (dalších 600 výškových metrů). Takže se opět závodilo – rychlejší se zezadu hrnuli přes pomalejší dopředu. Přestože předjíždíme desítky týmů, osmi kilometrový sjezd singletrackem je stále přelidněn. Tento úsek si pamatuji z předloňského roku, kdy byl čerstvě postaven/prořezán a šli jsme ho v protisměru – směrem nahoru. Směrem dolů byla velká část sjízdná, až na několik míst, které šly stěží sejít. Jednalo se podle mě o technicky nejnáročnější místo závodu. Bylo tu mnoho kamenných schodů na hranici sjízdnosti, kořenů, nespočet brodů a jízda přímo korytem Bear Creek. A také spousta bláta.U jedné malé nevinně vyhlížející kaluže stál člověk a každého varoval, že je hluboká asi do půli stehen. Večer jsme pak viděli fotku kola, zabořeného tam až po hlavovou trubku.

Do osady Nipika (pár srubů, vyhlášený běžkařský a trail runningový areál) přijíždíme po téměř osmi hodinách na 21. místě a máme toho vcelku dost. Vzhledem k bloudění dvou třetin startovního pole a různým alternativním cestám (některým týmům se při klesání lavinovým polem povedlo najít cestičky, kterými se napojili na správnou trať) je však rozhodnuto o nezapočítání výsledků dnešní etapy do celkového pořadí. Sprcha, mytí kol, praní věcí na kolo v potoce, večeře a v deset jdeme spát – nabrat síly před zítřejší časovkou.