Iditarod 2012 – rozhovor VELO

Pokud jste neměli šanci listovat časopisem VELO 4/2012, můžete si zde přečíst první rozhovor poté, co jsem se vrátil domů. Připravuju detailní deník, ale to mi zabere nějaký čas.

DRUHÝ ČECH POKOŘIL ALJAŠKU – Pavel Richtr úspěšně ve stopách Honzy Kopky. V novém Velu je nejen rozhovor s úspěšným debutantem, ale také srovnání kol obou borců, srovnání podmínek atd.

Letos se nikdo ze startujících nevydal na delší trasu 1000 mil. Z jakého důvodu?
„Mohlo za to hlavně počasí. Sněhové bouře a tedy přívaly nového sněhu v prvních třech dnech závodu nás hodně zpomalily a vyčerpaly, třeba pěšáci měli úplně zničené nohy od sněžnic, které skoro nesundali. Nebyla vyhlídka, že by se mělo počasí výrazně zlepšit. V den, kdy jsme dorazili do cíle kratší trasy, připadlo dalších 20 cm čerstvého sněhu. V tom se nikomu pokračovat nechtělo.“

Nezamýšlel si původně vyzkoušet delší variantu?
„V současné době platí pravidlo, že při první účasti vás na dlouhou trasu vůbec nepustí, takže tahle možnost nepřipadala v úvahu.“

Aljaška asi zaskočí i připraveného. Čím překvapila letos?
„Určitě to bylo množství čerstvého sněhu první dny. Ti, kteří v této části bivakovali dříve, ztratili stopu a řada z nich se potom musela vrátit a vzdát. Prakticky celou první třetinu závodu jsme tlačili, dokonce jsem si na jeden den sundal z kola levý pedál, aby mi nepřekážel. Před chodce jsme se dostali až v poslední den závodu, což je zcela atypické. Další dny to bylo také náročné – kombinace únavy, nevyspání, zimy, samoty a strachu z losů, kterých se na trailu díky hlubokému sněhu pohybovalo spousta. Poslední noc jsme jeli v -45 ºC. To byl velice silný zážitek a v podstatě boj o přežití. Docházelo mi jídlo, díky mrazu se mi rozbil zip na bundě, nemohl jsem se dostat k pití, zamrzla mi maska na obličeji a usínal jsem za jízdy.“

Podmínky letošního ročníku tedy nebyly ideální. Podepsalo se to nějak na dramatičnosti?
„Hned na začátku se ztratil ve vánici jeden z chodců. Pořadatelé ho našli po třech dnech, nakonec ho objevili v jednom opuštěném srubu. Byl v pořádku. Jako každý rok několik lidí omrzlo, jeden zkušený biker přišel i o prsty na nohou. To se stane velmi snadno, když šlápnete při -40 ºC do vody.“

Do cíle si dojel s Philem Hofstetterem na děleném druhém a třetím místě. Dohodli jste se, že nebudete soupeřit? 
Spolu jsme jeli 50 mil z posledního checkpointu. Tam jsem dorazil jen půlhodiny po první dvojici. Pozdějšího již několikanásobného vítěze, ostříleného Petera Basingera, jsem prý hodně vyděsil – vůbec mě neznal a měl strach, že jsem nějaký evropský profesionál. Proto vystartoval do cíle dříve než jsem po cca 2 hodinovém odpočinku vstal z postele. Já jsem byl se třetím místem spokojený, nechtěl jsem závodit a ani jsem se na poslední deseti-hodinový spurt s Petem nijak necítil. S Philem jsme absolvolvali již zmíněný extrémně mrazivý noční úsek spolu – aniž to bylo vyřčeno nahlas, oba jsme cítili, že zůstat pohromadě je pro oba bezpečnější.“

Měl si připravenou nějakou taktiku? Jak se ji dařilo dodržovat?
„Na základě dvou uplynulých ročníků jsem měl přibližnou představu, ale ukázalo se, že kvůli počasí to letos bude úplně jiné. Zatímco loni končili lidé v průměru po 4-5 dnech, letos to byl dvojnásobek. Snažil jsem se víc odpočívat na checkpointech, pokud tam byl klid, ostatní vždy vyplynulo ze situace. Například pod hory jsem dorazil až večer, ale protože byla dobrá předpověď a pár hodin přede mnou šli lidé, rozhodl jsem se je překonat v noci bez odpočinku, než abych riskoval špatné počasí a zavátí stop.“

Měl si nějaké technické problémy s kolem, nebo vše fungovalo podle očekávání? Vezl si nové pláště široké 4,7“, byla to dobrá volba?
„Takový rozměr plášťů je na pevném trailu díky většímu valivému odporu trochu handicapem, takže jsem si nebyl jejich volbou jistý. V podmínkách, které panovaly letos, se ale ukázaly jako správné řešení. Jinak bike sloužil bez problémů, jen se mi občas povoloval zámek sedlovky, pravděpodobně díky podsedadlové brašně připevněné na lyžiny sedla.“

Všimnul jsem si, že si volil hydraulické kotoučovky. Nebyl to problém?  
„Řada závodníků preferuje ovládání lankem. Já jsem měl vyzkoušené, že brzdová kapalina funguje spolehlivě i v těchto podmínkách. Dá se jet i s minerálním olejem, ale ten už začíná trochu tuhnout. Iditarod ale není závod, kde by brzdy rozhodovaly – sjezdů je tam jen pár, hodně lidí vůbec přední brzdu neveze. Já jsem brzdy využíval paradoxně víc v prudkých stoupáních, když jsem vedl – kolo jsem postrčil dopředu, zabrzdil a udělal krok. K tomu se dvě brzdy hodily, při použití jen jedné brzdy kolo klouzalo zpět.“

Máš nějakou další sportovní výzvu?   
„O tomto závodě jsem snil a připravoval se na něj roky, takže teď si hlavně užívám pocit splněného přání. Mám další plány, ale už teď můžu říct, že se asi budu chtít na Aljašku v budoucnu vrátit.“