Stoney Squaw & Ha Ling Peak

/0 Komentáře/in /by

Tak to vypadá, že po dalších dvou dnech v klidu nemoc ustupuje, zůstala jen trochu rýma. Ještě jsem se necítil na nic delšího, takže jsme s Tomem ráno vyrazili na krátký okruh u Banffu – bikový trail ve správě The Bow Valley Mountain Bike Alliance (BVMBA). Od dálnice jsme vystoupali po Mt. Norquay Road a pak úžasným trailem až na Stoney Squaw (1884m), tedy asi 500 nastoupaných metrů. Trail byl nekonečná spleť kořenů, naštěstí byly suché takže šlo skoro všechno vyjet. Cesta dolů byla absolutní bikový ráj – 20 minut singletracku z kopce, rýchlé úseky mezi stromy, série vraceček, kamenné dropy a pár skoků… Máme super video z celého kolečka (viz foto – snímek z videa), až se dostanu ke zpracováni tak to sem dám.
Vilda byl z trailu úplně vedle a pochvaloval si svoje rozhodnutí koupit letos celopéro (Specialized Epic). Narozdíl od nás v Čechách, kde se to s hardtailem dá tak nějak zvládnout (záleží co člověk provádí a kde jezdí), tady jste s hardtailem zcela mimo mísu.

Navečer jsme si ještě odskočili na Ha Ling Peak (2407m). Hora se do roku 1997 jmenovala Chinaman Peak, což se údajně zdálo hanlivé. Onen Ha Ling alias Chinaman po kterém horu pojmenovali byl čínský kuchař, který se v roce 1896 vsadil o 50 dolarů, že za 10 hodin vztyčí na hoře vlajku a vrátí se zpět do Canmore. Ačkoliv se mu to v pohodě povedlo, nikdo mu to nevěřil a borec si to dal ještě jednou a umístil na vrchol vlajku viditelnou z Canmore pouhým okem.
Trail začíná až nahoře na Smith Dorrien Spray Trail, nastoupá se tedy jen 700m. Přestože asi po 10 minutách výstupu začalo krápat, pokračovali jsme nahoru s tím, že uvidíme. Mrholení/déšť pokračovalo celou cestu nahoru, ale čím jsme byli výš tím méně se nám chtělo to vzdát. Nahoře bylo tak 5 stupňů, takže jsme udělali pár fotek a prchali zpět dolů. Fotku jsem vyfotil sedíc nad 800m stěnou (vyhledávaná lezecká trasa), v povzdálí je dobře vidět sprcha, která se tam kolem Canmore stále točila dokola.

Medvěd. Ano. Už jsme ho viděli – konečně! Černého – tedy toho, před kterým nepomůže lehnout si a dělat mrtvého. Pokud zaútočí tak už nepomůže nic, jen se s ním prát.  Naštěstí jsme ho zahlédli jen z auta a hned jak si nás všiml tak se vyděsil (otázka je kdo víc) a zmizel v lese.

Konečně na kole (ale jen na chvíli)

/2 Komentáře/in /by

V úterý odpoledne jsme konečně vyrazili na kolo. Z Canmore jsme vyjeli na Nordic Centre a dále nahoru k Whiteman’s Pond a pokračovali k Spray Lakes po Smith Dorrien Spray Trail. Včera jsme jeli stejným směrem, protáhli jsme to ale až téměr na konec Spray Lake a dali jsme si to ve svižnějším tempu. Počasí nebylo včera nic moc, žádné teplo a chvílemi pršelo.
Dnes jsem se probudil s nepříjemným škrábaním v krku. Jen ta včerejší chladnější vyjížďka za to asi nemůže, protože už včera jsem něco cítil, ale asi tomu trochu pomohla. Kromě krku se cítím vcelku dobře, takže to snad brzo přejde. Zůstal jsem dnes doma, odpočívám a cpu se vitamíny. Venku je pro změnu nádherně – doufám že to vydrží. 

Mědveda se nám ještě zahlédnout nepoštěstilo, ačkoliv jsou teď v okolí vcelku aktivní. Jeden černý medvěd se procházel okolo Nordic Centre během 24 hodinovky o víkendu, Anna (Carin Olofsson, Tomova žena, olympijská vítězka z Turína) se s jedním potkala při tréninku v pondělí. My jsme narazili jen na čerstvou hromadu, kterou po sobě nechal na cestičce. Asi si dovete představit jak po takovém nálezu člověk zpozorní. 

Sulphur Mountain

/0 Komentáře/in /by

Včera jsme se vydali kouknout se do Banffu a vyjít si na Sulphur Mountain (2281m). Byl krásný den, místní ostré slunce pralo a na vrchol jsme vyběhli asi za hodinku. Nahoře se nám otevřely úžasné pohledy hlouběji do Rocky Mountains. Velmi zajímavá jsou údolí mezi štíty hor, která jsou kompletně porostlá lesy, jen mimořádně porušenými dálnicí Trans Canada Highway 1.

Kousek od Banffu se asi 20 metrů od parkoviště procházel elk (jelen vapati), Vildovi se ho povedlo zblízka vyfotit. Další místní zvířátko – ground squirrel (veverka) – jsme už přestali fotit – jejich tu všude strašně moc a některé jsou tak ochočené, že se nechají pohladit když jim dáváte jídlo.
Vilda se cítí lépe po nachlazení, které si přivezl, takže odpoledne vyrazíme na kolo.

Jsme kompletní

/0 Komentáře/in /by

Nevyspalý po 24 hodinovce jsem se vydal busem do Calgary na letiště pro Vildu a Páju a půjčit auto. Přiletěli v pořádku, jen trochu unaveni vnitrokanadským hladoletem z Montrealu, Vildovo kolo přežilo cestu bez nejmenší újmy. V půjčovně jsme dostali Chevrolet Silverado. Tohle auto je dobré pro jednu věc a to je převážení velkého nákladu – kol, lodí apod. Do málokterého auta se pohodlně vejde pět lidí i s koly. Jinak je to auto bez akcelerace s hroznou spotřebou, ale pro evropana je to neodolatelná exotika.

V pondělí jsme jeli opět do Calgary do The Bike Shop pro mé tretry a přilby pro nás oba, které jsme si předem objednali. Mé staré Shimana se rozpadly a nepovedlo se mi v Čechách sehnat top model SH-M300 ve velikosti 47. Rovněž se nám na poslední chvíli nepovedlo sehnat dvě bílé Giro Atmos, takže jsme si je domluvii v Calgary. Boty na mě v Bike Shopu čekaly, přilby prý budou až za pár dní. Shimano SH-M300 jsou tepelně tvarovatelné (vložka a svršek), „thermo-fitting“ je v ceně. Prodavač přitáhl Shimano troubu a kompresor a nahřál vložky. Ohřáté je dal do bot a já v nich 5 minut stál. Poté se to opakovalo s botou – po nasazení ohřaté boty mi přes botu navlékl igelitový pytlík, strčil dovnitř hadičku kompresoru, pytlík nad kotníkem stáhl a kompresorem vyčerpal vzduch. Podtlak přitáhne botu k noze a pevně ji obepne a pak se čeká na vychladnutí. Ačkoliv je na vložce vidět tvarování podle mých prstů, její tloušťka (asi 3 mm) moc tvarování neumožnila. V botě samé jsem rovněž stopy po tvarovaní odhalil, nic výrazného, ale horší než bota z krabice to určitě nebude. Tvarování nebylo to, proč jsem se pro tyto boty rozhodl – líbí se mi jejich váha a celokarbonová podrážka, na jejíž tvrdost při záběru se opravdu těším. Jelikož mám chodidlo spíše úzké, byla mi bota trochu široká. Dal jsem si do nich místo originálních vložek své ortopedické, které jsou malinko tlustší a to problém vyřešilo a boty mi padnou naprosto perfektně. 

24 Hours of Adrenalin – Canmore

/2 Komentáře/in /by

Mistrovství světa ve 24 hodinovce se konalo v Canmore Nordic Centre – tedy na stejném místě jako závody v běžeckých disciplínách olympijských her v Calgary 1988. Na místo jsme s Tomem dorazili v sobotu asi v 11 hodin, takže jsme taktak stihli nanosit všechny věci a 2 Tomova kola do depa, který sdílel s Carena Parr z Canmore (závodící v kategorii Elite – Female). Dopředu je třeba říci, že Tom je spíše improvizátor než pečlivě plánující člověk a všechno mu to tak nějak záhadně vychází. Tomu odpovídala naše společná příprava na závod. Dozveděl jsem se že toto je krabice s oblečením, toto s věcmi na kolo a třetí s jídlem a co mu tak asi mám míchat k pití. Pak mě 5 minut před startem seznámil s mechanikem Brucem z vedlejšího depa, který mi měl pomoci s většími věcmi na kole a šel na start. 24 hodinovku jsem už sám jel ale support jsem nikdy nedělal (a navíc ne Tomovi), takže jsem jen matně tušil co všechno mě čeká.

Solo jezdci odstartovali v 11:45 asi 700m během a začali kroužit po 20km okruhu. Po prvním kole depem prolétl obhajující Tinker Juarez a kousek za ním pár dalších borců, většinou si taktak stihli vzít nový bidon. Tom dojel asi za 2 minuty a vyžádal si omytí odřené dlaně mokrým ručníkem (kdo rád jezdí bez rukavic…) a zmizel. Po druhém kole se objevil s už asi 20min ztrátou, vzal si druhé kolo s tím že píchnul a zmizel. Podhuštěné přední kolo znamenalo, že si Tom výměnu pořádně užil – na jeho 29-palcovém Intense má totiž vidlici Marzocchi s pevnou šroubovací osou. Celý příběh se dokreslil až když asi za hodinu přišel nějaký týmový závodník a ptal se jestli nemůže dostat zpět multiklíč co půjčil Tomovi na trati. Tom tedy před výměnou kola musel nejprve vyškemrat na projíždějících nářadí…

Další dva okruhy se nic mimořádného nedělo, Tom stále nejedl, jen si bral gely a pití, každé druhé kolo vypil jeden shake Ensure. Kolem páté odpoledne začala bouřka s vichřicí a s ní boj o udržení stánků na místě. Všichni začali ke stánkům připínat boční stěny chránící před větrem a deštěm. Na fotce vlevo zajištuje jeho support stánek američana Jay Petervary, mimo jiné účastníka Iditarod Trail Invitational. Jeho blog o závodu zde. Silný vítr naštěstí po chvíli ustal, ale déšť pokračoval ještě asi hodinu. Okruh se rozbahnil a Tomův čas na okruh se protáhl na 1:30. Začal jsem mu tedy nosit láhev do občerstvovací zóny v půlce okruhu, která byla asi 5 minut od depa. Kolem šesté večer přijel Tom do depa na blátivé kouli, vzal si kousek pizzy, koly, řekl mi že to potřebuje nový řetěz a kazetu, vzal druhé kolo a po 30 sekundách odjel. Po umytí kola jsem zjistil, že je jeden článek řetězu napůl roznýtovaný a největší kolečko ma ohnuté zuby. Po výměně řetězu a kazety (oboje měl Tom náhradní) se zdálo vše ok.

Jezdci vyjíždející po osmé (vzhledem k oblačnosti a šeru v lese) už museli vézt světla. Světlo jsem Tomovi uchystal na druhé kolo a marně se ho pokoušel rozsvítit – xenonová výbojka nestartovala. Tom mě ujistil, že to chvíli trvá a vyrazil na okruh. Za hodinu a půl přijel zpět a až tehdy začal zkoušet světlo zapnout. Nepovedlo se mu to ale věřil, že to nějak půjde a vydal se na okruh do šera. Během dvaceti minut byla úplná tma a já se vydal do občerstvovací zóny v půli okruhu s druhým světlem na přilbu. Tom se tam připlížil jako světluška jen s třemi LED diodami asi s 15 minutovým zpožděním, dal druhé světlo na helmu a vyrazil.

Kolem půlnoci se opět rozpršelo a časy na kruh ze začaly blížit 1:45. Tinker odstoupil pro zranění oka a Tom jezdil na vynikajícím desátém místě. V depu se těď zdržoval zhruba 3 minuty, snědl vždy hrnek teplé polévky, kafe a něco málo pizzy a koly. Po půlnoci si začal stěžovat na překyselený žaludek z jonťáku a slabost. Ve dvě ráno mi přišel s koly pomoci Tomův kamarád a machanik Dale, což mě zachránilo. Kolo, které Tom v depu odložil bylo v hrozném stavu a Dale si s ním hrál (výměna bovdenů apod.) asi hodinu. Ve ctyři ráno přijel Tom zcela vyčerpán do depa a se slovy „I need a shit“ odkráčel na záchod. Dale mu tam vzal suché oblečení a tretry.

Poté co se vrátil ze záchodu se do sebe pokusil dostat polévku. Moc to nešlo, bylo mu blbě, vzal si péřovku a čekal jestli to bude lepší. Vůbec nevypadal dobře (viz foto) a tak jsme ho po chvíli zabalili do spacáku aby neprochladl. Asi po 15 minutách si vyžádal pytlík a začal zvracet. Po velkém morálním boji sama se sebou (vyslechli jsem si že už ho tyhle závody nebaví a že nevidí jejich smysl) se kolem půl šesté rozhodl závod vzdát a šel se osprchovat. O půl sedmé jsme už byli doma šli jsem spát. Domluvili jsme se, že až se vyspíme tak tam pojedeme pro věci. Co se ale opravdu stalo bylo překvapující: Tom si v devět ráno usmyslel že už se cítí v pohodě a že to tam půjde ještě dozávodit. Jelikož se mohlo po jedenácté vyrazit ještě na jeden okruh za podmínky průjezdu cílem před jednou hodinou odpolední, stihl Tom objet dva okruhy a s celkovými 13 okruhy skončil na vynikajícím 12 místě v elitní kategorii. Později jsme se dozvěděli, že mnoho závodníků mělo nad ránem krizi a buď odstupovali nebo výrazně zpomalovali, takže šest hodin, které strávil Tom mimo závod ho zcela nevyřadilo ze soutěže.
Tomovi patří gratulace za super výkon přes všechny technické a zdravotní problémy. Já jsem si celou akci parádně užil a šel bych do toho znovu, ale asi ne jako jediný člen support teamu – jak jsme se s Tomem shodli, pro jednoho je toho až až.

Kanada

/2 Komentáře/in /by

Tak jsem se po dlouhé době dostal k tomu sem něco napsat. Stále plánuju sem zpětně doplnit pár zajímavých akcí, které jsem od jara podnikl – uvidím jak se mi to povede. Tenhle post píšu z paluby letadla společnosti Air Canada letícího do Calgary, takže musí být jasné o co jde. Zcela dobrovolně se potřetí vrhám na ‚týdenní výlet na kole‘  kanadskou divočinou – Transrockies Challenge 2008. Po zralé úvaze jsem přehodnotil plány absolvovat v jednom roce oba dva Transrockies podniky, tedy bikový etapák Transrockies Challenge a běžecký etapák Transrockies Run konající se v Coloradu, pouze týden po skončení bikového závodu v Kanadě. Připravenost na běh, logistické problémy, chybějící parťák na běžecký závod a potřebné množství dovolené jsou všechno důvody proč ne letos, ale třeba někdy jindy.
Plán mám teď následující: dva týdny bikování, chození po horách, sjíždění řek a určitě ještě něco navíc a pak týden vlastní závod. První dva týdny budeme u Toma Zídka v Canmore, což je asi 100km od Calgary. Čechokanaďan Tom je trenér kanadské biatlonové reprezentace a bývalý kanadský biatlonový reprezentant, elitní světový adventure závodník a hlavně hrozně fajn chlap – a teď aktuálně navíc šťastný otec. Vlastně ani nevím jestli se víc těším na závod nebo na Toma a – jak on říká – blbosti co spolu budeme dělat. Letím o dva dny dříve než jsem původně měl – v Canmore se tento víkend jede mistrovství světa ve 24 hodinovce (24 Hours of Adrenalin) a Tom jedoucí solo mě před týdnem požádal o support. Ani na chvíli jsem neváhal – takovou akci si jednoduše nemůžu nechat ujít. To co se díky tomu dělo teď posledních pár dnů mě ale málem zničilo – shánění nové letenky na poslední chvíli, balení po večerech (což jsem měl původně naplánované na tento vikend) a do toho práce. Nicméně všecho dopadlo a celá ta velká zábava může vypuknout.

Po příletu do Calgary se doufám shledám s taškou a kolem. Po kompletní ztrátě zavazadla před pár lety už asi nebudu nikdy úplně klidný, to že se při checkinu na na Ruzyni identifikační pásek s čárovým kódem z krabice trochu odlepoval mi taky moc nepřídává. V půl sedmé večer sednu na bus a před osmou budu v Canmore. Snad se mi povede dobře se vyspat, nerad bych při 24 hodinovce usnul dříve než Tom. V neděli odpoledne po závodě se vydám nalehko busem zpět na letiště do Calgary, vyzvednout přitétající Vildu (můj letošní Transrockies teammate) a Páju a půjčit auto, jehož rezervaci se mi změnit nepovedlo.
Zpětně přikládám pár fotek z cesty – u Islandu jsme byli kapitánem letadla upozorněni na úžasný výhled – údajně velmi vyjímečný díky časté oblačnosti.

Zprávy po dojetí: Krabice s kolem byla trochu sešlapaná, ale na první pohled bylo kolo v pořádku. Jedinou újmou, na kterou jsem přišel po sestavení, je lehce ohnutý zadní kotouč. Hůře dopadl angličan Mark se kterým jsem se seznámil v autobusu do Canmore. Mark měl zničený ráfek, kotouč a ohnutý rychloupínák přívěsného vozíku. Mark přišel před 2 týdny o práci a do nové nastupuje za 7 týdnů, tak se rozhodl přejet z Kanady (Banffu) do Mexika po Great Divide. Čeká ho tedy asi 4000km místy, kde má šanci nepotkat člověka i 5 dnů. Popřál jsem mu hodně štěstí – bude ho potřebovat.
Ozvu se asi zde asi až v pondělí se zprávammi z víkendové 24 hodinovky, myslím že v neděli už na to nemudu mít sílu a usnu. 

2008 GORE-TEX™ TransRockies Run – etapy

/0 Komentáře/in /by
Na webu Transrockies Run se objevily detailní profily etap. Velmi zajímavé je procentuální vyjádření vzdálenosti v různých nadmořských výškách:
2130m – 2440m 3%
2440m – 2740m 31%
2740m – 3050m 28%
3050m – 3350m 27%
3350m – 3660m 10%
3660m – 3960m 1%
Tyto nadmořské výšky kladou vcelku nemalé nároky na přípravu. Budu se snažit toho co nejvíce naběhat v 1000+m a co se během roku povede jestě výše. S aklimatizací mi částečně pomůže bikový Transrockies Challenge, který běhu předchází (2 týdny) a pak samozřejmě pár dnů pobytu někde vysoko těsně před závodem.
Další zajímavá čísla jsou poměrné zastoupení různých běžeckých povrchů. Vypadá to vzhledem k minimu asfaltu velmi hezky:  
prašné a štěrkové cesty – 37%
neprojízdné stezky – 33%
pro čtyřkolky sjízdné stezky – 18%
asfalt – 12%
Další detaily včetně profilů jsou k nalezení zde.

Radost a trápení na sněhu

/0 Komentáře/in /by


Včera jsem se vydal po stopách letního přeběhu Krkonoš. Jelikož jsem se do Krkonoš dostal až asi v 13:00 a bez naplánovaného transferu z Harrachova, rozhodl jsem se pouze pro část přeběhu. Auto jsem nechal v Horním Maršově a plánoval se vrátit autobusem z Pece. Jelikož jsem už přesně to samé vyzkoušel loni v zimě, věděl jsem do čeho jdu.

Vyrazil jsem bez sněžnic a návleků. Sněhu bylo zpočátku pomálu, až nad Horními Albeřicemi jsem se začal trochu bořit a pak už se to jen horšilo. Při stoupání na Pomezní hřeben jsem se občas bořil až po kolena a dávno si přestal vyndávat sníh zapadající do bot a za jazyk, protože bych to dělal po každém kroku. Na hřebenu se to trochu zlepšilo, přesto byl běh velmi náročný. Stoupaní za Pomezkami bylo snad úplně nejhorším místem, v 30cm rozbředlého rozšlapaného sněhu nešlo ani jít, natož běžet. K výraznému zlepšení došlo nad Jelenkou, kde mrzlo a sníh držel. Až na Sněžku to šlo parádně, navíc přicházející fronta a slunce spolu vytvářeli úžasnou podívanou.

Na liduprázdné Sněžce jsem se začal zajímat o to kdy mi jede z Pece autobus. Byl jsem v klidu, protože jsem věděl, že poslední jede až někdy o půl osmé, takže ten určitě stihnu. Dozvěděl jsem se, že jede jeden za 40 minut (18:10) a pak až ten poslední. Hnán představou více než hodinového čekání na autobus jsem vyrazil směr Pec. Vzhledem k tempu, boření se a únavě z předešlých 25 km byl seběh velmi vysilující – pohyboval jsem se okolo 85% max TF, což mi přišlo na závěr více než čtyřhodinového běhu docela dost. V lese pod Růžohorkami to bylo nepříjemně umrzlé, takže to nepřestalo být zajímavé až do Pece. Autobus jsem po seběhu trvajícím 34 minut stihl a vydýchávájící se jsem přemýšlel o tom jak si to příště lépe naplánuju.

Zimní bivak na Sněžce

/4 Komentáře/in /by


Novější informace a rady/tipy jak v zimě bivakovat naleznete zde.

Před časem jsem tu psal, že na Sněžce už mi zbývá jen se v zimě vyspat. Po dlouhém odkládání konečně nastal vhodný okamžik, kdy byla chuť, zima a zároveň někdo podobně postižený, kdo do toho chtěl jít také – Syky. Po nedělním zkoušení sněžnic jsem rozhodl (i za Sykyho), že jsou sněžnice zbytečné. To se během výstupu z Pece nahoru ukázalo největším přehmatem téhle akce. Kromě několika málo vyfoukaných míst (vrchol Sněžky) se zde od neděle objevil místy až metr nového prašanu. Přestože jsme od stanice lanovky na Růžohorkách šli podle tyčí v neprošlapaném sněhu, občas se nám podařilo trefit zapadanou ušlapanou cestičku, takže jsme se bořili jen tak 20cm. To na svahu Sněžky už nic podobného nefungovalo – museli jsem se poprat s nafoukanými 50-100 cm sněhu. Občas došlo i na lezení po čtyřech a celý výstup, který celkem trval asi 3,5 hodiny, nám dal pořádně zabrat.
Nahoře bylo vcelku přijatelně (-9, žádná vichřice) a po nalezení vhodného závětrného místa na plošince za polskou boudou jsme o půl čtvrté rozbalili spacáky a karimatky a šli spát. Můj spacák (komfort -17, extrém -25) vcelku zafungoval, ale přesto jsem moc komfortně noc nestrávil. Do spacáku jsem vlezl jak jsem byl, jen jsem si sundal buty a bundu. Nohy byly úplně v pohodě (v to jsem nedoufal), ale díky mrazivému větru a nevhodné karimatce (samonafukovací; Sykyho setup s alumatkou a evazotkou se zdál být lepší) mě po těle moc teplo nebylo. Ruce, na které jsem trochu chabrus, jsem dokonce asi půl hodiny musel mít v rukavicích. Do východu slunce se mi povedlo asi na hodinku usnout, jinak jsem ten zbytek noci nad ránem strávil v takovém divném polospánku.

Parádní východ slunce s inverzí veškeré utrpení noci vynahradil. První fotky jsem udělal ze spacáku, pak mi to nedalo a vylezl jsem a šel se na tu nádheru podívat. Asi po půlhodině jsme se (po vyfocení se webkamerou na stanici lanovky) vydali ve vlastních stopách dolů. 
Co dál? Od loňska přemýšlím o několikanásobném výběhu na Sněžku s výsledným převýšením odpovídajícím Mount Everestu – tedy asi 10 krát Sněžka nahoru a dolů během jednoho dne. Vcelku ambiciozní akce, kterou bych si rád otestoval formu někdy v létě před Transrockies Run. Teď se ale chystám na zimní přeběh Krkonoš, který bych rád zvládnul během následujících dvou týdnu. A sněžnice si přece jen možná s sebou vezmu…
Dramatizaci této akce od Sykyho neleznete zde.

Sněžnice & běh

/0 Komentáře/in /by

Tak jsem se konečně dostal k vyzkoušení jak dobře/špatně se běhá se sněžnicemi. Syky (www.treky.cz) mi půjčil jeho nové TSL 225, se kterými jsem už udělal několik zkušeností loni, nicméně vždy v pohorách. Po nasazení vypadalo vše ok, moje obava že se zadní upínací řemínek neudrží na/za jazykem boty a sklouzne nad něj (na nohu) se nepotvrdila. Řemínek tam ale držel tak tak za Salomoní šněrovací přezkou (viz první foto) a asi by se na to nešlo 100% spolehnout. Dodatečně jsem to na sucho zkoušel s jinými botami než  Salomon XA Pro 3D XCR a řemínek na jazyku nedržel, takže by bylo nutné řemínek nějak fixovat na místě (třeba přitažením k přednímu řemínku, což by zkomplikovalo nasazování/sundávání). 

Prvních pár kilometrů se mi běželo výborně. Tam kde by se člověk [při odrazu/dopadu] bořil získává se snežnicemi perfektní grip a minimální propad (tedy pokud běží po lehce ušlapaném sněhu – běh v hlubokém sněhu sněžnice značně zjednoduší, ale stejně to je spíše trénink síly). Jedinou malou nepříjemností bylo škrtání si sněžnicí o vnitřní kotníky. Stalo se mi to asi dvakrát a pouze při běhu v asi 50cm široké „stopě“ vyšlapané pěšími – stopa mě nutila došlapovat více v přímce než mi přišlo přirozené (a bezpečné pro kotníky). Toto se zdálo pro běh se sněžnicemi jako ten nejhorší terén. Pokud je stopa dostatečně hluboká, nejde běžet více zeširoka a pokud je široká méně než asi 1.5 šířky sněžnice, přestává být běh bez škobrtání a otloukání si kotníku možný. Rovněž došlapy pod úhlem (na kraj stopy – hrana hlubokého a ušlapaného sněhu) se snáší o poznání hůře než v pohorách, které kotník podrží a došlap je tak na rozdíl od maratonek víceméně vodorovný. 

Stoupání bylo velmi komfortní a prokluz minimální, při prudkých a dlouhých sebězích se bohužel objevil další problém. Při běhu z kopce nejde došlapovat úplně na paty (díky tomu kusu sněžnice za patou), došlapuje se spíše na celé chodidlo, což spolu s nulovým skluzem při dopadu způsobuje velmi nepříjemný tlak prstů (hlavně palců) na špičku boty. Čím je kopec prudší tím je to horší. Pod asi třetím kopcem jsem sněžnice sundal a dal je Lukášovi (v pohorách) a už si je nevzal zpět. V maratonkách a na vcelku ušlapaném sněhu jsem bilancoval – bez sněžnic jsem trochu pomalejší a občas se trochu bořím (a parkát si kvůli tomu lehce zvrtnu kotník – což bude problém hlavně s rostoucí únavou po pár hodinách běhu), ale cítím se o hodně volněji a z kopce [paradoxně] subjektivně rychleji a výrazně pohodlněji. Pokud bych se bořil více než těch pár cm nebo by byl led, pak by byly sněžnice jasnou volbou, takhle se ale cítím lépe bez nich. Jelikož už asi moc nenasněží, jsem rozhodnutý absolvovat zimní přeběh Krkonoš v maratonkách a pátrání po nějakém běžeckém modelu sněžnic odkládám na příští zimu.

Ještě jeden postřeh k TSL 225 – u auta se nám nepovedlo rozepnout přezky zadních řemínků na obou sněžnicích. Byli jsme dost nalehko a po západu teplota padala k -10, takže jsme měli ruce dost promrzlé, ale ačkoliv jsme se na přezkách vystřídali tak [asi díky sněhu uvnitř] nepovolily. Naštěstí šel řemínek povolit, takže šlo botu protáhnout. Cestou domů jsme se bavili tím, co všechno za situace by toto mohlo někomu v trošku extrémnějších podmínkách vyrobit.

Počasí bylo svým způsobem úžasné, mlha nevadila a sněhu je na hřebenech nejvíce za celou zimu – některé tyče jsou téměř celé pod sněhem – viz foto.

Zimní běh

/0 Komentáře/in /by
Včera jsem se proběhl po mém oblíbeném krkonošském kolečku (Sněžka, Luční, Liščí). Podmínky pro běh jsou tam teď vynikající, sníh je vetšinou umrzlý a boří se jen minimálně. Od památníku obětem hor jsem se rozhlížel směrem k Dívčím kamenům a Vysokému kolu – tedy tam kudy poběžíme při plánovaném přeběhu Krkonoš (Horní Maršov -> Harrachov). Hodně záleží na podmínkách, ale nejradši bych to šel/běžel v nízkých běžeckých botách (s membránou), případně se sněžnicemi.

V pohorách (a sněžnicích) by to bylo o hodně pomalejší… V běžeckých botách to bude fofr, ze zimy strach nemám, z mokrých bot také ne – loni jsem asi půl trasy oběhl a až po Jelenku, kde jsem se začal propadat po kolena, jsem měl nohy v suchu. Jediné s čím si nejsem jistý je jak dobře to půjde v běžeckých botách se sněžnicemi. Je třeba vyzkoušet…

Přeběh Krkonoš

/2 Komentáře/in /by
Další foto

Asi o půl šesté ráno jsme vyběhli z Horního Maršova směrem na Rýchorskou boudu a dále pak na po červéné a zelené směrem k Pomezkám. Na louce před Rýchorským křížem se nám nalevo otevřel pohled na Sněžku, která vypadala nepříjemně daleko. A to jsme věděli, že až se na ní dostaneme velikou oklikou přes Pomezky (asi 10 km daleko), nebude to ani v půlka trasy. Běželo se nám dobře, pouze při stoupání na Pomezní hřeben nás na pár místech brzdilo hledání průchodu bahnitými úseky. Nahoře na hřebenu jsme za běhu lehce posvačili a začali klesat na Pomezky. Po seběhu po zelené na Pomezky pozor – ocitáte se v Polsku, kousek za hraničním přechodem. Poté co jsme prostředkem silnice neohroženě proběhli hraničním přechodem, vyběhl za námi pohraničník a zavolal si nás zpět. Vilda bez dokladů chvíli čelil hrozbě sepisování protokolu a pokuty, nakonec jsme však byli propuštěni a ještě dlouhou se bavili jeho hláškou: „Co si myslíte? Že si takhle jen tak můžete pobíhat po horách“.
Z Pomezek jsme (dalších 25km) pokračovali po červené směr Jelenka, za kterou jsme na schodech vedoucích na Svorovou horu (1410m) poprvé vyrazně zpomalili do svižné chůze a udělali pár fotek. Na hřebenu jsme se opět rozeběhli a poté se vyškrábali na Sněžku. V nohách jsme podle Polaru měli 22km a nastoupných 1500m. Na vrcholu na nás čekali roztleskávačky od Vildy (Pája a Péťa), kterým jsme pomohli od čokolády a vody. Z 1.5 litru ionťáku na zádech mi jestě asi 3 deci zbývaly, takže jsem v té rychlosti ani vodu nedoplňoval (Vilda myslím také ne). Vyrazili jsme dál s tím, že je to na Špindlerovku kousek. S tím kouskem jsem se ale trochu seknul a navíc jsem úplně nepochopitelně odbočil lehce doprava hned za boudou dole pod Sněžkou. To že neběžíme po červené po hraně nad polským plesem ale klesáme do Polska jsem přes Vildovo pochybování o směru přiznal až asi po kilometru. Po návratu zpět jsme začali ukrajovat z nekonečných 11km (včetně těch 2 navíc) ke Špindlerovce. Slunce vystoupalo vysoko a přes příjemný vítr začalo být dost teplo. Zbytek vody jsem vypil a dopadla na mě krize, vlastně jediná ted den. Věděl jsem, že si jídlo ani gel s tou vyprahlostí a bez vody moc neužiju, a tak jsem se snažil moc na tu krizi nemyslet a běžet dál. Trochu jsem asi přestal myslet i na to že musím zdvihat nohy a párkrát škobrtnul a nakonec i si dokonce odřel koleno. Než jsme doběhli na Špindlerovku tak jsem tou krví trochu děsil protijdoucí turisty. Tam jsem si koleno umyl a po Cole jsme pokračovali směrem Dívčí kameny a Mužské kamemy. Při seběhu jsme posvačili a sbírali síly před posledním stoupíním na Vysoké Kolo (1506m), kde jsme na 4,5km nasbírali 400 výškových metrů. V závěru stoupání dostihla krize Vildu, který s ní pak víceméně objoval do konce. Kousek za Violíkem (1472m) jsem minuli metu 42km a pogratulovali si navzájem k tomu, že od teď je to ultramaraton.

Čekalo nás posledních asi 8km z kopce dolů, pouze za pramenem Labe se cesta na okamžik narovnala. Klikatá modrá z Pančavské Louky dolů na Krakonošobu snídani se vcelku dala, naopak finální 4km po asfaltu podél Mumlavy už nás moc nebavily. Moc jsem si ten asfalt v trail runningových Salomonech neužíval, ale únava a bolest ustupovala někam do pozadí tak jak jsme se blížili do cíle – k Mumlavským vodopádům. Byl jsem trochu překvapen jak dobře jsem se po 49km a 2100 nastoupaných metrech cítil. Nohy mě bolely, nicméně to byly unavené svaly, žádné bolavé klouby či namožené úpony. Přestože jsem neuvážlivě běžel v úplně nových botkách (Salomon XA Pro 3D), po puchýřích ani stopy. 

Měl jsem možnost vyzkoušet bežecký batoh Salomon XA Pro Packvest 15. Do batohu se v podstatě ustrojíte jako do krátké vestičky a po seřízení všech popruhů batoh drží absolutně perfektně a nijak při běhu neposkakuje. Můžu jen doporučit.