Transrockies 2008 – den 1 a 2

Ohlédnutí za letošním Transrockies Challenge 2008 – dojmy a zajímavosti tak jak mi utkvěly v hlavě. Tento text byl rovněž publikován na mtbs.cz. Uvidíte zde více jinde nepublikovaných fotek a samozřejmě rovněž videa z kamery na helmě, kterou zapůjčila www.sportkamery.cz.

Den 1.

První etapa byla sice druhou nejkratší, ale co se stoupání týče zcela rovnocennou s těmi nejtěžšími. Čekalo nás 52.3 km při převýšení 2478 m. Místo startu – lyžařský areál Panorma Ski Resort – je třetí v Severní Americe v převýšení sjezdovek a pořadatelé toho bezezbytku využili. Hned po startu v 1150 m n.m. jsme během 11 km po šotolině a občas přímo sjezdovkou nahoru vystoupali do téměř 2500 m n.m. – nejvyššího bodu celého závodu. Odměnou nám bylo následujících asi 15 km opravdu drsného vysokohorského singletracku. Rychlé krátké sjezdy, lezení přes kameny s kolem na zádech, traverzy v suťových polích – to vše většinou na hřebenu s úžasnými výhledy do 1000 m hlubokých údolí pod námi. Méně techničtí bikeři, kteří získali v technicky nenáročném stoupání po startu, se zde opravdu trápili a propadali zpět. Ochlazení, kroupy a poté mírné sněžení v 2500 m n.m. ale nepřidaly nikomu. Po první, velmi technické části klesání (brody, hluboké bláto, uklouzané sjezdy, kde nešlo skoro ani jít), následovala pohodlná a rychlá šotolina. Do cíle nám pak zbývalo stoupání na malý hřebínek a velmi rychlý sjezd cestou s nepříjemnými vyjetými kolejemi.

První den nám moc nevyšel. Já jsem na prvním hřebenu bojoval s žaludeční nevolností a prostál jsem v součtu více než 20 minut. Vilda, který v technické pasáži při sněžení přehlédl malý kořínek a skočil přes řidítka a lehce si naseknul palec, jel pak v těžkých sjezdech trochu opatrněji. Vyšlo z toho 23. místo ze 106 týmů. I po odečtení toho co jsme nahoře pročekali, bychom nebyli lépe než asi 15. Bylo tedy zřejmé, že je v hlavní kategorii opravdu velká konkurence.

Většina závodníků byla překvapena technickou náročností první etapy. Kromě elitní desítky byly časy přes 4 hodiny, což vypovídá o rychlostním průměru. I další Češi na Transrockies – v kategorii 80+ favorizovaní Jan Kopka a Milan Špolc, jedoucí na hardtailech – byli velmi zaskočeni a s technickými pasážemi se prali. První den naznačil, že pořadatelé zareagovali na námitky o velkém množství šotolinových úseků v minulých ročnících. I proto se o tomto ročníku začalo hovořit jako o výrazně náročnějším a zábavnějším. Během odpoledne v kempu K2 Ranch sice ještě párkrát sprchlo, ale do dalšího dne vypadalo počasí nadějně.

Den 2.

V šest ze spacáku do mrazivého rána a rychle na snídani do velkého jídelního stanu, kde se každý v bundě, čepici a s čelovkou snaží do sebe nacpat, co se dá. V osm vyrážíme do nejkopcovitější etapy – 3813 výškových metrů na 73.7 km.

Po klidném a mírně zvlněném začátku v okolí kempu a asi 5 km po silnici nabíráme prvních 700 m stoupání – šotolina a jetelný singletrack. Ve sjezdu jsem pak poprvé a naposled za celý týden zcela záhadně spadl, asi ve čtyřicítce, při vyhýbání se kaluži na široké šotolině. Na zemi jsem dobrzdil mimo cestu v nějakém křoví a zázrakem jsem si jen (i přes tretru) namlátil palec na noze.

Na 38. km začalo druhé velké stoupání – více než 1000 m do výšky na pouhých šesti kilometrech. Začátek po lesní cestě s kameny šel jet, v následující prudké části už všichni tlačili. Cestička pak najednou skončila a přišlo brutální lezení nahoru, přímo lavinovým suťovým polem.

Chvílemi blahořečím kovovým hřebům na tretrách, zakusujících se do zvětralé skály, naopak na kamenných plotnách mi to klouže a pomáhám si rukama. Ačkoliv je to po hodině hrozná dřina, mám z toho všeho kolem úžasný pocit (endorfiny pracují) a jde se mi dobře. Paradoxně mě nejvíce bolí ruce od nesení kola na zádech. Co chvíli si je proklepávám a každých zhruba 10 minut kolo na čtvrt minutky sundávám a odpočívám. Vildovi lezení moc nesedlo a po dojetí se mi svěřil, že to pro něj byl nejhorší okamžik celého závodu a uvnitř pochyboval,jestli tohle celý týden vydrží. Okolo lezoucí Američané a Kanaďané, vesměs zvyklí na takovéhle věci, jsou překvapeni pouze délkou stoupání a vtipkují o tom, že to měl být bikový závod. Italsky ani španělsky neumím, ale Evropané rozhodně nevtipkovali.

Po hodině a půl a asi 700 výškových metrech se ozývá ze shora křik a všichni před námi se začínají vracet dolů proti nám. Čelo závodu dosáhlo hřebenu a zjistilo, že tam opravdu žádná cesta není. Všem došlo, že jsme v lavinovém poli měli jít jen asi 5 minut a pak zahnout doprava do lesa. Někdo ze závodníků nás všechny nazývá ovcemi, protože jsme slepě šli za prvními Italy, kteří toho s jejich bídnou angličtinou při popisování trasy moc nepochytili a odbočku přehlédli.

Cesta dolů je skoro horší než nahoru, klouže to a občas se ozývají výkřiky „Roooock!!!“ – to když někdo uvolňuje balvan, který se pak řítí dolů korytem proti ostatním závodníkům. Zpět dole u správné odbočky do lesa mezitím vzniká totální zácpa. Na úzký singletrack se jako první dostaly nejpomalejší týmy, následované těmi rychlejšími a až úplně nakonec těmi nejrychlejšími. Dalších 5 km tedy jdeme stylem minuta tlačení, minuta čekání.

To co měl být parádní sjezd těsně před závodem zbudovaným singletrackem, bylo tedy spíše trápení mezi davy lidí.K budování bikových singletracků v Kanadě – to je pro našince velmi nepochopitelná záležitost. Někoho napadne udělat stezku, vezme motorovku a vypraví se do lesa (národní park mu není překážkou). Pokácí pár stromů (pařezy nechá na místě), přeřeže klády přes cestu (pouze ty větší), odhrabe mech a odkryje kořeny a řekne o novém trailu kamarádům. Ti to tam pak trochu projezdí a za rok je z toho vyhlášený trail. Je tedy jasné, že ani nejtěžší technické pasáže na Transrockies Američany a Kanaďany nijak nepřekvapují – naopak je těší a v cíli si o nich nadšeně vypráví.

Na 50. km, po druhé občerstvovačce, se cesta rozšířila a začala stoupat (dalších 600 výškových metrů). Takže se opět závodilo – rychlejší se zezadu hrnuli přes pomalejší dopředu. Přestože předjíždíme desítky týmů, osmi kilometrový sjezd singletrackem je stále přelidněn. Tento úsek si pamatuji z předloňského roku, kdy byl čerstvě postaven/prořezán a šli jsme ho v protisměru – směrem nahoru. Směrem dolů byla velká část sjízdná, až na několik míst, které šly stěží sejít. Jednalo se podle mě o technicky nejnáročnější místo závodu. Bylo tu mnoho kamenných schodů na hranici sjízdnosti, kořenů, nespočet brodů a jízda přímo korytem Bear Creek. A také spousta bláta.U jedné malé nevinně vyhlížející kaluže stál člověk a každého varoval, že je hluboká asi do půli stehen. Večer jsme pak viděli fotku kola, zabořeného tam až po hlavovou trubku.

Do osady Nipika (pár srubů, vyhlášený běžkařský a trail runningový areál) přijíždíme po téměř osmi hodinách na 21. místě a máme toho vcelku dost. Vzhledem k bloudění dvou třetin startovního pole a různým alternativním cestám (některým týmům se při klesání lavinovým polem povedlo najít cestičky, kterými se napojili na správnou trať) je však rozhodnuto o nezapočítání výsledků dnešní etapy do celkového pořadí. Sprcha, mytí kol, praní věcí na kolo v potoce, večeře a v deset jdeme spát – nabrat síly před zítřejší časovkou.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.