Transrockies Challenge 2004

8.-14.8.2004

Publikováno v časopise Velo.

Další foto

letos se konal již třetí ročník etapového závodu horských kol napříč Skalistými horami. tento rok podruhé za účasti borců z programcycle – za tým programcycle–sugoi startovali Lukáš Doktor Klezl a Pavel Skuri Richtr. závod dlouhý téměř 400mil (600km) s převýšením téměř 12 000 metrů potrápil účastníky v sedmi etapách, dlouhých od 55 do 105km v nadmořské výšce od 1400 do 2400m, s průměrně 2000 nastoupanými metry denně.

počasí, jak už je na Transrockies obvyklé, tento rok opět překvapilo. po prvním ročníku, kdy sněžilo, a druhém tropickém s hrozbou rozsáhlých lesních požárů bylo letošní TR opět zcela jiné – týden před závodem vytrvale pršelo, což proměnilo mnohé lesní cesty a zvláště single tracky v bahnivá koryta s až 50 metrů dlouhými kalužemi. pro Skuriho, letos na TR poprvé, bylo bláto velkým překvapením: „nemám bláto rád, takže jsem zezačátku opravdu trpěl. představte si, že jedete (nebo běžíte) 20km stále v 5 až 40cm hlubokém blátě! po 5km jste odkázán pouze na několik málo funkčních převodů, řetěz, jehož články nejdou rozpoznat, vbíhá do velké blátivé koule u středu, ze které ‚někde‘ dole opět vybíhá. k tomu si přidejte každých 10 minut brod ledově studenou vodou horských potoků a říček – na brody se pak člověk skoro těší – znamenají totiž výměnu bláta v tretrách za čistou vodu… u každého většího brodu člověk váhá, jestli má kolo omýt a namazat řetěz, nebo jestli budou bahenní koupele pokračovat.“ první tři dny, kdy poprchávalo a teplota byla vzdálená té obvyklé letní, byly opravdovou zkouškou připravenosti jezdců na nepříznivé podmínky. „největší krizi jsem měl třetí den, kdy to bylo první 2 hodiny za deště při asi 10°C stále z bláta do brodu a tak dokola. hrozně mi prochladly promočené ruce a nohy, po 30 metrovém brodu téměř po pás v ledové vodě na 30km jsem začal přemýšlet, jestli to pokud se počasí nezmění vydržím ještě další 4 dny. naštěstí však hned poté vylezlo zpoza mraků slunce a vydrželo tak až do konce závodu. utrpení třetího dne ale zdaleka nekončilo – na 40km jsme najeli na blátivou cestu, kde se bláto na kola lepilo takovým způsobem, že je po chvíli nešlo ani tlačit. nezbylo než těch 10 kilo bláta rukama setřít a hodit kolo na záda a jít dalších 7km (1,5 hod) pěšky. a to jsme před sebou měli stále ještě dalších 50km včetně dvou stoupání přes 2100m“, vzpomíná Skuri.

Doktor se letos zúčastnil TR podruhé: „oproti suchému loňsku to bylo o letos o hodně náročnější. člověk si to pořádně užije, když vstává každý den ráno v 6 hodin do tmy, venku hrozná zima a obouvá si mokré tretry, které prostě nemohly během těch 7 dnů vyschnout a obléká kalhoty s vložkou připomínající nasáklou houbu – v lepším případě čisté – to pokud se stanovalo poblíž potoka, kde si mohl člověk věci alespoň trochu vyprat. jednoduše ideální podmínky pro testování kol, oblečení a doplňků. velmi se nám osvědčily hlavně kraťasy sugoi, které spolehlivě fungovaly a zaručovaly komfort jaký jen extrémní podmínky dovolily. ne náhodou je vozilo kolem dvou třetin jezdců.“ pro Doktora je TR cenou zkušeností ohledně fungování kol a komponentů: „jel jsem na Morati HC 1.4 s vidlicí FOX float 100 rlc, Skuri na Kleinu Palomino, taktéž s vidlicí FOX. testovaný materiál splnil očekávání, kromě problémů s řazením, které se ale nevyhnuly nikomu, vše fungovalo bezchybně a my jsme se mohli plně soustředit na výkon. za celý závod jsme měli 3 defekty (píchnutí), opatrností při řazení v kritických situacích jsme se (spolu s velkou dávkou štěstí) vyhnuli jakýmkoli jinak velmi častým problémům – přetrhnutí řetězu a namotání přehazky. tyto problémy se letos nevyhnuly ani těm úplně nejlepším i přes velmi kvalitní technické zázemí. velkým překvapením pro mne byla výdrž brzdových destiček Hope Mini – celý závod jsme odjeli bez jejich výměny. většinou se ostatní neobešli bez alespoň jedné výměny. jezdci s V brake brzdami měnili špalky každý den a XTR špalky dokonce bikeshopu, jednomu ze sponzorů podniku a poskytovateli servisu, ke konci závodu došly. někteří zoufalí závodníci kupovali uprostřed divočiny nové XTR brzdy – jen kvůli špalkům!“
co se týče biků na TR, jednoznačně nejvíce zastoupenou značkou byl Rocky Mountain s modely ETS–x a Element. kola této garážové provenience z předměstí Vancouveru jistě nezapřely své kvality. mimochodem, na kolech Rocky Mountain Element jela i vítězná dvojice Karl Platt a Andreas Hestler. mezi ostatními značkami měli zastoupení Specialized, Santacruz, Norco, Maveric, Kona a Klein.
závod je opravdovou zkouškou všech závodníků. den začíná pestrou snídaní v 6 hodin v polním stanu, kdy se do sebe všichni snaží dostat co nejvíce energie v podobě jogurtů, pečiva, musli, hemenexu, párků, šunky, zeleniny i ovoce – je jasné, že správná výživa je při takto extrémní několikadenní zátěži velmi důležitá. během každé etapy byly 1 až 3 občerstvovačky, kde bylo možno doplnit chybějící zásoby jídla a pití. po dojetí pak bylo jedinou starostí umýt kolo (fronta na wapku někdy i 2 hodiny), umýt sebe (open air sprcha s přídělem 15 litrů studené vody na osobu – opět fronta) a vyprat oblečení na kolo. po večeři v 6 hodin už bylo do tmy jen velmi málo času na přípravu kola na další den a pak už jen zasloužený odpočinek – a tak stále dokola, 7 dní.
zajímavé je v této souvislosti srovnání závodů Trasrockies a Transalp. všichni účastníci obou podniků se shodli, že ač je TA delší a překonává větší převýšení, TR je náročnější. důvodů je mnoho: na TR nespíte v hotelích, kde vám vše uschne, nastoupáte méně ale jedete jen minimálně po zpevněných cestách, dále brody, bláto, divočina, minimální zázemí bez elektřiny atd.
„od půlky závodu začne optimismus, že už to přeci jen nějak zvládnete. ke konci však nastupuje čím dál větší únava a vyčerpání. cítil jsem, že ze sebe vydávám opravdu maximum a bylo to opravdu na hraně, nedovedu si představit, že by byl závod najednou prodloužen o další den. když jsem si ráno před poslední etapou balil věci a chystal se na závod, bolel mě snad každý sval a vůbec jsem si nebyl jistý, zda to dnes bude ještě o závodění. dokázali jsme se ale s Doktorem vyhecovat a i s jedním defektem jsme se poslední den posunuli o tři místa dopředu v celkovém pořadí. pocity při vjezdu do cíle v horském městečku Canmore, kde vás na hlavní ulici vítá několik stovek lidí, nejdou slovy popsat…“ vzpomíná Skuri na poslední dny závodu. pokud si chcete udělat představu o náročnosti závodu, dejte si 7 krát po sobě rallye sudety, kolo a sebe myjte v potoce a spěte ve stanu a alespoň částečně se přiblížíte k tomu, o čem je závod TR.
naši borci se na téměř identické (ale díky počasí o hodně náročnější) trati oproti loňsku zlepšili o 5 hodin (výsledný čas 37 hodin) a obsadili krásné 16. místo z 49 týmu.
takže – nevíte–li kam v příštím roce na svatební cestu (zdravíme čechokanaďana Toma Zídka a Carlyle), nebo chcete–li jet někam jen tak za romantikou, máte jedinečnou možnost.
0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.