Transrockies 2008 – den 6 a 7

Den 6.

Ráno při snídani roztrhávám pytlík z cukrem na oslazení čaje a bezmyšlenkovitě ho sypu na vajíčka. Hned si to uvědomím a spolu s člověkem sedícím vedle mě, který mi říká „Tired?“, se tomu smějeme. Únava je opravdu znát víc a víc. Nicméně si na ni zvykám a jakmile jsem na kole, tělo jakoby přepíná do jiného režimu. A pokud se nesnažím závodit opravdu na doraz, nemám problémy jet stále slušným tempem.

Přestože je ráno opět zima, jsme varováni před odpoledními teplotami přes třicet stupňů. Čeká nás 102.4 km bez dvou metrů 3000 metrů stoupání. Startujeme do pětikilometrového kopce po asfaltu, kde se startovní pole trochu roztrhává před nájezdem do úžasného singletracku nad kaňonem řeky Fording River. Asi na 15 km dlouhém,rychlém, šotolinovém úseku se necháváme strhnout ostatními a v malé pětičlenné skupince pronásledujeme velkou skupinu jedoucí na dohled před námi. Stíháním se zcela nesmyslně vyčerpáváme, protože skupinu dojíždíme asi kilometr před občerstvovačkou, za kterou začíná stoupání.

Pomalu vyrážíme do dalšího z mnoha „major climbs“, tentokrát je to 800 metrů do výšky na 20 kilometrech, včetně několika klesání. Kola tlačíme či neseme jen v závěru kopce a ze dvou tisíc metrů nad mořem klesáme náročným kamenitým sjezdem. Míjíme zde několik týmu opravujících defekty. Na 52. km, tedy těsně za půlkou etapy, do sebe na občerstvovačce cpeme pár kousků melounu, banánu, pomeranče a Cliff bar a doplňujeme ionťák. Další stoupání v kamenech, pár rychlých úseku a začínáme stoupat do nejvyššího místa etapy – sedlo Racehorse Pass (2130 m n.m.), kde překonáváme Great Divide – hranici povodí Pacifiku a Atlantiku. Díky spoustě volných kamenů je stoupání velmi náročné a často tlačíme.

Rychlým sjezdem po cestě, na pár místech přetnuté suťovými poli, ztrácíme na pěti kilometrech 400m a osamoceni jedeme dalších 20km až na třetí občerstvovačku na 80. km. To už je okolo jedné hodiny odpoledne a slunce vyhání teplotu na třicet stupňů. Vzpomínám na slova pořadatelů při popisu dnešní etapy včera po večeři: „Když už si budete myslet, že to máte za sebou, tak vás na 85. km čekají tři dvousetmetrová stoupání“. Jedná se o tři naprosto brutální stojky, většinou však na nejlehčí převod jetelné. Ve sjezdu po té druhé projíždím v rychlosti brod a slyším syčení od předního kola. Než přijíždí Vilda, tak kolo vyndávám z vidlice a chystám se měnit duši. Zjišťuji však, že syčení způsobila voda na kotouči brzdy, takže kolo v rychlosti nasazuji zpět a pokračujeme.

Ještě před vrcholem třetího kopce předjíždíme dva týmy, všichni toho však máme díky vražednému slunci a stoupání bez kousku stínu dost. Závěrečných 10 km z kopce po šotolině a asi kilometr po asfaltu do cíle nám utíká velmi rychle. Závodíme totiž s týmem, který jsme předjeli v posledním stoupání. Celou dobu udržujeme náskok asi 500 m a poslední kilometr vlastně spurtujeme, abychom pozici uhájili. V cíli v Crowsnest Pass nám ti dva gratulují a s úsměvem přiznávají, jak moc nás chtěli dojet.

Stanový kemp je postaven na kraji městečka na louce u hokejové haly. Nevydržíme do večeře o šesté a kupujeme si v supermarketu grilované kuře a pivo. Všichni studují průběžné výsledky, aby zvolili na poslední den správnou strategii. Jsme na 20. místě se ztrátou 4 minuty na tým před námi, půl hodiny za námi jsou dva týmy s minimálním rozestupem. Rozhodujeme se kontrolovat jeden z týmů za námi, protože mezi nimi očekáváme souboj. A uvidíme, jak silný bude tým před námi.

Den 7.

Letošní poslední etapa je nejtěžší poslední etapou v historii závodu. Oproti minulým ročníkům, kdy byla zpravidla nenáročná a maximálně 50 km dlouhá, dnes jedeme „plnotučných“ 78.8 km s 2101 výškových metrů. Přesto, nebo právě proto, že je to etapa poslední, je start vcelku nervózní. Spousta týmů se chystá bojovat o lepší místo, či obhajovat to stávající. Po předchozích šesti dnech už nikoho nepřekvapuje 300 metrů do výšky na vrchol sjezdovky hned po startu. Držíme se zuby nehty jednoho z týmů v pořadí za námi, ale pak mu ujíždíme, protože nastoupené tempo nevydrží. Až do první občerstvovačky na 25. km se doslova škrábeme do několika velmi prudkých kopců. Přestože jsou jetelné, jen málokdo jede a netlačí. Mírně zvlněným terénem se přibližujeme pod velký kopec s vrcholem na 55. km. Z jeho vrcholu klesáme nejdříve asi pět kilometrů po šotolině a pak deset singletrackem. Zde už se začínám opíjet myšlenkami na cíl a říkám si „už jsme tam!“

Opět, stejně jako včera, je pro nás v závěru etapy na 70. km připravena zkouška zbývajících sil. Při téměř 35 stupních Celsia v posledním výjezdu nastoupáme 200 metrů a zezadu nás dojíždí tým v pořadí za námi. Vtipkujeme s nimi, že by museli na těch do cíle zbývajících devíti kilometrech pořádně zabojovat, aby sjeli tu půlhodinu, co na ně máme. Na vrchol přijíždíme společně a s mozkem zcela upnutým k blížícímu se cíli vjíždíme do posledního úseku – sedmi kilometrů sjezdu parádním singletrackem.

Tak jak bylo avizováno, je tam vše, co potřebuje biker ke štěstí – lávky, proplétání se mezi stromy, serpentiny a prudké rychlé sjezdy, přírodní i umělé schody. Singletrack nás vyplivne na okraj Fernie, kde už slyšíme spíkra a diváky u cíle. Posledních 500 metrů před vjezdem do cílové rovinky je pro mě asi intenzivnějších než vlastní cílová rovinka. Promítám si tu strašnou dálku, co jsme absolvovali, bolesti a radosti celého týdne a jsem neuvěřitelně šťastný. Vjíždíme do velmi dlouhé cílové rovinky – hlavní ulice ve Fernie, kde je naprosto nepopsatelná atmosféra. Vítá nás více než tisícovka diváků a my máme spoustu času si to užít.

Na výkonu spousty týmů se v posledních etapách podepsala únava. My jsme se naopak postupně lepšili, do cíle dojíždíme na 16. místě a dostáváme se tím na celkové 19. místo s časem 29:24:33. Na hostelu, kde se ubytováváme, na nás doléhá totální únava a do prvního patra se šouráme z posledních sil. Je to jakoby měl mozek síly rozloženy přesně na sedm etap a teď po dojetí totálně vypnul a začal se dožadovat odpočinku. Za dvě hodiny balím sebe i kolo, protože vyrážím už v šest ráno autobusem na letiště do Calgary. Potom jdeme na závěrečnou party, kde to všichni pořadně oslaví a zapijou.

Druhý den v letadle mám smíšené pocity. Na jednu stranu jsem strašně rád, že to mám za sebou, nemusím ráno v šest lézt ze spacáku do zimy a podnikat všechnu tu dřinu. Na stranu druhou se mi po tom všem hrozně moc stýská a když zavřu oči, představuji si jak závod pokračuje a já se vyčerpaný šplhám do nějakého prudkého kopce a je mi přitom zvláštním způsobem dobře. Chci tam být zpět, v tom krásném, jednoduše spravedlivém světě, kde je zapomenuto na všechny nedůležité malichernosti a starosti a vše je jen o tom vyspat se, vyždímat se na kole, osprchovat se, umýt kolo a najíst se. To všechno v naprosto přátelské atmosféře, s lidmi, kteří milují kolo, přírodu a sdílejí spolu po celý týden své radosti i starosti. Tohle všechno způsobuje neuvěřitelně koncentrované vnímání celého týdne a závodu. Vše kolem něj se hluboce vrývá do paměti a nedává spát. Takže vím, že potřetí asi nebylo naposledy.