24 Hours of Adrenalin – Canmore

Mistrovství světa ve 24 hodinovce se konalo v Canmore Nordic Centre – tedy na stejném místě jako závody v běžeckých disciplínách olympijských her v Calgary 1988. Na místo jsme s Tomem dorazili v sobotu asi v 11 hodin, takže jsme taktak stihli nanosit všechny věci a 2 Tomova kola do depa, který sdílel s Carena Parr z Canmore (závodící v kategorii Elite – Female). Dopředu je třeba říci, že Tom je spíše improvizátor než pečlivě plánující člověk a všechno mu to tak nějak záhadně vychází. Tomu odpovídala naše společná příprava na závod. Dozveděl jsem se že toto je krabice s oblečením, toto s věcmi na kolo a třetí s jídlem a co mu tak asi mám míchat k pití. Pak mě 5 minut před startem seznámil s mechanikem Brucem z vedlejšího depa, který mi měl pomoci s většími věcmi na kole a šel na start. 24 hodinovku jsem už sám jel ale support jsem nikdy nedělal (a navíc ne Tomovi), takže jsem jen matně tušil co všechno mě čeká.

Solo jezdci odstartovali v 11:45 asi 700m během a začali kroužit po 20km okruhu. Po prvním kole depem prolétl obhajující Tinker Juarez a kousek za ním pár dalších borců, většinou si taktak stihli vzít nový bidon. Tom dojel asi za 2 minuty a vyžádal si omytí odřené dlaně mokrým ručníkem (kdo rád jezdí bez rukavic…) a zmizel. Po druhém kole se objevil s už asi 20min ztrátou, vzal si druhé kolo s tím že píchnul a zmizel. Podhuštěné přední kolo znamenalo, že si Tom výměnu pořádně užil – na jeho 29-palcovém Intense má totiž vidlici Marzocchi s pevnou šroubovací osou. Celý příběh se dokreslil až když asi za hodinu přišel nějaký týmový závodník a ptal se jestli nemůže dostat zpět multiklíč co půjčil Tomovi na trati. Tom tedy před výměnou kola musel nejprve vyškemrat na projíždějících nářadí…

Další dva okruhy se nic mimořádného nedělo, Tom stále nejedl, jen si bral gely a pití, každé druhé kolo vypil jeden shake Ensure. Kolem páté odpoledne začala bouřka s vichřicí a s ní boj o udržení stánků na místě. Všichni začali ke stánkům připínat boční stěny chránící před větrem a deštěm. Na fotce vlevo zajištuje jeho support stánek američana Jay Petervary, mimo jiné účastníka Iditarod Trail Invitational. Jeho blog o závodu zde. Silný vítr naštěstí po chvíli ustal, ale déšť pokračoval ještě asi hodinu. Okruh se rozbahnil a Tomův čas na okruh se protáhl na 1:30. Začal jsem mu tedy nosit láhev do občerstvovací zóny v půlce okruhu, která byla asi 5 minut od depa. Kolem šesté večer přijel Tom do depa na blátivé kouli, vzal si kousek pizzy, koly, řekl mi že to potřebuje nový řetěz a kazetu, vzal druhé kolo a po 30 sekundách odjel. Po umytí kola jsem zjistil, že je jeden článek řetězu napůl roznýtovaný a největší kolečko ma ohnuté zuby. Po výměně řetězu a kazety (oboje měl Tom náhradní) se zdálo vše ok.

Jezdci vyjíždející po osmé (vzhledem k oblačnosti a šeru v lese) už museli vézt světla. Světlo jsem Tomovi uchystal na druhé kolo a marně se ho pokoušel rozsvítit – xenonová výbojka nestartovala. Tom mě ujistil, že to chvíli trvá a vyrazil na okruh. Za hodinu a půl přijel zpět a až tehdy začal zkoušet světlo zapnout. Nepovedlo se mu to ale věřil, že to nějak půjde a vydal se na okruh do šera. Během dvaceti minut byla úplná tma a já se vydal do občerstvovací zóny v půli okruhu s druhým světlem na přilbu. Tom se tam připlížil jako světluška jen s třemi LED diodami asi s 15 minutovým zpožděním, dal druhé světlo na helmu a vyrazil.

Kolem půlnoci se opět rozpršelo a časy na kruh ze začaly blížit 1:45. Tinker odstoupil pro zranění oka a Tom jezdil na vynikajícím desátém místě. V depu se těď zdržoval zhruba 3 minuty, snědl vždy hrnek teplé polévky, kafe a něco málo pizzy a koly. Po půlnoci si začal stěžovat na překyselený žaludek z jonťáku a slabost. Ve dvě ráno mi přišel s koly pomoci Tomův kamarád a machanik Dale, což mě zachránilo. Kolo, které Tom v depu odložil bylo v hrozném stavu a Dale si s ním hrál (výměna bovdenů apod.) asi hodinu. Ve ctyři ráno přijel Tom zcela vyčerpán do depa a se slovy „I need a shit“ odkráčel na záchod. Dale mu tam vzal suché oblečení a tretry.

Poté co se vrátil ze záchodu se do sebe pokusil dostat polévku. Moc to nešlo, bylo mu blbě, vzal si péřovku a čekal jestli to bude lepší. Vůbec nevypadal dobře (viz foto) a tak jsme ho po chvíli zabalili do spacáku aby neprochladl. Asi po 15 minutách si vyžádal pytlík a začal zvracet. Po velkém morálním boji sama se sebou (vyslechli jsem si že už ho tyhle závody nebaví a že nevidí jejich smysl) se kolem půl šesté rozhodl závod vzdát a šel se osprchovat. O půl sedmé jsme už byli doma šli jsem spát. Domluvili jsme se, že až se vyspíme tak tam pojedeme pro věci. Co se ale opravdu stalo bylo překvapující: Tom si v devět ráno usmyslel že už se cítí v pohodě a že to tam půjde ještě dozávodit. Jelikož se mohlo po jedenácté vyrazit ještě na jeden okruh za podmínky průjezdu cílem před jednou hodinou odpolední, stihl Tom objet dva okruhy a s celkovými 13 okruhy skončil na vynikajícím 12 místě v elitní kategorii. Později jsme se dozvěděli, že mnoho závodníků mělo nad ránem krizi a buď odstupovali nebo výrazně zpomalovali, takže šest hodin, které strávil Tom mimo závod ho zcela nevyřadilo ze soutěže.

Tomovi patří gratulace za super výkon přes všechny technické a zdravotní problémy. Já jsem si celou akci parádně užil a šel bych do toho znovu, ale asi ne jako jediný člen support teamu – jak jsme se s Tomem shodli, pro jednoho je toho až až.