Tak jsem se po dlouhé době dostal k tomu sem něco napsat. Stále plánuju sem zpětně doplnit pár zajímavých akcí, které jsem od jara podnikl – uvidím jak se mi to povede. Tenhle post píšu z paluby letadla společnosti Air Canada letícího do Calgary, takže musí být jasné o co jde. Zcela dobrovolně se potřetí vrhám na ‚týdenní výlet na kole‘  kanadskou divočinou – Transrockies Challenge 2008. Po zralé úvaze jsem přehodnotil plány absolvovat v jednom roce oba dva Transrockies podniky, tedy bikový etapák Transrockies Challenge a běžecký etapák Transrockies Run konající se v Coloradu, pouze týden po skončení bikového závodu v Kanadě. Připravenost na běh, logistické problémy, chybějící parťák na běžecký závod a potřebné množství dovolené jsou všechno důvody proč ne letos, ale třeba někdy jindy.

Plán mám teď následující: dva týdny bikování, chození po horách, sjíždění řek a určitě ještě něco navíc a pak týden vlastní závod. První dva týdny budeme u Toma Zídka v Canmore, což je asi 100km od Calgary. Čechokanaďan Tom je trenér kanadské biatlonové reprezentace a bývalý kanadský biatlonový reprezentant, elitní světový adventure závodník a hlavně hrozně fajn chlap – a teď aktuálně navíc šťastný otec. Vlastně ani nevím jestli se víc těším na závod nebo na Toma a – jak on říká – blbosti co spolu budeme dělat. Letím o dva dny dříve než jsem původně měl – v Canmore se tento víkend jede mistrovství světa ve 24 hodinovce (24 Hours of Adrenalin) a Tom jedoucí solo mě před týdnem požádal o support. Ani na chvíli jsem neváhal – takovou akci si jednoduše nemůžu nechat ujít. To co se díky tomu dělo teď posledních pár dnů mě ale málem zničilo – shánění nové letenky na poslední chvíli, balení po večerech (což jsem měl původně naplánované na tento vikend) a do toho práce. Nicméně všecho dopadlo a celá ta velká zábava může vypuknout.

Po příletu do Calgary se doufám shledám s taškou a kolem. Po kompletní ztrátě zavazadla před pár lety už asi nebudu nikdy úplně klidný, to že se při checkinu na na Ruzyni identifikační pásek s čárovým kódem z krabice trochu odlepoval mi taky moc nepřídává. V půl sedmé večer sednu na bus a před osmou budu v Canmore. Snad se mi povede dobře se vyspat, nerad bych při 24 hodinovce usnul dříve než Tom. V neděli odpoledne po závodě se vydám nalehko busem zpět na letiště do Calgary, vyzvednout přitétající Vildu (můj letošní Transrockies teammate) a Páju a půjčit auto, jehož rezervaci se mi změnit nepovedlo.

Zpětně přikládám pár fotek z cesty – u Islandu jsme byli kapitánem letadla upozorněni na úžasný výhled – údajně velmi vyjímečný díky časté oblačnosti.

Zprávy po dojetí: Krabice s kolem byla trochu sešlapaná, ale na první pohled bylo kolo v pořádku. Jedinou újmou, na kterou jsem přišel po sestavení, je lehce ohnutý zadní kotouč. Hůře dopadl angličan Mark se kterým jsem se seznámil v autobusu do Canmore. Mark měl zničený ráfek, kotouč a ohnutý rychloupínák přívěsného vozíku. Mark přišel před 2 týdny o práci a do nové nastupuje za 7 týdnů, tak se rozhodl přejet z Kanady (Banffu) do Mexika po Great Divide. Čeká ho tedy asi 4000km místy, kde má šanci nepotkat člověka i 5 dnů. Popřál jsem mu hodně štěstí – bude ho potřebovat.

Ozvu se asi zde asi až v pondělí se zprávammi z víkendové 24 hodinovky, myslím že v neděli už na to nemudu mít sílu a usnu. 

Včera jsem se vydal po stopách letního přeběhu Krkonoš. Jelikož jsem se do Krkonoš dostal až asi v 13:00 a bez naplánovaného transferu z Harrachova, rozhodl jsem se pouze pro část přeběhu. Auto jsem nechal v Horním Maršově a plánoval se vrátit autobusem z Pece. Jelikož jsem už přesně to samé vyzkoušel loni v zimě, věděl jsem do čeho jdu.

Vyrazil jsem bez sněžnic a návleků. Sněhu bylo zpočátku pomálu, až nad Horními Albeřicemi jsem se začal trochu bořit a pak už se to jen horšilo. Při stoupání na Pomezní hřeben jsem se občas bořil až po kolena a dávno si přestal vyndávat sníh zapadající do bot a za jazyk, protože bych to dělal po každém kroku. Na hřebenu se to trochu zlepšilo, přesto byl běh velmi náročný. Stoupaní za Pomezkami bylo snad úplně nejhorším místem, v 30cm rozbředlého rozšlapaného sněhu nešlo ani jít, natož běžet. K výraznému zlepšení došlo nad Jelenkou, kde mrzlo a sníh držel. Až na Sněžku to šlo parádně, navíc přicházející fronta a slunce spolu vytvářeli úžasnou podívanou.

Na liduprázdné Sněžce jsem se začal zajímat o to kdy mi jede z Pece autobus. Byl jsem v klidu, protože jsem věděl, že poslední jede až někdy o půl osmé, takže ten určitě stihnu. Dozvěděl jsem se, že jede jeden za 40 minut (18:10) a pak až ten poslední. Hnán představou více než hodinového čekání na autobus jsem vyrazil směr Pec. Vzhledem k tempu, boření se a únavě z předešlých 25 km byl seběh velmi vysilující – pohyboval jsem se okolo 85% max TF, což mi přišlo na závěr více než čtyřhodinového běhu docela dost. V lese pod Růžohorkami to bylo nepříjemně umrzlé, takže to nepřestalo být zajímavé až do Pece. Autobus jsem po seběhu trvajícím 34 minut stihl a vydýchávájící se jsem přemýšlel o tom jak si to příště lépe naplánuju.

Tak jsem se konečně dostal k vyzkoušení jak dobře/špatně se běhá se sněžnicemi. Syky (www.treky.cz) mi půjčil jeho nové TSL 225, se kterými jsem už udělal několik zkušeností loni, nicméně vždy v pohorách. Po nasazení vypadalo vše ok, moje obava že se zadní upínací řemínek neudrží na/za jazykem boty a sklouzne nad něj (na nohu) se nepotvrdila. Řemínek tam ale držel tak tak za Salomoní šněrovací přezkou (viz první foto) a asi by se na to nešlo 100% spolehnout. Dodatečně jsem to na sucho zkoušel s jinými botami než  Salomon XA Pro 3D XCR a řemínek na jazyku nedržel, takže by bylo nutné řemínek nějak fixovat na místě (třeba přitažením k přednímu řemínku, což by zkomplikovalo nasazování/sundávání). 

Stoupání bylo velmi komfortní a prokluz minimální, při prudkých a dlouhých sebězích se bohužel objevil další problém. Při běhu z kopce nejde došlapovat úplně na paty (díky tomu kusu sněžnice za patou), došlapuje se spíše na celé chodidlo, což spolu s nulovým skluzem při dopadu způsobuje velmi nepříjemný tlak prstů (hlavně palců) na špičku boty. Čím je kopec prudší tím je to horší. Pod asi třetím kopcem jsem sněžnice sundal a dal je Lukášovi (v pohorách) a už si je nevzal zpět. V maratonkách a na vcelku ušlapaném sněhu jsem bilancoval – bez sněžnic jsem trochu pomalejší a občas se trochu bořím (a parkát si kvůli tomu lehce zvrtnu kotník – což bude problém hlavně s rostoucí únavou po pár hodinách běhu), ale cítím se o hodně volněji a z kopce [paradoxně] subjektivně rychleji a výrazně pohodlněji. Pokud bych se bořil více než těch pár cm nebo by byl led, pak by byly sněžnice jasnou volbou, takhle se ale cítím lépe bez nich. Jelikož už asi moc nenasněží, jsem rozhodnutý absolvovat zimní přeběh Krkonoš v maratonkách a pátrání po nějakém běžeckém modelu sněžnic odkládám na příští zimu.

Ještě jeden postřeh k TSL 225 – u auta se nám nepovedlo rozepnout přezky zadních řemínků na obou sněžnicích. Byli jsme dost nalehko a po západu teplota padala k -10, takže jsme měli ruce dost promrzlé, ale ačkoliv jsme se na přezkách vystřídali tak [asi díky sněhu uvnitř] nepovolily. Naštěstí šel řemínek povolit, takže šlo botu protáhnout. Cestou domů jsme se bavili tím, co všechno za situace by toto mohlo někomu v trošku extrémnějších podmínkách vyrobit.

Počasí bylo svým způsobem úžasné, mlha nevadila a sněhu je na hřebenech nejvíce za celou zimu – některé tyče jsou téměř celé pod sněhem – viz foto.

Další foto

Asi o půl šesté ráno jsme vyběhli z Horního Maršova směrem na Rýchorskou boudu a dále pak na po červéné a zelené směrem k Pomezkám. Na louce před Rýchorským křížem se nám nalevo otevřel pohled na Sněžku, která vypadala nepříjemně daleko. A to jsme věděli, že až se na ní dostaneme velikou oklikou přes Pomezky (asi 10 km daleko), nebude to ani v půlka trasy. Běželo se nám dobře, pouze při stoupání na Pomezní hřeben nás na pár místech brzdilo hledání průchodu bahnitými úseky. Nahoře na hřebenu jsme za běhu lehce posvačili a začali klesat na Pomezky. Po seběhu po zelené na Pomezky pozor – ocitáte se v Polsku, kousek za hraničním přechodem. Poté co jsme prostředkem silnice neohroženě proběhli hraničním přechodem, vyběhl za námi pohraničník a zavolal si nás zpět. Vilda bez dokladů chvíli čelil hrozbě sepisování protokolu a pokuty, nakonec jsme však byli propuštěni a ještě dlouhou se bavili jeho hláškou: „Co si myslíte? Že si takhle jen tak můžete pobíhat po horách“.

Z Pomezek jsme (dalších 25km) pokračovali po červené směr Jelenka, za kterou jsme na schodech vedoucích na Svorovou horu (1410m) poprvé vyrazně zpomalili do svižné chůze a udělali pár fotek. Na hřebenu jsme se opět rozeběhli a poté se vyškrábali na Sněžku. V nohách jsme podle Polaru měli 22km a nastoupných 1500m. Na vrcholu na nás čekali roztleskávačky od Vildy (Pája a Péťa), kterým jsme pomohli od čokolády a vody. Z 1.5 litru ionťáku na zádech mi jestě asi 3 deci zbývaly, takže jsem v té rychlosti ani vodu nedoplňoval (Vilda myslím také ne). Vyrazili jsme dál s tím, že je to na Špindlerovku kousek. S tím kouskem jsem se ale trochu seknul a navíc jsem úplně nepochopitelně odbočil lehce doprava hned za boudou dole pod Sněžkou. To že neběžíme po červené po hraně nad polským plesem ale klesáme do Polska jsem přes Vildovo pochybování o směru přiznal až asi po kilometru. Po návratu zpět jsme začali ukrajovat z nekonečných 11km (včetně těch 2 navíc) ke Špindlerovce. Slunce vystoupalo vysoko a přes příjemný vítr začalo být dost teplo. Zbytek vody jsem vypil a dopadla na mě krize, vlastně jediná ted den. Věděl jsem, že si jídlo ani gel s tou vyprahlostí a bez vody moc neužiju, a tak jsem se snažil moc na tu krizi nemyslet a běžet dál. Trochu jsem asi přestal myslet i na to že musím zdvihat nohy a párkrát škobrtnul a nakonec i si dokonce odřel koleno. Než jsme doběhli na Špindlerovku tak jsem tou krví trochu děsil protijdoucí turisty. Tam jsem si koleno umyl a po Cole jsme pokračovali směrem Dívčí kameny a Mužské kamemy. Při seběhu jsme posvačili a sbírali síly před posledním stoupíním na Vysoké Kolo (1506m), kde jsme na 4,5km nasbírali 400 výškových metrů. V závěru stoupání dostihla krize Vildu, který s ní pak víceméně objoval do konce. Kousek za Violíkem (1472m) jsem minuli metu 42km a pogratulovali si navzájem k tomu, že od teď je to ultramaraton.

Čekalo nás posledních asi 8km z kopce dolů, pouze za pramenem Labe se cesta na okamžik narovnala. Klikatá modrá z Pančavské Louky dolů na Krakonošobu snídani se vcelku dala, naopak finální 4km po asfaltu podél Mumlavy už nás moc nebavily. Moc jsem si ten asfalt v trail runningových Salomonech neužíval, ale únava a bolest ustupovala někam do pozadí tak jak jsme se blížili do cíle – k Mumlavským vodopádům. Byl jsem trochu překvapen jak dobře jsem se po 49km a 2100 nastoupaných metrech cítil. Nohy mě bolely, nicméně to byly unavené svaly, žádné bolavé klouby či namožené úpony. Přestože jsem neuvážlivě běžel v úplně nových botkách (Salomon XA Pro 3D), po puchýřích ani stopy. 

Měl jsem možnost vyzkoušet bežecký batoh Salomon XA Pro Packvest 15. Do batohu se v podstatě ustrojíte jako do krátké vestičky a po seřízení všech popruhů batoh drží absolutně perfektně a nijak při běhu neposkakuje. Můžu jen doporučit.

Tahle fotka trochu lže, tenhle úsměv mě přešel krátce po pátém km. Ale popořadě – byl jsem přemluven abych si dal Pardubický (Vinařský) půlmaraton. Věděl jsem, že to na mě bude hrozně rychlé, což mi zrovna nesedí. Ani v tréninku si moc netrpím na rychlé intervaly, takže se mi během celého roku téměř nepoštěstí běžet rychleji než 4:20 min/km. Bylo mi jasné, že tohle bude 21 km v o hodně ostřejším tempu. Na druhou stranu mě lákalo zjistit jak rychle to dám teď, kdy se běhání věnuji vážněji. Půlku jsem asi před 4 lety dvakrát běžel, nejlépe asi 1:45.