Anchorage – přípravy

Zprávy z místa činu – 4 dny do startu.
V pátek večer jsme s Honzou dorazili do Anchorage. Se všemi zavazadly i s kolama! I se vším, co se nesmí převážet – lithiovýma baterkama, sušeným masem atd. Jediné zdržení bylo čekaní na taxík, který by pobral dvě krabice s kolama. V B&B už byl jeden ze závodníku Donald, borec se Skotska, se kterým jsem se tu potkal už v roce 2012. I on má letos v plánu Nome. Pozdě večer přiletěl (s nouzovým mezipřistáním někde v Kanadě a po výměně rozbitého letadla zcela bez zavazadel a kola) borec z Itálie – Renzo.

Hned po příletu jsem sednul na kolo a seznámil se s místní faunou!

V sobotu, po překvapivě prospané noci (posun je 10 hodin), byla na programu pomoc pořadatelům závodu s balíčku všech závodníků. V garáži jich byla hromada, která byla potřeba roztřídit na tři místa na trati, kam budou dopravena malým letadlem – Finger Lake, Rohn a pro ty co jednou 1000 mil ještě Cripple. To všechno se pak zkontrolovalo oproti seznamu závodníků a napytlovalo pro letecký transport. Spodní foto ukazuje jak vypadá 550 kg sušeného masa, sladkých tyčinek a lithiových baterii v dodávce:

Vpředu hromada balíčku do Finger Lake, za ní do Rohn a nalevo pro 1000 mílaře do Cripple

Pořadatel Bill nás rovněž ubezpečil, že se závod pojede po klasické trase a ne jak hrozilo. Prý slyšel od zkušeného místního pilota, že průsmyk Rainy Pass přes Alaska Range nevypadá tak zle, a že už to bylo jiné roky i horší. Bill bude vyrážet na trasu závodu na skútru ve čtvrtek a až někdy v sobotu se tedy možná dozvíme, jestli se mu jako prvnímu tuto zimu povedlo průsmykem projet a jak to tam vlastně vypadá.

V neděli začal 2.5 denní projekt ‚Nákup jídla‘ do Eskymáckých vesnic na trase mezi cílem krátkého závodu v McGrath (350 mil) a Nome. Na trase je 10 vesnic, kam si lze na poštu poslat balíček. S poštami je to trochu komplikované – otevírací hodiny některých jsou prý dost šílené (např. dnes 2-4 odpoledne, zítra 10-11 dopo, víkend nic), takže může být trochu problém, pokud se do vesnice dostanu ve špatný čas. K balíčku s jídlem se pak vůbec nemusím dostat. V některých vesnicích jsou lidé, kteří závodu fandí, sledují jej a balíčky na poště vyzvednou a schovají je pro nás. V některých vesnicích je po domluvě možné poslat balíčky do škol, do kterých by měl být trochu lepší přístup a i o víkendu. Tam však hrozí nebezpečí úplně jiné. Jeden veterán mi včera vyprávěl, jak přijel do jedné školy a rozbaloval si v tělocvičně svůj balíček a najednou kouká, jak si vedle místní děti rozbalují balíček jiného závodníka…

V pondělí jsem dopravil bike do bike shopu Speedway Cycles. Potřeboval jsem zkonvertovat zadní nábu tak abych na ni šlo namontovat 11-ti kolečko. Již dříve jsem se rozhodl pro změnu převodů z 2×9 na 1×11 – po vynikajících zkušenostech z letního biku. Kromě úspory hmotnosti (z kola zmizí levý grishift, přesmykač, lanko, bowden a i 11-kazeta je výrazně lehčí) jde v neposlední řadě o zredukování komponent, se kterými můžou být problémy. Čím méně věcí na kole je, tím méně se jich může rozbít. Převodník Wolftooth mám se 30 zuby – volil jsem tak aby nejlehčí převod zůstal stejný, těžký převod mě až zas tak moc nevzrušuje.

Příjemnou zprávou bylo oficiální rozhodnutí psího závodu Iditarod, že se jejich závod pojede po tradiční trase, tedy stejné jako my. Pokud se nestanou nějaké hrůzy (přívaly sněhu a tlačení), mohlo bychom se na trati s mushery začít potkávat cca po 11 dnech závodu – jsou totiž rychlejší (psi, ne musheři) a stačí jim méně odpočinku. I když to nemusí vyjít a můžu být pár dnů sám a nikoho nepotkat, myšlenka na to, že je za mnou je několik spřežení, které mě dojíždějí, může zahřát víc než péřovka!

Nakupování a balení balíčků jsem dokončil v úterý odpoledne a už jsem toho měl plný brejle. Co mě po tom všem přebalování, krájení na sousta a sáčkování dorazilo, bylo vybalování asi tří kilogramů arašído-čokoládových bonbonů z celofánu, což mi zabralo hodinu a čtvrt. Spolu s Honzou a Donaldem jsme pak trochu zablokovali místní pobočku pošty. Pošťák byl však úplně v klidu a dokonce nás překvapil tím, jak byl v obraze. Po zjištění, do čeho jdeme, se rozpovídal o tom jak je rád, že psí závod jede po klasické trase a jak jede na start fandit. I jeho jsme museli ubezpečit, že ne – žádné lithiové baterie v baličkách rozhodně nejsou.

Krabičková dieta na 20+ dnů (pár drobností je už v krabicích)

S Honzou a Donaldem na poště

Po důkladném promyšlení všech okolností (a dostupnosti poslání jinam než na poštu v konkrétních vesnicích) jsem se rozhodl poslat balíčků 6 – do McGrath (nejvíce věcí, před nejdelšími zcela opuštěnými úseky před řekou Yukon), Ruby (pošta), Kaltag (škola), Unalakleet (škola, je tam i nonstop pizzerie!!! 🙂 ), Kaltag (škola) a White Mountain (domů k místním co nabízejí pomoc). Doufám, že se s balíčky ještě potkám. Pokud ne, tak alespoň že dobře poslouží šťastnějším spoluzávodníkům 🙂

V úterý večer začal padat sníh. Sypat sníh. Do rána skoro 20 čísel! Od příletu sledujeme předpověď počasí a doufáme v co nejlepší, protože je to alfa a omega závodu. Zpočátku týdne byla předpověď pro start závodu hrozivá (teploty nad nulou, sněžení a dokonce déšť – na který jsem připraven jen spíše nouzově), teď se to postupně lepší a vypadá to na luxusních -10 a sluníčko. Kéž by. Situace se však ještě může do startu několikrát změnit a hlavně za 20 dní 1000km odsud na druhém konci Aljašky u moře to bude všechno ještě několikrát úplně jinak.

Dnes (středa) jsem se byl trochu projet na kole. Čerstvý sníh to udělal trochu náročnější než včera, ale doku to jde jet, nejde si stěžovat. Ve městě se mi podařilo sehnat náhradní duše – paradoxně jsou tu teď ty správné (lehké a zároveň odolné a ověřené) vyprodané. Do balíčku jsem zvládl zabalit jen jednu (balík do vesnice Kaltag), jenu povezu od startu jako náhradní. Předpokládám, že pokud budu potřebovat nějakou v McGrathu, bude jich dostatek o závodníků v cíli krátké trasy.

Je nemožný vyfotit kolo tak, aby do záběru nevlezl los! Tenhle tam seděl jak na vejcích.

Večer mě vzali místní bajkeři z Fatback týmu na jejich domácí traily v Kincaid Parku. Přestože bylo napadáno a nemohli jsme tím pádem tak daleko jak bychom chtěli, poježdění to bylo super!

Takhle se tu vozí kola na švih

Co mě čeká v dalších dnech – ještě trochu nakupování (pár maličkostí a jídlo na prvních pár dnů, které povezu od startu s sebou), finální nastrojení a naložení kola/brašen a zadání asi 50 důležitých GPS souřadnic (kontrolní body, vesnice, nouzové sruby a úkryty) do GPS. A ještě několik dalších drobností, takže už teď vím, že to bude do startu v neděli fofr. Ještě se tady na blogu určitě jednou před startem ozvu. Další aktualitky můžete sledovat na mém FB: facebook.com/pavel.richtr

PS. Honza má strach, že až půjdu tuhle hromadu mých odpadků po balení balíčků vyhodit, ztratí se mu nějaký důležitý věci. Ujistil jsem ho, že žadné nebezpečí nehrozí…