Tak jsem se konečně dostal k vyzkoušení jak dobře/špatně se běhá se sněžnicemi. Syky (
www.treky.cz) mi půjčil jeho nové TSL 225, se kterými jsem už udělal několik zkušeností loni, nicméně vždy v pohorách. Po nasazení vypadalo vše ok, moje obava že se zadní upínací řemínek neudrží na/za jazykem boty a sklouzne nad něj (na nohu) se nepotvrdila. Řemínek tam ale držel tak tak za Salomoní šněrovací přezkou (viz první foto) a asi by se na to nešlo 100% spolehnout. Dodatečně jsem to na sucho zkoušel s jinými botami než Salomon XA Pro 3D XCR a řemínek na jazyku nedržel, takže by bylo nutné řemínek nějak fixovat na místě (třeba přitažením k přednímu řemínku, což by zkomplikovalo nasazování/sundávání).
Prvních pár kilometrů se mi běželo výborně. Tam kde by se člověk [při odrazu/dopadu] bořil získává se snežnicemi perfektní grip a minimální propad (tedy pokud běží po lehce ušlapaném sněhu – běh v hlubokém sněhu sněžnice značně zjednoduší, ale stejně to je spíše trénink síly). Jedinou malou nepříjemností bylo škrtání si sněžnicí o vnitřní kotníky. Stalo se mi to asi dvakrát a pouze při běhu v asi 50cm široké „stopě“ vyšlapané pěšími – stopa mě nutila došlapovat více v přímce než mi přišlo přirozené (a bezpečné pro kotníky). Toto se zdálo pro běh se sněžnicemi jako ten nejhorší terén. Pokud je stopa dostatečně hluboká, nejde běžet více zeširoka a pokud je široká méně než asi 1.5 šířky sněžnice, přestává být běh bez škobrtání a otloukání si kotníku možný. Rovněž došlapy pod úhlem (na kraj stopy – hrana hlubokého a ušlapaného sněhu) se snáší o poznání hůře než v pohorách, které kotník podrží a došlap je tak na rozdíl od maratonek víceméně vodorovný.
Stoupání bylo velmi komfortní a prokluz minimální, při prudkých a dlouhých sebězích se bohužel objevil další problém. Při běhu z kopce nejde došlapovat úplně na paty (díky tomu kusu sněžnice za patou), došlapuje se spíše na celé chodidlo, což spolu s nulovým skluzem při dopadu způsobuje velmi nepříjemný tlak prstů (hlavně palců) na špičku boty. Čím je kopec prudší tím je to horší. Pod asi třetím kopcem jsem sněžnice sundal a dal je Lukášovi (v pohorách) a už si je nevzal zpět. V maratonkách a na vcelku ušlapaném sněhu jsem bilancoval – bez sněžnic jsem trochu pomalejší a občas se trochu bořím (a parkát si kvůli tomu lehce zvrtnu kotník – což bude problém hlavně s rostoucí únavou po pár hodinách běhu), ale cítím se o hodně volněji a z kopce [paradoxně] subjektivně rychleji a výrazně pohodlněji. Pokud bych se bořil více než těch pár cm nebo by byl led, pak by byly sněžnice jasnou volbou, takhle se ale cítím lépe bez nich. Jelikož už asi moc nenasněží, jsem rozhodnutý absolvovat zimní přeběh Krkonoš v maratonkách a pátrání po nějakém běžeckém modelu sněžnic odkládám na příští zimu.
Ještě jeden postřeh k TSL 225 – u auta se nám nepovedlo rozepnout přezky zadních řemínků na obou sněžnicích. Byli jsme dost nalehko a po západu teplota padala k -10, takže jsme měli ruce dost promrzlé, ale ačkoliv jsme se na přezkách vystřídali tak [asi díky sněhu uvnitř] nepovolily. Naštěstí šel řemínek povolit, takže šlo botu protáhnout. Cestou domů jsme se bavili tím, co všechno za situace by toto mohlo někomu v trošku extrémnějších podmínkách vyrobit.
Počasí bylo svým způsobem úžasné, mlha nevadila a sněhu je na hřebenech nejvíce za celou zimu – některé tyče jsou téměř celé pod sněhem – viz foto.
Prvních pár kilometrů se mi běželo výborně. Tam kde by se člověk [při odrazu/dopadu] bořil získává se snežnicemi perfektní grip a minimální propad (tedy pokud běží po lehce ušlapaném sněhu – běh v hlubokém sněhu sněžnice značně zjednoduší, ale stejně to je spíše trénink síly). Jedinou malou nepříjemností bylo škrtání si sněžnicí o vnitřní kotníky. Stalo se mi to asi dvakrát a pouze při běhu v asi 50cm široké „stopě“ vyšlapané pěšími – stopa mě nutila došlapovat více v přímce než mi přišlo přirozené (a bezpečné pro kotníky). Toto se zdálo pro běh se sněžnicemi jako ten nejhorší terén. Pokud je stopa dostatečně hluboká, nejde běžet více zeširoka a pokud je široká méně než asi 1.5 šířky sněžnice, přestává být běh bez škobrtání a otloukání si kotníku možný. Rovněž došlapy pod úhlem (na kraj stopy – hrana hlubokého a ušlapaného sněhu) se snáší o poznání hůře než v pohorách, které kotník podrží a došlap je tak na rozdíl od maratonek víceméně vodorovný. 
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!