Den 6.

Ráno při snídani roztrhávám pytlík z cukrem na oslazení čaje a bezmyšlenkovitě ho sypu na vajíčka. Hned si to uvědomím a spolu s člověkem sedícím vedle mě, který mi říká „Tired?“, se tomu smějeme. Únava je opravdu znát víc a víc. Nicméně si na ni zvykám a jakmile jsem na kole, tělo jakoby přepíná do jiného režimu. A pokud se nesnažím závodit opravdu na doraz, nemám problémy jet stále slušným tempem.

Přestože je ráno opět zima, jsme varováni před odpoledními teplotami přes třicet stupňů. Čeká nás 102.4 km bez dvou metrů 3000 metrů stoupání. Startujeme do pětikilometrového kopce po asfaltu, kde se startovní pole trochu roztrhává před nájezdem do úžasného singletracku nad kaňonem řeky Fording River. Asi na 15 km dlouhém,rychlém, šotolinovém úseku se necháváme strhnout ostatními a v malé pětičlenné skupince pronásledujeme velkou skupinu jedoucí na dohled před námi. Stíháním se zcela nesmyslně vyčerpáváme, protože skupinu dojíždíme asi kilometr před občerstvovačkou, za kterou začíná stoupání.

Pomalu vyrážíme do dalšího z mnoha „major climbs“, tentokrát je to 800 metrů do výšky na 20 kilometrech, včetně několika klesání. Kola tlačíme či neseme jen v závěru kopce a ze dvou tisíc metrů nad mořem klesáme náročným kamenitým sjezdem. Míjíme zde několik týmu opravujících defekty. Na 52. km, tedy těsně za půlkou etapy, do sebe na občerstvovačce cpeme pár kousků melounu, banánu, pomeranče a Cliff bar a doplňujeme ionťák. Další stoupání v kamenech, pár rychlých úseku a začínáme stoupat do nejvyššího místa etapy – sedlo Racehorse Pass (2130 m n.m.), kde překonáváme Great Divide – hranici povodí Pacifiku a Atlantiku. Díky spoustě volných kamenů je stoupání velmi náročné a často tlačíme.

Rychlým sjezdem po cestě, na pár místech přetnuté suťovými poli, ztrácíme na pěti kilometrech 400m a osamoceni jedeme dalších 20km až na třetí občerstvovačku na 80. km. To už je okolo jedné hodiny odpoledne a slunce vyhání teplotu na třicet stupňů. Vzpomínám na slova pořadatelů při popisu dnešní etapy včera po večeři: „Když už si budete myslet, že to máte za sebou, tak vás na 85. km čekají tři dvousetmetrová stoupání“. Jedná se o tři naprosto brutální stojky, většinou však na nejlehčí převod jetelné. Ve sjezdu po té druhé projíždím v rychlosti brod a slyším syčení od předního kola. Než přijíždí Vilda, tak kolo vyndávám z vidlice a chystám se měnit duši. Zjišťuji však, že syčení způsobila voda na kotouči brzdy, takže kolo v rychlosti nasazuji zpět a pokračujeme.

Ještě před vrcholem třetího kopce předjíždíme dva týmy, všichni toho však máme díky vražednému slunci a stoupání bez kousku stínu dost. Závěrečných 10 km z kopce po šotolině a asi kilometr po asfaltu do cíle nám utíká velmi rychle. Závodíme totiž s týmem, který jsme předjeli v posledním stoupání. Celou dobu udržujeme náskok asi 500 m a poslední kilometr vlastně spurtujeme, abychom pozici uhájili. V cíli v Crowsnest Pass nám ti dva gratulují a s úsměvem přiznávají, jak moc nás chtěli dojet.

Stanový kemp je postaven na kraji městečka na louce u hokejové haly. Nevydržíme do večeře o šesté a kupujeme si v supermarketu grilované kuře a pivo. Všichni studují průběžné výsledky, aby zvolili na poslední den správnou strategii. Jsme na 20. místě se ztrátou 4 minuty na tým před námi, půl hodiny za námi jsou dva týmy s minimálním rozestupem. Rozhodujeme se kontrolovat jeden z týmů za námi, protože mezi nimi očekáváme souboj. A uvidíme, jak silný bude tým před námi.

Den 7.

Letošní poslední etapa je nejtěžší poslední etapou v historii závodu. Oproti minulým ročníkům, kdy byla zpravidla nenáročná a maximálně 50 km dlouhá, dnes jedeme „plnotučných“ 78.8 km s 2101 výškových metrů. Přesto, nebo právě proto, že je to etapa poslední, je start vcelku nervózní. Spousta týmů se chystá bojovat o lepší místo, či obhajovat to stávající. Po předchozích šesti dnech už nikoho nepřekvapuje 300 metrů do výšky na vrchol sjezdovky hned po startu. Držíme se zuby nehty jednoho z týmů v pořadí za námi, ale pak mu ujíždíme, protože nastoupené tempo nevydrží. Až do první občerstvovačky na 25. km se doslova škrábeme do několika velmi prudkých kopců. Přestože jsou jetelné, jen málokdo jede a netlačí. Mírně zvlněným terénem se přibližujeme pod velký kopec s vrcholem na 55. km. Z jeho vrcholu klesáme nejdříve asi pět kilometrů po šotolině a pak deset singletrackem. Zde už se začínám opíjet myšlenkami na cíl a říkám si „už jsme tam!“

Opět, stejně jako včera, je pro nás v závěru etapy na 70. km připravena zkouška zbývajících sil. Při téměř 35 stupních Celsia v posledním výjezdu nastoupáme 200 metrů a zezadu nás dojíždí tým v pořadí za námi. Vtipkujeme s nimi, že by museli na těch do cíle zbývajících devíti kilometrech pořádně zabojovat, aby sjeli tu půlhodinu, co na ně máme. Na vrchol přijíždíme společně a s mozkem zcela upnutým k blížícímu se cíli vjíždíme do posledního úseku – sedmi kilometrů sjezdu parádním singletrackem.

Tak jak bylo avizováno, je tam vše, co potřebuje biker ke štěstí – lávky, proplétání se mezi stromy, serpentiny a prudké rychlé sjezdy, přírodní i umělé schody. Singletrack nás vyplivne na okraj Fernie, kde už slyšíme spíkra a diváky u cíle. Posledních 500 metrů před vjezdem do cílové rovinky je pro mě asi intenzivnějších než vlastní cílová rovinka. Promítám si tu strašnou dálku, co jsme absolvovali, bolesti a radosti celého týdne a jsem neuvěřitelně šťastný. Vjíždíme do velmi dlouhé cílové rovinky – hlavní ulice ve Fernie, kde je naprosto nepopsatelná atmosféra. Vítá nás více než tisícovka diváků a my máme spoustu času si to užít.

Na výkonu spousty týmů se v posledních etapách podepsala únava. My jsme se naopak postupně lepšili, do cíle dojíždíme na 16. místě a dostáváme se tím na celkové 19. místo s časem 29:24:33. Na hostelu, kde se ubytováváme, na nás doléhá totální únava a do prvního patra se šouráme z posledních sil. Je to jakoby měl mozek síly rozloženy přesně na sedm etap a teď po dojetí totálně vypnul a začal se dožadovat odpočinku. Za dvě hodiny balím sebe i kolo, protože vyrážím už v šest ráno autobusem na letiště do Calgary. Potom jdeme na závěrečnou party, kde to všichni pořadně oslaví a zapijou.

Druhý den v letadle mám smíšené pocity. Na jednu stranu jsem strašně rád, že to mám za sebou, nemusím ráno v šest lézt ze spacáku do zimy a podnikat všechnu tu dřinu. Na stranu druhou se mi po tom všem hrozně moc stýská a když zavřu oči, představuji si jak závod pokračuje a já se vyčerpaný šplhám do nějakého prudkého kopce a je mi přitom zvláštním způsobem dobře. Chci tam být zpět, v tom krásném, jednoduše spravedlivém světě, kde je zapomenuto na všechny nedůležité malichernosti a starosti a vše je jen o tom vyspat se, vyždímat se na kole, osprchovat se, umýt kolo a najíst se. To všechno v naprosto přátelské atmosféře, s lidmi, kteří milují kolo, přírodu a sdílejí spolu po celý týden své radosti i starosti. Tohle všechno způsobuje neuvěřitelně koncentrované vnímání celého týdne a závodu. Vše kolem něj se hluboce vrývá do paměti a nedává spát. Takže vím, že potřetí asi nebylo naposledy.

Ohlédnutí za letošním Transrockies Challenge 2008 – dojmy a zajímavosti tak jak mi utkvěly v hlavě. Tento text byl rovněž publikován na mtbs.cz. Uvidíte zde více jinde nepublikovaných fotek a samozřejmě rovněž videa z kamery na helmě, kterou zapůjčila www.sportkamery.cz.

Den 1.

První etapa byla sice druhou nejkratší, ale co se stoupání týče zcela rovnocennou s těmi nejtěžšími. Čekalo nás 52.3 km při převýšení 2478 m. Místo startu – lyžařský areál Panorma Ski Resort – je třetí v Severní Americe v převýšení sjezdovek a pořadatelé toho bezezbytku využili. Hned po startu v 1150 m n.m. jsme během 11 km po šotolině a občas přímo sjezdovkou nahoru vystoupali do téměř 2500 m n.m. – nejvyššího bodu celého závodu. Odměnou nám bylo následujících asi 15 km opravdu drsného vysokohorského singletracku. Rychlé krátké sjezdy, lezení přes kameny s kolem na zádech, traverzy v suťových polích – to vše většinou na hřebenu s úžasnými výhledy do 1000 m hlubokých údolí pod námi. Méně techničtí bikeři, kteří získali v technicky nenáročném stoupání po startu, se zde opravdu trápili a propadali zpět. Ochlazení, kroupy a poté mírné sněžení v 2500 m n.m. ale nepřidaly nikomu. Po první, velmi technické části klesání (brody, hluboké bláto, uklouzané sjezdy, kde nešlo skoro ani jít), následovala pohodlná a rychlá šotolina. Do cíle nám pak zbývalo stoupání na malý hřebínek a velmi rychlý sjezd cestou s nepříjemnými vyjetými kolejemi.

První den nám moc nevyšel. Já jsem na prvním hřebenu bojoval s žaludeční nevolností a prostál jsem v součtu více než 20 minut. Vilda, který v technické pasáži při sněžení přehlédl malý kořínek a skočil přes řidítka a lehce si naseknul palec, jel pak v těžkých sjezdech trochu opatrněji. Vyšlo z toho 23. místo ze 106 týmů. I po odečtení toho co jsme nahoře pročekali, bychom nebyli lépe než asi 15. Bylo tedy zřejmé, že je v hlavní kategorii opravdu velká konkurence.

Většina závodníků byla překvapena technickou náročností první etapy. Kromě elitní desítky byly časy přes 4 hodiny, což vypovídá o rychlostním průměru. I další Češi na Transrockies – v kategorii 80+ favorizovaní Jan Kopka a Milan Špolc, jedoucí na hardtailech – byli velmi zaskočeni a s technickými pasážemi se prali. První den naznačil, že pořadatelé zareagovali na námitky o velkém množství šotolinových úseků v minulých ročnících. I proto se o tomto ročníku začalo hovořit jako o výrazně náročnějším a zábavnějším. Během odpoledne v kempu K2 Ranch sice ještě párkrát sprchlo, ale do dalšího dne vypadalo počasí nadějně.

Den 2.

V šest ze spacáku do mrazivého rána a rychle na snídani do velkého jídelního stanu, kde se každý v bundě, čepici a s čelovkou snaží do sebe nacpat, co se dá. V osm vyrážíme do nejkopcovitější etapy – 3813 výškových metrů na 73.7 km.

Po klidném a mírně zvlněném začátku v okolí kempu a asi 5 km po silnici nabíráme prvních 700 m stoupání – šotolina a jetelný singletrack. Ve sjezdu jsem pak poprvé a naposled za celý týden zcela záhadně spadl, asi ve čtyřicítce, při vyhýbání se kaluži na široké šotolině. Na zemi jsem dobrzdil mimo cestu v nějakém křoví a zázrakem jsem si jen (i přes tretru) namlátil palec na noze.

Na 38. km začalo druhé velké stoupání – více než 1000 m do výšky na pouhých šesti kilometrech. Začátek po lesní cestě s kameny šel jet, v následující prudké části už všichni tlačili. Cestička pak najednou skončila a přišlo brutální lezení nahoru, přímo lavinovým suťovým polem.

Chvílemi blahořečím kovovým hřebům na tretrách, zakusujících se do zvětralé skály, naopak na kamenných plotnách mi to klouže a pomáhám si rukama. Ačkoliv je to po hodině hrozná dřina, mám z toho všeho kolem úžasný pocit (endorfiny pracují) a jde se mi dobře. Paradoxně mě nejvíce bolí ruce od nesení kola na zádech. Co chvíli si je proklepávám a každých zhruba 10 minut kolo na čtvrt minutky sundávám a odpočívám. Vildovi lezení moc nesedlo a po dojetí se mi svěřil, že to pro něj byl nejhorší okamžik celého závodu a uvnitř pochyboval,jestli tohle celý týden vydrží. Okolo lezoucí Američané a Kanaďané, vesměs zvyklí na takovéhle věci, jsou překvapeni pouze délkou stoupání a vtipkují o tom, že to měl být bikový závod. Italsky ani španělsky neumím, ale Evropané rozhodně nevtipkovali.

Po hodině a půl a asi 700 výškových metrech se ozývá ze shora křik a všichni před námi se začínají vracet dolů proti nám. Čelo závodu dosáhlo hřebenu a zjistilo, že tam opravdu žádná cesta není. Všem došlo, že jsme v lavinovém poli měli jít jen asi 5 minut a pak zahnout doprava do lesa. Někdo ze závodníků nás všechny nazývá ovcemi, protože jsme slepě šli za prvními Italy, kteří toho s jejich bídnou angličtinou při popisování trasy moc nepochytili a odbočku přehlédli.

Cesta dolů je skoro horší než nahoru, klouže to a občas se ozývají výkřiky „Roooock!!!“ – to když někdo uvolňuje balvan, který se pak řítí dolů korytem proti ostatním závodníkům. Zpět dole u správné odbočky do lesa mezitím vzniká totální zácpa. Na úzký singletrack se jako první dostaly nejpomalejší týmy, následované těmi rychlejšími a až úplně nakonec těmi nejrychlejšími. Dalších 5 km tedy jdeme stylem minuta tlačení, minuta čekání.

To co měl být parádní sjezd těsně před závodem zbudovaným singletrackem, bylo tedy spíše trápení mezi davy lidí.K budování bikových singletracků v Kanadě – to je pro našince velmi nepochopitelná záležitost. Někoho napadne udělat stezku, vezme motorovku a vypraví se do lesa (národní park mu není překážkou). Pokácí pár stromů (pařezy nechá na místě), přeřeže klády přes cestu (pouze ty větší), odhrabe mech a odkryje kořeny a řekne o novém trailu kamarádům. Ti to tam pak trochu projezdí a za rok je z toho vyhlášený trail. Je tedy jasné, že ani nejtěžší technické pasáže na Transrockies Američany a Kanaďany nijak nepřekvapují – naopak je těší a v cíli si o nich nadšeně vypráví.

Na 50. km, po druhé občerstvovačce, se cesta rozšířila a začala stoupat (dalších 600 výškových metrů). Takže se opět závodilo – rychlejší se zezadu hrnuli přes pomalejší dopředu. Přestože předjíždíme desítky týmů, osmi kilometrový sjezd singletrackem je stále přelidněn. Tento úsek si pamatuji z předloňského roku, kdy byl čerstvě postaven/prořezán a šli jsme ho v protisměru – směrem nahoru. Směrem dolů byla velká část sjízdná, až na několik míst, které šly stěží sejít. Jednalo se podle mě o technicky nejnáročnější místo závodu. Bylo tu mnoho kamenných schodů na hranici sjízdnosti, kořenů, nespočet brodů a jízda přímo korytem Bear Creek. A také spousta bláta.U jedné malé nevinně vyhlížející kaluže stál člověk a každého varoval, že je hluboká asi do půli stehen. Večer jsme pak viděli fotku kola, zabořeného tam až po hlavovou trubku.

Do osady Nipika (pár srubů, vyhlášený běžkařský a trail runningový areál) přijíždíme po téměř osmi hodinách na 21. místě a máme toho vcelku dost. Vzhledem k bloudění dvou třetin startovního pole a různým alternativním cestám (některým týmům se při klesání lavinovým polem povedlo najít cestičky, kterými se napojili na správnou trať) je však rozhodnuto o nezapočítání výsledků dnešní etapy do celkového pořadí. Sprcha, mytí kol, praní věcí na kolo v potoce, večeře a v deset jdeme spát – nabrat síly před zítřejší časovkou.